Tvorba

O Hodinách klavíru

Lukáš Foldyna

(Host, 2007, roč. 23, č. 10, s. 21-22)

Konec roku 1989. Jak nám svítily oči, když jsme se za pošmourných listopadových dnů vraceli ze školy, kde se pomalu soudružky měnily v paní učitelky, a usedali s červenomodrobílou vlaječkou k dalšímu přenosu z pražské demonstrace. S napětím jsme kroutili knoflíky u rádia a byli štěstím bez sebe, když se nám podařilo na kazeťák zachytit náhle se vynořivšího Kryla nebo Hutku. Vytahovali jsme ze skrýší zakázané Rychlé šípy a ukazovali je spolužákům, kteří otráveně kroutili hlavami a vykládali si o tom, jak jim v pionýru pouštěli polské videokazety s Rambem. Se slzami v očích hleděli jsme na záběry z Národní třídy a jásali, když se na místeckém náměstí objevil Havel a my mu mávali z tátových zad.

Vaculík a Foglar

Myslím — nebo doufám —, že obdobně vnímá konec komunismu významná část mých vrstevníků. Ta událost, a možná ještě spíš doba před ní, do značné míry formovala naše životní hodnoty, pomáhala rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé. Je to vidění možná naivní, jenže nám v té době bylo dvanáct třináct let, odpůrci režimu zkrátka patřili k těm hrdinům z foglarovek. Možná dnes existují důvody domnívat se, že vše bylo trochu jinak, to ale nezbavuje onu dobu oparu mytologie, kterou jsme si kolem ní vytvořili.

Ludvík Vaculík se svým dílem na této mytologii významně podílel poté, co jsme odložili zmiňovaného Jaroslava Foglara a začali se zabývat vážnými věcmi. Když mu kdysi v období tvůrčí krize Jiří Kolář poradil, aby si psal deník, začal vznikat nejen román Český snář, ale vlastně celý soubor próz, jakási originální kronika sklonku, respektive přelomu století. Vaculík dokázal v živelnosti, která je deníkovému žánru vlastní, ukočírovat témata a motivy tak, aby prózy nebyly jen soupisem denních příhod, ale aby vynikla komponovanost, literárnost, formálnost textu, aby vznikl román v tradičním slova smyslu. To je ovšem patrné méně než atraktivnost některých témat, zejména užívá-li Vaculík bez skrupulí jako materiál nejen svůj život, ale i životy svých blízkých.

Vaculík a Bach

Hodiny klavíru jsou knihou jednodušší a jaksi tišší než například Český snář nebo Jak se dělá chlapec. Jsou také psány o něco prostší metodou kompozice. Vaculík zdánlivě nepřináší celkem nic zásadně nového — pořád jde o deníkové zápisy z prostředí, které zčásti známe, spolu s některými hrdiny, z předchozích próz. Větší čistota, průzračnost, související asi i s menším rozsahem textu, se však projevuje v práci s tématy, jež by mohla být docela dobře inspirována kompozicí hudební skladby (ostatně próza má podtitul „komponovaný deník“) — to by nakonec korespondovalo i s titulem knihy a v textu často proklamovaným aktivním zájmem o hudbu.

Pokusme se tuto inspiraci hudební kompozicí vyložit na základě notového záznamu Bachova chorálu, jenž je v knize přetištěn a tvoří podklad pro jednu drobnou epizodu.

Dejme tomu, že v Hodinách klavíru jde o jakýsi kontrapunkt nejméně tří témat. První hlas, ten živější, nápadnější (podobně jako je hybnější i první hlas u Bacha), tvoří vypravěčem bedlivě sledovaný osud Literárních novin v letech 2004 a 2005 — jejich krize a rozpad na dvě periodika. Pro Vaculíka jako člena silné generace, která z těchto novin udělala v šedesátých letech národní politickou tribunu, je to téma o to bolestnější, čím více si uvědomuje, jak s proměnami redakční práce i českého literárního života obecně odchází celá jedna epocha pojímání a prožívání literatury, jíž je (byl) součástí.

Ve druhém hlase se ozývá ženská nota — něžnější a pokornější, nenápadnější, i když neméně silná. Žena byla ve Vaculíkových deníkových prózách vždy postavou úhelnou („Dávno vím, že každý text potřebuje ženskou postavu. A čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane“, s. 83), ovšem vztah rozvíjející se v Hodinách klavíru je snad ještě méně než platonický. Je to spíše jakási úvaha nad možností vztahu k učitelce klavíru, již vypravěč zdědil po svém dospívajícím synovi a s typicky vaculíkovskou umanutostí se na stará kolena pere s nástrojem, na nějž neumí hrát (což musí obdivovat každý, kdo někdy bral hodiny hudby).

Zmiňovanou Bachovu skladbičku přikládá vypravěč k dopisu učitelce spolu s výzvou, aby se pokusila přijít na to, které dvě noty mu připadají nejdůležitější, které „ohromí svou očekávanou samozřejmostí“. Řešení rébusu neprozradí, a dává tím pádem hádat i čtenáři. Ty noty se mají ozvat v levé ruce, tedy ve třetím hlase, který doplňuje uvedená dvě témata a tvoří jakousi basovou linku. V románu by se dala připodobnit k tématu životního bilancování a za takový pár nejvýraznějších „not“ tohoto „basu“ bych označil dva opakující se momenty: snahu zhodnotit vlastní literární dílo (konfrontované například s dílem Kunderovým; Vaculík si hezky všiml, že u českých středoškoláků vyvolává pavlovovský reflex — Kundera Žert, Vaculík Sekyra), a dále někdy trochu úsměvné, jindy trpké pokusy vypočítat vypravěčovy největší životní chyby a provinění vůči bližním.

Vaculík a Smrt

Jednoduchost tohoto trojhlasu je zastřena především časovostí Vaculíkovy knihy, jež je pro něj ovšem typická. Z perspektivy aktuálního dění samozřejmě vynikají zejména pro účastníky patrně ne úplně příjemné okolnosti rozpadu redakce Literárek, případně vypravěčovy komentáře současného dění ve společnosti a politice. Vždycky mně fascinovala Vaculíkova jakási schizofrenie: on je ve svých knihách, ale i v novinových článcích až odpudivě pedantický, karatelský, konzervativní. Ale zároveň si je toho vědom a dokáže svého vzteku a svých — někdy pěkně protivných — názorů využít k rytmizaci prózy, k její dramatičnosti. A navíc umí sám sebe v této pozici vystavit hořké ironii: „Najednou mi napadlo: že já jsem tu [na letní škole lužické srbštiny — LF] jakoby vystaven brainwashingu. Ta řeč. Ten stesk. Písně lidí, kteří si je už ani nezazpívají. A já to přeci za všecky neudržím! Rozžal jsem a začal hlasitě číst Literární noviny: tím jsem se vrátil do své postavy. Spal jsem dobře a ráno bylo všecko v pořádku.“

Přece jen je ale pamfletičnost a rozhněvanost textu oproti dřívějšku poněkud umírněna. Domnívám se, že je to dáno Vaculíkovou větší smířlivostí, vědomím blížícího se konce. Nechce se mi o tom vyslovovat více, je to otázka příliš intimní, ale právě smrt tvoří náladu celé knihy, náladu, kterou by měl rozeznít souzvuk tří zmiňovaných hlasů: „Z Bachova Chorálu jde stesk všecko obsahující. Bach, jenž už není, tenkrát rozhodl, že já tady teď mám mít jeho stesk? Stesk po čemsi neurčeném, jehož smyslem je on sám: aby byl. Stesk bez předmětu. Jako dílo o sobě.“

Vaculík a já

I díky Vaculíkovi pro nás období sedmdesátých a osmdesátých let v českém disentu znamená cosi jako národní obrození jak kulturním obsahem a významem, tak především obrazem, který si o tom období utváříme. Možná by stálo za to pokusit se časem o jakási macurovská „Znamení zrodu II“ a uvažovat o tom, jakou řečí ta doba promlouvala a promlouvá a co to o ní a o jejích aktérech vypovídá — a teď nemám na mysli jazyk moci (tomu se věnoval například Petr Fidelius), ale právě disentu, undergroundu, opozice. Část těchto „znamení“ nalezneme i ve Vaculíkových deníkových prózách. Proč o tom mluvím v souvislosti s bezmála třicet let vzdálenými Hodinami klavíru?

