Prezidentování jsem radši nechal Havlovi
Prezidentování jsem radši nechal Havlovi
Renata Kalenská
(Lidové noviny, 22. července 2006, s. 11)
Svobodné slovo nemá význam, účinek má slovo zakázané, říká Ludvík Vaculík, v letech normalizace zakázaný autor.
Řekl jste: „Život je stále se zpřesňující definice toho, čím nikdy nebudete.“ Slavíte osmdesáté narozeniny. Čím už nikdy nebudete, ale chtěl byste?
Já jsem nikdy v životě nevěděl, čím budu, a nikdy jsem něčím přesně nechtěl být. Vždy na mě něco zbylo. Když jsem nešel na gymnázium, byla možnost jít k Baťovi a při práci studovat. Když jsem tam nemohl studovat obchodní akademii, musel jsem studovat odbornou obuvnickou. A až potom jsem mohl volit obchodní akademii. Když jsem poznal, že mě obchod nezajímá, šel jsem do Prahy na vysokou školu. Tam mě zajímalo vše, ale protože jsem si musel něco zvolit, zvolil jsem si žurnalistiku. Ale nevěděl jsem, jestli budu novinářem.
A teď...
Já jsem zjistil, co jsem. Mně už nezbývá nic jiného, než být Vaculíkem. Mezi námi je ten rozdíl, že vy děláte schválně to, co děláte. Není to tak, že by to na vás zbylo. Vy jste schválně taková!
Ocituji vás ještě jednou. „Čestné občanství odmítám, do konce života za sebe neručím, kdoví, co o mně po smrti vyleze.“
No, myslím, že to, co by mohlo na mě vylézt, jsem už na sebe napsal nebo řekl já sám. Akorát že se v tom asi bude někdo blbě patlat.
Myslela jsem, že to, co o vás ještě nevylezlo, vyleze poté, co vyjde vaše kniha Stará postel.
Tu si ale lidi nepřečtou, víte?
Jak to, že ne? Prý bude vydána, ale až po vaší smrti.
Ne. To bude záležet na mých dětech. Na zdraví!
Tak na vaše osmdesátiny.
Vy všichni mně ty osmdesátiny tak strašně nutíte... Já na ně vůbec nemyslel! Už od svých sedmdesáti let jsem myslel, že se mě to netýká.
Na kolik let si připadáte?
Podle hlavy na čtyřicet, protože to je vrchol moudrosti! Podle kolenou na těch osmdesát. Na zdraví!
Tak na tu vaši hlavu. Knihu Stará postel jste nazval podle postele, kterou jste si sám stloukl a v níž se vše odehrálo...
Ano. Je to prostě věc, která musela být napsána, a tím jsem se toho zbavil a nemusím to likvidovat.
Myslíte, že když uděláte něco, z čeho máte špatný pocit, tak to napíšete, a tím je to vyřešené?
Sám jsem o sobě napsal, že je to charakterová vada všech umělců. Myslí si, že když zajímavě popíšou, jak zhřešili, tak mají odpuštěno. Ne. S tím nesouhlasím.
Takže si připadáte jako velký hříšník?
Nepřipadám si jako velký hříšník. Připadám si jako člověk, který má veliký důvod ke kajícnosti.
Jste věřící? Katolický kněz Tomáš Halík s vámi tyto otázky hodně probíral.
Ano. Já jsem v určitém věku tu otázku, jestli věřím nebo nevěřím v Boha, odložil. Jako že není důležitá. Důležité je, aby člověk žil tak, aby to před Bohem mohl obhájit. A shodli jsme se s Halíkem na definici. Jestli Bůh je, či není, to je otázka ze světa fyziky. Podle Halíka - a v tom s ním souhlasím - Bůh platí. Já uznávám, že Bůh platí. A k tomu psaní - já nepíšu proto, aby čtenář měl co číst.
Takže se jen chcete očistit.
Já nevím, jestli se chci očistit. Chci se vyřídit. Vyrovnat to.
Kdy vám kniha skutečně změnila život?
