Svazek Dialog
Svazek Dialog
Radek Schovánek
(SCHOVÁNEK, Radek. Svazek Dialog. StB versus Pavel Kohout. Praha – Litomyšl : Paseka 2006. 1. vyd. 400 s.)
Následující text předkládám jako přehledné shrnutí činnosti, praktik a postupů StB. Vycházím z knihy Svazek Dialog, která vznikla na základě prostudování a zpracování svazku vedeného Státní bezpečností o Pavlu Kohoutovi. (Svazek "Mistr", obsahující materiály StB o Ludvíku Vaculíkovi se v takové celistvosti nedochoval). Text autora knihy Radka Schovánka je uveden před každou kapitolou, zde tedy krácen tak, aby podával obraz o činnosti StB, vypuštěny jsou některé odstavce týkající se jen svazku Pavla Kohouta. Krácení jsem provedla s vědomím autora, ale podle vlastního uvážení.
Alena Janková
(Úvod)
Když se počátkem listopadu 1989 zhroutila Berlínská zeď, došlo i těm méně chápavým příslušníkům ministerstva vnitra, že reálný socialismus se hroutí. Padla totiž nejdůležitější opora všech levicových autoritativních režimů - informační monopol a s ním uzavřené hranice. Napříště již nebylo možné bránit kontaktu občanů se svobodným světem. Měsíc poté již příslušníci Státní bezpečnosti na příkaz generála Alojze Lorence ničili citlivé dokumenty a bylo jasné, že režim padl i v Československu. Již v lednu 1990 se objevily v novinách články volající po zveřejnění jmen spolupracovníků a příslušníků komunistické tajné policie. Svazky a informace z evidencí StB se staly žádaným zbožím a objevila se první jména donašečů. Někteří nově instalovaní politici si vyžádali "z moci úřední" své dokumenty a po jejich prostudování se stali zapřisáhlými odpůrci zpřístupňování tohoto komunistického dědictví - a to i osobám, na něž byly svazky vedeny. Nadále pokračovalo nesmyslné utajování a dokumenty totalitní policie byly přístupné velice omezenému okruhu lidí, kteří se rekrutovali převážně z bývalých důstojníků StB. Před volbami v roce 1992 vydal Petr Cibulka "kompletní seznamy spolupracovníků StB". Přestože se záhy ukázalo, že "kompletní" zdaleka nejsou, způsobilo zveřejnění více než 120 000 jmen ve společnosti šok. Na seznamu se objevily významné osobnosti všech oblastí společenského života. Svazky však zůstaly v držení ministerstva vnitra, které s jejich zpracováním a zpřístupněním nijak nespěchalo. Až v roce 1996 byl přijat zákon, který za značně nedůstojných podmínek umožňoval obětem represí seznámit se s dokumenty této obávané organizace. Ministerstvo vnitra pro tyto účely zřídilo speciální pracoviště v Pardubicích, kde se žadatelé mohli seznámit se svými svazky.
Příslušníci StB zničili v listopadu a prosinci 1989 desetitisíce písemností. Především svazků vedených k "vnitřnímu nepříteli", tedy převážně k vrstvě občanů vystupujících proti režimu (dokumentů týkajících se ochrany ekonomiky, případně boje proti západním zpravodajským službám bylo zničeno mnohem méně). Příslušnou agendu měly ve své pracovní náplni 9. až 12. odbor II. správy SNB. Nad rámec Lorencova rozkazu byly zničeny svazky archivované v Brně a v Ostravě. V Plzni byla dokonce zničena část registračních protokolů, které jsou rozhodující při vydávání lustračních osvědčení - zachovaly se zde pouze údaje zapsané na počátku normalizace. Vzhledem k malým zásahům do již archivovaných svazků, především v Praze a na centrálních správách, lze činnost StB poměrně dobře rekonstruovat. K zachování řady dokumentů přispěla na konci 80. let snaha vedení ministerstva vnitra o přeměnu nefunkční byrokratické struktury tajné policie v modernější kontrarozvědku. V jejím rámci byly v roce 1988 sloučeny dosud samostatné správy StB (ochrana ekonomiky, boj s vnitřním nepřítelem a ochrana před západními rozvědkami) a přehodnoceny zpravodajské priority. Následně pak bylo mnoho svazků osob z opozičního prostředí uloženo do archivu, kde přečkaly skartace z konce roku 1989. Zde se proto zachovalo i mnoho svazků osob, jež odešly do exilu. Výjimku z tohoto pravidla tvořily svazky lidí, kteří se po odchodu do exilu aktivně zapojili do činnosti proti komunistickému režimu, a StB sledovala jejich kontakty do Československa. Pokud neuložila jejich svazky do archivu před listopadem 1989, pak byly většinou skartovány. Jedná se například o svazky Jana Kavana, Zdeňka Mlynáře, Jiřího Pelikána či Viléma Prečana. Ale i v případě, že svazek ke konkrétní osobě byl zničen, lze z různých zachovaných dokumentů jeho obsah alespoň částečně rekonstruovat. Tajné služby - a komunistické zejména - jsou byrokratické organizace, které vytvářejí velké množství často vzájemně provázaných dokumentů. Z různých ročních či měsíčních plánů a jejich vyhodnocení lze proto často sestavit obraz činnosti jednotlivých příslušníků StB i jejich agentů.
…
(1. Zrození nepřítele)
Patrně nikde nevyvolaly změny v politice KSČ v lednu roku 1968 tak rozdílné reakce jako uvnitř StB. V šedesátých letech se v jejím vedení objevilo několik schopnějších lidí, kteří si uvědomovali, že s plošnou kontrolou společnosti nelze v budoucnosti vystačit. V několika akčních programech z jara 1968 se analytici tajné policie pokusili načrtnout reformu tajné služby, jež by proměnila zkostnatělou StB ve funkční kontrarozvědku. Tyto koncepce však narazily na odpor většiny lidí, kteří sloužili od padesátých let. Šlo o kádrové příslušníky, kteří StB vděčili doslova za vše, co měli. Nastoupili do služby často se základním vzděláním a většinou se přímo podíleli na krvavých zločinech padesátých let. Pokud neměli vyloženě smůlu a přečkali krátké období počátku šedesátých let, nezdálo se jim, že by jejich pozicí mohlo cokoli otřást. Navíc se postupně dostali do vedoucích funkcí a fakticky ovládali ministerstvo vnitra.