Už tehdy vznikl svět, který je mnohým autorovým dílům společný a který nalezneme i v Hodinách klavíru. Ludvík Vaculík je jeden z mála českých autorů, kteří ve svých dílech vítají čtenáře v jaksi jednolitém prostoru s pevně danými konturami — do jakého nás uvádí třeba i Reynek, Krchovský, Váchal nebo Dylan. Není to prostor, který nás má uklidnit a ukonejšit, ale přece je to svět určitých jistot materiálních i duchovních. Už třicet let (a asi ještě déle, budeme-li počítat i s předchozí Vaculíkovou sice ne-deníkovou, ale zjevně autobiografickou tvorbou) trvá vypravěčova románová rodina, jeho bydliště a rodiště, přátelé, mnohdy již zemřelí a přítomní jen ve vzpomínkách. Vaculík tak vytváří cosi, co se možná z literatury trochu vytrácí — důvěrný vztah mezi čtenářem a autorem.

Hned několikrát si Ludvík Vaculík v románu posteskne, že už by rád začal psát to Hlavní. Při pohledu na jeho nejnovější knihu nás ale musí napadnout, že to Hlavní tu máme zrovna před sebou — a že to vzniká už pár desítek let.

Autor (nar. 1977) je literární kritik.

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 8. 9. 2007, roč. 20, č. 210, příloha Orientace, s. VI.)

Ludvík Vaculík (* 1926) vydal další deníkovou knihu. Hlavní ženskou postavou je v ní učitelka klavíru a hlavní událostí rozpad Literárních novin. Opravdu hlavní je však v knize něco jiného.

Je neděle, šedé odpoledne. Mám psát Poslední slovo, do něhož se mi pro choulostivost věci nechce. Raději hraju. Protože chtěl bych jednou přijít, sednout - a zahrát! To Larghetto, nijak těžké, se mi ještě nepodařilo zahrát plynule, a paní Vaculíková říká: „Nikdy nepoznám, co hraješ, protože nehraješ souvisle, vracíš se, opakuješ...“ (18. 1. 2004)

Napínavost Vaculíkova psaní spočívá v náladovosti. Po konstatující první větě (Je neděle), zaznamenávající jakoby holý fakt, následují obvykle věty vyjadřující výrazné pocity ze skutečnosti (šedé odpoledne... mám psát... nechce se mi). K tomu se pak přidruží vzdor (raději hraju), a mysl se zaostřuje na nějaký úkaz nebo děj, aby ho přistihla v jeho hlubší platnosti (přijít, sednout - a zahrát! ... Nikdy nepoznám, co hraješ...).

Ani my nikdy nepoznáme - jako paní Vaculíková, zosobňující uměřeného a kritického čtenáře - co Ludvík Vaculík právě hraje. Ztrácíme nit, ale vnímáme opakování, variace a konečně zákonité uskupování všedních věcí i jejich postupnou proměnu ve znamení: Zrovna naproti, nad pianem, je skupina stromů černého kmene a jeden druhému se haluzemi plete do osudu.

Viny, noviny, narozeniny...

První čtení Vaculíkových vět může být okouzlené, dojaté, stržené do jeho nálad (třeba pro sekvence jako: Vyšel jsem z domu na ulici. Líbí se mi jakékoliv počasí.), druhé rozzlobené (uvažujeme-li o tom, jak se druhým lidem plete do osudu a jak je vplétá do svých knih), a snad až třetí čtení umožňuje klidnější pohled nebo poslech, spojité vnímání faktů, fantazií a pocitů.

Hodiny klavíru za takovou opakovanou četbu určitě stojí. „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly“, je zasazena do časového rozpětí od Tří králů 2004 do Mikuláše 2005. Podtitul komponovaný deník vystihuje pnutí tohoto „žánru“ mezi osobní volbou, někdy až svévolí (Já hraju naschvál), a odevzdáním se času, vírou ve sdělitelný nadosobní smysl (Při pravdivém psaní se v textu vždycky objeví linie vedoucí k nějakému smyslu: k účelu událostí). Podobá se to napětí mezi fotografií-momentkou, na níž Ludvík Vaculík vždy nějak pózuje, maskuje se anebo svléká, režíruje děj a žene ho do excesu, a mezi hudbou, v níž se jako zpěvák přirozeně podřizuje řádu skladby i spolupráci s hudebníky a uplatňuje jemný cit pro nuance.

Skandálnost dosavadních Vaculíkových knih spočívala v zobrazování intimity, zejména milostné. V Hodinách klavíru se toto téma objevuje už jen v úvahách: Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Zčista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpát a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk! I zde přitom platí, že žádná Vaculíkova prohlášení není radno absolutizovat. Nezapomeňme, že máme co dělat s náladovým autorem. V jedné vteřině jde likvidovat své staré erotické fotografie, v druhé vteřině se jimi nadchne: Vyřadil jsem snímky, kde se stýká pohlaví, a vystoupilo z toho, že jsou to duševní obrázky, za kterými můžu stát. Očistil se totiž ten hlubší úmysl: oslavit, uctít dar života. Překvapuje mě, že je to vlastně také literatura...

Když uvažuje o ženách, stále se zaplétá do citově-racionálních paradoxů (Má vítězná odmítnutí se mi vracejí jako viny). S Literárními novinami to má podobné: formuluje sice jasnou představu, jaké by měly být, ale také silně sympatizuje s těmi, kdo je dělají proti jeho představám. Dostává se tedy opět do rozporů, je věrohodný jako osobní svědek zvažující vlastní odpovědnost, ale ne jako kronikář konfliktů (jakými byly například volba Jakuba Patočky šéfredaktorem nebo výpověď Janu Lopatkovi).

Výsledná zredigovaná realita, jevící se jako drb nebo zpětná manipulace, má však opět hlubší platnost. Vždyť právě literární redakce - kde se pracuje s lidskými slovy a sděleními - se paradoxně stává místem, kde se lidé nedokážou dorozumět a jsou nešťastní. Proto nesledujeme oficiální schůze, ale denní chod a jeho příznaky: lidské reakce a obvyklé nemluvení. Podobně jako v Českém snáři tu má pisatel ambici nějak popsat přítomnou dobu a společenskou atmosféru. Na svých pochůzkách a výletech jako by putoval od jedné potápějící se lodi k druhé: rozpadající se redakce, zanikající hudební škola, umírající jazyk (lužická srbština)... Vyjít ven nebývá dobrodružství, spíš to hrozí sledem nepříjemností: ukradená peněženka, odtažené auto, vytržený zub. Kniha přitom nevyznívá jako stížnost, ale jako pokus zaujmout vyrovnaný postoj k vlastní i obecné marnosti a vině. Pisatel si stále ukládá úkoly, plní pravidelné povinnosti, zabývá se vztahy s nejbližšími a téměř v osmdesáti letech začne cvičit na piano, které v dětství opustil. Dělá mu to radost a zároveň je to další položka v řetězci jeho klaunských pokání (Neurčitou vinu za cosi zaženu, když začnu dělat něco zanedbaného, třeba vysávat). Vždyť kde nic nefunguje, přece „něco musí fungovat“. A člověk se o to musí postarat. Případný Smysl se dostaví sám.

