Inteligentní spiknutí!

Jan Štolba

(Literární noviny, 24. 6. 1993, roč. 4, č. 25, s. 1, 3.)

Když před čtvrtstoletím vyšly Dva tisíce slov, rozpoutaly úžasnou odezvu, podepisovaly je tisíce lidí, staly se legendou. Paradoxně jde však i o text v české žurnalistice z „nejneúspěšnějších“. Davy pod něj podepsané se brzy proměnily v mlčící „šedou zónu“ a následovalo další období „opracovávání poměrů“. Jak se bráníte věčné neúčinnosti a marnosti svých přesných slov?

Pokud cílem toho textu bylo získat lidi a seřadit je, přimět je k vyjádření, tak byl úspěšný. Neúspěšný byl v následcích. Svou váhu asi měl. Ale stavbičku pískovou těžko můžeme posuzovat po bouři, když její obrysy spláchl prudký liják. Davy pod text podepsané se proměnily v „mlčící šedou zónu“. Já jsme s nimi nesouhlasil a dokonce jsem měl i pohrdavé nálady. Ale když jsem si potom národ drobil v lidi a skupiny, tak jsem každého nějak začal chápat. A jak se bránit marnosti slov? Velice jednoduše: už při psaní s ničím moc nepočítat. Ono se to do společenského vědomí dostává docela drobně, jenom takovými zrníčky. Lépe řečeno, člověk stejně mluví víc kvůli sobě, aby si nemusel vyčítat, že mlčel.

Dva tisíce slov se zaobírají dnes už docela snovou skutečností – všeurčujícím stigmatem komunistické moci. Co musí jeden z ústředních aktérů TEHDEJŠÍHO snu udělat – čím se obrnit, čeho se zbavit, co neztratit – civí-li mu DNES do tváře nový obludný sen: reklama na jogurty nebo camelky?

Já jsem se tehdy musel zbavit strachu. Protože ten sen jsem vlastně nesdílel. Ve straně jsem zůstával proto, že když člověk někam vleze, tak prostě obhlédne situaci a buďto si do toho troufá, nebo uteče. Mně se utéct nechtělo a troufal jsem si víc, než jsem mohl. Velice brzo jsem rezignoval na politickou cestu a poznal, že můžu s jakýmsi sebekrytím působit jako jednotlivec. A bylo velice poučné zbavit se toho snu, protože člověk pak už má protilátky proti snům vůbec. Civějící reklama na jogurty – čí je to sakra sen? To je hrůza bez ideje… ale s dogmatem! Dogma tržního hospodářství se tváří, že není ideologií – a je to ideologie zas! Jsem zvědavý, do jakých myšlenek se zformuje kritika toho takzvaně tržního hospodářství. Každý kritik tržního systému to má velice ztížené. Jak kritiku formulovat, aby nenahrávala zase komunistům? Skoro bych řekl, že v dnešní době se vývoj musí odehrát cestou individuální přeměny lidí, a vůbec už navždy je nebezpečné pro dobrou věc zmobilizovat masy, národ. Větší naději dávám tichému, inteligentnímu – spiknutí.

Možná by se mělo přijít na nějaký nový trik mimo psaná slova, mimo politiku, mimo zaběhnuté kanály…

Ty se tváříš, jako bys nevěděl, že ten trik na světě existuje, a to je násilí, teror.

To je ale také zaběhnutý kanál…

Nový trik? No to spiknutí! Lidi určitého názoru se mají hledat a spojovat – ale kruci, vždyť to by zas byli zednáři! Já nevím, co s tím udělat, věru nevím…

Co kdyby nějaký takový trik šel propašovat do slov? Do stylu?

Protože půjde v každém případě o komunikaci mezi lidmi, tak slovo jako nástroj bude. Je otázka, jestli to má být slovo každému přístupné, nebo jestli to má být slovo přístupné jenom zasvěcencům. Aby se vlastně všecko neřeklo všem! Přitom jsem proti tajným společnostem. Mělo by jít opravdu o jakési společenství zasvěcených lidí, otevřené všem, kdo věc poznali a sami se do ní zasvětili.