V tomto kontextu znamenalo jaro 1968 pro řadu příslušníků StB nejistotu. Koncepce směřující k vyšší profesionalitě v nich vyvolávaly zděšení - většinou neměli ani ponětí o skutečné kontrarozvědné práci. Ačkoli tajná služba dlouhodobě používala rozsáhlou agenturní síť, masově využívala odposlechy a prohlížela statisíce soukromých dopisů, nebyla ve skutečnosti schopna odhalit nejenom významnější agenty cizích zpravodajských služeb, ale ani dopisovatele exilového čtvrtletníku Svědectví. Proces s Pavlem Tigridem, Janem Benešem a Karlem Zámečníkem, uspořádaný v druhé polovině šedesátých let, byl spíše výjimkou potvrzující pravidlo - i proto již nemohl zastavit probouzející se společnost. Zatímco v roce 1960 spolupracovalo s StB 38 987 občanů, o osm let později to bylo "pouze" 11337. Stejně poklesl i počet "zájmových osob" - z 12 877 v roce 1960 na 2 277 v roce 1968. Po obsazení Československa v srpnu roku 1968 byla tajná policie v naprostém rozkladu. Byla zničena část dokumentů a ministerstvo vnitra začali postupně ovládat opět lidé, kteří začátek své kariéry spojili s nejtemnějším obdobím komunistické diktatury - přelomem čtyřicátých a padesátých let. Akční program byl zapomenut a StB se začínala vracet ke starým metodám. Na druhou stranu již ale nebylo možné rozpoutat teror, kterým dusila společnost o dvacet let dříve. Přesto obnovila aktivní rozpracování mnoha tisíc osob a zaměřila se zcela jednoznačně proti "vnitřnímu nepříteli".
…
Počátkem sedmdesátých let federální ministerstvo kultury a informací vydalo tajné seznamy děl, která nesměla být půjčována, a zároveň nechalo sešrotovat desítky titulů připravených k vydání nebo již vytištěných, přestože se v některých případech jednalo o knihy zemřelých autorů či naopak spisovatelů, kteří se nakonec přihlásili k normalizační KSČ. Jedinou možností pro zakázané spisovatele zůstalo publikování v zahraničí. Uzavření smluv ovšem podle československých zákonů mohla zprostředkovat pouze Divadelní a literární agentura (Dilia), jejímž novým ředitelem se v květnu 1971 stal Karel Boušek. V důvěrném dopise 27. prosince 1971 napsal: "Rozhodnutím nového ředitele DILIA z 13. 5. 1971 bylo pozastaveno zastupování čs. autorů, kteří patří k politické emigraci, a dočasně zastaveno proplácení jejich honorářů až do přezkoumání oprávněnosti nároků. Rozhodnutím z téhož dne byly omezeny na minimum styky s nakladatelstvími v KS, která vydávají a šíří politicky nežádoucí díla čs. autorů. (...) Podáním z 13. 7. 1971 DILIA navrhla Ministerstvu kultury ČSR (ekonomický odbor), aby doporučilo Ministerstvu financí ČSR zmocnit ministerstvo kultury nepřiznat zvýhodnění výplat honorářů v tuzexových poukázkách autorům, kteří porušili při sjednávání smluv platné předpisy nebo jednali proti zájmům naší společnosti. Vyřízení opětovně urgováno. Podle posledního zjištění projednává MK vše s min. financí ČSR. (...) Závěrem opakuji, že za mého řízení, tj. od května 1971, DILIA nezprostředkovala do zahraničí smlouvu, která by byla v rozporu se současnou kulturní a vydavatelskou politikou. Závady zjištěné ve vydávání nevhodných děl československých autorů v zahraničí nebo při výplatě honorářů pramení ze smluv uzavřených v krizovém období 1967-1970 a zprostředkovaných, popř. evidovaných za minulého vedení DlLIA v čele s ředitelem J. Kalašem. S ohledem na platné československé zákony a mezinárodní autorské konvence není právní možnosti tyto smlouvy jednostranně zrušit. "
Spisovatelé publikující pouze v zahraničí se rázem ocitli ve velmi obtížné životní situaci. V domácích nakladatelstvích jejich díla nesměla vycházet a honoráře ze zahraničí jim Dilia odmítala proplatit. Přestože byl postup státní agentury jednoznačně protiprávní, měl podporu nového politického vedení. StB zachytila dva telefonické rozhovory Pavla Kohouta se zaměstnankyní Dilie Bradáčovou, která ho 13. května 1971 v souvislosti s nástupem nového ředitele informovala, že "takové rozhodnutí existuje a současně ho ujišťuje, že ,oni' na to nemají právo, protože je to jeho jmění, že odsouzen nebyl a státu žádná škoda nevznikla". Podle druhého záznamu Pavel Kohout debatoval na stejné téma také s Ivanem Klímou a společně hodnotili počínání Dilie jako protizákonné. Další rozhovor zachytila tajná policie o jedenáct dní později a Bradáčová v něm konstatuje, že jim bylo pouze ústně sděleno, aby zakázaným autorům žádné honoráře nevypláceli. Pavel Kohout se následně obrátil na vedení Dilie a v několika dopisech upozorňoval na nezákonnost zvoleného postupu.
…
Patnáct dnů po odeslání dopisu vstoupil v platnost tajný výnos ministerstva financí, který zrušil daňové zvýhodnění pro vyplácení honorářů ze zahraničí za díla, jež "mají protistátní nebo protisocialistický obsah", a za díla autorů, jejichž šíření bylo v ČSSR zastaveno. Zakázaným spisovatelům zbyla pouze možnost nechat si dovážet honoráře přímo do Československa. Nový návrh opatření v akci "Dialog" zpracoval mjr. Ladislav Srb a požadoval v něm, aby byla vedle jiných kroků provedena dokumentace národního hudebního týdne v Luzernu, kde měla být uvedena Kohoutova hra, a provedena fotodokumentace stánku nakladatelství Bucher na frankfurtském knižním veletrhu. Srb současně navrhoval, aby se zástupcům nakladatelství, Jürgenu Braunschweigerovi a Ericu Spiessovi, zabránilo v jejich cestách do Československa. Návrh zároveň počítal se "získáním poznatků a materiálů k protičeskoslovenské činnosti nakladatelství Bucher a Bärenreiter". Dokument obsahuje rukou psanou poznámku, že není možné dokumentovat nepřátelskou činnost zástupců nakladatelství a zároveň jim bránit ve vstupu do Československa. Zároveň s vízem uděleným Jürgenu Braunschweigerovi žádala StB provedení důkladné celní prohlídky: "Při příletu se zaměřte zejména na zjištění množství valut, které s sebou veze, a písemnosti (adresy apod.). Nutno vhodným způsobem položit otázku, za jakým účelem tak vysokou částku veze. Při odletu opět na množství valut, které veze zpět, zda neodváží rukopisy knih, scénáře apod. Při odletu opět učiňte dotaz, jak naložil v Praze s valutami."
