Za básní se sám nevydám

Šárka Nevidlová

(Tvar, č. 21/1998, s. 8)

Ludvíka Vaculíka jistě není třeba zeširoka představovat. Tento prozaik, fejetonista, autor mnoha reportáží, zakladatel a organizátor samizdatové edice Petlice, významná osobnost literární, ale také politické scény žije už řadu let v Praze, čas od času se ovšem na rodnou Moravu vrací. Jedna z jeho posledních cest jej přivedla také do Ostravy, kde jsme mu položili několik otázek.

Pane Vaculíku, co vás nutí neustále se vyjadřovat k aktuálním politickým a společenským problémům?

Vede mě k tomu moje povaha. Myslím, že tímto způsobem vykonávám svou občanskou povinnost. Byl jsem obdařen mocí psaní, a tak jí využívám. Dále a v nemenší míře píšu proto, abych získal peníze. To je velice důležité. Roky a roky jsem psal a nikdo mi nic nedával. Nedovedete si představit, jak je příjemné, že si myslím, co chci, zapisuji své názory a ještě dostanu zaplaceno. To je přece velice pěkné! A za třetí píšu ze zdravotních důvodů. Mám pocit, že se tak s problémem sám vyrovnám. Jde o způsob, jak přemáhat krizové situace a morálně zvítězit nad něčím, co v reálu nepřemůžete. Z toho plyne, že úplně zdravý člověk nepíše.

Celý život tvoříte v literárním žánru prózy. Píšete povídky, romány, fejetony... Čemu z těchto prozaických útvarů dáváte přednost?

Upřednostňuji, co nejméně dělám. Chtěl bych napsat pořádný román. Nicméně velmi mě přitahují denní události a jejich záznam mi bere hodně času. Teď dodávám pravidelně do úterních Lidových novin Poslední slova. Víte, jak získávám vhodná témata? Chodím, dívám se, čtu noviny, mluvím s lidmi, třeba i na besedách, a vybírám téma, které mě rozčiluje a zajímalo by i jiné. Často se mi témata pod rukama rozpadávají, rozplývají, mění se a ztrácejí, jsou nedůležitá. Třeba v Kosovu, tam se to vyřešilo i beze mě, že?

Přispíváte do Lidových novin. Kde ještě v současné době publikujete?

Tak dvakrát třikrát do roka se objevím v Literárních novinách a jinak píšu tam, kde mě někdo velice potřebuje. Teď mluvím o regionálních novinách, nedokážu je odmítnout. Všechna regionální kultura je totiž velice důležitá, jde vlastně o kulturní půdu. Nemám potřebu publikovat v mnoha listech, přestože existují autoři, které čtete všude. Čím více novin však obešlou, tím méně jejich slovo váží.

Stále mluví o psaní. Mne by však taky zajímalo, co vlastně v současnosti čtete.

Teď právě čtu knihu, kterou jsem přijal s nechutí jako velikou obtíž. Autor, egyptolog, se jmenuje Kellner a napsal román z období čtyř set let před Kristem, z Egypta, Řecka a Babylonie. Zachytil největší rozmach Alexandrovy říše. Zvolil si skutečnou historickou postavu, mladíka, kterého sleduje a popisuje, co se s ním děje, jak se vyvíjí jeho životní kariéra... Víte, co nemám rád? Především četbu, kterou mi někdo "přikáže", a potom knihy, jako je tato. Autor totiž píše, jako by u všeho byl. Ale jak ví, co měla jistá dáma na sobě a co jí kdosi řekl?! To mě rozčilovalo už u Kožíka. "Na podzim pocítila veliký smutek..." Jak si tím může být tak jistý?! Kellnerova kniha mě však časem zaujala, a to množstvím informací v ní uložených, a vědomostmi, které spisovatel musel mít. Přestože se můj vztah k žánru nezměnil, pocítil jsem respekt. Vytvořil úctyhodnou práci. Vzhledem k tomu, že mi ji poslal už před delším časem a s důvěrou, že vyslovím svůj názor, odpověděl jsem mu minulý týden těmito slovy: "Pane Kellnere, vaši knížku čtu." A až knihu dokončím, rád bych se s tímto zajímavým člověkem sešel. Mám pocit, že žánr ospravedlnil. A co mě ještě zaujalo? Zachytil zem totiž v převratech, pády a nástupy vládců, a využívá znalosti, co se děje s charaktery lidí a celou společností se změnou vlády. On ani do Egypta nemusel jezdit, stačilo mu žít poslední roky u nás! Lidi byli vždycky stejní! I Heléni...

