Jak se dělá Vaculík

Jana Červenková

(Nové knihy, č. 13, 5. 4. 1995)

Ludvíku Vaculíkovi v těchto dnech vychází v Mladé frontě knížka Milí spolužáci. Má tři části: Knihu indiánskou, dělnickou a studentskou. Zeptali jsme se autora:

Čím chce ta knížka být?

Nechce být ničím. Byla to knížka pro všechny moje spolužáky a za spolužáky považuju všechny, které život donutil, aby absolvovali stejnou vyučovací látku jako já.

Kdo jsou v té knížce vaši spoluaktéři?

Jsou to pochopitelně moji rodiče, jsou to kluci, s kterými jsem pásal kozy, jsou to moji spoludělníci od Bati, potom pár lidí, s kterými jsem chodil na tu školu politickou a sociální v Praze, a potom několik soudruhů, a hlavně je to paní učitelka, která skoro jako by byla mou další matkou, a ta figuruje ve všech třech dílech.

Když se ohlédnete po svém mládí, koho za sebou vidíte?

Knížka je sestavena z deníkových zápisků a dopisů - mých i jiných. Ale musela uplynout mnohem delší doba, abych se vžil do toho, že ten kluk a mladík, který tam vystupuje, je někdo jiný než já. Jinak bych se za některé jeho názory, postoje a činy musel stydět. Teď ho sleduji s kritickou sympatií.

To mě trochu překvapuje, já si při čtení naopak uvědomovala, jak se ten malý brumovský indián ani moc nezměnil, jak jste to pořád vy. V kolika letech je, podle vás, ukončen lidský charakter?

Daný je v podstatě, jak člověk vyjde z rodiny a ze školy a nastoupí práci, kde se musí živit a musí nějak obstát. Je dokončený tehdy, když člověk absolvuje základní životní konflikty se sebou a se společností. Se sebou - to znamená, zda jít cestou lenosti, nebo cestou dřiny. A se společností - jak najít míru, v čem se přizpůsobit a v čem odolat. Tento ostrý a těžký úkol člověk absolvuje v prvním povolání nebo na vojně. Já jsem vlastně poslední zkoušku tohoto druhu absolvoval na vojně, kdy jsem už byl naprosto vyhraněná individualita, a přitom podřízený absolutnímu diktátu bez možnosti odpovědi, nějaké kritiky a vzdoru. Proto například myslím, že je vojna užitečná, že to zkouška mužnosti skutečně je. Ovšem zkouška mužného charakteru, ne nějaké odvahy a takových nesmyslů. Ale v tom základním smyslu bych řekl, že charakter je dokončený do šesti let dítěte. Potom jen následují nesčetné aplikace a zkoušky těchto základů: Vím, že se má mluvit pravda, ale zároveň vidím, že všichni lžou... Už v tomto věku člověk ví, že se musí prosadit, ale že má mít i ohled na kamarády. Ale kterým z nich se přizpůsobit a kterým vzdorovat a jakými prostředky?

Čeho, myslíte, že se ve srovnání s vaším mládím dnešním dětem nedostává a čeho mají moc?

Nedostává se jim rodičů a rodiny. A mají víc změkčujících prvků ve svém, životě a na scestí svádějících příkladů. Jsou v nich vzbuzovány touhy a potřeby, na které si neumějí vydělat, které si neumějí získat a mezi kterými si většinou ještě ani nedovedou vybrat.

Jednou z nejkrásnějších ženských postav, které jste vytvořil, je vedle Madly i paní učitelka. Myslíte si, že k tomu, aby se člověk stal učitelem, je potřeba nějakého zvláštního nadání, nebo že se tomu lze naučit?

To se jenom ve škole nenaučí. K tomu musí být nadání, nejde jen o vědomosti a pedagogickou praxi, ale o povahu. Paní učitelka Svatoňová, to byl ten příklad, kdy se určitých vlastností dosahuje šlechtěním, jako u rostlin a čistokrevných zvířat. Ona byla z učitelské rodiny, měla pro učitelství všechny předpoklady.

Jaké bylo tenkrát společenské postavení učitele na rozdíl od dneška?

Nemůžu srovnávat, jak jsem vnímal učitele já na rozdíl od dnešních žáků. To je rozdíl v pozorovacím stanovišti. Tehdy jsem už měl cosi předem vštípeno, byl jsem příznivě předpojatý, v učiteli jsem a priori viděl autoritu, kterou rodiče potvrdili a opravňovali. Měl jsem ovšem i štěstí na učitele, kteří svou práci viděli jako smysl života. Tehdy třeba učitel učil přírodopis a zároveň v tomto oboru publikoval. Nesnažil se látku jen učit, ale sám se stále učil... Pro určitý druh lidí toto povolání dnes kleslo na pouhou obživu.

Ve své Knize dělnické nešetříte obdivem k Tomáši Baťovi. Zajímalo by mě, jak jste se s tímto vztahem vyrovnával v tom pozdějším, komunistickém období?