Život mi změnila Sekyra. Když vyšla Sekyra, začali mě lidi považovat za autora. Tehdy mě velice překvapili dva muži. Byl to Antonín Liehm, který se mnou začal jednat jako s významným autorem. A byl to muž, který se myslím jmenoval Karel Michal. Napsal pod pseudonymem Bubáky a strašidla. A ten mi prorokoval, že budu velkým mužem. V tom se shodl s naším panem prodavačem textilu v Brumově. Když mě k němu kdysi maminka zavedla, aby mi koupila čepici, všechno mi bylo malé. A on řekl: „Sakra, ogare, ty budeš nejmíň starostů.“
A vidíte. Přestože vám to bylo nabízeno, tak jste do politiky nikdy nevstoupil. Proč ne?
Skoro si myslím, že to nebylo z lenosti. I tak musím pracovat hodně. Ze strachu to taky nebylo. Ale nemohl bych dělat to, co já chci. Takže ze sobectví?
Jste na to příliš solitér?
Připadám si takto svobodný. Podívejte se, co sklízejí ti muži politiky. Jak s nimi zacházíte! Politik se dostane na území, které je vždy někým ostřelováno. Vždyť oni prosím vás jednají se Špidlou jako s Paroubkem. Proto já v těchto poměrech vždycky nadržuju víc vládě než tomu národu. Ten národ má právo po vládě něco žádat, ale vážit si lidí, kteří něco dovedou? To u nás není. Řekněte, co se dá vytýkat Klausovi? A přece! Co mi na to řeknete?
Tak možná bych kritizovala jeho povýšenost.
To máte pravdu. Já bych řekl totéž. Jenže kdyby nebyl takový, nebyl by prezidentem. Protože by neměl tu ctižádost. Já na to říkávám: „Nemůžeme vytýkat traktoru, jehož práci potřebujeme, že přitom i vrčí.“
Nevím o tom, že by Václav Havel byl arogantní.
Ale podívejte se, co vlastně sklízí. Co mu to tady mezi lidmi působí? Výtky, nesympatie, závist. Mám já tohle zapotřebí? Já to věděl! Proto jsem tím prezidentem nebyl já a nechal jsem to Václavovi.
Mně se na vás líbí ta vaše skromnost.
A já jsem na ni strašně hrdý! Víte, co mi to dá námahy? Ale já ani nemůžu být prezidentem! Z jednoho prostého důvodu. Když mi při domovní prohlídce v roce 1975 StB zabavila takzvaně choulostivé fotografie... Tehdy jsem zavolal Pavla Rychetského a Ivana Klímu a řekl jsem jim, co se mi stalo. Pavel Rychetský řekl: „Oni tě s tím budou vydírat. Když to vydržíš, pak už ti nemůžou udělat nikdy nic.“ A Ivan Klíma moudře dodal: „No, akorát že už bys nikdy nemohl být prezidentem.“ Ale vlastně když jsme se před čtvrt rokem sešli, Ivan mi řekl: „A už bys mohl!“ Teď jsou tak znemravněné poměry, že bych i já mohl být prezidentem!
Proč jste volil zrovna lidovce?
Předtím jsem vždycky volil zelené, a to bylo ztraceno.
Takže ve chvíli, kdy to vypadalo, že to není ztraceno, jste je volit přestal.
Rozhodl jsem se už předtím pro lidovce. Aby mezi těmi dvěma nejsilnějšími stranami byla ještě třetí síla, se kterou by musely počítat.
Co si myslíte o Miroslavu Kalouskovi?
Skoro nic. Mně se zdá jako slušný člověk.
A Jiří Paroubek?
Jiřím Paroubkem jsem zklamaný a je to moje hloupost. Mně se na něm zpočátku líbila ta razance. Ale čím dál víc jsem se s ním rozcházel. Není to správný muž. Jsem proti němu úplně. Já se vůbec divím, že ho ti sociální demokraté snášejí. V politice má fungovat nějaká psychologie. Na něm není znát myšlení. Na něm je znát, k čemu se rozhodl.
LN Je to rozhovor k vašemu jubileu, tak necháme politiky. Chtěl jste, abych vám říkala, co se o vás traduje s tím, že mi to budete vyvracet. Pavel Kosatík říká, že jste stylistou-násilníkem. Své kategorické soudy pálíte s vědomím, že opět přestřelíte. A dokonce i s přáním, aby se tak stalo.