Pisatel Hodin klavíru proto dělá pořádek nejdřív u sebe: soustavně se rozhoduje, co si ještě ponechá, čeho zanechá, co musí chránit, co už zničí, spálí nebo přenechá jiným. Podstatné je uchovat si to nejdůležitější (lidi, vztahy), ostatního se vzdát. Nesouhlasit a nerozpadnout se (Na tom náměstí vedle hudební školy pořád neroste nic než čím dál větší jáma. Musel bych se rozpadnout nesouhlasem, kdybych pořád myslel na to, s čím nesouhlasím.). Slavit s druhými jejich narozeniny. Je to opravdu „furt totéž“, ale člověk má stále co dělat, aby se s tím vyrovnával. Psaním nebo hraním.

Úplně nové hraní

Hra na klavír také u Vaculíka představuje novou životní a pozorovatelskou pozici: ačkoliv ve svých rekapitulacích dochází -jen s jemnou sebeironií - k tomu, že jeho život byl šťastný a jeho knihy (snad s výjimkou některých pasáží Sekyry) jsou skvěle napsané, konfrontace s přítomností a klavírem mu jasně dává poznat, že mnoho věcí prostě neumí a jen málo zmůže vůlí. Najednou ho učí mladá žena, před kterou se stydí. V podstatě se nedostane k tomu, aby se mohl se svým hraním komukoliv předvést - pouze cvičí, hraje dokola stejné melodie a diví se, těší ho to. Stává se někým, kdo má sice účast na jakési společné realitě, ale už do ní nevkládá svůj osobní zájem.

Ludvík Vaculík psal své knihy často ze vzdoru nebo neřešitelného konfliktu: především Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Hodiny klavíru nic podobného neřeší, jejich autor je opravdu téměř „vysvlečený z úmyslů“, a to dává jeho knize punc svobody, kterou nabízí i čtenáři: Bez násilí, pěkně pomalu jsem si hrál všecky noty, půlové jako šestnáctinky, svým tempem: ale to je úplně nové hraní! To si zkuste: z cizích kostiček si stavíte svou stavbu. Nechejte si to znít. Je to jak vyběhnout z ohrady.

Ludvík Vaculík

(Ze semináře Soužití knihy a internetu. 1/2001 Bulletinplus, Národní knihovna)

Počítač nemám, ale nic mi nebrání přijmout ho. Jenže si chci udržet raději svůj styl myšlení, práce a života. A mám jedno ponaučení. Na začátku tohoto desetiletí dal jsem si cosi zapsat na disketu, na konci desetiletí se to nedalo na novějších přístrojích vyvolat. Tuto úmyslnou lotrovinu já si příště nenechám líbit. Toto píšu proto na psacím stroji Zeta z roku 1953. Mám strach z vývoje společnosti poháněného technikou, jež se vyvíjí rychleji než lidský duch. Jako kluk mohl jsem si kolo opřít o měšťanku a po vyučování jsem je tam našel. Od té doby se lidé zkazili. S morálkou zlodějů kol kradou dneska uran. Dnešní zbraně v rukou Zimbabwanů zničily dřívější “divošskou” kulturu, která stačila mravně řídit oštěp. Do těch krajů světa nemělo se nikdy vstupovat, což já jsem si myslel už ve svých čtrnácti letech, tak jsem byl vepředu. Jako náš staříček, který před válkou řekl o chemických hnojivech “to do země nepatří”, tak byl vepředu. Lidská inteligence má i svůj instinkt, jenž předbíhá popisné poznání. Angličtí luddisté, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, vlastně neuměle formulovali žádost o vyřešení otázky, jež trvá a zatím byla vždy řešena špatně. Pořád je pravda, že postavit stroj, který vyřadí polovičku lidí z práce je čin humánně zlý. Na ty zbídačelé a zlumpačené pak ti zbylí stejně musejí dělat, což ty - Rado Evropy, nebereš na vědomí, proto tě nechci. Jó, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, to se sem úplně hodí, byly by užitečné jako mikroskop ve službě oku, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi. Takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce i sráží z úrovně už dosažené. Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálního dopisu je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba i milieu, technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. Proto mě počítačový vir baví. Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem. Rád si představuju, jak jednou naši planetu oběhne tak silný výboj, že smaže vše, co není v kameni, v kovu nebo na dobře ošetřovaném papíře. To říkám kvůli Národní knihovně, protože jsem viděl, jak knihy ošetřují. A spustí-li přitom ten elektrický nebo magnetický výboj všechny spouště, bude nám jasné proč. Renčín má jednu pěknou kresbu. Chlap sedí u computeru a z tiskárny mu leze papír s klínovým písmem.

Ludvík Vaculík

(Osvaldová, Barbora – Kopáč, Radim. O fejetonu, s fejetonem. Vyd. 1. V Praze : Karolinum, 2007. 103 s.)

Fejeton se píše citem, ne rozumem.

Bylo to za války ve Zlíně, u Bati. Ve dne jsem chodil do fabriky, večer do obuvnické školy. Tento tuhý řád jsem změkčoval - protože na sporty ani hospody jsem nebyl - četbou. Četl jsem, nač jsem přišel. Zajímal mě děj, autory jsem nebral moc na vědomí. Přečetl jsem například Básník nneumírá, Cirkus Humberto, Pole kráčí do hor, Největší z pierotů, Jsem gentleman, Ulice U Rybařící kočky, Tři povídky, Hudba na Rýně, Potopa... Jednou jsem zašel do internátní knihovny s čítárnou a v jakémsi duševním vyšinutí vybral jsem si knížku podle autora: Nerudu. Hned jsem ji tam otevřel: A Neruda se tam posmíval Němcům! Protože to bylo za německé okupace, zaujalo mě to. Psalo Vídni nadržující Němcům, ale teď ironicky chválil rakouskou vládu za jakousi blahovůli k nám Čechům. Pravil, že "hřeje jak sluníčko skrz mraky a blaží jak hubička skrz papundekl". To jsou autentická slova, a kdybych učil, požádal bych studenty, aby je v Nerudovi našli, a slíbil bych nějakou odměnu. - Ostatně mám tu příležitost i teď, a ta odměna platí.

Četl jsem pak ty články na přeskáčku podle nadpisů. Nerozuměl jsem tehdejším poměrům víc než jaksi povšechně: že útlak. Ale bavilo mě, jak je to psané. Viděl jsem, že za Rakouska to pro nás bylo lepší než teď za Protektorátu. Nerozuměl jsem věcem úplně, ale získal jsem k nim ten správný

a pevný český postoj, a ten mi zůstává. Sám způsob řeči, vtipné formulace, dráždivé jinotaje mne držely. Tehdy jsem vlastně pocítil, že není důležité jen o čem se píše, ale jak. To platí dodnes, tak já čtu třeba i časopis Vesmír: Když to vaše trojgenové psaní není zajímavé už psaním, nezajímají mě už ani vaše alely. - Tu, samozřejmě, nejsem moc v právu. Ale nemusím být.

To je další rada: že nemusím mít pravdu o věci, ale o svém vztahu k ní. Ba čím o věci méně vím, tím líp se mi o ní píše. Musím k ní mít zaujetí, přání, čili důvod. Samozřejmě znalost a vzdělání jsou vždycky užitečné, i když se netýkají toho, o čem píšete. Z vašeho tónu vždycky bude znát, co máte vzadu v zásobách. Já rád užívám příkladů, přirovnání z oboru fyziky a matematiky, v nichž jsem vždycky byl slabší. Znám z měšťansky třeba stupnici tvrdosti: to se může hodit, kdybych psalo vládě, byla by tu i možnost pohrát si se slovy tvrdost - tupost.

