Tvorba

autor hesla: Bohumil Svozil

Bibliografie do roku 1998

Beletrie:

Na farmě mládeže (reportáž, 1958);
Rušný dům (próza, 1963);
Vidět svět novýma očima (rozhl. pořady, 1965, ed. J. Branžovský);
Sekyra (román, 1966);
Morčata (román, Toronto 1977; 1991);
Český snář (próza deníková, Toronto 1983; 1990);
Jaro je tady (fejetony, Köln am Rhein 1988; 1990);
Srpnový rok (fejetony, 1990);
Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (parodistické písně, 1990);
Stará dáma se baví (fejetony, 1991);
Jak se dělá chlapec (román, 1993);
Poco rubato (vzájemná korespondence s I. Kadlečíkem z let 1969 – 1989, Bratislava 1994);
Milí spolužáci! (deníky a dopisy z let 1939 – 1949, obsahuje: Kniha indiánská, Kniha dělnická, Kniha studentská; první a druhá část Köln am Rhein 1986, společně s třetí částí 1995);
Nad jezerem škaredě hrát (fejetony z let 1990 – 1995, 1996, ed. J. Slomek);
Nepaměti. 1969 – 1972 (1998).

Příspěvky ve sbornících:

Hlasy z domova 1975 (Köln am Rhein 1976);
Uzel pohádek (něm. s tit. Die Zauberwurzel, München 1978; česky 1991);
…a co si o tom myslíte vy? (München 1986);
Jaro 1968. Čítanka pro děti a mládež (Köln am Rhein 1988);
Benefice (Toronto 1990).

Uspořádal a vydal:

Čára na zdi. Československé fejetony 1975 – 1976 (Köln am Rhein 1977, též přisp.); Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 – 1978 (něm. s tit. Stunde namens Hoffung. Almanach tschechischer Literatur 1968 – 1978, Luzern – Frankfurt am Main 1978; česky: Toronto 1980, s J. Grušou, M. Uhdem a J. Lopatkou, který neuveden, též přisp.);
Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 - 1979 (Köln am Rhein 1984, též přisp.);
Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991).

Literatura:

referáty o knize Sekyra:
I. Klíma, Orientace 1967, č. 1-2;
J. Opelík, Host do domu 1967, č. 3, též in Nenáviděné řemeslo (1969);
M. Jungmann, Slovenské pohåady (Bratislava) 1968, č. 1, též in Obléhání Tróje (1969);
V. Černý, Host do domu 1968, č. 3, též in Tvorba a osobnost 1 (1992);
J. Lopatka, Sešity pro mladou literaturu 1968, č. 21, též in Slovenské pohåady (Bratislava) 1968, č. 6, též in Předpoklady tvorby (1991);
A. Haman, Plamen, č. 7; J. Pechar in Nad knihami a rukopisy (samizdat 1980; 1996);
M. Suchomel in Literatura z času krize (1992);

referáty o knize Morčata:

P. Tigrid, Svědectví (Paris) 11, 1971/72, s. 333;
A. J. Liehm, Listy (Roma) 1974, č. 4;
J. Vohryzek, Literární noviny 1991, č. 47;
J. Pechar, Literární noviny 1992, č. 6;
J. Vohryzek, Literární noviny 1992, č. 10;

referáty o knize Český snář:

J. Pechar in Nad knihami a rukopisy (samizdat 1980; 1997), též in Obrys (München) 1981, č. 1;
V. Karfík, Kritický sborník (samizdat) 1981, č. 1, též in Česká literatura 1990, s. 255;
A. J. Liehm, Listy (Roma) 1981, č. 3-4; S. Richterová, Listy (Roma) 1983, č. 3, též in Slova a ticho (München 1986; 1991); táž (šifra S. R.), Svědectví (Paris), 18, 1983/84, s. 523;
V. Havel: předmluva k angl. a franc. vydání Českého snáře, 1983, též in Do různých stran (1190);

referáty o knize Hlasy nad rukopisem Českého snáře (samizdat 1981; s tit. Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře, 1991):