To zní záhadně…

To zní DOST záhadně… Činnost spiknutí, o kterém je řeč, by měla být speciální, výlučná – avšak veřejná. Před očima lidí! Asi tak, jako když my tady mluvíme, ale nerozumějící opice jenom slyší, že vydáváme zvuky. Ale nic před ní netajíme!

Na Dvou tisících slovech fascinuje tehdejší úžasná euforie a lidské sepětí. Je něco podobného v dnešní době roztříštěných zájmů vůbec možné – vhodné  - potřebné? Ztrácíme navždy něco důležitého? Anebo dnešní individualismus přináší nakonec i jakousi úlevu od vypjatosti?

Ano, máš pravdu, dnešní individualismus a svoboda odstranily nutnost spojování lidí v demonstracích, manifestacích a prohlášeních. Tehdejší euforie byla ovšem založena také na tom, že v paměti starší i střední generace se udrželo ještě to, co je kdysi spojovalo. Tehdy vzkřikli Sokolové, vzkřikli učitelé, kteří pamatovali učitelskou hrdost, ozvali se lidé, kteří v osmatřicátém roce věděli, co jim „vlast velí“. Doba zecyničtěla a žádná velká slova nemohou nikoho zmobilizovat. Tehdy byl nepřítel společný a lidem, kteří ho společně pochopili, bylo jasné, že proti němu musí společně vystoupit. Kdežto dneska je nepřítel rozdrobený a musíme si ho vyhledávat jednotlivě. Každý toho svého. Najít dneska to, proti čemu by se mělo masově vystoupit, je v masách sporné. V dnešních Lidovkách čtu, že jsou spory ve vládě nad tím, jestli zákon proti freonům není „příliš tvrdý“. Příliš tvrdý! Místo aby se ptali, jestli sluneční záření není příliš tvrdé. Nemám důvěru v to, že se toto dá demokraticky volenou vládou rychle a včas vyřešit.

Vaše generace zažila euforii lidské soudržnosti a mobilizace sil. Má na vás moje generace už navždy „žárlit“, protože jste prožili něco tak lidsky prvotního a základního?

Víš, že já jsem ani nežárlil na legionáře na Sibiři?

Ne že bych na vás opravdu žárlil…

Já vím, já to taky tak nemyslím. Ale vždyť vy to máte těžší! Vy, ucítivše nouzi, musíte ji pojmenovat, přijatelně ji předvést a najít proti ní prostředky. To je úkol daleko fajnovější, náročnější, vyžadující více ducha a obyčejné odvahy – ne méně, ne méně! Ne méně, protože vás můžou nakonec odstřelovat na silnici mezi Plzní a Domažlicemi.

Odstřelovat?

Já se toho obávám: jakmile někdo vystoupí s kritikou nějakého špinavého podnikání nebo naftařské politiky, že i tyto věci se tady objeví…

Jste velký, provokativní individualista a přece máte smysl pro lidské společenství jako málokdo druhý. Nevidím v tom rozpor, i když on tam přece jenom je. Máte nějakou teorii?

Mně jako individuu úkoly diktuje společnost: musím se v ní nějak zařídit. Musím přispět k uspořádání takových poměrů, aby člověk jako já v nich mohl žít. A způsoby, jak to dělám, mi zas diktuje má povaha.

Možná to je nějak takhle: mě „rozpor“ mezi vaším zemitým individualismem a citem pro společenství inspiruje jako určitý styl, výraz…

Předpokladem mé individuální svobody je, že neaspiruji na to, aby mi ji všichni uznali. Je to věc ústupků: co mi stojí za to. Někteří lidé si dobývají svobodu třeba tím, že se stanou řediteli nějaké společnosti, vedoucími organizací. Pro mě je to otrava – strašné únavné a nepohodlné. Prostě nesmím po společnosti moc chtět, musím se něčeho doživotně zříct. A něco si ponechat opravdu jenom pro svoje soukromí, dokonce pro svoje myšlenky, a s nějakým rizikem třeba pro svoje psaní.

Přitahuje vás myšlenka to své individuální někam do společenského otisknout?

