Na okraj / Stezka

https://www.atlantis-brno.cz/vaculik-ludvik/

Výstava potrvá do 10.11.2026

Možno navštívit do 10.11.2026

"Vaculíkovská konference" v Šumperku 16.-17.9.2026

V sobotu proběhlo v Brumově vyhlášení výsledků. 

Na prvních třech místech se umístili:

1. Václav Komůrka, ZŠ Vlachovice: Můj běžný den
2. Nataša Kawoluková, ZŠ Brumov-Bylnice: Jak jsem si vybrala budoucnost
3. Alan Grýgera, Střední škola knižní kultury Praha: Opium lidstva

Do literární soutěže dorazilo osm soutěžních prací, které najdete v příloze; teď už i se jmény autorů. Na prvních třech místech jsou uvedeny oceněné práce, další jsou v abecedním pořadí.

Pět příspěvků poslali žáci ze základních škol, tři práce poslali studenti středních škol.

Jedná se jmenovitě o následující školy: ZŠ Brumov-Bylnice, ZŠ Vlachovice, Gymnázium Šumperk, Německá škola v Praze a Střední škola knižní kultury v Praze.

Šestičlenná porota práce hodnotila anonymně; práce byly označeny pouze čísly. Složení poroty bylo následující:

- Milena Fucimanová, pedagožka, básnířka a spisovatelka
- Jana Poncarová, novinářka a spisovatelka
- Kristýna Lysáková, lektorka AJ a spisovatelka
- Simona Bravená, vedoucí Městské knihovny v Brumově-Bylnici
- Marie Sieglová, učitelka češtiny na ZŠ v Brumově-Bylnici
- Jan Vaculík, živnostník a amatérský herec a publicista

Čtenáři přicházejí do Brumova a ptají se, kde byl Vaculíkův rodný dům anebo jestli by šlo nějak lokalizovat tu či onu událost z jeho psaní. Cílem této stezky je vyznačit na mapě i v terénu místa, o která jde, a doplnit k nim příslušné vysvětlující texty. Součástí jsou i citace z Vaculíkova díla. K nim se snažíme doplnit i fotky, zejména pokud se podaří najít snímky dokumentující dřívější stav.
Jednotlivá zastavení jsou v terénu označena: zatím jde o menší tabulku s názvem místa a QR kódem (případně jenom s QR kódem), který umožní přístup k příslušnému textu a k fotografiím. Prozatím chybí označení u zastavení č.6, 7 a 9.
Ale třeba časem budou v terénu i tabule s textem, které dají víc informací i návštěvníkovi přicházejícímu bez okamžitého přístupu na internet.
Budeme vděčni za připomínky, které nám umožní rodící se dílo vylepšit. Uvítáme i doplnění dalšími fotografiemi, případně upřesnění údajů, které jsou v textech uvedeny.

Jan a Ondřej Vaculíkovi, Milan Samek a Zdeněk Ptáček, tvůrci Stezky

Zobrazení všech bodů Stezky najdete zde: https://mapy.com/s/lofujaduvo

Ukázat místo na mapě

Rodným domem LV bylo stavení v zástavbě chudého podhradí, což je na některých okolních domcích a jejich seskupení posud patrné. Domek patřil Václavu Lysáčkovi, což byl bratr Vaculíkovy maminky Anny, rozené Lysáčkové. Vaculíkům byla provizorně půjčena k obývání jedna malá místnost „nad sklépkem“. Na Žabinci žili hlavně chudí lidé, kteří sloužili na přilehlém hradě. Domek byl zbourán v devadesátých letech 20. století kvůli plánovanému rozšíření pivovaru. Posléze však pivovar naopak zanikl.

