Nenapravitelný zarputilec

Název: Nenapravitelný zarputilec
Autor: Milan Jungmann
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 27.07.1996

Nenapravitelný zarputilec

S názorovou zaťatostí a tvrdohlavým lpěním na vlastním uměleckém pojetí se člověk u začátečníka nesetká často. Je to nepochybně svědectví o mimořádné osobnosti. Někdy v roce 1962, když už měl jít do tisku strojopis RUŠNÉHO DOMU, volali mně z nakladatelství Čs. spisovatel, abych přišel pomoci přivést k rozumu debutanta, který odmítá vyškrtnout několik bezvýznamných vět - byla by škoda, kdyby kvůli tomu kniha nevyšla.  

Ludvík Vaculík byl tehdy kulturní veřejnosti neznámý: jenom věrní rozhlasoví posluchači věděli, že jeho pořady mají poutavou provokativnost a zřetelně se liší od běžného provozu. Autoři prvotin byli obvykle ochotni přistoupit na ledacos, jen aby už mohli svou knihu pohýčkat v rukou. Ale tentokrát literární diplomacie hanebně selhala. Zarputilý začátečník neustoupil ani o píď; než by cokoli vyškrtl, byl smířen s tím, že z vydání sejde. Nevím, jak probíhalo redigování dál, ale RUŠNÝ DŮM se rok nato přece jen objevil na pultech knihkupectví.

Rušný život tribuna

Citlivější zrak rozpozná v této prvotině takřka všechny znaky, jež vytvoří výrazný rukopis příštího známého prozaika: jeho mravní rozhorlenost, občanské karatelství a vypravěčskou ironickou hru, ale dokonce i jazykový témbr. Jen si z ní přečtěte tyto věty: "Vychovatel musí mladé lidi utvářet do lepší podoby světa, než jaká ta podoba dneska je. Výchova je udržování předstihu ideálu člověka před skutečně fungujícím lidstvem." Nejpříznačnější na Rušném domě je ovšem fakt, že autor ho psal jako stížnost, jako výraz osobního pobouření nad mravním zdevastováním společnosti, nad rozbujelým pokrytectvím, které bylo důsledkem rozporu mezi hlásanými ideály a cynismem politické praxe. Cokoli Vaculík napíše později ve stovkách fejetonů, jimž vtiskl neopakovatelnou osobitost, v politických proklamacích (Dva tisíce slov) či v románech - vždycky bude na námětu osobně zainteresován. Bude to jeho pře, pře s režimem, s dobou, se společností, se světem nebo se sebou samým. Pro širší literární veřejnost ho objevila SEKYRA (1966): nebylo ji možné přehlédnout, do tehdejšího sebeuspokojivého ovzduší se zaťala originálním rozmachem, i ve svém plebejství nepřehlédnutelně urozeným, a vnitřní noblesou, která rašila z lidového živlu moravského Slovácka. Kdo vyrůstal v intelektuálním prostředí, pro něž kritické myšlení bylo samozřejmostí, měl cestu k poznání defektností takzvaného socialismu usnadněnu. Vaculík tu cestu musel ujít na vlastní pěst. O to víc však ho zavazovala. "Od této chvíle musím jen chladně stát na svém, jako by mi bylo lhostejné, jak se budu mít, jednou musí každý pochopit, že život není zábava, jsem tedy na řadě, konečně jsem v nebezpečí, konečně," radoval se, jakmile mu došlo, co zatím nechápal. Když rok nato na 4. sjezdu Svazu čs. spisovatelů pronesl známý rebelantský projev, který rozvířil stojaté vody v celé společnosti, nakladl si tím "pastí a želez na sebe, aby se bál a nemohl zpátky", jak si to prorokoval v románu. Vzdálený pozorovatel ho mohl vidět jako zkušeného a sebejistého tribuna lidu, ve skutečnosti byl ovšem vnitřně rozechvělý a musel si dodávat odvahu: "Jsem slabý, ano, a mám strach, ano, ale strach na všechny strany." Pověst rebela už ho neopustila. Přihrála mu i v roce 1970 groteskně fantastický námět dalšího románu MORČATA, který už ovšem nemohl vyjít v oficiálním nakladatelství a stal se první, zahajovací samizdatovou publikací Edice Petlice. Té pak během takřka dvaceti let věnoval její zakladatel nepředstavitelnou energii a péči, takže z ní učinil nejznámější tribunu zakázaných autorů.