Při psaní může být užitečná každá, i nahodilá znalost. Člověk se v mládí nemá uzavírat žádnému vědění, ani obuvnickému. Pozorování, vnímání, rozmanité pamatování, každá zkušenost a schopnost spojovat je jsou pro psaní užitečnější než univerzitní studium (Gorkij). Na vysoké škole jsem z novinářského jazyka a slohu měl u Strakoše čtyřku, z nauky o obuvnic

kých materiálech jedničku, a myslím, že je to znát. Posmívám se módě"tvůrčího psaní". Psát vás nikdo nenaučí, nemáte-Ii nadání ostře číst, co jste napsali. Zamyslete se nad slovem "tvůrčí": je to ješitnost. Stačí psaní, a buď umím, nebo ne.

Měl jsem nedávno smutný zážitek, jeden mladý muž mi dal číst rukopis své knihy. Nebyla dobrá, dal jsem mu několik připomínek k prvním dvaceti stranám, dál to číst nemělo smysl. On to přes to nabídl jednomu nakladatelství, byl odmítnut, šel do druhého, dalšího - s chvályhodnou vytrvalostí hodnou štípání dřeva. Nechápal, jak si škodí: nikdo mu to nevydal, ale všichni věděli, že píše špatně. Musíš sám poznat, co je špatného na větě "Radil jsem se se sestrou".

Nejlíp se mi píše, když jsem naštvaný. To je vždycky o čem, a potěším tím vždycky i tisíce lidí. Vypracoval jsem si takovou základní platformu: píšu pro sebe, o tom, co mne trápí. Užívám si úžasné svobody slova, ten zdravotní účinek je její jediný smysl. Protože svobodné slovo nemá žádnou váhu. Váhu má jen slovo zakázané.

To jsem vyzkoušel. A proč tedy píšeš, Ludvíčku? Pro peníze, jelikož při své moudrosti už bych měl ke všemu i mlčet. A snad i proto, že slova vpouštěná do vědomí množství lidí, mohou se uchycovat v jejich alelách, ať to slovo znamená cokoliv. A najednou se v další kapitole dějin objeví idea nebo hnutí, aniž se přesně ví, kdo to začal.

Píšu o tom, co mne trápí, a fejeton je k tomu velice vhodná forma. Můžete psát o důležité věci jako o hlouposti a naopak. Děláte-li to dost zřetelně a dlouho, nikoho nenapadne, aby vás bral za slovo, a dobré redakci je už úplně jedno, co píšete. Na poručené myšlenky mají tam jiné lidi. Když si z někoho a něčeho děláte posměch, podmínkou sine qua non je, že do toho zahrnete i sebe. Lidé vám tím raději dají za pravdu.

Už nejméně deset let píšu do Lidových novin úterní Poslední slovo. Dílo je to malé, ale někdy dost těžké. Celý týden volím a odmítám témata: o čem se moc píše, o tom nepiš. Ale o čem se opravdu moc píše, musíš nakonec také, aby si tvůj čtenář, jenž na tebe vsází, nemyslel, že se bojíš nebo že jsi v koncích. A potom napiš něco, co nikoho před tebou nenapadlo. Za tu dobu se v té rubrice vystřídalo mnoho jmen. Já se někdy divil, že jim to tisknou: banality, přemílání toho, co v těch novinách všude je, štrikování slov ze slov. Chyba je, že je moc novin a časopisů a že jsou tlusté: na to tu není dost chytrých lidí. Další chyba je, že každý chce psát. Proto nepište všichni, pište jen někteří. A podle možnosti nevnucujte se, počkejte, až vás požádají. (Ohó, zlatá slova, Vaculíku!)

Někdy do nedělního večera nevím, co mám psát. Nebo jak. Pak si lehnu rovně na zem směrem severojižním, nechávám svým tělem prolétávat neutrina z vesmíru (to mám z Vesmíru) a říkám si: Ještě vždyckys to napsal! Byl to myslím Hemingway, který napsal, že než jde v noci spát, musímít něco aspoň začato, aby ráno měl na čem pokračovat. To se mi osvědčilo. Naflákám večer na papír všecko, co tam chci mít, bez inteligence a elegance, i s nadávkami. Než usnu, už se mi to samo trochu kritizuje. Když se vzbudím, vím, co musím vyhodit a co tam chybí. Někdy se myšlenka sama velice zlepší, když jste přísní na slova. Krácením se ovšem samozřejmě snižuje hloupost. Především vymycuju pragismy a slova, jichž užívá každý hlupák. Napsal jsem v prvním odstavci slovo "autentická", a napsal jsem je tam jako příklad k zamítnutí: patří tam slovo "pravá". výrazy jako "platforma" a "sine qua non" užívám, když to má být karikatura. Nakonec dávám, co jsem napsal, číst paní Vaculíkové, která mi zakáže nadávky a sprostá slova. V tázací větě "A proč tedy píšeš, Ludvíčku", měl jsem původně "blbečku". Ona také je jako já ráda, když moje psaní říká něco navíc, než co je výslovně v textu. Já velice rád čtu svůj fejeton, když jsou v něm ukryty nějaké vědomosti, zkušenosti a souvislosti zřejmé jen staršímu nebo vzdělanějšímu čtenáři. V tomto textu je to jedno jméno v závorce: zastupuje celý možný odstavec.

Můj autorský rodokmen by začal Havlíčkem Borovským, na něm hned je nasazen Neruda _ větví se jmény Po láčka, S. K. Neumanna, Herbena a Peroutky, a ovšem musím jmenovat Karla Čapka: protože jsem od PEN-klubu dostal Čapkovu cenu, jež mi sedí trošinku našikmo. Měl by někdo dávat Nerudovu. Cítím rozdíl mezi těmi dvěma muži. Neruda počítá se čtenářem na své úrovni. Čapek dobromyslně píše k těm ostatním.

Vyjmenovav takto některé své názory a způsoby a chystaje se do postele, opouštím tuto práci, abych zítra ráno snad uviděl, co bych ku prospěchu studentů žurnalistiky mohl ještě přidat. Dobrou noc. - A ráno opravdu: Důležitá je už první věta! Já jsem tady tu svou připsal až teď.

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 25. 10. 2008, roč. 21, č. 252, příloha Orientace, s. 23.)

Po výboru fejetonů z Lidových novin Poslední slovo z let 1989-2001 připravil Ludvík Vaculík (* 1926) další soubor z let 2002 až 2008, nazvaný Dřevěná mysl.

Knihy i fejetony Ludvíka Vaculíka odpovídají na jedinou otázku: Jak žít svobodně pod zákonem? Zákonem není míněna jen nějaká právní či policejní soustava momentálního režimu, formulář daňového přiznání či dopravní předpis. Zákon je hlavně smrt, vztah k předkům a rodičům, k ženě, dětem, k přátelům i nepřátelům, zákon fyzikální, vesmírný nebo přírodní.

Namítnete, že to je přece otázka každé knihy a každého člověka, že to zní příliš obecně. Důležité je slovo „odpovídat“: na tu jednu velkou otázku o mnoha praktických podotázkách nám ve Vaculíkových knihách odpovídá někdo velice konkrétně a zároveň průběžně. Odpověď není řešení ani návod - odpověď je právě jen odpověď, životní projev, ne nějaký další zákon.

Žít svobodně

Ale kdo to odpovídá? Při totožnosti otázky a rozmanitosti odpovědí se může zdát, že pokaždé někdo jiný, že Ludvík Vaculík na to má celou armádu Ludvíků Vaculíků - výmluvných, nemluvných, proklínajících i zpěvných, v první, druhé i třetí osobě obou čísel, že někdy se jeví jako starostlivý a odpovědný hospodář, jindy jako partyzánský vůdce. Že mění tón, nejen aby čtenáře neuspával, ale také aby se nevmanévroval do funkce předvídatelné instituce nebo idolu: někoho, koho máme tak snadno rádi, že mu buď všechno odkýváme, anebo ho láskou umačkáme a sníme: Máš mě rád? Tak mě nesmíš zklamat! Ale on raději nejdřív zklame - a pak potěší. Tím se vracíme k „žít svobodně“.