Výsledek celních prohlídek je popsán v dokumentu adresovaném 5. října 1972 řediteli agentury Dilia Bouškovi: "Dne 16. 9. 1972 přicestoval letecky do Prahy zástupce švýcarského nakladatelství C. J. BUCHER Jürgen Braunschweiger, který s sebou vezl kolem [...] švýcarských franků. Dne 18. 9. 1972 bylo u něho při celním odbavení nalezeno několik podepsaných kvitancí. Když na něm bylo požadováno vysvětlení, uvedl, že jde o autorské honoráře, které za pobytu v Praze osobně vyplatil spisovatelům P. Kohoutovi, I. Klímovi a L. Vaculíkovi. Podle získaných informací při této příležitosti vyplatil i honoráře spisovatelům A. Klimentovi a J. Šotolovi. Uvedenou informaci i fotokopie podepsaných kvitancí zasílám k Vašemu posouzení. Žádám o sdělení, zda došlo k porušení čs. devizových a daňových předpisů, případně ustanovení Vámi uzavřených smluv, a jaké z toho budete vyvozovat důsledky."
…
Přímému vyplácení honorářů se ovšem státním úřadům nikdy nepodařilo zcela zabránit. Dokumentuje to i zpráva agenta StB "Oty", který v březnu 1973 navštívil nakladatelství Bucher a jednal s jeho edičním šéfem Braunschweigerem, který mu potvrdil svou cestu do Prahy a zároveň sdělil, že jeho sestra s podobným posláním odcestuje do Československa 31. března 1973. Z poznámky psané rukou na agenturním záznamu je jasné, že po celou dobu pobytu byla pod kontrolou StB.
…
(2. Sledování)
Koncem šedesátých let se StB vzpamatovávala ze své největší krize od roku 1956. Do konce roku 1969 odešlo do emigrace několik desítek bývalých spolupracovníků StB, stovky kádrových příslušníků byly vyhozeny a někteří dokonce emigrovali. Tím se mnohá tajemství dvaceti let komunistické vlády začala dostávat na veřejnost. Postavením československé rozvědky ve světě otřásly útěky defektorů Ladislava Bittmana, Františka Augusty a Josefa Frolíka, kteří odešli do USA, kde předali své informace službám "protivníka". Dnes již víme, že několik jejich kolegů zvolilo ještě obtížnější cestu - nabídli spolupráci západním zpravodajským službám. Někteří z nich byli odhaleni a za svoji odvahu zaplatili léty strávenými v komunistických kriminálech. Do zahraničí odešel také Jaroslav Janota, bývalý pracovník prvního odboru VI. správy, který nasazoval prostorové odposlechy. Po jeho útěku v roce 1969 byly na "velkých ambasádách" odhaleny všechny nasazené mikrofony. StB jako kontrarozvědná služba schopná sledovat činnost západních zpravodajských služeb v Československu přestala v tomto okamžiku existovat.
V ovzduší lámání charakterů se vynořil staronový všudypřítomný nepřítel – „centrály ideologické diverze“. Jejich „emisary“ se pak stali všichni cizinci, kteří někdy navštívili sledované „nepřátelské osoby“. Když generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák veřejně prohlásil, že „hranice nejsou žádné korzo“, bylo jasné, kam nově ustavení protektoři míří - k mezinárodní izolaci Československa. Před Vánocemi 1969 byli zatčeni a uvězněni členové Hnutí revoluční mládeže a StB začala sepisovat seznamy nepřátelských osob nebo osob vyloučených z KSČ. Tajná policie se s požehnáním matky strany plnou silou vrhla na osoby odmítající uznat, že viděly, co neviděly, a slyšely, co nezaznělo.
…
Využívání operativní techniky proti politickým oponentům bylo z několika důvodů velmi rozšířené. Možnost odhalení zařízení byla poměrně nízká, neboť se na rozdíl od cizích ambasád jednalo o soukromé byty a odposlouchávaní neměli k dispozici speciální techniku ani školení jako pracovníci cizích zastupitelských úřadů. Časem se však lidé v opozičním prostředí naučili s odposlechem žít. Část disidentů například používala dětské psací tabulky, které se po napsání vzkazu lehce smazaly, jiní psali na papírky, které posléze končily v kamnech, a další si důležité zprávy předávali pouze mimo své bydliště. Přestože odposlech většinou nepřinášel významné informace, byl dlouhodobě a masově používán právě pro jednoduchost jeho instalace. Směrnice pro používání operativní techniky vymezovaly délku provádění odposlechu nebo kontroly korespondence. Dlouhodobý prostorový odposlech bylo podle směrnice možno využívat šest měsíců nebo výjimečně jeden rok. V praxi se tyto lhůty nikdy nedodržovaly a většina významnějších disidentů měla „napíchnuté“ byty několik let. U osob, ke kterým byly v registru svazků evidovány svazky v kategoriích „signální“ nebo „osobní“, se téměř vždy nasazovaly „zvláštní technické úkony“.
Na rozdíl od zemí s demokratickým ústavním zřízením se totalitní policie nemusí obávat soudů nebo nezávislých kontrolních mechanismů. Proto i tak závažný zásah do soukromí, jako je kontrola korespondence, tajná prohlídka bytu, případně odposlech telefonu nebo bytu, v komunistickém Československu schvaloval pouze náčelník správy, která svazek vedla. Výjimku tvořily objekty zvláštního zájmu - ambasády, kanceláře zahraničních firem nebo byty cizinců trvale žijících na československém území. Nasazení odposlechu na příslušníka SNB schvaloval ministr vnitra, stejně jako použití odposlechu v zahraničí, které ještě podléhalo souhlasu KGB. Na osoby zařazené v nomenklatuře ÚV KSČ se potom „zpravodajsko-technické úkony“ nesměly nasazovat vůbec.
Od poloviny šedesátých let prováděla všechny druhy odposlechů, výrobu falešných dokladů, otevírání zámků, kontrolu korespondence a další technické záležitosti Správa zpravodajské techniky s krycím označením VI. správa, které byly podřízeny 6. odbory krajských správ SNB. Obdobně prováděla všechny druhy sledování a střežení Správa sledování označovaná jako IV. správa, které byly podřízeny 4. odbory krajských správ SNB.