Ano. Já tvrdím, že když se násilí podaří a zalíbí, tak je správné.
Vy jste to měl vyvrátit!
No ale znásilnění, které se povedlo a zalíbilo znásilněnému, opravdu mělo být. Tím se ospravedlnilo.
Další - máte rád tradiční hodnoty a říkáte, že v této společnosti přetrvávají.
Ano. Začnu od takové maličkosti. I žena jako vy, takto vkusně přede mnou oblečena, přesto má mezi ňadry křížek! Tím chci říct, že tohle je výsledek křesťanské výchovy. Tradice je všechno to, co proniká do rodiny, do sousedství, do práce... Dále v sobě máme odpovědnost k sobě samým, cítíme hrdost za svou práci. Za násilí nikdo hrdý není.
Ani za násilí, které se násilníkovi zalíbilo?
Že by ti násilníci byli hrdí, to ne. Ti jsou rádi, že nebudou žalováni. Výraz tradice je i to, že rodina trvá.
Jste pro registrované partnerství?
To jsem proti tomu. Ať si ti dva udělají smlouvu, ale nemá to být před veřejností závazný skutek. Nemají mít normální sňatky! Svatba je sňatek ženy a muže.
U nás už to funguje. Proč nejste v tomto liberálnější? Homosexuálové se tak prostě už narodili a nic s tím nikdo nenadělá.
No tak ať s tím nic nedělají!
A proč by nemohli zažít takový obřad?
Jelikož jsem se nenaučil potápět, jsou mi odepřeny krásy pod mořskou hladinou. Prostě co ne, to ne.
Tahle poučka platí na to, že ti dva spolu nemohou zplodit dítě. Ale proč by nemohli být oddáni?
No jistě... Myslím, že úředník jim má říct: „Tak jste přišli. Co chcete? Tady to zapíšeme, mějte se dobře.“ Jaképak ciráty? Jaképak taxi s mašličkama? To je blbost! Není to prostě žádná sláva.
V tom se neshodneme. Kosatík říká, že jste vždy nespokojen s dobou, v níž žijete.
To není slabina. A navíc, já jsem náhodou velice spokojený s touto dobou, v níž můžu mnohé říkat.
Co této době vytýkáte?
Třeba reality show byly zlým činem proti společnosti. To se jí nemělo dělat. Že jsou lidé orientováni k zisku, panovačnosti...
K hedonismu?
Hedonismus může být výrazem i pro velice čistý život.
Není to typické spíš pro dekadentní společnost?
Podívejte, hedonista může být i člověk, který se rád koupe nahý. Prostě má potěšení ze styku vodního živlu a těla. Ale to nemá morálně žádné znamení. Morální znamení to dostane, když se na tom vydělává. V případě reality show byla nemravnost na straně televize, ne u těch lidí, kteří v tom účinkovali.
V čem vy jste hedonista?
To je těžká otázka... Mám rád čistý vzduch. Ticho, které není kontaminováno takzvanou hudbou. Vše je pěkné. Spánek, usínání, probouzení, zamyšlení, pěkný rozhovor... Jsem hedonista ke své rodině. Jsem strašně rád se svou rodinou.
V čem jste byl hedonista, když jste byl mladší?
Kdy mladší?
Třeba když jste psal Jak se dělá chlapec.
No tak můžu vám říct, že jsem psal s utrpením. Vždy jsem se k psaní musel přinutit. A teprve když se mi to dařilo, tak jsem pocítil ten příznivý účinek. Víte, co já mám ze svého psaní nejraději? Když to mám napsané a můžu to zlepšovat. Pak to teprve dostává vtip, inteligenci. Pak teprve to vypadá, že jsem to napsal z první vody. Tak třeba poslední slovo, které jsem dnes odevzdal do LN, má tři verze! Nejprve se v mém textu objeví ten vztek.
Vztek máte třeba kvůli vysoké kriminalitě...
Ano. Jediný způsob, jak snížit kriminalitu, je snížit počet zločinců. Já bych zavedl trest smrti pro určité stupně vražd. Jinak bych zavedl zbavení volebního práva u odsouzených zločinců. Zloděj není člověk. Zloděj je jenom živočich. Vždyť on popírá vztah člověka k člověkovi, k práci, k dětem.