Diskuse o V. Snáři, Proměny (New York) 1985, č. 2 (přisp. K. Chvatík, A, Měšťan, J. Mlynárik, K. Trinkewitz, J. Vladislav, O. Neveršilová a V. Škutina);
M. Jungmann, Tvar 1991, č. 9;
M. Exner, Tvar 1991, č. 20;
V. Svatoň, Tvar 1991, č. 30;
J. Lukeš, Lidové noviny 7. 8. 1991;
K. Chvatík, A - Almanach autorů 1991, č. 3;

referáty o knize Milí spolužáci! (též k něm. vyd.):

S. Richterová, Svědectví (Paris) 20, 1986/87, s. 937;
P. Janoušek, Tvar 1995, č. 11;
J. Lukeš, Literární noviny 1995, č. 27;
J. Pechar, Literární noviny 1995, č. 27;
J. Peňás, Lidové noviny 10. 6. 1995, příloha Národní 9;
M. Žilina, Kritická Příloha Revolver Revue 1995, č. 3;
V. Havel: předmluva, in A Cup of Coffee with my Interrogator (výbor fejetonů, London 1987);
Bibliografie edice Petlice, Nové knihy 1990, č. 7-23;
J. Chuchma: ref. Jaro je tady, Tvar 1990, č. 4;
F. Benhart: Dřevo má být ze dřeva, Tvorba 1991, č. 27;
M. Petříček: ref. Srpnový rok, Tvar 1991, č. 6 (též o Jaro je tady);

referáty o knize Stará dáma se baví:

V. Novotný, Nové knihy 1991, č. 19;
M. Zelinský, Tvar 1991, č. 25;

referáty o knize Jak se dělá chlapec:

J. Lukeš, Lidové noviny 2. 12.1993, příloha Národní 9;
P. Janoušek, Tvar 1994, č. 5;
J. Pechar, Literární noviny 1994, č. 6;
J. Vohryzek, Respekt 1994, č. 17;
M. Špirit, Kritický sborník 1994, č. 4);
J. Peňás, Lidová demokracie 4. 1. 1995;
P. Janoušek: Román proti románu, Tvar 1994, č. 16 (též o knize L. Procházkové Smolná kniha), též in sb. Literatura v literatuře (1995);
(k sedmdesátinám): M. Jungmann, Lidové noviny 27. 7. 1996, příloha Národní 9;
I. Klíma, Lidové noviny 23. 7. 1996;
J. Peňás: ref. Nad jezerem škaredě hrát, Respekt 1996, č. 15

Interview:

F. Rentsch, Listy (Roma) 1973, č. 2;
J. Lederer in České rozhovory (Köln am Rhein 1979; 1991);
A. J. Liehm in Generace (Köln am Rhein 1988; 1990);
J. Štolba, Literární noviny 1993, č. 25;
Z. Petráček, Respekt 1994, č. 52;
J. Červenková, Nové knihy 1995, č. 13;
M. Špirit, Kritická Příloha Revolver Revue 1995, č. 1;
M. Nyklová, Svobodné slovo 19. 7. 1996.

http://sigma.nkp.cz/F/8QKXETJQUIKKK9LK6B7MBPPF648VMAGQ5DI3RV5Y8E8KJ87738-02946?func=file&file_name=find-a&local_base=ANL

Zahraniční tvorba Ludvíka Vaculíka je také v katalogu na stránkách

Libri prohibiti.

Vladimír Karfík

(Ludvík Vaculík: Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Praha, Torst 1991. 141 s.)

Morčata znamenají oproštění kompoziční i jazykové, nápadné a ostentativní: autor předstírá, jakoby psal knížku pro děti. Je to ovšem fígl. Máme v dobré paměti obdobný kompoziční trik v Sekyře: návštěva bratra jako motivace a základní prvek vnější kompozice knihy. v Sekyře není tohoto parodického způsobu využito ve vnitřní stavbě románu. Zato v Morčatech Vaculík využívá parodických postupů důsledně, parodie zasahuje až do syntaxe a slovníku. Tím větší je pak napětí mezi oproštěnou formou a rafinovanými primitivismy a fatálností poselství.