Jednotlivá sledování, případně odposlechy, si vyžadoval konkrétní útvar StB, který vedl příslušnou akci. Referent, jenž případ zpracovával, připravil informaci pro vedoucího oddělení, v níž navrhl další postup řešení případu. Pokud usoudil, že je třeba použít některý „technický úkon“, požádalo schválení návrhu náčelníka oddělení, a ten svého nadřízeného. Jestliže souhlasili, odeslali dokument náčelníkovi správy, který jej postoupil správě sledování, případně správě zpravodajské techniky. Rozhodnutí potom přicházelo opačnou cestou zpět k žadateli.
Masové používání operativní techniky má svá úskalí. Jednoduše řečeno, čím více je odposlouchávaných telefonů a sledovaných dopisů, tím obtížněji lze vyhodnotit jejich obsah. U prostorových odposlechů je náročnost ještě několikanásobně vyšší než u telefonních. Navíc se zde často projevovaly i problémy osobní. Některé příslušnice StB odmítaly zpracovávat bytové odposlechy, neboť na ně nepříznivě psychicky působily. Často se stávalo, že žádaly o přeložení k součásti přepisující telefonní záznamy. Zpoždění při předání zprávy referentovi, který ji vyžadoval, tak často představovalo několik dní (či dokonce týdnů), čímž mohla být získaná informace již zcela bezcenná (domluvená schůzka se již uskutečnila a cizinec odjel do zahraničí).
…
Další možnost kontroly činnosti osob, o které měla tajná služba zájem, poskytovalo jak otevřené, tak i skryté sledování. V prvním případě se jedná o sledování, jehož účelem je odradit sledovanou osobu od zamýšlené činnosti, případně zastrašit osoby, které se s ní chtějí setkat. Druhý způsob, tzv. skryté sledování, představuje vysoce složitý a propracovaný systém, který by sledovaná osoba neměla odhalit - proto se na něm podílí i několik desítek osob. V praxi však nebývá dlouhodobé skryté sledování možné. Lidé, kteří bývají často sledováni, si postupně vypracují určitý šestý smysl pro zjištění, zda jsou pod kontrolou. Sledovači StB si například často stěžovali, že Václav Havel, Pavel Kohout nebo Petr Uhl sledování odhalili. V jednom z publikovaných dokumentů je uvedeno několik chyb, kterých se dopustili příslušníci správy sledování v roce 1973.
Podobně jako Václav Havel ve svém slavném dopisu prezidentovi Gustávu Husákovi popsal také Pavel Kohout v dopise adresovaném Heinrichu Böllovi a Arthuru Millerovi stav, v němž se sedm let po srpnové okupaci nacházela část české inteligence. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v tomto kontextu otevírala nový prostor pro kritiky komunistických režimů. Po krátkém uvolnění komunistický režim připravil na podzim 1976 proces se skupinou undergroundových hudebníků, avšak již v červenci 1976 se na chalupě Václava Havla sešlo několik přátel a přemýšlelo, jak zabránit nesmyslnému odsouzení mladých lidí. Jejich iniciativa vyvrcholila prohlášením Charty 77. Z archivních dokumentů je zřejmé, že první informaci o chystané petici získala StB z odposlechu v bytě Pavla Kohouta. Tajná policie zřejmě důležité, ovšem nejasné informace získala pouze z odposlechů v bytech Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka. Přestože již mezi prvními signatáři Charty 77 bylo několik aktivních spolupracovníků StB, způsob, jakým se podpisy sbíraly, neumožňoval předat text jejich řídícím důstojníkům. Navíc byla většina podpisů získána během vánočních svátků a je snadné si představit reakci příslušníka StB o vánoční dovolené. Běsnění rozpoutané StB počátkem ledna 1977 signalizovalo nervozitu nejvyššího politického vedení v zemi. Správa vyšetřování StB zahájila trestní stíhání neznámého pachatele pro „podvracení republiky“ a „poškozování zájmů republiky v cizině“. Chartistům byly vypínány telefony, kontrolována pošta, odebírány řidičské průkazy, technická osvědčení od automobilů a dokonce v několika případech i občanské průkazy.
…
(3. Kompromitace)
Prvními, na které se komunistická propaganda po roce 1969 zaměřila, byli profesor Václav Černý a spisovatel Jan Procházka. Československá televize odvysílala 21. dubna 1970 proslulý film Svědectví od Seiny, ve kterém použila záznamy z prostorových odposlechů z bytu profesora Václava Černého. Snímek vznikl za přímé účasti StB, která dodala nejen nahrané pásky, ale především scénář, podle něhož nejmenovaný „emigrant“ zaslal nahrané rozhovory do Československa. Děj filmu není složitý, kamera míří z jedoucího mercedesu na silnici a dvě osoby spolu hovoří. Ve skutečnosti byly v dokumentu účelově použity zmíněné nahrávky z prostorového odposlechu. Ze strany StB se jednalo o určitý precedens, neboť podle platných směrnic se nahrané rozhovory pouze přepisovaly a originální záznamy ničily. Odposlechy byly „přísně tajná opatření“, samotné přepisy do svazků byly i proto maskovány jako hlášení agentů. Zveřejnění tajně pořízených nahrávek muselo být schváleno ÚV KSČ (patrně jeho bezpečnostním oddělením). Účel byl jasný - zastrašit nepoddajnou část veřejnosti a ukázat, že se při kompromitaci vybraných osob tajná policie neštítí zveřejnit ani tajně pořízené odposlechy z bytů. K podobným praktikám se v následujících letech uchýlila StB ještě mnohokrát. V roce 1974 využil tajně pořízené nahrávky agent StB Ervín Marák v rozhlasovém pořadu Rozhovory z druhé strany. Jednalo se o tajně nahrané telefonní rozhovory z doby, kdy se vydával za emigranta a ze Západního Berlína telefonoval svým přátelům. Jiného vrcholu nevkusu pravděpodobně dosáhl na počátku osmdesátých let redaktor Československého rozhlasu Petr Voldán, když odvysílal pod názvem Hovory z druhé strany tajně pořízené a sestříhané záznamy z redakce pařížského časopisu Svědectví.
Normalizační režim se také snažil omezit informace, které proudily do zahraničí. Bylo téměř znemožněno cestování na Západ a novináři ochotní podávat svědectví o postupujícím umrtvování společnosti byli postupně evidováni jako „nežádoucí osoby“, aby nemohli obdržet československé vízum. V březnu 1973 vypracoval náčelník Správy StB Praha Jan Beran Návrh rozkladných opatření proti činnosti pravicových exponentů na úseku kultury a odeslal jej ke schválení zástupci náčelníka II. správy FMV Bohumíru Molnárovi. V dochovaných dokumentech ve svazku „Dialog“ je podrobně popsána konkrétní akce proti Pavlu Kohoutovi.