Taky se prý rozčilujete například kvůli letecké přepravě jahod z Izraele k nám.
No samozřejmě! Já nesouhlasím s tím, že člověk musí kdykoli mít všechno. Zmrazil sis jahody? Tak je v zimě máš. Ale jinak ne. Oni pořád mluví o kamionech na dálnicích... V tom to není! Zakažte to! Nevozte brambory tam, kde si je můžou sami vypěstovat! Netahejte z Kalifornie víno! Dřete tím oceán! Na co se musí vozit zboží, které uspokojuje stejnou potřebu, sem a tam? Já bych si představoval vládu EU tak, že by řekla: „Národové, živte se každý na svém poli. Co vám bude chybět, dovážejte.“ To je tak prosté! Na co sem musejí vozit italské košile? Obchod s Číňanama? To bych úplně přerval!
Co se týče současnosti, nechybí vám třeba konspirace, kterou jste kvůli setkáním s přáteli používal za minulého režimu?
To pořád ještě funguje!
A jak? Popište to.
No... Nic už není. Ale mezi přáteli jsou pořád úmysly. A tím, že se mohou volně vyložit, tak skoro nevznikne důvod je uskutečnit, víte?
A nechybí vám to tedy?
Ne. Z minulého režimu mi nechybí nic. Ale vlastně... Něco jo. Obchodní a řemeslná poctivost. I paní Vaculíková říká, že za komunismu se košile vyráběly kvalitnější.
Co si přejete k těm osmdesátinám?
Dostal jsem originální dárek! Spisovatel Jan Beneš mi popsal dekret, ve kterém mi prozatímní královská moravská vláda v exilu uděluje pardon za můj pořad Valašský snář, kde jsem prokázal lidskou kvalitu, a za to mě vyškrtla ze seznamu lidí určených k zastřelení. To je pěkné!
To je.
Víte, o čem občas přemýšlím? O Lidových novinách. Já si připadám, jako bych měl zvláštní právo. Mě v těchto novinách nikdy nikdo nic nezakázal, nerozmlouval, nezměnil. A já se někdy cítím, jako bych měl své vlastní noviny v těchto novinách. A někdy si říkám, jestli já nedělám ty noviny lepšími, než se jeví jiným čtenářům. Mně totiž lidi velmi často říkají, že LN čtou jen kvůli mým článkům. To, na čem mi u Lidovek záleží, je, jak dlouho si udrží jakousi svoji nezávislost. Ale to si říkám i ze své směšné pozice majitele tří akcií.
No vidíte. Kosatík říká, že se snažíte svými soudy přestřelit, abyste vyprovokoval. A vám se to nedaří. Kdybyste skutečně přestřelil, třeba by vám to tady někdo rozmlouval.
Ne. Já si myslím, že si na mě lidi tak zvykli, že je jim úplně fuk, co já píšu. To říká paní Vaculíková.
To je ale výzva, ne?
Podívejte, já k LN cítím jakousi solidaritu. Já se vůči nim taky brzdím. Prostě jednám odpovědně. Jako kdybych byl členem té redakce. Holt mám ty tři akcie. Proti dvou tisícům sedmi stům.
Ale to je opravdu výzva.
Co?
Provokovat tak, až vám tady někdo něco řekne.
Já to zkusím. Ale skoro si myslím, že to buď nikdo nepozná, anebo si lidi řeknou: „No jo, Vaculík... Ten ať si říká, co chce.“ Vždyť na mě nikdo už ani záporně nereaguje! Už jsem takový folklór.
Když si vezmete svůj projev na IV. sjezdu spisovatelů z roku 1967 či text petice Dva tisíce slov o dva roky později, to byly velmi vlivné texty dvacátého století. Jakou váhu má dnes vaše slovo?
To ale souvisí s tím, že svobodné slovo nemá význam. Účinek má slovo zakázané. Ale jsem rád. Národu to nepomůže, ale já tím sloužím svému psychickému zdraví. A jsou tisíce čtenářů Lidových novin, kterým stačí k dojmu, že se dá žít v tomto zasraném režimu, to, že se o něm může takto psát.
To měla být ta provokace?
Ano.