Kritika si všimla, že dvě kapitoly se v Sekyře vymykají z jazykového stylu knihy, jsou to ty, v nichž Vaculík umisťuje vyprávění do Prahy. Autor tehdy na výtky odpověděl: "Je to věc odstupu. Od dětství odstup mám, od Prahy a svého nynějšího způsobu života ne. Nejraději bych byl ty pražské události vypustil. Jenže to je vlastní život vypravěčův, s nímž chodí po rodném kraji a z něhož také díl viny dává otci. Takže to tam být muselo, nějak. Jenže jakmile mluvíš o Praze a o novinách, musíš užít slova porada, plenárka -- a cítíš úplně sám na jazyku, jak se ti jazyk znechutil. Je v tom však předsudek a alergie. Opravdová schopnost by i toto překonala. v mém případě nástraha je už v tom, že ten nechutný pražský svět stojí proti krásnému, barvitému světu dětství a venkova. a pak: na poli a v lese dějí se věci a nemusí při tom padnout věta. v našem prostředí se však méně skutečně děje a více mluví."

Ve slovech "opravdová schopnost by to překonala" je program, který Vaculík od Sekyry nepřetržitě uskutečňuje.

Morčata se odehrávají výhradně tam, kde ony dvě pražské kapitoly, které by byl Vaculík ještě před několika lety ze Sekyry nejraději vypustil. Tady, v proměně prostředí, myslím, je i příčina radikální proměny jazyka a v proměně jazyka ej pak hlavní jinakost Morčat.

V Morčatech nezní onen zvláštní a barevný jazyk jako v Sekyře, protože Morčata se dějí v "nechutném pražském světě" a ne v krásném venkovském světě dětství. Oproštěný jazyk a styl -- na místech, kde se vypravěč obrací ke čtenáři, zjednodušený až k parodii primitivní didaktičnosti učebnic -- je právě onen fígl, kterým začal Vaculík ryze jazykovými prostředky zdolávat úskalí "vlastního života vypravěče".

Zahraniční tvorba Ludvíka Vaculíka je také v katalogu na stránkách

Národní knihovny.

Jan Kačer
(Literární noviny, 13. 9. 2012, roč. 23, č. 37, s. 12.)

Léto je pryč. Už zase se probouzím do černa. Ještě chvíli poležet, zahnat noční můry a být připraven. Na úsvit.

Je konec srpna 2012. V norském Oslu bylo v roce 1968 vlídno. Bydlel jsem ve staré patrové vile postavené důkladně na skalnatém poloostrově s brčálově chutnající trávou, kterou jsem měl za povinnost jednou týdně posekat. Majitelé odjeli na několikaměsíční dovolenou do teplých krajin a mně laskavě propůjčili dům, sedm ložnic, zásobenou kuchyň, telefon, otevřený účet u řezníka skrývajícího v lednici parádního lososa s adresou majitele přišpendlenou na ocase. Jen si poručit. Nemusel jsem nic. Nikdo mě neznal. Sedal jsem nad polehlou travou a díval se na moře. Slaná vůně roztřepených vln, lehce zahnívající odér sena a tiché, benzinem vonící město. Oslo toho slibného roku 1968. Všechno bylo nepochopitelně prosté. Pracoval jsem v divadle, dostával peníze, které platily všude, zdravil uctivě kolemjdoucí a byl jsem zdraven. V poklidu podvečera, neuvěřitelně dlouhého, bezstarostného, bezhlučně přijížděly a mizely zaoceánské lodě a slunce poslušné Munchova pokynu barvilo scénu oslňujícími barvami. Bylo mi smutno. Čím silnější zážitek z prožitku krásy, tím větší lítost. Že se mnou nejsou blízcí, že se mnou není celá moje vzdálená zem. Ten slavný šedesátý osmý byl mimo tisíce jiných věcí naivním rokem přátelství, velkorysých odhodlání, snových představ o nekonečných možnostech člověka, iluzí, úsměvů. Norské Oslo s vůní pečených ryb a bramborové kaše, s růžovými ráčky, lehce skrývanou prohibicí a s varovnou ukázkou běsnícího moře.

Uprostřed noci se ozval telefon: "Jsme okupováni! Rusáci jsou v Praze! To je konec!" Bláznivý rok. Zkroušené životy, totalitou vybledlé, nakynuly jako těsto, vpád cizích armád spařené kvasnice zastavil a zmrazil. Zbytky tvořivosti s trpkostí a bezohledností vtlačeny do normalizačních forem. Bylo slyšet lámání křídel.