Pro vyvolání nedůvěry mezi oponenty režimu používala StB často anonymní dopisy, přestože jejich dopad býval mizivý. Příprava a odeslání této korespondence nečinily potíže ani tak „schopnému“ aparátu, jakým disponovala tajná policie. V případě popsaném v této kapitole (dok. č. 2-5) pracovníci StB nejdříve „legalizovali“ dopis od údajného exulanta ze Spolkové republiky Německo, který anonymně upozorňoval Pavla Kohouta na pomluvy Luďka Pachmana. O úrovni skutečných autorů vypovídá stylizace zaslaného dopisu - příslušník StB napsal příjmení osoby tak, jak byl zvyklý při psaní úředních záznamů, tedy verzálkami: „Domnívám se, v zájmu naší společné věci, že by bylo dobře nám pomoci PACHMANA nějakým způsobem usměrnit.“ Vydavatel římských Listů Jiří Pelikán se často bavil, když dostal anonymní dopis s takto jasnými znaky původu. Koncem května 1973 zachytila StB prostorovým odposlechem rozhovor Pavla Kohouta s Jiřím Dienstbierem o zmíněném anonymním dopisu. Celou akci zhodnotil Jiří Bytčánek jako úspěšnou: „Operativní kombinace svůj zámysl a cíl splnila, jelikož Kohout o dopise informoval Vaculíka a upozornil jej na nevhodné chování Pachmana v NSR.“
…
Koncem roku 1976 vznikla zajímavá situace: opozice chystala prohlášení Charty 77 a StB připravovala jednu z největších dezinformačních akcí proti opozici. Počátek ledna 1977 vše změnil - v kampani proti chartistům by se promítnutí jednoho filmu v televizi jevilo jako nevinná kratochvíle. Současně bylo právě na leden 1977 přikázáno soudní jednání ve věci žaloby Pavla Kohouta na někdejšího šéfredaktora Rudého práva a pozdějšího československého velvyslance ve Švýcarsku Miroslava Moce. V září 1973 vysílala Československá televize pořad Spálená křídla, ve kterém obvinil Ota Filip západoněmeckého novináře Hanse-Petera Rieseho, že byl iniciátorem „vánoční“ petice spisovatelů za propuštění svých vězněných kolegů. Státní moc využila této lži a vyhostila nepohodlného novináře z Československa. Přestože po odvysílání pořadu telefonoval Filipovi jak Ludvík Vaculík, tak i Pavel Kohout, Filip podepsal na StB výpověď, v níž svá smyšlená prohlášení potvrdil. V článku uveřejněném v Rudém právu bylo ovšem mylně uvedeno datum schůzky ve Viole, kde se petice připravovala. Po svém odchodu do exilu Filip napsal Kohoutovi úředně ověřený dopis, v němž popsal nátlak, který na něj vyvíjeli příslušníci StB. „Na žádost mého advokáta připustí soudkyně čtení mnichovského prohlášení Oty Filipa, že si svá televizní tvrzení pod nátlakem zcela vymyslel. Na žádost protistrany bude pak čtena nám dosud neznámá písemná výpověď Oty Filipa, kterou si ho před odjezdem pojistili. Potvrdil v ní, že všechna jeho původní tvrzení byla spontánní a v celém rozsahu pravdivá.“ Na následné soudní předvolání příslušníků StB reagoval náčelník Krajské správy StB v Ostravě Bohumil Paukert vskutku kuriózně: „Domnívám se, že snahy vyslýchat příslušníky StB jsou vedeny záměrem špinit a útočit proti Státní bezpečnosti dle požadavků Pavla Kohouta.“ Soudní líčení bylo nakonec i z tohoto důvodu odročeno. Další stání se však již nikdy nekonalo, neboť v roce 1979 byl Pavel Kohout zbaven občanství.
…
(4. Výslechy a "pohovory")
Encyklopedie špionáže uvádí, že "cílem každého výslechu je získat zákonným způsobem pravdivé a použitelné informace pro soudní řízení."
Užívání násilí při vyšetřování se příslušníci StB zcela nezřekli po celé období komunistického režimu. V období "Pražského jara" byly mnohé dřívější případy mučení popsány v tisku a někteří viníci postaveni před soud, možná i proto nedošlo v následujícím dvacetiletí již k masovému rozšíření násilí. Zároveň si jednotliví příslušníci uvědomili, že mohou být za své činy spáchané v rozporu se zákonem pohnáni k odpovědnosti. To způsobilo, že se výslechy prováděné počátkem sedmdesátých let nedají s brutalitou "zakladatelského období" srovnávat. K násilí při výsleších začalo docházet až v souvislosti s Chartou 77 - i tehdy byl však rozsah násilností omezený a neměl s organizovaným násilím padesátých let mnoho společného. Příslušníci StB se především snažili zastrašovat opozici mimo své služebny, aby nemohli být z této činnosti obviněni. Přesto je doloženo ve sděleních Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných mnoho násilných činů, jejichž původci byli podle všeho spjati s tajnou policií. Přes uvedené okolnosti byl pro většinu lidí výslech v úřadovnách StB zážitkem na celý život.
…
(5. Zastrašování)
V totalitních režimech je zastrašování obyvatelstva základním nástrojem moci k udržení stability. Každý člověk má co ztratit, i vězeň může dostat studenější celu. Ve chvíli, kdy jsou podkopány demokratické základy státu, nastupuje zpravidla teror, který má zpacifikovat odbojnější části obyvatelstva. V Československu padesátých let k nim patřily venkova oblasti se silnějším vlivem katolické církve. Komunisté uspořádali veřejné politické procesy a na venkově pomocí násilně zakládaných družstev podle sovětského vzoru rozbili po staletí budovaný řád. Teprve v šedesátých letech byla propuštěna většina politických vězňů a postupně uvolňována cenzura. Okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 znamenala konec nadějím na vybudování socialismu s "lidskou tváří". Nástupem Gustáva Husáka k moci v dubnu 1969 začala "normalizace" a s ní návrat k "tradičním" metodám totalitních systémů.
Publicista Milan Šimečka doslova hovořilo vzniku "společenství strachu", jak v roce 1980 nazval svůj brilantní esej: "Zvykání na strach už trvá více než třicet let. Byla období, kdy svíral hrdlo představou šibenic a bezútěšných jáchymovských baráků, o kterých jsem slyšel jenom vyprávět. Byla i období, kdy pomalu opadával, a dokonce se jednou i zdálo, že bude zapomenut jak tíživý sen. Ve strachu se střídaly generace a sociální skupiny. Napřed obcházel poražené nekomunisty, mnohé vyhnal ze země a jiné trvale zmrzačil, pak předestřel svůj rejstřík úzkostí a děsů vybraným komunistům, a jak šla léta, dostalo se ho v odměřených dávkách všem, kteří měli dost fantazie, aby si dovedli představit, že osudy jiných se mohou stát i jejich osudy. (...) Ze stejných lidských situací, i když ne vždy tak dramatických, se i v Československu rodily pozoruhodné příklady překonání strachu. Před rokem 1968 i po něm. Bylo jich hodně, byly nestejné svým významem, ale i z nich je možné vytvořit souvislou tendenci. Tato tendence dramaticky vyústila do tří týdnů na počátku roku 1977, kdy byl zveřejněn text Charty, a pokračuje ve všednějších a ne vždy tak dramatických polohách mnohostrannou aktivitou."
