Na okraj / Stezka

Ukázat místo na mapě

„Foto Tatra Trenčín!“

Motiv, ke kterému se autor v Sekyře několikrát vrací. Dnes se nám nechce věřit, že tento splav, jakých bylo v Brumově a okolí ještě několik, byl kdysi jedinou vodní plochou, kde se děti mohly v přírodě koupat, učit se plavat. Bylo to místo divokých vodních dobrodružství. Kromě toho, když se na to místo dneska v letním čase díváme, tak si uvědomíme, jak dneska z krajiny mizí voda.

Po pravdě řečeno stáhl jsem gatě a vlezl do vody. Byl jsem totiž u splavu. Nehučel, jenom šuměl a nažloutlá pěna točila se mu v koutcích jak dědkovi. Vyhnal jsem ji rukama, ze dna vylovil jsem nahnilou botu, hodil ji do vrbí, a hned bylo všecko lepší. Sebral jsem pár větších kamenů, zahradil jimi odtok, přihrnul je kalným pískem, voda se zvedla, a hned bylo všecko ještě lepší.

Jenom jsem příliš sám, napadlo mi, a to aniž vlastně chci. Nevyhýbám se jiným lidem, pouze vyhledávám minuty, které už málokdo vyhledává, a tak moje osamělost vzniká mimochodem. Co nadělám? Já tam nepůjdu. A přece největší a prastarou radost bych teď měl, kdyby se nad hranou splavu ukázal Tonda z domku pod tarandovským zámkem, ten vytrvalý dávný údržbář tohoto splavu, který vždycky lovil staré boty ze dna a zvyšoval vodu umělou hrází. Když ji dostatečně zvýšil, zavolal na všecky lidi:

„Foto Tatra Trenčín!“

A pohrouživ se celý do vody, vyzvedl nad hladinu jenom holý půlený zadek.

(Sekyra, 1966)

Hledě do slizkého nečasu venku, vzpomněl jsem si na náš splav. Byl na potoku od Návojné, dost hluboký. Byla tam pořád společnost, chlapecká. Děvčata byla u jiného, a v plavečkách. Lezli jsme do vody, vylezli, oschli trochu, natáhli trenky a četli dál, nebo hráli karty nebo kdovíco. Pořád jsme se váleli na hromadě. Kozy se staraly samy o sebe. Vzpomněl jsem si teď na tu společnost, ale vím jen pár jmen, co bylo s kým dál, nevím. Kde jsou, jste? Jeden se stal četníkem, jeden se vyučil hodinářem, jeden skočil v Ostravě z okna.

(xxx)

Ukázat místo na mapě

Současná Řehonůřka - pro kluky Arizona - je k nepoznání od té, kterou popisuje Vaculík ve své Knize indiánské, což je část Milých spolužáků! Ta obsahuje jeho deníkové záznamy z let 1939 až 1941. Současná Řehonůřka je je mnohem zarostlejší, neskýtá žádné průhledy a rozkládá se ve svahu nad nádražím. Vaculík se sem ve svém díle se k ní častokrát vrací. Kluci tam pásali kozy a hráli si přitom na indiány, Ludvík jim uděloval indiánské přezdívky a byl jejich náčelníkem.

„Já mám mnoho obrazů Řehonůřky. Obraz jarní, kdy je ve svěžích barvách a jako zahrada. Obraz letní, kdy je pod paprsky slunce zhnědlá, ano, je zelená, ale více do hněda, vadnoucí zelení. Je zdupaná, připomíná mi prérii tam, kde tato hraničí s pouští. Na podzim je zase jiná. Když jsem tam stál pod odraným stromem, byla pustá. Místo zeleného háje a hrází zčernalé křoví. Lesík je průhledný a je vidět, jak je strašně sevřen hnědými, písčitými břehy. A louka je pokryta listím. Duby trčí jako metly. Vítr fouká do listů na zemi, ty se převalují a haraší, vzpomínají zašlé slávy a krásy. Ten vítr duje, tam někde vrzá větev o větev, na polích krákají vrány, pusto smutno! Tehdy nenávidím podzim! A v zimě? Ó, Arizono, jak jsi malá?! Kopečky a dolinky zaváty. Bílo, jen temnější skvrna křovin je vidět. To bílé se jakoby směje, šklebí, ó, Arizono, to nejsi ty!“

„Koza Ajna byla vlastně osobou. Zabírala v mém životě víc místa, než mnozí lidé okolo mne. Koze jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v modelové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.“

Poznámka pro chodce: K dalšímu zastavení se můžete vydat buď zpátky po silnici a dále po cestě, jak vám ukážou Mapy.com, anebo „na divoko“ podél kolejí, kde asi po 200 m pěšinka nepovoleně přechází koleje a pak už jste tam.