Výjezdní doložka, tento cenný papírek, ještě platila. Ocitl jsem se v Norsku po roce znova. Kolegové v divadle se na mne dívali se smutným porozuměním. Už jsem byl cizincem. Milada Blekastadová-Topičová, de facto kulturní atašé a reprezentantka literatury obou zemí a vzácná dáma, mě překvapivě pověřila úkolem: "Až pojedete do Prahy, Jene, vezměte Ludvíkovi dárek. Chtěl jste se s ním přece už dávno seznámit. Vyšla mu kniha - je skvělá." Ludvík Vaculík Sekyra Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1968 jako svou 2 899. publikaci. Vydání druhé. Stran 180. 

Náklad 35 000 výtisků. Cena Kč 13.

Předala mi sekeru. Nádhernou kanadskou sekyrku s modře kaleným ostřím. Topůrkem lesklým a pevným. Předmět krásný, staletími vypracovaný k dokonalosti. Rok po vpádu vojsk už byla na hranicích kontrola. "Co to vezete? A komu?" Celník potěžkával v ruce sekeru a mně bylo jasné, že pochopil. Sotva jsem se zmohl na vysvětlení, že jsem milovníkem práce na chatě a vezu si to pro sebe. S lehkým ironickým úsměvem propustil mě i vzácný dar. Sekeru jsem odevzdal divoce rozcuchanému Vaculíkovi a ani jsem si ho nemohl pořádně prohlédnout. Spěchal, kam se v té oklamané době spěchávalo. Přes noc jsem přečetl román. Moje dosavadní životní zkušenost byla naprosto jiná než v Sekyře. V rovinatém městečku, kde jsem se narodil, nikdy nepadal sníh. Romantika nekonečné roviny zcela odlišná od krajiny Vaculíkovy. Jazyk mých krajanů plochý, nevýrazný. To hlavní: neměl jsem žádnou vzpomínku na otce, který mi dvouletému tragicky zemřel. Bez dechu jsem četl příběh ničím nepřipomínající můj dosavadní život a s úžasem vnímal, že všechno, o čem se píše, se mě hluboce dotýká. Že čtení není překvapivou vzpomínkou na prožité, ani metaforou dosvědčující moji zkušenost. Vstupoval jsem na neznámé území, procházel krajiny a skutky, o nichž jsem do té doby neměl ani ponětí, a teď jsem byl jejich účastníkem. Některá slova, která jsem nikdy nevyslovil a k některým zaujímal hlubokou nedůvěru, skýtala netušený význam. Čím konkrétnější a přesnější, tím hlubší a abstraktnější smysl. Slovo Kysmet jsem do té doby neslyšel a najednou mi bylo blízké, jako by ho vyslovoval můj dávno mrtvý otec. Vystudoval v Darmstadtu, zbankrotoval příchodem Němců do Sudet, v životě nejel na lyžích a nikdy nedržel v ruce sekeru. Vaculíkův svět zázrakem tvorby, zcela svébytný a originální, byl ve své prapodstatě i světem mým. Hltal jsem každou stránku, abych se víc dozvěděl o sobě.

"Drahý synu! Šachabdullazim 19/VII 1936 Zde v okolí cementárny, kde jest skalnaté okolí, bylo hodně supů přede dvěma měsíci. Nyní někam odtáhli a jsou zde sokoli a orli. Různé havěti jest mnoho. Sedneš -li u potoka na pět minut třeba na stranu, tu ve vodě vidíš, jsi-li zticha, potkany menší jak u nás, ale stejné barvy, pak černá dlouhá zvířata větší jak potkan, ale ta neznám. Též hadů po a proti vodě hodně uhlídáš. Venku jsou v poušti dikobrazové, u vod želvy a různá havěť jest v té Persii vůbec. Vši, chudí lidé, sračka, malárie, dysenterie, kapitalisté a smrt… Budu hledět k mojí rodince a k našim horám, které nezabíjejí, lesy vítají člověka, pokyvují hlavou stromy a šumí. Jsi u nás bezpečen i v noci v lese. Jinak já jsem zdráv. Mamka mi ani nepíše, jak dostává peníze, jestli včas aneb pozdě, ale myslím, že vždy pozdě, když stále žádné nemá. Svatá Anna chladna zrána a než dojde tento dopis, bude foukat po strništích vítr a já nevím, kdo vám bude chodit na jablka a na trnky." Vaculíkův otec byl náhle otcem mým. Mamka byla mojí mámou. Můj nebohý táta, věčně bez koruny, oslovoval maminku "Vlastičko. Já mám takovou kafrdlátkovou chuť." Přesto, že příběhy byly rozdílné, to, co slovům předcházelo, zážitek domova, společná účast na světě, byla totožná. Příběh Vaculíkův mi připomenul příběhy Vančurovy. Pekaře Marhoula, Mikuláše v Markétě. Když jsem přečetl Sekyru, začal jsem chápat celé to období nadějí i zklamání, ten obrovitý úsek života, hledání řádu, touhy po pravosti. Po čistotě a původnosti.