Každý, kdo se někdy dostal do kontaktu s StB, popisuje své první zatčení téměř shodně: "Poprvé se to stalo v zimě 1972. V to ráno jsem měl poprvé potkat svého muže v koženém kabátě. Přišel si pro mě ve chvíli, když jsem byl zabrán do karetní hry se svými kolegy šoféry. Trumf, který jsem držel v ruce, jsem už nevynesl; mí kolegové šoféři pochopili vážnost situace a shrnuli karty na hromadu. Zaraženě hleděli na mě a na muže v koženém kabátě. Kdybych v té chvíli začal utíkat, možná by tajemnému majorovi nastavili nohu, aby upadl. Jenže tak se to děje jen ve filmu. V civilizované zemi a v hlubokém míru se před tajnou policií neutíká. Také není kam. Tehdy, po prvé jsem byl naivní, nezkušený, neznalý zákonů. Když mi major řekl, že mě vezme s sebou k výslechu, nenapadlo mě nic kloudného. Nezeptal jsem se, zda má nějaký písemný příkaz, nenechal jsem se poučit, dokonce jsem se ani nezeptal, zda jsem podezřelý, obviněný či svědek." Kontrola občanů byla v komunistickém Československu dovedena zdánlivě téměř k dokonalosti. Věci, které v normálním státě představují nejjednodušší úřední úkon, se pro běžné občany proměnily v martyrium úředních formulářů a dotazníků. Například v padesátých letech bylo při posílání dopisu do "imperialistické ciziny" nutné předložit na poště občanský průkaz. Při každé cestě do zahraničí, včetně komunistických zemí, musel každý občan odevzdat na hranicích "celní a devizové prohlášení", jež StB pečlivě evidovala a jejich přepisem do počítače vytvářela databázi osob, které překročily hranice "socialistického ráje". Již při žádosti o občanský průkaz bylo nutné odevzdávat tři fotografie. Jedna byla vlepena do vystavovaného dokladu, druhá na evidenční kartu a třetí zůstala v obálce pro potřeby StB. V případě založení svazku tajnou policií byla tato "zbývající" fotografie vlepena právě do této písemnosti.
Tohoto "privilegia" se však dočkala pouze malá část obyvatel. V Československu sedmdesátých let nesloužila tajná policie k odhalování spiknutí, skladišť zbraní ani teroristických skupin, ale udržovala pořádek. "Zvláštní směsice formální korektnosti, prohnanosti i hlouposti, lhaní a podvodu. Tato důvěrnost vyplývá ze skutečnosti, že o vás všechno vědí, vědí všechno o ženě, dětech a o příbuzných, o přátelích, četli vaše knihy a rukopisy, intimní korespondenci, představujete si, že mají odposlouchány domácí spory a vzdechy. Nikdo se už léta nezajímal o vaše problémy, o vaše názory. Oni se zajímají!" Většinu výslechů prováděly operativní součásti StB. Formálně byly svazky sledovaných osob zakládány pro podezření z trestné činnosti, ale jen velmi málo případů sledovaných operativou StB skončilo soudním řízením. Hlavním účelem vedení svazku bylo zjistit informace a provést tzv. profylaktické opatření, tedy předvolat sledovaného k výslechu, sdělit mu, že jeho činnost je StB známa, a pokud v ní bude pokračovat, může skončit ve vězení. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla využívána "prokurátorská výstraha", která spočívala v "upozornění" občana, že o jeho trestné činnosti byl informován prokurátor, který ho varuje před dalším podobným počínáním. Není ani nutné dodávat, že trestní řád nic podobného neobsahoval ani neumožňoval. Šlo pouze o zastrašování režimu nepohodlných osob. Často užívaným a zneužívaným nástrojem bylo zahájení trestního stíhání proti neznámému pachateli, které umožňovalo provádět domovní prohlídky, a to dokonce bez souhlasu prokurátora, neboť příslušníci StB obvykle uvedli, že hrozilo nebezpečí z prodlení.
…
V polovině sedmdesátých let připravovala komunistická moc velký proces se spisovateli pod krycím názvem "Káča". Vyšetřovatelé StB shromáždili stovky stran protokolů a snažili se dokázat podvratnou činnost při opisování samizdatů. K procesu nakonec nedošlo, patrně vzhledem k Helsinské konferenci. Nová vlna vyšetřování a zastrašování se vzedmula v souvislosti s Chartou 77. Tajná policie ovšem propásla dobu, kdy mohla proti vznikající petici zakročit. Vzhledem ke sběru podpisů během vánočních svátků nebyla StB schopna analyzovat vzniklou situaci, a protože neměla ani dostatek informací, nedokázala proti podpisové akci zakročit. Režim byl evidentně zaskočen množstvím podpisů i osob, které byly ochotny signovat společný text.
…
Ihned po zveřejnění prohlášení Charty 77 v zahraničních médiích rozpoutal komunistický režim nenávistnou kampaň proti signatářům a Správa vyšetřování StB zahájila vyšetřování několika trestných činů. Následovala série mnohahodinových výslechů, domovních prohlídek a všestranného šikanování. Během několika měsíců odvolali svůj podpis pouze dva signatáři, zatímco přibylo několik set nových. Režim reagoval dalšími represemi a snahou rozdělit signatáře do několika skupin. V lednu 1978 spustil rozkaz ministra vnitra akci s názvem "Asanace", jejímž cílem bylo donutit signatáře Charty 77 a jiné režimu nepohodlné občany k vystěhování do zahraničí. Škála používaných prostředků k vyhnání občanů z jejich země byla nesmírně široká a používání násilí v ní ani zdaleka nebylo ojedinělým výstřelkem. Prakticky jedinou možnou obranou před státní zvůlí bylo zveřejňování jednotlivých případů v zahraničí a jejich následné vysílání západními rozhlasovými stanicemi. Signatářům Charty 77 byly odnímány řidičské průkazy, technická osvědčení od automobilů, vypínány telefony a činěna mnohá další příkoří.