Ukázat místo na mapě

Mytické místo uprostřed Řehonůřky, pozoruhodné tím, že tam vlastně nic není. Kromě silné vzpomínky, ke které se Ludvík Vaculík vrací mj. ve své „polepšené“ verzi písničky „Nad Lidečkem zelený háj“. A taky se odtud dá pokračovat volnou přírodou na další místo.

A tam byla jama! Měřila asi dva metry krát tři, omyl, metr krát metr a půl. Každý do ní musel jednou spadnout, jak byla zastřena rostlinstvem! Z ničeho se nedalo poznat, k čemu byla, jak dávno ji udělali a kam dali vykopanou hlínu? Sypké a vlhké stěny neporostly dodnes ničím. Stál jsem teď nad jámou a hleděl do ní jak před čtyřiceti lety. Je stejná! Cítím, jak je teplá a čekající…
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Tu jamu jsem ve svých nejlepších letech objevil tak, že jsem do ní při plížení spadl. Hned jsem jí využil: čapěl jsem tam a čekal, až kolem mne poleze někdo z ogarů. Byla to hra taková: musel ses k někomu připlížit neviditelně a dotknout se ho. A už se kolem mne plazil Jožin Lorenc. Já jsem jenom prostrčil ruku travou. Ale musel jsem hned z jamy vylézt, byl jsem plný mravenců.
Když jsem potom jezdíval domů ze světa, vždycky jsem se na tu jamu šel podívat. Byla tam. Teď jsem ji ale neviděl třicet roků. Přemýšlel jsem, jak vznikla, když vedle ní nebyla vyházena žádná hlína. Myslím, že to byl vývrat velkého stromu. (…) Umiňuji si, že až teď pojedu do Brumova, ještě tam nějak dolezu.
Poslední sloka písně o Brumovu praví: „Je tam kdesi stará jama, ta tam jistě čeká na mňa.“ Je to jenom symbol: my máme na hřbitově připravený kamenný náhrobek od Otmara Olivy. Už nám z něho někdo i ukradl bronzový kříž.

... a k tomu ještě v neděli 28.6. bude jezdit historický motorák M131.1 na trase Bylnice-Brumov-Valašské Klobouky a zpět.
Jízdní řád doplním, hned jak bude znám.

Ukázat místo na mapě

Josef Vilímek byl jediný z někdejší „indiánské“ party, s kým Ludvík Vaculík udržoval přátelské styky i v dobách normalizace. I on byl totiž v jistém smyslu disidentem v podmínkách Brumova: rezignoval na běžnou profesní kariéru a spokojil se se zaměstnáním topiče; k tomu si jako koníčka (ale ve skutečnosti hlavní činnost) přibral péči o menší stádečko ovcí. Zatímco Vaculík se na Řehonůřku vracel ve vzpomínkách, tak Vilímek na svazích nad nádražím zůstal i fyzicky: vybudoval si tam chatu a se svými ovcemi se vlastně stal živoucím duchem Řehonůřky. (Tuto funkci po něm dneska převzal syn Zdeněk.) S očekávatelnou persekucí si starosti nedělal, a tak se tato chata v 80. letech dokonce stala místem setkání přátel z disentu, kteří se tam sjeli z českých zemí i ze Slovenska; setkání se zúčastnil i pozdější prezident Václav Havel.

Z osmipatrového domu na mě kdosi zavolal: Pojď k nám! Zvedl jsem hlavu a spočítal si výšku. Když jsem vystoupil z výtahu, byly dveře bytu už otevřené a muž mě zdravil slovy: Vitaj, náčelníku! Potkáváme se skoro při každé mé návštěvě tady, ale to je poprvé, co mě takto oslovil, jako by věděl, čím se zabývám: svým náčelnictvím. Vešel jsem. Jak ty ses jmenoval? zeptal jsem se. Mes-haba. Řekl. Byl jsem zklamán, doufal jsem ve zvučnější a hlavně trochu lidské jméno, jako Svištící šíp, ale dal jsem komusi tehdy takové jméno, to je on?“

(Český snář, zápis pondělí 21. srpna 1979)

„My Delawarové nejsme četní. Původní členové jsou: Lorenc, Gola, Šimák, Kostka a Kopecký. Šimák vystoupil, Kopecký, který se jmenuje správně Vilímek, byl nedávno přijat. Poněvadž bydlí na kopci nad Hodňovem, říkají mu Kopecký. Je menší, a právě proto jsem mu dal jméno Meshaba, tj. obr. Přišel teprve dnes poprvé. Má pěkný aluminiový tomahawk, který je naší touhou.“