Za čtyřicet let jsem dostal zpátky svoji ohmatanou knížku. Kniha je ještě lepší, než byla při narození. Dorostla autora a ten srostl s ní. Na mnoha místech se mi zarosily oči. Úžasem nad krásou, dojetím nad pravdou.

Ještě ani dnes, po tolika letech, která se rozběhla jako stádo ovcí v horách, nemám odvahu potkat rozšafného muže s vlasy teď už bílými a poděkovat a potěžkat Sekyru. Ani nevím, kdo vám bude chodit na jablka a na trnky?!

(Brno, Atlantis 2003)

Já po sobě knížky nikdy nečtu, jaksi mě odpuzují. Jako kdybych to nějak přerostl, a nemůžu se tedy nic dovědět. Ale když z nějaké nutnosti do některé nahlédnu, divím se, co všecko jsem tehdy ještě věděl, pamatoval si a už tehdy správně řekl! Píšu tedy pořád dokola: jako když někdo zabloudí, chodí do kruhu, cesta je mu povědomá, a neumí vybočit jinam. Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. Říkávají mi to starší čtenáři a mně někdy napadne: tys asi od té doby toho moc nepřečetl... A mám někdy pocit, že tím nepřímo kritizují moje pozdější psaní. Jako by chtěli naznačit, jak jsem se mravně zkazil. A já myslím, že ano: porušil jsem některé články svého řádu, a psal o tom.

Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce... Neopakovat se! Proto jsem následující Morčata nasadil a táhl jinak. Knížky mají být každá jiná!

Sekyra ale není mou první knížkou. Před ní byl Rušný dům (1963). To byla jakási beletrizovaná reportáž nebo výchovná stížnost na stranickou politiku ve výchově učňů. To nemůžu dneska číst vůbec, a nikdy jsem to neotevřel, bojím se své tehdejší klukovské nevinnosti (hlouposti?). Sekyra pak vlastně vznikla z odporu k tomu tématu i k té metodě. Psal jsem ji svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1966. 169 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 2. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1968. 176 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 3. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1969.  175 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 3. vyd. Praha : Práce, 1991. 204 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 4. vyd. Brno : Atlantis, 2003. 172 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. Audiokniha. Praha : Radioservis, 2012.

    1966          1968           2003            2012

(Vítězslav Macháček: 50 českých autorů posledních padesáti let, Československý spisovatel 1970. 211 s.)

Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra, představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života. Především tak, jak utkvěl vypravěči ve vzpomínkách z dětských let. Tehdy byl otec bezpečnou oporou jeho dětského světa. Syn okouzleně vzpomíná na společné výpravy do hor na dříví. Tyto vzpomínkové pasáže jsou proloženy i úryvky otcových osobitých dopisů, které posílal rodině z Persie. (Vaculík jen nepatrně stylisticky upravil skutečné otcovy dopisy.) Ve vypravěčových vzpomínkách a úvahách se však hlavně rýsuje otec jako komunistický funkcionář po únoru 1948. Je přesvědčen o správnosti cesty, po níž ho vede strana, a bere na sebe obětavě všechny stranické úkoly. Syn je na něho hrdý, když se jako první vzdá louky za chalupou, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní těžkou dřinou zvelebil. Ale později se vztahy mezi otcem a synem narušují. V procesu kolektivizace se otec při plnění stranických úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí, ale většinou potlačuje vlastní názor ve jménu velké myšlenky, které chce sloužit. Ani si zpočátku neuvědomuje, jak se mění jeho vztah k lidem: stávají se mu jen prostředkem k dosažení politického cíle. Začíná se jim odcizovat, přestává si s nimi rozumět. Začíná se odcizovat i vlastní rodině. Jeho žena to vyjádří svým prostým způsobem: "Ale, tato. Já to vidím, ty nejsi dobrý." Tatínek se dostává do sporu se světem, s nímž kdysi srostl a který mu byl vším. Začíná proces jeho odosobnění, ztráty vnitřní svobody. Výsledkem je rozvrat osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl ten dopis již na úmrtní posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění. Na otázku, zda postavou otce chtěl vytvořit kladného hrdinu, Vaculík řekl: "Kladný hrdina se vyznačuje tím, že se s něčím utkává. A můj hrdina se utkal ne s vesnicí, ale s neslučitelností toho, co měl dělat, se sebou samým. V osudu tohoto hrdiny je tak vlastně obsažen i důkaz nepřirozenosti forem, které na sebe vzalo uskutečňování jeho ideálů."