Panoptikum disentu i fízlů

Za neustálého policejního šikanování se dokázal vzepnout k vrcholnému výkonu románem ČESKÝ SNÁŘ, psaným formou deníkových zápisů od ledna 1979 do února 1980, tedy v době nejkrutější perzekuce lidí z disentu. Dnes už pro mladou generaci nepředstavitelné politické temno a duchovní násilí je zde zaznamenáno s dokumentárností, které nic neubírá fakt, že byla cílevědomě stylizována, upravována pro umělecké záměry a formulována v rámci románového prostoru. Obava, že by se mohl dát vmanipulovat do role sobě cizí, Vaculíka opět přiměla vést spor s přáteli, ale především se sebou: Nepřipadají ti vzdorující jedinci ostatním lidem jako nepochopitelní a zbyteční donkichoti, nadřazení namyšlenci? Ani tady Vaculík nedokázal skutečnost jakkoli vylepšovat: kreslí s velkým smyslem pro humor skvělé, jednoduchým tahem zpodobené portréty přátel i fízlů a celý protirežimní houfec líčí bez sebecenzury, otevřeně, nepředstíravě jako lidi tak málo ideální, jako je každý z nás. Leckomu se ironická zkratka, nadsázka a vtipný postřeh zdály příliš troufalé, ba pobuřující tím, že dávaly nahlédnout do intimních vztahů uzavřeného společenství. HLASY NAD RUKOPISEM ČESKÉHO SNÁŘE, dopisy přátel adresované Vaculíkovi, dávají názornou představu, jak rozporný ohlas kniha vyvolala: od bezvýhradného nadšení až po naprosté odmítnutí a dokonce obvinění z toho, že text prozrazuje tajné policii informace pro ni zužitkovatelné. Pěna dobových sporů však opadla a zůstává dílo, jež patří k základním výkonům moderní české literatury.

Sám sobě otázkou

K vydání románu JAK SE DĚLÁ CHLAPEC (1993), vypravěčským gestem navazujícího na Český snář, sbíral Vaculík odvahu delší dobu. Líčení milostných trampot a erotických situací - opět bez opatrnické úzkostlivosti - bylo pro mnoho čtenářů překvapivé a některé scény se zdály být na pomezí obscénnosti. Bez pochopení ironického přídechu popuzoval už titul. Ve skutečnosti jsou tu i nejodvážnější detaily prostředkem, jímž vypravěč proniká k sobě samému co nejhloub, až na dno své bytosti, do tajemných hlubin duše. "Sám sobě jsem se stal největší otázkou" - mohla by být mottem tohoto románu slova sv. Augustina. Stárnoucí muž se zmítá v pasti vyprazdňujícího se milostného vztahu k mladé partnerce a zápisy o tom mají zřetelný přízvuk mučivosti a činí z textu jednu z tragických knih české prózy. Deníkové záznamy ze školních let, z učení u Bati ve Zlíně a ze studií v poválečné Praze, komentované dnešní zkušeností, tvoří obsáhlý svazek MILÍ SPOLUŽÁCI (1995), sestávající z Knihy indiánské, Knihy dělnické a Knihy studentské. Je doplněn o dopisy dívkám, rodičům a především "drahé paní učitelce" Svatoňové v Brumově, která mu byla dobrým duchem, bdícím i na dálku nad jeho lidským zráním. Několik souborů fejetonů (Jaro je tady, Srpnový den, Stará dáma se baví, Nad jezerem škaredě hrát) dílo Ludvíka Vaculíka zatím uzavírá. V jeho tvůrčí laboratoři je prý připravena VOJENSKÁ KNÍŽKA a ještě nepojmenované svazky další. Přejme čerstvému sedmdesátníkovi, aby je ztvárnil tak, že opět pocítíme, jak rozechvěle klade celou svou bytost na skřipec duchovních pochyb, na němž zmučena vyzradí, co před ním samým tají.