Budete o této knize někde psát?

Ne, nebudu. Mám dost jiného psaní. O knížkách se mi psát nechce. Já nejsem jako Zelinský nebo Bauer!

V posledních letech k vám není literární kritika příliš laskavá...

Oni jsou hloupí! Podívejte se, teď jsem si přečetl monoautorské Bauerovo číslo Tvaru, které je výborné a velice zajímavé. Chystám, se, že mu, až se zbavím některých svých povinností, napíšu. Bauer se však taky zmiňuje o mých Nepamětech, a to velmi nevlídně. Jeho námitky zní: "Proč si pan Vaculík myslí, že toto čtenáře zajímá?" Ne, pan Vaculík si to přece nemyslí. Nebo taky nepochopil, že se jedná o text, který vznikl jako spontánní záznam a má cenu jenom jako záznam, dokument událostí a změn ve společnosti. Chci mu napsat tato sova: to je, jako by výtvarník přišel do lesa, stoupl si před strom a vytkl mu estetické odchylky od své představy stromu. Blbost! Dále píše, že tématem knihy Jak se dělá chlapec je můj spor s Lenkou Procházkovou. Nemá pravdu. Tématem knihy je starý chlap - mladá ženská. To, že náhodou ví, že jde o Procházkovou, protože ona pípla, z toho cítím nepřejícnost a zápornou předpojatost. Nevyjadřoval bych se k tomu, kdyby Tvar nebyl celý Bauerův. Jenže takto si pak řeknu: můžu já Bauerovi věřit v ostatním? Když používá tato měřítka? Teď nevím.

Podzim je obdobím udělování literárních cen. Jakou mají podle vás tyto akce význam?

Hodnotu literární ceny vidím ve výši finanční částky, kterou si oceněný odnese. Má význam pro autora, ale ne pro čtenáře. Ten si stejně řadí knihy po svém. Když ho něco zaujme, je mu jedno, jestli kritika text vyzdvihovala, anebo zatracovala. Chybou však je, že většinu cen dostávají až staří lidé. Už jim to není k ničemu. Ale ne, ceny neshazuju. Jen si myslím, že u nás chybí pořádné slavné ocenění, které by mělo skvělou pověst. Státní cena? To je háklivá věc. Za první republiky se dávaly ceny autorům za díla, která dnes nikdo nezná. Stát se tedy vlastně netrefil...

Sledujete současnou literární scénu? Novinky?

Necítím zájem ani povinnost. Z Atlantisu mně ovšem posílají nové knihy, a tak můžu říct, že mě příjemně překvapila poslední Švandova kniha, jde o zápisky z šedesátých let. Za dobrou a zajímavou považuji publikaci Jany Červenkové, taky tam vyšla. Nejvíc mě však v poslední době zaujal Kočičí život Edy Kriseové. Byl jsem rád, že jsem to Edě mohl povědět. Rád říkám dobré zprávy.

A co poezie?

Poezii nečtu! Nevyhledávám ji, od dětství k ní mám špatný vztah. Už jako klukovi mi připadla změkčilá, "cérčí", umělá... Když si mě ovšem čas od času básnička najde, pak je to podařené.

Která si vás v poslední době našla?

Nedávno měl Diviš v Literárních novinách stránku veršů a mezi nimi byla otištěna jedna, která mě zaujala. Dokonce mě přiměla, abych otočil noviny a zjistil, kdo ji napsal. Vidíte? Báseň musí za mnou, já se za ní nevydám.