„Nechci, aby se po mně něco pojmenovávalo. Narodil jsem se v Pluskalově ulici na Žabinci v Brumově, žil potom v ulici, která se jmenuje Poláchova. Mám ještě, to je pravda, jednu starou jamu na Řehonůřce, kde jsem pásal.“(Lidové noviny, Poslední slovo „Až umřu“,

„Teď jsem viděl zříceninu našeho hradu Brumova, kdysi odsouzenou sesypat se do potoka: jak ty trosky upevnili, rozšířili, prohloubili. Ba, bude otázka, jestli tu kdy takový hrad stál. Já jej na Mikuláše viděl osvětlený jak nějaké Hradčany.“
(Lidové noviny, Poslední slovo „Kapr“, 16.12.2023)

Ukázat místo na mapě

Vaculíkův dům (dnešní adresa Jos. Polácha 700), jehož stavba je popsána v románu Sekyra. Martin Vaculík, tedy spisovatelův otec, byl tesař a dům stavěl svépomocí; pomáhala mu manželka a jeho synovci žijící v Návojné (v Sekyře Tarandová). Z úryvku je patrné, že Vaculíkovi stavěli dům minimálně tři, možná čtyři roky a museli si na něj vzít půjčku, kterou spláceli ještě po válce. Stihli ho však postavit do krize. V domě nakonec zůstala žít spisovatelova sestra Ludmila se svou rodinou. Dům měl dřevěnou verandu, ale koncem šedesátých let změnil podobu zhruba na současný stav. Na zahradě bývala dřevěná chatka, kterou Martin Vaculík původně postavil na poli, které Vaculíkovi po válce krátkodobě vlastnili. V chatce Ludvík Vaculík v 60. a 70. letech v létě často přebýval; svítil si tam petrolejkou.

„Viděl jsem ten dům vznikat od základů a veden za ruku capkal jsem se na něj každou neděli po obědě dívat, když stál v hrubém zdivu. A byl oslňující slunečný mráz venku, když jsem si četl pohádky, zatímco tatínek kladl ve světnici konečně dlážku. Až do té doby jsme obývali jen kuchyň, čili mezi dostavěním chalupy a jejím plným obydlením začal jsem chodit do školy a naučil se číst do té míry, že jsem si mohl číst o vezírovi. Ten dům se stavěl strašně dlouho! Až byl hotový, byl starý. Brutalita.“

„Skácel stromy a otesal je na trámy. Vyznačil a načal základy, ale dokončit je už musela většinou maminka. Brávala mě někdy s sebou, ale mě to na tom hlinitém poli bavilo jen s tou podmínkou, že jsme našli ježka, a prosím vás, kolikrát za půl dne se to stane. Cihly, kámen a písek přivezly krávy řízené strýčkem s černými ústy. Při stavbě pomohli bratranci. Peníze a peníze půjčila občanská záložna, staříček, kmocháček a švagři. Když dneska hmátnu do všech těch účtů, zdá se mi neuvěřitelné, že poměrně nehorentní částky museli dva pracovití lidé umořovat tak dlouhá léta, až to dopadlo skoro obráceně.

A když mělo dojít k vrcholnému stavebnímu činu, zjistilo se, že trámy na vazbu a krov jsou pryč. V trávníku zůstala hluboká kolej, ztrácející se na bahnité cestě ve změti jiných stop. Vždy jsou to titíž: mají vůz a koně.

Naprostá většina z vás nejsou tesaři, ale ti, kteří jsou, vědí, že tesařina je práce, při níž centimetrovou rychlostí postupujete s tesačkou po nezřetelné lince vedené po kmeni, modré oči máte spuštěny jako olovnici, aby svislá plocha byla opravdu svislá, a za tolik hodin tesání máte dům promyšlen do všech čepů. Před vaším duševním zrakem dokonce už visí na hambálku slanina, před vaším duševním zrakem může ten dům dokonce už předem vyhořet, stávají se případy ty i ony. Rozhodně však všecky potíže a všecka rizika jste schopni snést, jen vidíte-li před očima hotový dům už v okamžiku, kdy od kmene odlétne první tříska. Jeho vidina dává smysl všemu, dokonce i všem nutným oklikám, i kdyby vedly před díru v hajzlu. Ba kdyby vám někdo před nosem tuto jedinou možnou cestu uzavřel nepropustným deklem, jak je dneska zvyk, musí se vaše osobnost rozpuknout výbuchem marnosti. Bez domu, který můžete stavět, nemůžete žít, ta křivda je strašná.