Syn- vyprávěč si uvědomuje, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Chce zůstat nedeformovaným člověkem, odmítá stát se manipulovanou jednotkou. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji, k společenství lidí a míst, které ho naplňuje pocitem řádu a jistoty, i když si uvědomuje, že tento originální řád vesnického života je rozrušován nivelizujícím náporem civilizace.

To, čím Sekyra tak převýšila Rušný dům, je stupeň její umělecké zralosti a míra umělecké kázně, kterou tu autor projevil. I Sekyra pracuje se skutečným životním materiálem a není prosta publicistických prvků. I druhý Vaculíkův román je vlastně stížnost adresovaná všem, ale jeho autentičnost a polemičnost prošla vysokou mírou umělecké stylizace. Vznikl osobitý prozaický útvar, pro nějž je označení román jen velmi přibližné. Na rozdíl od Rušného domu je zde epický příběh, ale čtenář si ho musí sestavovat z množství vzpomínkových scének a úvah, které nejsou chronologicky uspořádány. Již několik prvních vět naznačí Vaculíkovu vypravěčskou metodu: "Poprvé jsem měl navštívit svého bratra řidiče. -- Ale on skoro nikdo neví, kdo je můj bratr řidič. Tedy bylo mi deset roků, když mi nečekaně připadl k občasnému nudnému kolébání... Když tomuto mému bratrovi bylo pět, šel jsem do světa, když on měl mých deset roků, já už měl svých dvacet a mohl mě takový bratr zajímat? Počítal jsem ho spíš mezi drobný domácí inventář... Dneska se domnívám, že jenom věkově blízcí bratři se rodí skutečně jako bratři, kdežto jsou-li si věkem vzdáleni, musejí se teprve průběhem života bratry stát." Základní časovou rovinou románu je současnost, dějovou základnu tvoří vyprávění o hrdinově návštěvě v rodné vsi, ale vyprávěč se od této dějové základny stále odráží k výpravám do různě vzdálené minulosti, přerušovaným pasážemi úvahovými. I skutečnost, že pozornost vstupní pasáže je zaměřena na bratra řidiče, který je v románu postavou zcela epizodní, svědčí o metodě, kterou Ivan Klíma označil za "metodu záměny podstatného a nepodstatného". Často se tu důležité dějinné události nebo významné mezníky v životě otcově mihnou jen jakoby okrajově, jako letmé zmínky. Zato jsou bohatě rozvíjeny scény výprav do hor na dříví a stavění domu. Vrcholné momenty v životě jedince nejsou vždy totožné s vrcholky historie. Ivan Klíma upozornil i na Vaculíkovu osobitou práci s časem: vytvořil si zvláštní čas, který se nekryje s časem historickým, čas, v němž se prolínají události současné s minulými, někdy v téže větě. "Čeká nás mnoho úkolů, řekl a zamračil se a máme moc nepřátel, řekl a umřela maminka." I tato práce s časem umožňuje korigovat rozměry události. Celým románem prochází motiv nedovoleného odvezení zapomenutého kmene lesního stromu, který v závěru dostává charakter symbolu jednání z vlastního rozhodnutí a vlastní iniciativy, svobodného činu nemanipulované lidské osobnosti. Po jazykové stránce se vypravování pohybuje většinou v rovině hovorového jazyka, jehož autentičnost je podtržena četnými moravismy.

Rozsáhlá studie nazvaná Dva tisíce slov; Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání nabízí detailní rekonstrukci zrodu, publikace, přijetí a důsledků jednoho z nejvlivnějších dokumentů a vrcholných projevů konstituování občanské společnosti v ČSSR roku 1968.

http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/440_koncelik_2000_slov.pdf