V posledních slovech Ludvíka Vaculíka tuto proměnlivost a opouštění již dosažených pozic sledujeme každotýdenně. Dva jejich výbory nás však shromážděním a výběrem upozorňují také na souvislost jeho proměnlivého myšlení. Pisatel je nám schopen několik týdnů po sobě tvrdit, že bude volit a už volí ODS, protože vidí ty a ty možnosti polepšení tohoto spolku, a pak nám za nějaký měsíc mimochodem sdělí, že volil zelené, protože ODS jeho nabídku ke zlepšení přeslechla. Bude horlit proti stírání hranic v Evropské unii, ale když už jsme tam jednou vlezli a rozšířili si území, pak za něj také odpovídá a myslí celoevropsky. Bude odmítat mobily i reklamu, ale když už tu jednou jsou, vymyslí si také nejlepší reklamu na mobily. A opět: na věci to zdánlivě nic nemění, to jen člověk a jeho řeč se staví k zákonu i svévoli svobodně.

Zůstat na svém místě

Výbor Dřevěná mysl, nazvaný stejně jako poslední fejeton výboru předchozího, si Ludvík Vaculík zrecenzoval hned na začátku sám a hned také čtenářům poskytl obraz svého myšlení: postupné odsekávání, řezání a štípání dřívek stromů z vlastní zahrady. A představuje si, jak se ta dřeva nějakým kouzlem dávají do pohybu a vracejí se do původních souvislostí, ke své větvi nebo kmeni. „Až teď mi napadá, co kdyby se ty klacíky spojily podle mých myšlenek! Jaký tvar by vznikl a jakou úžasnou ideu nebo její nápovědu bych dostal,“ čteme už ve fejetonu z 18. prosince 2001.

Tou ideou, tvarem a nápovědou je obyčejný strom. Strom zůstává na místě, nedá se jen tak vyvrátit, nemůže utéct, ale stále proměňuje svůj vzhled a podle okolností i účel nebo smysl.

Prvním a opakovaným zimním fejetonem je po léta Náš stromek. Vánoční stromek oslavuje - nikoliv sám sebe. Lidé ho dávají do stojanu ve tvaru kříže, uvažují o jeho původu a životě, zdobí ho, hledí na něj, zpívají mu koledy, nacházejí pod ním dárky. Tento poražený a zas postavený strom ztělesňuje stvoření i vykoupení, na kterém bere člověk podíl údivem a radostí.

Ale lépe je říct: může ztělesňovat a může brát podíl, to je lidská volba. Autor fejetonů registruje i stromy na náměstích proměněné v obchodní reklamu nebo domácí praktické stromy umělé, které se pohodlně sklapnou a rozklapnou každý rok. Volba mezi profitem, pohodlím a posvátnou skutečností je všudypřítomná, a tak má fejetonista stále o čem přemýšlet a psát.

Na Velikonoce se strom proměňuje v pomlázku, což je slovo, které Ludvík Vaculík prý nepoužívá (a hned tak nazve jeden fejeton), tedy karabáč, kterým se pomlazuje život reprezentovaný ženou. Na ženy se pisatel na ulicích i v dopravě dívá tu s radostí, tu se sadařskou kritikou také jako na chodící či vlající stromy (jen jedna žena se tomuto pohledu vymyká, je to spíš žena-růže, jindy nazývaná jako paní V. či paní Vaculíková).

Náš stromek má ovšem také své sny - a díky jim se může příležitostně volně pohybovat krajinou v časech, kdy má nejvíc sil a nemá vánoční ani velikonoční povinnosti či privilegia. To je nejčastěji léto, pravidelně spojené se strážnickým festivalem. Někdy na něj pisatel jede, jindy si to jen představuje, pokaždé si přitom zazpívá a rozhlíží se po kraji a lidech. Rád jezdí vlakem - pohyblivě vázaná situace je mu vlastní, a kdo přistoupí, ten je pozorován, zpytován a někdy se také svěří v domnění, že cestuje s diskrétní vrbou.

A mezitím jsou dlouhé týdny, kdy strom stojí mezi jinými, doléhají k němu různé nechtěné zvuky, škůdci a živly, které ho ruší, ohýbají, mají moc ho i nalomit nebo porazit, a on může jen stát a konat svou pravidelnou práci - zelenat se, kvést, ševelit, shazovat listí nebo sníh - někdy ovšem cíleně na něčí hlavu.

Možnosti stromu reagovat na agresi jsou omezené, ale existují: stát někomu v cestě. Anebo posměšnou ozvěnou odrazit vtíravá slova: tak se z know-how stane knowhownismus a z VyVolených VyVolové.

Ve fejetonech Ludvíka Vaculíka také trvá vědomí celého lesa, úvaha o společnosti a jejích správcích. Kolektiv nebo obec přitom odlišuje od davu, protože ten sám sebe vždy poráží. Dobrý správce zas nevytěžuje svěřený les, ale slouží jeho prospěchu, myslí na jeho budoucnost. Do tohoto přirozeného modelu pak fejetonista zasazuje aktuální činy jednotlivých politiků i zvuky z médií nebo reklam. Doufejme, že právě této části fejetonů nebudeme už za deset let rozumět: čistě proto, že produkty značek Family Frost, Big Brother, Paroubek nebo Topolánek zahladí čas. O to déle pak pravděpodobně přetrvají fejetony o kočkách, ženách a květech kolotočníků.

Kamenné desky

Jestliže se Ludvík Vaculík vždy představoval svým čtenářům jako ten, kdo svobodně a odpovědně prořezává, kosí a sází, tedy kultivuje své okolí a k této kultuře vyzývá, pak s přibývajícími léty pozorujeme, že jeho slova stále silněji žijí myšlenkou toho, kdo je sám prořezáván, kosen i sázen. Je stromem čím dál víc: čím dál víc klidu, stínu, zpěvu.

Strom je symbolická skutečnost, do které lidé slovy promítají život v mýtech, písních i literatuře - v Bibli roste strom poznání a života a proměňuje s v kříž, ve staročeštině se „dřěvo listem odievá“, stromy kvetou v moderní poezii Březinově nebo Horově... Ludvík Vaculík píše o lesích, stromech i sekyrách od počátku. Dnes v jeho tvorbě roste vědomí pomíjivosti a marnosti všeho, co je ze dřeva i z papíru. Tato pomíjivost však má svou protiváhu.

Tento týden čerstvý držitel Státní ceny za literaturu nazval své úterní slovo O literatuře a zakončil ho prorocky: „Celkově si ale o literatuře myslím, že ze všeho toho psaní, až kolem Země proletí silně magnetické a žhavé těleso, zůstane jen to, co je zapsáno do kamene. Ale nebude to už mít kdo číst.“

Tou kamennou literaturou a zákonem, na který pisatel ve svých fejetonech odkazuje, je Desatero. Přestože nejčastěji výslovně opakuje spoluobčanům „Nepokradeš!“, v podstatě stále čerpá ze dvou základních přikázání pozitivních, která nezakazují, ale povzbuzují. „Ty těžké kamenné desky mají platit!“ volá Ludvík Vaculík. Ale přitom ví, že „všechny hrůzy začaly v mezích zákona“, jak si ho vyložili lidé. Ví, že ty těžké kamenné desky volají po čtenáři, který nemá kamenné srdce ani kamennou mysl.

http://www.dokoran.cz/index.php?&p=book.php&id=399

Ludvík Vaculík

(VACULÍK, Ludvík. Srpnový rok. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1990. S. 51- 58.)