„Schůze se odbývala v Hoře na Kútě. Stříleli jsme s šípy a házeli oštěpy. Ztratil jsem si několik šípů a byl jsem v bídné náladě. Svištící šíp, Joža Lorenc, dnes blbnul, chtěl vystoupit a rozstřílel polovinu šípů po lese. Byla to taková komedie. Vím, že to nemyslí vážně. Hodlám v nejbližší době přibrat několik nových kluků. Jak dlouho bude Svištící šíp trucovat?“

(Milí spolužáci – Kniha indiánská, 23.6.1940)

Ukázat místo na mapě

Jednokolejná dráha z Horního Lidče do Bylnice měří 19,1 km a provoz na ní byl zahájen k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928. Původní budova brumovského nádraží připomínala valašskou chalupu, v níž to vonělo dřevem a petrolejem. Ta byla v polovině sedmdesátých let nahrazena současnou rozměrnější dosti ohavnou stavbou, která se ukázala jako zbytečná. Brumovské nádraží se rozkládá mezi dvěma tunely, delším návojenským a kratším pod kopcem s kaplí sv. Anny.
Všechny stavby na této dráze navrhl významný železniční architekt Augustin Škudla, jenž si k výzdobě (zejména šítů budov) vypůjčil i některé ozdobné prvky od architekta Dušana Jurkoviče.
 

„Já mám k té dráze osobní vztah: na portálu brumovského tunelu je vytesaný rok mého narození. Pro naši rodinu měla dráha význam veliký: tatínek na její stavbě dělal, pod tunelem měli jsme chalupu, po obou stranách té dráhy pásal jsem s ogarama kozy. V našich kruzích byla ta dráha nejen důležitá a zajímavá, ale i umělecky fantastická. Kdo se na ni půjdete podívat, poznáte, že to není kus železnice jako kdekoliv mezi Břeclaví a Olomoucí. Z dráhy je zřejmý promysl jejích architektů i dělníků. Sedě na kopci u kaple sv. Anny často jsem žasl, že v zemi pode mnou jede vlak. A hledě do údolí mezi Brumovem a Klobouky uvažoval jsem, jak jinak by ta dráha tudy mohla vést…, a nemohla by! Na každých sto metrech řeší se tu nějaký geometrický nebo geologický problém. Je to podivuhodný řez krajinou, který zvýšil její zajímavost; což neumí žádná dálnice, aby ji čert vzal!

Dráha provokovala naši čtenářskou fantazii: ona nám přibližovala představu cizích věcí. Cvičili jsme si odvahu, prolézajíce kanály pod ní, když jel vlak. Moji bratři Emil a Olin vymysleli si dobrodružnou soutěž, kdo koho zabije. Šli doprostřed tunelu, kde byla největší tma, a prali tam po sobě kamením z toho náspu. Zachovali však základní opatrnost: zjistili si, kdy pojede vlak. Význam té dráhy byl pro nás, jak je zřejmé, po mnoha stránkách větší než dopravní. Přednosta brumovské stanice, v jednu dobu, měl pěknou dceru: ta se mi tak líbila, že když jsme spolu jeli vlakem, já do Klobouk, ona na Vsetín, lezl jsem schválně do jiného vagonu než ona, aby se to neprozradilo.“

Železobetonový most přes zářez dráhy představuje je svou ztepilostí zdařilým architektonickým dílem. Druhý most – bylnický - podobné konstrukce byl bohužel vzhledem k jeho špatnému stavu zbourán a nahrazen novým.

„Kulturní, společenský, estetický význam té dráhy dnes vůbec převýšil její význam dopravní: když rozdělením republiky ztratily se jakési důvody jezdit Vlárským průsmykem do Trenčína. Brumovské nádraží mělo ještě jednu zvláštnost, které si všiml můj strýček Jošek. Cesta vedla trochu do kopečka. Strýc Jošek pravil: „A Ludviku, víš to, že když ideš na nádraží, nesmíš ostat stát?“ – „Proč, strýčku?“ – „No abys tam došel.“

Ukázat místo na mapě

Hrob č.55 (aneb LV): o svůj pozdější návrat do Brumova aneb „trvalé bydliště“ se Ludvík Vaculík postaral už v roce 1982, kdy si prostřednictvím paní učitelky Anděly Svatoňové pořídil na brumovském hřbitově hrobové místo. Vzápětí požádal našeho přítele Otmara Olivu, aby mu zhotovil náhrobek s kovovým křížem. Otmara vůbec neuvedlo do rozpaků, že má dělat náhrobek živoucímu člověku, a řešil úkol souběžně s náhrobkem na hrob svého učitele, malíře a sochaře Vladislava Vaculky. Oba náhrobky byly dokončeny a instalovány v letech 1983-84 a byly kombinací čtyřdílné pískovcové desky, na níž byl naležato upevněn stylizovaný bronzový kříž. Vaculík byl tehdy trochu zklamaný: představoval si, že kříž bude stojací. Otmar mu vysvětlil, že to nejde, neb "stojací kříž má jenom Pán Ježíš; normální lidé se musí spokojit s křížem naležato".