Takovou ambici jsem snad měl jako novinář, to je dokonce novinářská povinnost. A dělají to pedagogové, vychovatelé. Ale já jsem takto výslovné vůli působit odvykl. V posledních dvaceti letech jsem si našel způsob, jak se udržet mimo společenský tlak. Tlak, který byl představován jednak státní mocí, a na druhé straně ovšem také mocí skupiny, do které jsem patřil. To byla Charta – a to bylo těžší! Udržet svou suverenitu proti Státní bezpečnosti – stačilo jednou si tu umínit a hotovo. Oni už to věděli a tys zase věděl, že za to budeš tak a tak trestán, a odměřil sis, kolik toho sneseš. Ale nové a nové úkoly člověku dávali kamarádi. Protože ti – při svých nárocích na činnost kritiků starého režimu a lidí, kteří chtějí udržet normy slušného člověka – měli požadavky jeden na druhého a já jsem se jim musel bránit málem jako ve straně! Musel jsem se prostě víc prosazovat proti svým lidem než proti těm na druhém břehu.

Vaše odpověď vychází zevnitř toho, co žijete. Já ovšem věc vidím skrz vaše texty, fejetony, jejich styl.

Fejetony: to bylo moje stálé „státoprávní ohražení“, kde jsem nikoho už ani nevyzýval, aby se mnou souhlasil. Na svém teritoriu jsem chtěl vždycky ukázat svůj prapor, tady jsem, toto si myslím. Věděl jsem, že hodně lidí se mnou souhlasí, oni ale neměli způsob, jak to projevit, a  já jsem na jejich odezvu rezignoval. Tím, že jsem nechtěl, aby se ke mně přidávali, jsem byl naprosto svobodný od jejich požadavků a nároků, které bych jim snad měl ještě plnit.

Měl jste někdy touhu zabouchnout za publicistikou dveře a psát jenom romány, anebo vůbec si psaní zakázat?

To mám FURT! Jenomže: do převratu jsem si myslel, že každý má něco dělat. Když jsme přišli na myšlenku vydávat Obsah a já jsem si vzal fejeton, tak to pro mě byla taková povinnost, jako když pošta musí objet všechny schránky a vybrat dopisy, bez ohledu na počasí. Povinnost existuje. Malá, nebo veliká. Ale prohlásil jsem: jakmile se poměry stanou zdravými, skončí pro mě povinnost působit na ně. Ovšem když vznikly tyhle noviny – kdo pro ně má dělat? – Povinnost ke kamarádům.

Takže jste ztracen.

Ale však já to zase s tím veřejným nepřeháním. Nepotřebuju se na každém veletrhu, jarmarku, tj. sympoziu, vystavit a prodávat. Ale rád si ponechávám zbytek svého renomé, aby, když mě něco namíchne, mi to museli otisknout.

Z Dvou tisíc slov čiší vůdcovský duch, přirozené nadání rozhodovat anebo k rozhodování podněcovat. Kdyby vám tehdy – hypoteticky – nabídli komunisté důležitou funkci, přijal byste?

Komunisté? Ale oni mi nemohli nabídnout žádnou funkci! Ani ti jako Mlynář či Dubček. Nevěřili jsme si, jako mi nevěřil desítkář Kneř v koleji „5. května“. Kdyby tehdejší obrodný proces postoupil tak daleko, že by se mohly uplatnit jiné politické strany, pak by to padalo v úvahu, ale já bych se stejně k žádné nepřidal.

To jste věděl už tehdy?

Už tehdy. A když jsem mluvil snad za komunisty a jako člen strany, chtěl jsem využít toho, že lidi byli ochotni slyšet, co píšu. Bez komunistů se tehdy nemělo ani smysl o něco pokoušet. Oni inspirátoři, co si u mě objednali Dva tisíce slov, pro mě na terase Parkhotelu neměli žádnou návodnou myšlenku krom jediné: lidem se musí vysvětlit, že se společenský pohyb nesmí změnit v antikomunistické hnutí. Všecko ostatní, co tam je, jsem si musel vymyslet. Zůstal jsem nad papírem a říkal jsem si: ale co těm lidem máme poradit a k čemu je vlastně vyzvat? Půdu a atmosféru přece jenom připravila ta část lidí, která do komunistické strany šla z nějakých nadosobních příčin a zažila tam zklamání. Komunisté měli tedy patent na demokratizaci, protože předtím všechny demokraty zničili. Byla to zásluha, že pocítili potřebu demokracie. Ale zároveň byli obtíženi tím, že ji předtím zničili. Pánu Bohu je prý jeden napravený milejší než ten, kdo nemá žádný hřích. Ale k pokání napraveného patří také následná a doživotní pokora a skromnost.