Je to pro mne vlastně jenom teoretické slovo: Evropa. Žádný živý vjem a zkušenost. Jako když žijete v pětiposchoďovém domě, ale nikdy jste nevyšli ze svého bytu v třetím patře. Celý dům jste viděli jenom na fotografii. Víte, v které ulici je, dům tedy určitě existuje: jakýsi důkaz máte i v tom, že v něm žijete. Osud domu se vás týká, příhody lidí v jeho jiných částech k vám dolehnou. Požár domu váš byt nevynechá.

Žiju v jednom záhybu té Evropy, ale nepoznal jsem z ní nic. Nevím, jak vypadá. Zprávy jsou jenom zprávy; raději bych se šel podívat sám. Napadne vás, že jsem snad invalidní a nemůžu se hýbat. Ale jsem zdráv, umím se hýbat a chci. Invalidní je moje vláda: nakládá se mnou jak se svou věcí. Československá vláda 1986/87 není evropská! A já - jsem vůbec Evropan? - Jsem, jako krtek je krtkem, aniž vystrčil čumák: pobytem, chováním a osudem.

Poprvé jsem se s Európou setkal v posteli. Byl jsem nemocný a maminka mi vypůjčila od strýčka mapu Evropy, abych se zabavil. Neuměl jsem ještě moc číst, ale přečetl jsem jména zemí a měst, z nichž mnohá jsem už slyšel. Překvapilo mě, jak jsou některé známé země malé, mezi nimi hlavně ta naše. Evropa se mi zalíbila na první pohled tvarem i barvou. Také její velikost byla šikovná. Nejvíc a navždy na mě jako asi na každého zapůsobila svou figurou: ten skandinávský pes nahoře, italská bota dole, vykročené pyrenejské kladivo. Vzrušily mě urvané západní ostrovy, jakoby odnášené pomalu do moře. Dál vlevo byl jenom oceán: Evropa zřetelně hledí, obrací se a míří do světa!

Všimněte si, že Afrika, Austrálie i obě Ameriky stojí na své mapě klidně až tupě. Z jejich postavy neuhádneme žádný jejich pocit, úmysl ani nadání; ať už je mají či ne. Nejeví žádný sklon, žádným gestem neobracejí se k ostatnímu světu, nejsou na nic zvědavé. K jejich netečnému břehu koráb přirazí nebo ne, ony žádný nikam nepošlou. Nemají snad ani odkud ho vyslat: jejich tělo není obdáno zajímavými vaky, láčkami a kapsami, v nichž se útulně dají spřádat fantastické cesty do neznáma a potom pořádně vystrojit výprava. Pokud tam někdo někam na něčem i plul, nezapůsobilo to na osud kontinentu. Na ten zapůsobily až lodě z Evropy.

Podívejte se jenom na Austrálii! Vidíte, že její myšlenky jsou velmi prosté. Kdežto pohled na Evropu napoví nám bytost problematickou, psychicky rozpornou, zmítanou idejemi, vášněmi a vynálezy. Už při tom chlapeckém, nehistorickém a nepoučeném pohledu na její jednotlivé tvary měl jsem pocity a představy, jež mi později zkušenost a vědomost potvrdily: opuštění a odstrčenost Severu, výhodný a přezíravý odstup britských ostrovů od pevniny, nebezpečné zakousnutí Německa do Polska vinou slezských rovin, vratká bezpečnost Nizozemska a Belgie, zatlačených až k moři jako ke zdi, bez možnosti manévru a rozpřahu. Jasná a definitivní jižní hranice Francie, na rozdíl od nestálé hranice severní. Pošetilá snaha Itálie uchytit se na Balkáně. Jakési zašmodrchané sousedění Balkánu s Tureckem jako příčina sporů.

Je zkrátka jasné, že povaha Evropy i její životopis jsou dány jejím tělesným zjevem: ženský osud! Zatímco Afrika, přiznejme si to, pánové, nemohla by žádného inteligentního boha zlákat k nějaké historii, Evropa poté, co si jí jeden z nás všiml, nadělala afér celému světu!

Poruchou Evropiny siluety na mapě byl její pravý bok: neviděl jsem ho. Jak jsem se dověděl později, byla Evropa na té straně jen prohlášena. Ta demarkační uralská čára je dost libovolná a pro nás by možná bývalo lepší, kdyby byla vedena nějak od Baltu ke Krymu. Ale dneska už by to bylo jedno. Evropa prostě není samostojitelná: její fantasticky jemné a nadané tílko , je hrubě gravitováno jakousi neforemnou homogenní zemní hmotou, monotónní a nudnou už na mapě.

Složitá duše Evropy tedy roste z jejího terénu: z členitosti pobřeží a výšky hor, z počasí a směru řek. Každý záliv měl jiného knížete, na ostrově udržel se zvláštní král, a protože za každými horami se mluvilo jinou řečí, zřídit tu natrvalo jednotnou správu bylo nemožné. Žádný dobyvatel nemohl celé Evropy dobýt jedním tahem: vždycky se zarazil na překážce, ztratil čas i sílu. V dobytém území za ním zůstávaly povstalecké obce a bez ohledu na svůj rozměr prohlásily se za zvláštní stát, své nářečí za úřední jazyk, a tak to zůstalo dodnes! Zahnáni z jednoho místa usídlili se kazatelé, učitelé, umělci i vědci o kousek vedle, a nikdo na ně nemohl. Kolik výběžků má obrys Evropy, tolik bylo v ní vždycky politik. Kolik hor, tolik pevností, hradů a dynastií. Kolik různých kostelů, tolik kněží, skoro tolik církví a tolik různých biblí. Teplý kotel Středomoří zplodil tolik kultur, kolik národů a ras. Jiná je hudba západní a východní, jiný je váš a náš chleba.

A zatím na jednolitých plochách neevropské země, rozlehlých do nepřehledna, se za tytéž dějiny rozlévá jediná řeč i moc. Vítězí jeden zájem, je kázán jeden názor, a druhý ani nemá kam se schovat. Vlády na velkých plochách jsou jednosměrné, tvrdé a trvají dlouho, protože nic nemůže přinést změnu: žádná loď, žádná pošta, žádná nová škola. Ostatně sama Asie to dokazuje: na jejích drobnoplošných okrajích, rozbitých mořem, vznikly různorodé kultury, zatímco uprostřed vládlo, opřeno o tupou hlínu, nejprve věkovité neznámo a potom zakázáno. Kdo odlišný tam vnikl, riskoval svobodu nebo i život.

Evropanova duše je obtiskem evropské mapy: Máme-li mezi pevninou a britskými ostrovy přirozený Kanál, bereme za stejně přirozené, že lidé před ním a za ním budou touž věc vidět jinak. Podobně věc před Alpami bude se za nimi zdát třeba méně žhavá. I dítě pochopí, a právě ono, že lidé v zemi, jež vypadá jak pes, myslí jináč než lidé v botě. I kdyby žádná z těch dvou myšlenek nebyla extra výborná, ten rozdíl mezi nimi je prostě geniální. To je Evropa! Co myslíte, proč si já tu troufám říkat vám své vymyšleniny, jako byste je měli vzít vážně? Protože obrysy mé země utvořila tektonika, já můžu říkat, co chci, a vy na mě přes ty kopce nemůžete. Můžou na mě, z opačné strany, ti druzí, ale ti než pochopí, co tu píšu! Ale tedy: na každých pár set evropských kilometrů připadá jiná vláda, jiná měna a jiný argument, a všecky platí!

Zatímco Evropou táhla pořád viditelná změna, ležela Neevropa většinou nehnutě. Proto nám je změna a proměnlivost všeho přirozená, ba nutná, zatímco v neevropské homogenitě je nevítaná a řídká. Jinak se chová vláda, která ví, že po volbách může vše být jiné, a jinak ta, jež ví, že se nestane nic. Také evropská diktatura je jiná než neevropská. U nás je to porucha, u nich zvyk. Evropská diktatura se buď zahubí svých chováním jako Hitlerova, nebo sama přestane jako Frankova. Neevropskou diktaturu nelze svrhnout, protože to tam nikdo neumí nebo nepotřebuje. A taky - kdo by měl přijít potom, když všichni jsou stejní?

