Luculík

Název: Luculík
Autor: Jiří Ruml
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 25.07.1996

To není zaklínadlo, ačkoli možná ano. Tak jsme si zvykli říkat Ludvíku Vaculíkovi zkraje šedesátých let v rozhlase, kde jsme tenkrát zlobili partajní sekretariáty a tehdejšího ředitele Hoffmanna odtud vzešlého. Tak si na to vzpomínám při Luculíkových sedmdesátinách. Sice poněkud opožděně, ale v tomhle věku na nějakém dni už tolik nezáleží. Bylo mu nějakých sedmatřicet (mně po celý život o rok víc), když se rozhodl originálně oslavit MDŽ tím, že navrhl, aby v ten den ženy dostaly od mužů místo obvyklých květin či bonbonů záchod. Jejich místnost úlevy byla totiž značně menší než ta pro pány. Výměna fungovala do chvíle, kdy tam směřoval ředitel, kterého ženy bránící svůj výdobytek ze záchodu vystrnadily. K Luculíkovým prohřeškům programovým tak přibyl nový řekněme společenský. Dalšího - řekněme přímo politického -se Luculík dopustil vzápětí, když na schůzce po rozhlasové čistce, která i mě v té době postihla, položil Hoffmannovi záludně nevinnou otázku: "Řekni nám, jestli jsi měl v životě někdy nějaký průser?" Příhodu jsem později zaznamenal ve své knížce Daň z blbosti takto: "Všichni ztichli celí zkoprnělí, jen některým cukaly koutky úst, ředitel porudnul, zakroutil krkem, jako by ho škrtil límeček, a zaraženě se zeptal: `Jak to myslíš, soudruhu?' Pak rozpačitě dodal: `Nepamatuji se, že bych nějaký měl.' Na to Luculík poznamenal: `Já si víc vážím lidí, co nějaký měli.' Chtěl tím patrně vyjádřit myšlenku, že průsery člověka jaksi polidšťují, zbavují je podezřelé aureoly. Jinak se tomu též říká: podíl facky na polidštění funkcionáře." Konec citátu. Vzhledem k dalšímu vývoji, jímž byl vzdálen z rozhlasu taky Luculík, musím přiznat, že nás četné příští průsery (sic!) nejen polidštily, ale i sblížily. Teď se s Vaculíkem vídáme v ediční radě Lidovek a sporadicky též ve Společnosti pro Lidové noviny, která po listopadu jako zakladatelka tohoto deníku vlastnila tolik akcií, že mohla bránit jejich naprostému zcizení. Od dnešního dne (to si, prosím, zapamatujte!), už tomu tak nebude. Nutným navýšením kapitálu na mimořádné valné hromadě naší akciové společnosti o tuto pojistku přijdeme, a tak po třiceti letech našeho společného průserování (sic! sic!) mi lahodí už jen nedávný Luculíkův výrok: "Čím jsme starší, tím víc se ve svých názorech shodujeme." To člověka potěší.