Soukromá vzpoura

Pavel Landovský

(LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura. Rozhovor s Karlem Hvížďalou.  Praha : Mladá fronta 1990, s. 64-67).

Jak to vůbec bylo s Chartou 77? Kdy se podle tebe zrodila ta myšlenka?

První byl v roce 1975 dopis Václava Havla prezidentu Husákovi, protože tenkrát všichni, aniž si to řekli, si někde ve skrytu mysleli, že by Husák měl bejt rezonérem, jako prezident, nějaké stížnosti a že by tu celou hrůznou atmosféru mohl nějak zmírnit! Ten dopis se podařilo dost rozšířit po Československu, dát mu publicitu ve světě a domnívám se, že to trvalo tak rok, než byli schopný zmapovat, jak všechno fungovalo a kdo to organizoval. Tehdy si asi udělali první seznam lidí, od kterejch by mohli něco takovýho očekávat. I když to bylo zbytečný. Mohli si to spočítat na prstech, že všichni ti lidi, který donedávna pracovali s takovou ohromnou vervou, energií, štěstím a schopnostma, musejí tuhle svou sílu někam vrhnout a dělat zase něco s naprostou vnitřní vážností. A samozřejmě Husák na ten Havlův dopis nereagoval, ale já se domnívám, že všichni ti lidi byli tenkrát upnutý k tý myšlence, že by Husák už tenkrát mohl, už v tom roce 197 5, nějakým tahem zmírnit to řádění, a to byla zřejmě velká chyba. On nemohl nic! On naopak bojoval sám o přežití a je docela možný, že si dokonce myslel, že až ten boj vyhraje, že to všechno nějak vyřeší, jenže ono se to všechno tak zachumlalo právě tou Chartou, že Husák zřejmě asi zase musel začít kličkovat a předhazovat oběti ruskejm práskačům, který donášeli do Moskvy Leonidu Brežněvovi a asi stále žádali, že to vezmou do ruky líp a hlavně ostřeji. Naštěstí o to už ani Brežněv nestál. ,I

Ty jsi, Pavle, seděl za volantem toho auta, které vezlo originál Charty 77 do parlamentu a kopie na poštu. Cestou jste byli zatčeni. lak k tomu přesně došlo? 