…
(6. Agenturní síť)
Činnost každé tajné služby závisí na její schopnosti získávat kvalitní informace a správně je analyzovat. Kromě sledování a odposlechů využívala StB také informace od svých spolupracovníků, kteří byli rozděleni do několika kategorií.
…
Způsob získávání osob ke spolupráci sice procházel složitým vývojem, nicméně základní rysy zůstávaly stejné. Přestože příslušníci StB dokázali hrubým nátlakem či vydíráním donutit některé oběti k podpisu závazku, někteří se spolupráci ubránili. Odmítali předávat informace, dostavovat se na schůzky, případně se stranili "zájmového prostředí". Bohužel většina vyhlédnutých osob časem spolupráci přijala za svou, a když se přesvědčila, že nehrozí její odhalení, pokračovala velmi aktivně v podávání informací.
…
Pokud nově "získaný" spolupracovník předával zkreslené nebo neúplné zprávy, jeho řídící důstojník to dříve či později odhalil a začal spolupracovníka podezírat z nedůvěryhodnosti. V Československu měla tajná policie takřka neomezené možnosti a prověřit pravdivost a úplnost informací nebylo většinou obtížné. Z tohoto důvodu je velmi problematické přistoupit na tvrzení některých dlouhodobě evidovaných osob, že žádné informace nepředávali. Proč tedy byli evidováni? Na takovou otázku může pravdivě odpovědět pouze důkladné studium archivních dokumentů.
Nejvýše postavenými tajnými spolupracovníky byly podle směrnice z roku 1972 osoby evidované v kategorii "rezident". Měly za úkol řídit vlastní agenturní síť a využívalo se jich v případech, kdy by řízení spolupracovníků bylo pro příslušníky StB obtížné. Rezidenty se často stávali bývalí příslušníci MV nebo armády. Nejvíce tajných spolupracovníků bylo evidováno v kategorii "agent". Ti podepisovali závazek ke spolupráci a konspirativně předávali informace StB, s jejímiž příslušníky se scházeli v konspiračních nebo propůjčených bytech, případně v místech, kde nehrozilo odhalení schůzky. Mezi tajné spolupracovníky patřili rovněž držitelé konspiračních nebo propůjčených bytů, kteří stejně jako agenti podepisovali závazky ke spolupráci. Zvláštní kategorií byli "důvěrníci". Od nich již nebyl písemný závazek ke spolupráci vyžadován - jednalo se často o členy KSČ, případně osoby pracující na místech, kde mohli být pro StB užiteční. Typickým zaměstnáním důvěrníka bylo místo recepčního v hotelu, kde se ubytovávali cizinci. Do recepce se dostavil pán v obleku, který se prokázal kriminalistickým odznakem a požádal o pas cizince, případně o klíče od hotelového pokoje s odůvodněním, že dotyčný pašuje drogy, obrazy nebo je podezřelý z terorismu. Další typickou skupinou důvěrníků byli například pracovníci rentgenologických oddělení v nemocnicích. Pokud chtěla StB získat klíče od některého bytu, dostal dotyčný předvolání na rentgen plic. V šatně si odložil svršky, včetně dokladů a klíčů. Při "snímkování" pak příslušník StB klíče otiskl do plastelíny. Možností, jak využívat důvěrníky, existovala celá řada a často byli důvěrníci v plnění úkolů horlivější než agenti. Jejich bytů bylo například využíváno jako "opěrných bodů", do nichž byly svedeny kabely od mikrofonů v odposlouchávaných bytech. Oficiálně jim bylo sděleno, že se jedná o zařízení civilní obrany, ale často se v dokumentech objevují poznámky, že důvěrníci pravé určení těchto zařízení znali.
…
Motivace pro spolupráci s StB byla nesmírně různorodá. Někteří lidé byli vydíráni, a to často brutálním způsobem, většinu spolupracovníků se navíc snažili příslušníci StB postupně zkompromitovat tak, aby nemohli od spolupráce odstoupit. Často bylo kombinováno několik momentů dohromady, například těžká životní situace nebo představa, že lze hrát s StB šachovou partii, případně i životní nezkušenost. Z několika set udavačů, kteří podali hlášení, v nichž se vyskytuje jméno Pavla Kohouta, jich lze méně než deset označit za osoby, jež spolupracovaly dlouhodobě, aktivně a těšily se důvěře sledovaného. Jen málo lidí, kteří se zapletli do sítí tajné policie, našlo odvahu svůj příběh zveřejnit. Daleko závažnější je však role příslušníků, kteří agenty řídili a podíleli se na politické represi jako přímí organizátoři. Nikdo nikdy nikoho nenutil, aby se stal příslušníkem StB. Vidina kariéry, nedostatek sebereflexe, touha po moci a penězích přiváděly mladé lidi do zločinecké organizace, jakou byla Státní bezpečnost.
…
(7. Zbavení občanství)
V listopadu 1977 podepsal ministr vnitra Jaromír Obzina rozkaz s úkoly na následující rok. V "boji proti vnitřnímu nepříteli" měla StB především "napomáhat ofenzivně prováděnou kontrarozvědnou činností k uskutečňování závěrečného aktu Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a čelit snahám nepřátelských sil o zneužívání těchto závěrů proti ČSSR a zemím socialistického společenství; docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce ,Charta 77' od ostatních signatářů; u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR."
V lednu 1978 začala akce "Asanace", v jejímž rámci se příslušníci StB systematickým šikanováním pokoušeli donutit nejaktivnější signatáře Charty 77 k vystěhování. Vznikla tím paradoxní situace. V zemi, kterou se od roku 1948 snažily ilegálně opustit desetitisíce obyvatel, se nyní tajná policie pokoušela všemi možnými způsoby donutit nepohodlné občany k odchodu do zahraničí. Původní záměr, tedy odsoudit představitele Charty 77, se ukázal jako neproveditelný, neboť zasílání petičních podnětů nebylo možné považovat za kriminální čin ani v komunistickém Československu.
Z archivních dokumentů je zřejmé, že se zmíněný rozkaz netýkal pouze signatářů Charty 77, ale i politických vězňů z padesátých let a mnoha dalších "nepřátelských osob". Při provádění akce "Asanace" neváhala StB používat psychický i fyzický teror. Síť udavačů, odposlechy v bytech a restauracích, kontrola pošty atd. umožňovaly příslušníkům StB podrobně sledovat, jak jejich oběti šikanování snáší. Ivan Medek byl přepaden a odvezen mnoho kilometrů za Prahu. Zina Freundová byla brutálně přepadena ve svém domě. Příslušníci StB přepadli Pavla Landovského a při potyčce mu zlomili nohu. Vlastimil Třešňák byl při výslechu pálen cigaretami na rukou. Zbyněk Benýšek byl škrcen mokrým ručníkem, až opakovaně upadal do bezvědomí. Jen málokteré příslušníky StB, kteří překračovali hrubým způsobem svoje pravomoci, se podařilo po listopadu 1989 vypátrat.