Bronzový kříž ovšem v r. 2012 někdo ukradl a patrně dal do sběru. A tak Otmar Oliva vymyslel náhradní řešení s oblázky.

Katolický pohřeb budu mít na svém rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám tam drží místo v hrobě č.55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se v hrobě trochu povysedne.

Ukázat místo na mapě

Paní učitelka Anděla Svatoňová (1892-1987) jako první rozpoznala Ludvíkův mnohostranný talent. Koupila mu housle a naučila ho psát na psacím stroji všemi deseti. Měla bohatou knihovnu a seznamovala jej s kvalitní literaturou. Po celý svůj pětadevadesátiletý život byla oporou nejen jemu, ale pak celé jeho rodině, zejména Marii Vaculíkové. Ludvík k ní často docházel. Bydlela v levé části domu patřícího Miklasům, kteří ji měli v úctě. V dosti již vysokém věku, v polovině sedmdesátých let 20. století, se jí podařilo pořídit si družstevní byt v nově vzniklém sídlišti Družba, kde žila až do své smrti v roce 1987.

Vzhled Miklasova domu se od 20. let minulého století, kdy byl postaven, změnil jen nepatrně. Starý pan Miklas byl zedníkem, ale díky tomu, že za války sloužil v ČS legiích v Rusku, tak po válce získal zaměstnání s dobrým existenčním zajištěním. Díky tomu si mohl postavit domek a pořídit zemědělské pozemky na pomezí Brumova a Bylnice. V r.1926 získal zaměstnání jako policista v Brně, a tak se s rodinou odstěhoval a nově postavený domek pronajal. Tak se do domu dostala paní učitelka Svatoňová, která tam později bydlela s panem Miklasem mladším (Zdeněk Miklas, 1926-2011) a jeho rodinou. Zmínky o Miklasových najdeme na mnoha místech Vaculíkova psaní.

„V červencovém dopise od paní učitelky mě vzrušila věta, že bofobof kopou šwenoěi. Dopis měl celou stránku a paní učitelka psala nadvakrát, protože ji přerušilo temné mračno, a také ukončen byl náhle, protože uprostřed letního odpoledne udělala se jakási mpc – noc. Jen za dokonalého slunce usedá paní učitelka ke stroji, natáčí po hmatu list papíru, položí ruce na klávesnici, hledí na matný bílý obdélník a píše. Píše jen díky tomu, že užívá desetiprstné metody, a já jen proto, že jsem se jí u ní kdysi také naučil, můžu její dopisy číst.“

(fejeton z července 1983, publikováno v samizdatovém časopise Obsah)

„Byl jsem s kluky u paní učitelky. To byla legrace, Olin (pozn. nejmladší bratr LV) se hned skamarádil. Ťukal na piano. Emil (pozn., prostřední bratr LV) také, potom zase chtěli slyšet rádio a za chvilku seděl Olin paní učitelce na klíně. Vypili si oba sodovku, šli na zahradu, přišli, snědli třešně, zase odešli, přišli, snědli koláč, šli ven, přišli, snědli chléb se salámem, šli na zahradu, houpali se v síti s domácím děvčetem, s kterým bude Emil chodit do školy. Když jsem psal pak na stroji, stáli každý po jednom boku a klepali mi jiná písmena, než jsem mohl potřebovat. Marné napomínání a paní učitelka se smála.

(Milí spolužáci – Kniha indiánská, 23.6.1940)

Máme dobrou zprávu: čítanka už je vytištěná a vypadá moc hezky. 
V digitálním formátu je ke stažení zde, viz níže.

O výtisky si můžete napsat k vydavateli (viz titulní list), nebo taky sem: janek.vaculikseznam.cz (janek[dot]vaculik[at]seznam[dot]cz)
Podotýkáme, že čítanka vznikla prvotně proto, aby motivovala žáky a studenty k účasti v literární soutěži, a proto ji školám nabízíme za symbolickou cenu 40,- Kč/ks plus poštovné.

Milan Samek a Jan Vaculík, editoři čítanky
Daniela Iwashita, redaktor