 (dnes ulice Jos.Polácha)

Ukázat místo na mapě

"Dne 1. 11. 1949 v 11 hod. vypukl požár ve stodole Josefa Kubiše v Brumově a zachvátil celkově 8 stodol (dnešní ulice Josefa Polácha, směrem k Návojné). Na likvidaci požáru se podílelo 7 hasičských sborů." Tak zní popis k fotce, na kterou jsem narazil na facebooku a kterou jsem si dovolil pro tento účel vypůjčit. Podle pamětníků z Brumova však správný letopočet je 1953. Tomu odpovídá i posloupnost dějů, jak jsou popsány v Sekyře.
V té době spisovatelův otec Martin Vaculík byl předsedou Místního národního výboru a z moci úřední tvrdě prosazoval kolektivizaci zemědělství. Nepřátelství a spory, které z jeho příliš radikálního působení vyvstaly, jej nakonec donutily domácí půdu opustit a v závěru života pracoval jako vedoucí farmy poblíž Kadaně.

„Jdeme s tatou ven,“ řekl jsem potom.
Čekal však už před chalupou, naše večeře zase zůstaly na stole.
Opíral se o roh stavení, kouřil.
„Toto všecko přijde raz pryč,“ ukázal matným pohybem na stodoly, které z nevypátraných příčin za rok vyhořely.
Vyšli jsme na cestu. Byli jsme naprosto střízliví. Pod klenbou lip, jejichž holé haluze se navrchu stýkaly, bylo temno o něco větší.
„Až dojde na kanalizaci, lípy zařvou,“ ukázal rukou s cigaretou na stromy, které za dva roky zařvaly.
Pomalým krokem došli jsme ke splavu u Pukýše. Košíkářova chatrč vypadala v siném světle prodírajícím se skrz mračna opravdu jak na Klondiku. Byla temná, jen z jejího plechového komína se pilně valil bělavý kouř. Led pod splavem se probořil a bylo slyšet, jak oslabeně šumí voda. V zátočině jsme se zastavili.
„Potok se musí znova zregulovat,“ řekl tatínek a na ta slova zmizely ryby, „cesta napřímit,“ a skácely se jabloně podél ní, „a jednou snad protáhneme naproti vlečku do závodu,“ řekl a na místě mlýnského náhonu vydul se škaredý škvárový násep.
„Čeká nás mnoho úkolů,“ řekl a zamračil se, „a máme moc nepřátel,“ řekl a umřela maminka.
Tak jsme kráčeli vstříc budoucnosti a současně k Tarandové. Šli jsme pomalu a on si co chvíli srovnával krok podle mého, což jsem vždycky vzal za výtku, že to mám dělat já. Až jsme došli k dalšímu splavu, u něhož teď jsem a stojím ve vodě zabrán do hry a do vzpomínek na mnoho jiných příjemnějších věcí, než o jakých píšu. Údolí se tu mísovitě rozevřelo a po jeho táhlých svazích splývaly šrafy stromoví, až se zřítily do potočních koryt, zatímco křovinaté meze, jimž se v tomto kraji říká hráza, psaly uvážené vrstevnice. Na tuto podhorskou šikmou zem, bílou pod světlem měsíce, který vyšel, ukázal teď tatínek.
„Jedenkráť pustíme tady velice, víš, velice silné traktory, aby to zoraly napříč.“
Neřekl jsem na to myslím nic, zdálo se mi to správné a můj smutek nad tím byl hloupý.

(Sekyra, 1966)

Komentář k další fotografii: Pohřeb Anny Vaculíkové kráčí Návojskou ulicí, v těsné blízkosti Vaculíkova domku, 1952. Lípy ještě nezařvaly, ale už mají namále. V průvodu vidíme Martina Vaculíka a dceru Lidku, dále synové Emil a Olin, dále Ludvík Vaculík (ve vojenském) a manželka Marie, a pak ostatní.