…
(8. Příbuzní, přátelé, známí…)
Počátkem sedmdesátých let vystoupilo, bylo vyškrtnuto či bylo vyloučeno z komunistické strany okolo půl milionu členů. Statisíce kvalifikovaných lidí byly postupně odsunuty na podřadná místa a někteří bývalí budovatelé světlých zítřků se sami stali pronásledovanými. Reformní komunista Klement Lukeš v souvislosti s dobovou výměnou stranických průkazů vzpomínal na svůj dávný rozhovor s ministrem informací Václavem Kopeckým: "Víš, Klémo, pro nás nejsou nejhorší ti nepřátelé z bývalých politických stran, ty my známe a máme je podchycené. Nejhorší jsou renegáti, lidé, co věřili a přestali věřit."
Po srpnu 1968 ovšem přestali v budoucnost socialismu věřit takřka všichni. Výjimku tvořili příslušníci StB spojení pupeční šňůrou se sovětskou KGB. Ti okamžitě obsadili klíčové pozice na ministerstvu vnitra a otevřeně kolaborovali s okupanty. V následujících měsících opustili StB nejschopnější lidé a ta se postupně propadla do hluboké krize, ze které se již nikdy nevzpamatovala. Akční program KSČ z jara 1968 byl na počátku sedmdesátých let zapomenut a tématem dne se stalo "obnovení pořádku", jak spisovatel Milan Šimečka nazval pacifikaci probuzené společnosti. Když v roce 1974 vznikla samostatná správa pro boj s vnitřním nepřítelem, jeden z pěti jejích odborů měl za úkol kontrolovat bývalé příslušníky ministerstva vnitra, propuštěné vojenské důstojníky a někdejší vysoké členy KSČ. Je rovněž symptomatické, že se perzekuce nedotýkala pouze osob, které se provinily proti "socialistickému internacionalismu", jak byl eufemisticky nazýván požadavek naprosté poslušnosti Moskvě, ale i jejich rodinných příslušníků.
Po několika letech od srpnové okupace se zdálo, že je opoziční prostředí zcela roztříštěno. Desetitisíce občanů odešly do exilu a husákovský režim uspořádal novou vlnu politických procesů. Ačkoli vynesené tresty nebyly zdaleka tak drastické jako v padesátých letech, působily poměrně účinně jako varovné memento. Helsinské dohody z roku 1975 byly na rozdíl od pozdější interpretace spíše vnímány jako úspěch sovětské strany. Pocit, že se poměry v nejbližších letech nezmění, začal převažovat. V tomto kontextu je možné považovat vznik Charty 77 za zásadní zlom. Navzdory převažující skepsi se poprvé podařilo sjednotit opoziční skupiny, které doposud působily zcela odděleně. Symbolická byla skutečnost, že se pod stejný dokument podepsali například Josef Zvěřina a Pavel Kohout. Jediné, čeho se normalizační režim obával, byla jednotně vystupující opozice - jak domácí, tak exilová. Není proto překvapivé, že se StB snažila vyvolávat nevraživost mezi vězni z padesátých let a lidmi, kteří ve stejné době nadšeně budovali socialismus. Podpisy pod Chartou 77 ukázaly, že alespoň část občanů neváhá vystoupit s veřejnou kritikou poměrů.
Svobodný svět přivítal Prohlášení Charty 77 s nadějí, naopak StB želízky na rukou signatářů, jejich rodinných příslušníků a přátel.
…
Pronásledování dětí, přátel a příbuzných skutečných či pouze domnělých odpůrců režimu patří k jeho nejtemnějším stránkám. V rozsáhlém svazku vedeném StB k Pavlu Kohoutovi je bezpočet příkladů statečnosti a naopak lidské malosti a zbabělosti. V únoru 1978 se StB dozvěděla o studiu Kateřiny Kohoutové na hotelové škole v Praze 2. Jako zdroj informace je uveden "Aktiv". Touto šifrou byly označovány informace, které tajná policie získávala při svých kontaktech s členy KSČ, kteří podle směrnic nesměli být verbováni za tajné spolupracovníky, neboť se nepohybovali v nepřátelském, údajně členům komunistické strany cizím prostředí. Ve skutečnosti příslušníkům StB přinášely kontakty s řadovými, ale i vysoce postavenými členy komunistické strany mnohé důležité "poznatky". Každý referent měl určený úsek, o nějž se zajímal, a udržoval vztahy s několika členy KSČ, kteří na tomto místě pracovali. Byli vedeni jako "Aktivy", tedy jako jacísi neformální spolupracovníci StB. Z dokumentu je zřejmé, že Kateřinu Kohoutovou udal kolega ze třídy, který byl členem KSČ. O půl roku později se pokoušel nstržm. Otakar Černý dosáhnout propuštění její sestry Terezy Kohoutové ze studia na jazykové škole. Je možná až překvapivé, že se mu ani za cenu osobního jednání s ředitelkou Janou Vackovou nepodařilo tohoto cíle dosáhnout. Další zprávou předanou StB po "služební linii" je dokument zachycující jednání Terezy Kohoutové na kádrovém oddělení Ústavu péče o matku a dítě. Osobní informace poskytla pracovnice personálního a kádrového oddělení Olga Chválová.
V létě 1980 se chtěl Pavel Kohout sejít s přáteli a rodinou v Rumunsku. O jeho záměru informovali StB agenti s krycími jmény "Starý" a "Honza". Druhý jmenovaný zároveň informoval o aktivitách pracovnice velvyslanectví USA Alice la Maistre, která zprostředkovávala korespondenci mezi opozicí a exilem. V roce 1982 proti ní připravila StB provokaci, na jejímž základě byla zadržena na československo-rakouské hranici a prohlášena za personu non grata.
V květnu 1981 informoval agent "Karel" svého řídícího důstojníka o schůzkách v restauraci U Tygra. Tématem rozhovoru v proslulé pražské pivnici byl samizdat. Na základě tohoto udání byl Josefu Munzarovi zamítnut výjezd do zahraničí a StB k němu 13. dubna 1982 založila pod krycím jménem "Tiskař" svazek v kategorii "kandidát tajné spolupráce". Příslušníci StB nakonec po třech letech snahu o získání nového tajného spolupracovníka vzdali a svazek uložili do archivu.