Evropa je veliká asi jak Čína, obyvatel má však o třetinu míň než ona. Ale každý z nich má dvacetkrát větší cenu, nevěříte? Tedy pozor: když se čínská vláda bude na něčem chtět dohodnout s Evropou, musí to udělat přes dvacet vlád. Dvacet našich souhlasů musí jeden Číňan dostat, aby listina platila! Dá se vůbec říct víc? Evropský člověk vysoko vypěstoval svou osobnost a individualitu skrze odlišnost jazyka, víry, řemesla. De Gaulle si kdysi prý postěžoval, že se skoro nedá vládnout v zemi, kde je dvě stě druhů sýra. A tak to má být!

Dostal jsem kdysi otázku, v čem vidím smysl existence českého národa. Co na to říct, po zkušenostech s národností? Žádná národnost nemá žádný smysl jenom sama v sobě. Jediný její smysl vidím v manifestaci práva na odlišnost lidské bytosti. Kdyby například došlo ve Švýcarsku z jakési cizí síly ke zrušení kantonů pod heslem upevnění Švýcarska, přátelství tamějších národností a všecky tyto blbosti, nedotklo by se to zdánlivě nikoho v okolí. Ale cena Švýcara by klesla a on by cítil: Jaká hrůza přijde příště? Co udržíme? Podle mé zkušenosti by však klesla i cena Evropana a já bych se cítil ohrožený: Už i ve Švýcarsku, proboha? Po válce u nás došlo pod pokrokovými hesly kolektivismu, velkovýroby a efektivity ke spojení drobných rolnických hospodářství v družstva. Cena rolníka tím klesla, a když potom i družstva byla spojována ve větší celky, klesla cena družstev. Dnešní výsledek: klesla cena člověka i půdy, jenom cena obilí a masa stoupla! Ztížit vládě vládu! To je správný evropský instinkt, v tom je pudová obrana mozku, citu, kultury.

Evropský duch, mnohotvárný jak obrys a reliéf Evropy, vznikl v protikladech a v relativitě. Je neklidný, bystrý, vtipný, plný abstraktních idejí i praktických nápadů. Sestrojil parlament, lokomotivu, čtvrtý rozměr, penicilín i atomovou bombu, tu sice v Americe. Duch neevropský potom také vyrobil penicilín a touž bombu; on většinu věcí má "také". Napodobuje Evropu bez přijetí jejího myšlení a morálky; má parlament - ale všichni v něm z té radosti hlasují stejně; staví obrovské knihovny - pro miliardy samých stejných knih. V myšlení se zkrátka nedostal ani ke druhému rozměru. Ovládá veliká území, má však komplexy méněcennosti, a je potom nedůvěřivý, nedůtklivý, žárlivý a ctižádostivý nad svou schopnost. Nedal všem svým dělníkům ještě ani evropský krumpáč a kolečko, takže mnozí dodnes rýpou zem sochorem a nosí ji na nosítkách jak ve starém Babylóně, musí však také mít svou sondu k Ven uši.

Mluvím pořád o Evropě, bokem však myslím i na Ameriku, přesněji vzato na Spojené státy: pro jejich zvláštní vztah k nám. Světem táhne euroamerická civilizace: v tom pojmu je obsažen rozpor, nebezpečí, ale i lepší možnost. Amerika totiž je příkladem k tomu, co tu vykládám o souvislosti těla a ducha kontinentů. Evropský duch se kdysi utekl do Ameriky - za svobodou. Našel ji v obrovské prostoře, kterou ovládl, rozlinkoval místy podle pravítka... a stalo se, co pravím: v souvislém velkém prostoru vyvinula se homogenní zemina, v níž se evropské rostlině nedaří vždycky dobře.

Američan ví, že přišel z Evropy, a hlásí se k tomu. Ujímá se evropského dědictví, mnohdy si je kupuje. Homogenita prostoru a jazyka nám ho však trochu odcizuje: všimněte si, jak s námi jedná. Někdy by nás nejraději - v našem zájmu! - jedním tahem rozmázl. Nemůže, protože výchovou a krví je ponejvíc Evropan. Nebýt toho, snad už by udělal z Nizozemí souvislý beton pro svá protisovětská letadla, v německých horách by postavil komfortní bunkry pro naše přežití, v Polsku a na Ukrajiněměl by střelnici, snad jen Francii by si nechal jako příjemný týl. Můžeme-li Američanovi věřit, tedy jen pro to, co je v něm evropského. Jen proto s námi trpělivě jedná přes dvacet vlád, přemáhaje své "damned". Američan je zářný historický příklad toho, jak se výchovou a silou správných institucí dá i na velikém homogenním prostoru stvořit z lidského masa člověk.

Ostatně: proč jméno Američan neznamená obyvatele celého kontinentu, od severu k jihu? Protože on, Jankejec, vztáhl název kontinentu jenom na sebe. - Mně vám všichni ti velkoplošní připadají jaksi anomálně nebo - jako děti. Člověk s nimi musí jednat víc podle jejich povahy než podle své. Představuju si, například, že v Dánově dánství je samočinně obsažen vztah ke Skandinávii na jedné straně a k Německu na druhé. Dán musí svou existenci pořád vážit. Je proto, jak si představuj u, připraven pochopit i nás. A to je ta Evropa. Každý z nás je definován nejen tím, co si o sobě myslí, ale i tím, co mu ti ostatní uznají. Jen velkoplošní se definují, jak si sami sebe představují, a myslí, že je to pravda. V řeči s nimi se nedostanete přes jakousi hráz. Takže po složitém jednání, aby byl klid, raději primitivně kývnete k tomu jejich primitivnímu "love" nebo "mír". A je to marné: příliš málo poloostrovů, příliš málo vlád!

Evropě stala se kdysi nehoda: ovládla skoro celou zeměkouli tělesně dřív, než ji stačila pochopit. Neuznala včas jiné lidi a jiné kultury. Evropan se snažil zestejnit svět pro sebe. A svět zas, aniž pochopil evropského ducha, přisvojil si naši organizaci, naše zbraně, šaty a nemoce. Naseli jsme kdysi po světě problémů, a teď je sklízíme. A to v době, kdy nemáme už takový technický předstih, to bohatství ani toho bojovného ducha. Můžou nás opanovat i zničit bílí, černí, žlutí. Vlastně je div, že to nedělají, když jsme jim k tomu prodali všecko potřebné.

Evropa se cítí ohrožena a chce se bránit. K tomu by měla sjednotit své myšlenky, prostředky i síly. Sjednotit se, a nevzdát se svých odlišností: jak? Často jsem zvědavý, co se stane. Když čtu, že Evropa hyne, myslím si: neříkejte to, protože tím to uskutečňujete. Potom sedím a říkám si: Musí přece být nějaká lest proti hrubé síle. A občas zvednout zbraň.

Samozřejmě, je to opovážlivost: vykládat o něčem, co jsem tak málo poznal jak Evropu. Ale zas, když nikam nesmím, můžu nezávisleji přemýšlet o tom, co jsem neviděl. Mám víc času a mapu. Hledím na složité, až cerebrálně rostlé tělo Evropy a cítím: Ona zas něco vymyslí!

(Praha, duben 1987, psáno pro jakýsi sborník, jenž snad má vyjít v nakl. Suhrkamp.)

Josef Chuchma

(Respekt, 14. 5. 2012, roč. 23, č. 20, s. 62)

Ludvík Vaculík novinový a knižní.

Vyšel třetí soubor jeho Posledních slov.