Počítáte do toho i sebe?

Já – ano. Úspěch mé pokory ať soudí jiní. Moje pokora mi vždycky dost mluvila do mé ctižádosti. Například já jsem se mezi komunisty ne moc hodil a oni to vždycky poznali. Když mě po sjezdu spisovatelů v červnu 1967 vyhodili, řekl jsem si, že to mám pro sebe šťastně vyřízeno, ten můj květen 1946. Nojo, ale v lednu se to otočilo, strana se mi omlouvala, mně a několika mým kamarádům, co teď? Vítězství se smí odhodit? Nebylo to ale vítězství. Pochopil jsem, že jenom jdeme do druhého kola. Konečné vítězství mi přinesla až Sovětská armáda v tom srpnu. Soudružství, to je druh přátelství někdy úplně těžkého, rozporného nebo věrného. Já si přece musím vážit Václava Slavíka nebo Františka Vodsloně a jiných, co přes rozdíly mezi námi byli při mně. V jedné těžké chvíli roku 1977 se mi postavili na podporu profesor Jan Patočka a Petr Uhl, a já si nemíním mořit duši s jejich selekcí. A pořád je pro mnoho lidí přátelství se mnou namáhavé, jako bylo soudružství se mnou. Co je nad vším, to se ti za život ukáže.

Můžete říct, kdo byli oni inspirátoři a „objednavatelé“ toho textu?

Především akademik Wichterle, prof. Jan Brod, Miroslav Holub a ještě jeden muž, na jehož jméno si nevzpomínám.

Přiznám se, že si vás dnes, když sleduji naši politickou scénu, občas tajně představuji jako jakéhosi „stínového presidenta“.

No to já taky! Ne že bych jím chtěl být. Jenom si představuji, co bych dělal, mít ten vliv. Kdybych byl na místě pana Václava, tak jelikož nemám jeho filosofující letoru, dělal bych politiku skrz lidi. Já bych ušlechtile intrikoval! Snažil bych se rozváděné lidi dávat dohromady, připravovat společná řešení a rozbíjet stranickou šablonu, snížit váhu a vliv politických stran. K takovému poznání jsem přišel v té naší malé společnosti okolo Obsahu. Ta byla politicky i co se temperamentu týče, velice rozdrobená, a já jsem si uvědomoval, že není přednější věci než dosáhnout toho, aby všichni, kdo se na poslední schůzce pohádali, na příští přišli zas!

Teď mám chuť vybočit: viděl jste v poslední době nějakou krajinu, která vás uhranula, inspirovala, provokovala?

Neviděl jsem takto krajinu. Viděl jsem u nás všecky krajiny a na těch sleduju s úzkostí jejich úpadek. V cizích zemích krajinu – ne, nic takového. Ale působí ve mně dva krajinné body. Jeden je vrchol Blaníku s těmi rozeklanými skalami, tam jako by se ta zotročená krajina stáhla už jenom do těch skal. A pak se mne vždycky tkne – snad že je to takový solitér – Říp. Ten nedovedu ještě pořád přijmout bez záchvěvu jakéhosi mytologického nadšení… a ovšem tušení katastrofy!

Otázka vedlejší, ale přece: proč jste tomu textu dal název Dva tisíce slov?

Chtěl jsem se vyhnout patetickému názvu „provolání“, „prohlášení“, „manifest“.

Nakonec „přidalovská“ otázka: Kolik slov ještě bude třeba?

To je hodno „přidalovské“ odpovědi: nevíme, avšak musíme psát! To třeba není dost „přidalovské“. Víš něco „přidalovštějšího“? Možná: náš čas je u konce, pro tuto chvíli netřeba více slov, všecko je jasné.

Spiklencům ano. Děkuji za rohovor.