Knihu dělnickou jsem sestavil už v tom komunistickém období a můj názor na Baťu vznikl v reakci na potlačování podnikatelského ducha. A v Knize studentské, která je třetí částí Milých spolužáků, zachycuju období, kdy po pětačtyřicátém roce Baťa a batismus byli svrženi z trůnu a já jsem byl nucený si roztřídit, co z toho zůstalo hodnotou, která stojí za obranu. Knihu dělnickou jsem za minulého režimu sestavoval úmyslně s tím, abych na osobnost Tomáše Bati a na význam podnikatelského talentu v národě upozornil. Nedoufal jsem, že přijde doba, kdy bude Baťův čin a duch zase vnímán jako kladná hodnota.

Já si představuju, že máte dodnes v knihovně ještě něco ze svého marxistického období. Mýlím se?

Pokud jde o tu vyloženě ideologickou literaturu, té jsem se zbavil, jakmile jsem pochopil, že v ní nenajdu, co hledám. Zkoumal jsem, co na názorech té které vyzdvihované osobnosti je hodno takové slávy, chvály a významu. Ale ponechal jsem si z toho období několik knih, které mě nějak dojaly, a to přesto, že jsem poznal, že to jsou skoro pohádky. Byla to třeba Žatva. Nebo Daleko od Moskvy: To byl naivní pokus duše, u níž jsem jistou čistotu předpokládal - vzdor politickým poměrům autor stavěl před oči vzor člověka, který to myslí poctivě s prací a s lidmi. Takže takové tři čtyři knížky doma mám... Třeba Makarenko, myslím, že je nepominutelný i dneska. A dobrá kniha byla i od Silina Lenivá smrt o práci lékařů v leproserii, to je cosi o lidském charakteru, odolnosti a statečnosti, bez ohledu na ideologii, která tehdy panovala.

Kdy si myslíte, že vám v životě hrozilo největší nebezpečí?

Myslím si, že po všech stránkách, morálně i tělesně, jsem byl v nebezpečí v roce sedmdesát pět až sedmdesát sedm, poté, co se estébáci při domovní prohlídce zmocnili mých velice soukromých fotografií, které mě měly velice kompromitovat, o což se také pokusili. A kdy mi položili otázku, na jakou lidi většinou reagují tak, že se zlomí, nebo že se zabijí. Chtěli po mně, abych buď okamžitě emigroval, nebo abych nechal rozšiřování Petlice, jinak že tyto materiály uveřejní. Poté, co jsem se proslavil před národem v roce 1967 na sjezdu spisovatelů a Dvěma tisíci slov a tak dále, najednou bych se měl moci podřídit nebo utéct? Šacoval jsem to opravdu skoro na sebevraždu - čímž by ale byl ještě líp splněn estébácký cíl. Tak jsem si řekl: Ať nejsem ničím, ať ztratím všechno, ať mé všichni zavrhnou - ale vy svině mě nedostanete! Musím říct, že tenkrát mi morálně pomohla moje rodina, profesor Patočka a skupina lidí okolo Petra Uhla.

Jak moc a kdy pro vás bylo těžké vyrovnat se s neúspěchem?

Já žádný neúspěch nemám... No, neúspěch... on má přece cenu poznání: sebepoznání, nebo poznání té věci... Mám ctižádostivou zásadu: měnit porážku v pozdější výhru. A dost se mi to osvědčuje.

Kdy jste na tohle přišel? To je přece až hodně zralá zkušenost?

Dobře je udělat si ze své prohry a slabosti srandu. Hned je vám vítězněji. Jinak - je to vlastně normální, bez neúspěchu není úspěchu.

V tom, co píšete, bývá důležitý vztah k ženám a za jeho prazáklad je považován vztah k matce. Mám dojem, že o matce jste zatím napsal dost málo. Jak vás v tomhle smyslu ovlivnila?

Maminka mě ovlivnila víc, než jsem sám tušil, protože byla samozřejmostí života jako voda, jako vzduch, jako jídlo. A tak jsem na její vlastnosti a její osud začal myslet, až když jsem byl hodně dospělý, a myslím na ni teď čím dál víc. Vlastně až posledních nějakých deset let si uvědomuji, že ona byla mladá žena. Že bývala často opuštěna, tatínek býval pryč. Že měla nehodné děti, co se s námi nazlobila. Já jsem byl neochotný ogar, který, kde mohl, zdrhl někde za stodoly, když se mu něco poručilo, kolikrát se mu to muselo říct... Doceňuju ji až teď. Jsem rád, že jsem dostal příležitost ukázat ji v posledním dílu Milých spolužáků, kdy se maminka z té anonymity najednou objevuje trošku jako postava.

Očekával jste něco z jejích vlastností u svých partnerek?

Mně jsou tyhle hry psychologů a psychiatrů známé a nesympatické. Nestarám se, co na nich je a co ne Nikdy jsem nezkoumal, která z těch mých představ pochází od matky, neuvědomoval jsem si to. To prostě funguje samo.