   Začátkem roku 1996 oslovili redaktoři Lidových novin Karel Kříž a Karel Steigerwald spisovatele Ludvíka Vaculíka s nabídkou, aby k nim pravidelně, jednou týdně, přispíval do rubriky Poslední slovo. "Získala mne ta pravidelnost honoráře - po letech fejetonování bez honoráře. Smlouvu jsme uzavřeli podáním rukou a byla pak stejným způsobem potvrzena každým novým šéfredaktorem novin. Svobodu psaní jsem si ověřil, můj honorář se vyvíjel dobře a pondělní odevzdávka textu stala se mým zvykem tělesně hygienickým, jako holení," vysvětlil autor v úvodu k prvnímu knižnímu souboru těchto fejetonů. Dostal jednoduchý název Poslední slovo a byl výběrem z těchto textů publikovaných v LN do prosince 2001. Následovala Dřevěná mysl, výběr fejetonů otištěných od ledna 2002 do června 2008. Nyní tedy svazek třetí Říp nevybuchl.

Rozsahově se od dvou předešlých neliší, ale zahrnuje kratší údobí (od poloviny roku 2008 do února 2012), selekce byla tentokrát mírnější. Jako kdyby se

Vaculík "ekologicky" rozhodl, že odpadu bude minimum. Je to asi případnější řešení, neboť úterní kontinuita z LN nemá být v knize pokud možno narušována. Celek těch fejetonů včetně autorových obsedancí a argumentačně slabých míst skládá pravdivější obraz pisatele. A o obraz tohoto pisatele, který ve fejetonech staví sebe sama do středu veškerého dění, jde u Vaculíka především.

Dávky pana Ludvíka

   Pravidelnou týdenní odevzdávku textu po čase sotva při životě udrží pouze sebelepší honorář. Musí v tom psaní být přítomna posedlost a bytostná, ano, i fyzická potřeba. Kdyby Ludvík Vaculík přestal psát, pravděpodobně by ve svém věku (ročník 1926) rychle sešel, takto si udržuje formu psychickou i fyzickou, byť zmínky o chorobách a zápasech s nimi se vyskytují v novějších fejetonech častěji. Mít názor a umět jej formulovat je pro Vaculíka naprostá přirozenost jako dýchání či vyměšování. Pokud bude naživu, bude slyšet.

   Existuje mezi Posledními slovy z devadesátých let a fejetony z nejnovějšího období nějaký výraznější rozdíl, lze vysledovat vývoj v oněch textech, ať směrovaný kamkoli? Minimální. Ale v něčem přece. Vaculík s pravidelnou úterní dávkou začal ve svých sedmdesáti, jako dávno hotový autor v poetice i myšlenkovém ustrojení. Vlastně se jen - a čím dál očividněji - utvrzuje ve svém pohledu na svět a život. Společenské dění má v jeho textech roli spouštěče vzruchů a pozvolna nabývá druhotného významu a rysů cykličnosti a jakési fatální danosti - jako když se střídají roční období se svými projevy a z toho vyplývajícími povinnostmi (když to tedy zase ke mně přišlo, když to na mě dolehlo, tak cosi k tomu podotknu). Vaculík už kdysi, v disentu, psal "každoroční" fejetony nazvané Jaro je tady, a ve své kmetské fázi své vnímání a tematizování koloběhu dále posiluje.

   Autorem setrvale a důrazně hlásaný konzervatismus bývával poněkud zvláštního ražení, neboť se uplatňoval výběrově, například na jeho mimomanželské vztahy nikoli, a ještě to bral za námět svých textů. Nyní je však zřejmé, že vyznávané zásady a reálný život autorův se definitivně sladily. Kritičnost Ludvíka Vaculíka nezná mezí a hranic, projevy soudobého života prosáklého novými technologiemi, módami nebo zvyky jej popuzují, protože v nich nenalézá fundament, vidí v nich odvádění pozornosti od toho, co považuje za důležité nejen pro jedince, nýbrž i pro společnost. Proto si například myslí, že digitální fotografie znamená naprostý úpadek, neboť u ní při zhotovování pozitivů zcela vymizela rukodělná složka. Tekutost a virtualizace nynější demokracie ho rozčilují a spatřuje v tom ohrožení našich civilizačních základů. On je hospodář, který si rád obdělává svoje území, rukama zasévá i sklízí, jeho vjemy jsou primárně hmotné, z nich teprve odvozuje veškerá svá zobecnění. Nehmotnost - včetně četných ekonomických procesů - jej uvádí ve zlost.

Rozčilení není program, zastával zásadu T. G. Masaryk. Pro Vaculíka rozčilení program do značné míry je, vedle - na to nelze zapomínat - respektu hodné zjitřenosti a citlivosti. Při svých rozčileních dupe nohou a just je proti všemu a všem, včetně faktů a rozumu; tak prakticky bez argumentů, se selektivní slepotou k jejich krokům bránil Topolánka a hlavně Klause, možná proto, že býval volič ODS.

Život je hra

  Vaculíkova zřejmě úmyslná neochota rozlišovat v soudobých jevech důležité nuance je čtenářsky udržitelná proto, že jeho styl neztrácí vitalitu, jedním z jeho rysů je moderní zkratkovitost. Prostě: ještě mu to píše "po jeho", nechybí napětí mezi dynamikou psaní a tuhostí názorů. Také ještě umí být rázný, vtipný i (sebe) ironický. Na velmi limitovaném prostoru dokáže střídat vyprávěcí linie a pracovat s motivy. Šťastnou tečkou v souboru Říp nevybuchl je text Život je hra… Vynikající úvaha či miniesej. Na několika desítkách řádcích je tu přehlédnuta celá individuální existence zakončená dokonale jednoduchými větami: "Život končí, a jaký měl smysl? Přesně takový, jaký jste. Život je hra na život. Která se nedá opakovat."

Schraňování úterních novinových dávek do knih v sobě ovšem nese paradoxy a otázky. Starty Vaculíkových fejetonů jsou ostré - autor jde od první věty k věci, přičemž ta věc je pokaždé velmi osobní, a někdy navíc navazuje na to, co bylo řečeno v některém předešlém textu. V knize s tím není problém, čtenář to má v jednom balíčku, ale při samostatné novinové publikaci je to někdy na hraně nejen co do orientace v reáliích. Vlastně to vyvolává dojem, že nejvlastnější tribunou Vaculíkových Posledních slov jsou teprve ty knihy. Můžeme je vnímat jako autorův příběh, jenže je přirozené hltat jeden fejeton za druhým? Tím se přece popírá původní určení takového útvaru, jímž je kontrastní sousedství se zpravodajstvím novin. Je správné dělat ze zákusků hlavní chod?

Vaculíkův do sebe zahleděný přístup je v deníku ještě přípustný a přínosný proto, že během své spisovatelské dráhy učinil hlavním tématem sám sebe. Je institucí, která referuje o svém provozu. Vyprofiloval se jako svého druhu literární postava, na tom staví. Nelze ho brát doslova, nýbrž jako úkaz, který svou tvrdohlavostí, ba i svými prokazatelnými omyly nás nutí promýšlet, kým jsme a kam spějeme.

Vydává skladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj.

Poslední kniha Ludvíka Vaculíka. Jeho fejetony patří k nejpozoruhodnějším jevům české literatury 20. století a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi sloužily i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání svých názorů na společenské dění. "S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život," napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. V osmdesátých letech psal Vaculík své fejetony pro strojopisný literární měsíčník Obsah, později pro tehdy ilegální Lidové noviny. Ty po listopadu 1989 navázaly na tuto tradici a na Vaculíkův fejeton se od té doby těšili každé úterý jejich čtenáři až do května 2015. Čteme-li jeho fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu už pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost a originalitu myšlení. Za svou tvorbu byl v roce 1996 oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy a v roce 2008 Státní cenou za literaturu.