6. ledna 1977 mně zavolal ráno Vašek Havel, že má prošlápnutou spojku u mercedesa, že tedy nemůže jet - později jsme zjistili, že mu někdo přeřízl hadičky -, tak jsem vzal saaba a jel jsem k němu. Nejdřív jsme jeli ke Zdeňkovi Urbánkovi do Střešovický ulice. Já, Ludvík Vaculík, VácIav Havel, Zdeněk Urbánek a jeho mladičká buchta jsme nalepovali na 240 obálek známky, protože každej ze signatářů měl dostat jeden exemplář. Originál a podpisy, zavřený v kufříku, byly u Pavla Kohouta. tak jak on to popisuje ve své knížce Kde je zakopán pes. Tam jsem jel vlastně nejdřív, to vyzvednout. To jsem ještě nebyl sledovanej, až když jsem přijel k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně a kousek od něj byla zaparkována alfa romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově. Když jsem zaparkoval, všimnul jsem si dalšího auta: volhy, v který seděl zase chlápek a četl noviny. Vlezu do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: „Ty taky v každý volze vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď!“ Nalepíme známky, vylezeme na ulici, Urbánek nás šel doprovodit a já ještě Vaculíkovi říkám: „Támhle vidíš tu volhu!“ Vaculík se rozčilil a odsekl: „To je nějakej strejc, kterej si čte,“ „Tak se podívej na toho hodnýho strejce, jak se za náma rozjede,“ povídám, nastartuju a strejc se za náma rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka a mně bylo všechno jasný. Vaculík ale trval na svým a zase říkal: „No, to sú eném taková embéčka!“ V ten moment jsem se už na Vaculíka trošičku naštval, na ten jeho přístup, a povídám: „Tak se podívej, jaký jsou to embéčka!“ a protože jsem měl toho saaba nadupanýho, s Ondrou Očenášem jsme v něm jeli poslední tři rallye Palety vlasti, tak jsem to osolil, prolítl jsem viaduktem, přejel Leninku, zamířil na Hanspaulku, ale na kdejaké křižovatce se za nás přidávala další a další embéčka s třímetrovejma anténama, já měl na tachometru hodně přes sto dvacet a ty embéčka, který normálně jezděj maximálně sto dvacet, tam měla taky hodně přes sto dvacet, bylo jasný, že nás každou chvíli chytěj a tak jsem za starou farou, to bylo v zimě, všude byl sníh a posypaný byly jen hlavní cesty, tam jsem to ohnul do jedný malý uličky doprava, kudy bych se mohl zase vrátit na Leninku. Ta ulička byla ale neposypaná, plná sněhu, embéčka za mnou dostala v tý zatáčce hodiny, scukla se spolu a my tím vyhráli pár minut. Přejeli jsme malej vršíček a tam se jak na zavolanou objevila schránka. Já zastavil, Vašek vylít s taškou plnou Charty, tu tašku dodal Ludvík Vaculík a byla to taková plátěná modrotisková taška, s kterou se chodí na Moravě na trávu. Vašek cpal do tý schránky dopisy s Chartou, to si nedovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu tu jednu tašku, v který bylo asi čtyřicet dopisů, odeslat. Vlítnul zase zpátky do auta a vjel na červenou na Leninku a pět dalších aut za mnou, a první ulicí za gymnáziem, která se tuším jmenuje Gymnazijní, jsem zase zahnul, byla to jednosměrka, já jel ve správným směru, a proti mně se objevily dvě volhy. Když jsem je viděl, začal jsem couvat, ale v ten okamžik už byla další dvě auta za mnou a byl jsem v pasti. Naštěstí tedy čtyřicet dopisů bylo odesláno, a tím pádem. jsme měli čtyřicet svědků, který nám mohli dokázat, co jsme vezli. Během chvilky v tý ulici bylo asi osm aut a z nich se na nás vyřítilo asi dvacet chlapů. Já jsem jenom zevnitř toho auta zacvakl špunty u dveří, aby na nás hned nemohli. Ještě jsem Vaškovi Havlovi povídal: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet!“ A Vašek na to pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidský prráva hezky začíná!“ Rozzuřenci se už venku trochu uklidnili a místo třískání do auta začali lepit na sklo průkazy StB. Vašek Havel podotkl: „Pavle, ti pánové budou asi dooprravdy od policie!“ a protože byl přesvědčenej, že neděláme nic zlýho, odšpuntoval ty dvířka vedle mě a v tu chvíli jsem viděl jen jeho podrážky. Vzali ho a vytáhli jak koberec, jak rouru. Já viděl jen ty boty. Sám jsem ale neotevřel a naopak jsem si ruce protáhl volantem, v tom jsem viděl podrážky od Vaculíka, ten letěl i s taškama, který držel v ruce. Jeho si podávali nad hlavama jako kládu až zmizel v jiným autě. Já se ale držel toho volantu jak pijavice, jen někdo z. druhý strany odšpuntoval ty moje dveře, takže ke mně už taky mohli a začali mě rvát ven a řvát: „Jménem zákona, jménem republiky“ a hlasy měli, takže vypadali docela vážně. Povídám jim: „To mi tedy, pánové, urvete ruku i s tím volantem, protože já znám svý povinnosti a vy jste povinni respektovat zákon o odstavení vozidla!“ řval jsem, jak jsem nejvíc uměl. Oni se na chvilku zarazili a najednou se ozvala spásná věta z publika, který se tam už za tu dobu nashromáždilo: „Heleďte se, pan Landovský už zase filmuje!“ A ten chlapík to řekl proto, že ti estébáci měli s sebou kameramana s tehdá ještě úplně neznámou videokamerou, kterou to celý natáčel. Teprve tehdy si ti policajti uvědomili, že jsou tam lidi. Reagovali ale na to bystře, šoupli ke mně kluka, tak asi třicetiletýho, zabouchli oboje dveře, kluk vytáhl pistoli, odjistil ji a říká: „Dobrá, jeďte v koloně!“ a tak jsme se rozjeli. Po pár metrech tu pistoli schoval a vedle mě se ozve: „Ty vole, to je průser!“ Já mu tedy odpovím stejně: „Co je, vole?“ „Kamaráde, my máme od dvou v noci pohotovost, co jste provedli, vy jste udělali banku nebo co?“ Já mu chtěl vysvětlit, o co jde, ale on už zase začal sakrovat: „Já nic nechci slyšet, na nás už od dvou hodin řvou, my nevíme, o co jde. Já jsem třeba z letiště, mě tohle vůbec nezajímá.“ A to jsme byli na Chotkově silnici v serpentinách, bylo jasný, že jedeme do dolní kachlíkárny, mně se všechno urovnalo v hlavě a začal jsem mluvit. Povídám: „Tak hele, hochu, my jsme jenom vezli petici do parlamentu, nic zlýho jsme neudělali, takže ty mi seženeš kartón spart a kartáček na zuby, protože já jsem nepočítal, že odevzdávat petice je trestný, to mi slíbíš!“ On začal mručet: „Jak to můžu udělat! Já budu mít průšvih!“ Já tedy povídám: „Rozmysli si to dobře, jinak budeš mrtvej!“ „Jak to,“ opáčil on už trošku třaslavým hlasem. „No podívej,“ pokračoval jsem, „když ten saab trochu rozjedu a tady to prdnu do tý zdi, tak jsme mrtvý oba dva!“ A víš, že on řekl, že to sežene a musím říct ke cti tohodle kluka, že přesně v půl čtvrtý odpoledne, uprostřed vyšetřování, se objevil v místnosti, kde mě vyslýchali, zařadil se a přinesl mi kartáček na zuby a půl kartónu vzácnejch spart. Omluvil se řádně, že celej kartón mu nikdo nechtěl prodat! Sám k tomu ještě dodal pastu! Na tu já zapomněl! A těch čtyřicet dopisů s Chartou, co Vašek Havel stačil narvat do kastlíku, došlo. Salutuju českejm poštám, a je to důkaz, že všechno není cenzurovaný! O půlnoci mě pustili, ve vteřině se vedle mě na ulici objevil Havel a Vaculík, já strčil klíček do zapalování, auto nastartovalo, odvezl jsem je domů a šli jsme spát. Ráno nás zase zatkli a pak už to všechno běželo jako na drátkách.