Nekrolog za Ludvíka Vaculíka

Sylvie Richterová

(zkrácená verze vyšla v čísle 13 časopisu Tvar)

   Ludvík Vaculík byl ohromný a nikomu nepodobný.  Proto byl velkým spisovatelem, že byl velký. Příležitosti zlámat si vaz mu vbíhaly do cesty, jako když na sjezdu spisovatelů roku 1967 vrhl strašný pravdivý soud do tváře mocných, kteří v zemi nic dobrého neudělali.  On na rozdíl od nich okem hospodáře pozoroval každý cíp země a nejraději by snad byl všechhno tak dobře obhospodařoval jako dobřichovickou zahradu. Přátele obdarovával jablky, zapsal jméno každé odrůdy. Myslel, ne jako se myslí nad papírem, spíš jako při fyzické práci. Jeho myšlenky byly pádné, skoro hmatatelné. Jeho přesná pojmenování dokázala vyhánět z ráje, jako jablka poznání.

   Neodmítl ani tenkrát, když mu kolegové uložili nepohodlně pojmenovat cosi velmi nedobrého. Když to nepohodlné dosáhlo masového úspěchu, nepřipisoval si zásluhy. Když z toho byl mezinárodní průšvih, nesl následky. Snad je to škoda, že Dva tisíce slov četlo na světě víc lidí, než Český snář nebo Morčata. Na manifest, který Brežněv zvolil za záminku k okupaci, si ovšem čtenáři ze všech koutů světa pamatují.  Autorovi většinou přezdívají „Vakulik“.

   Nejmohutnější a nejobětavější jeho prací na „roli národa dědičné“ byla edice Petlice. O tom, jak ji dělal, stojí v románu Český snář, který pokládám za geniální a naprosto originální.  Měl by ho mít přečtený každý.  Na první pohled deník, ve skutečnosti absurdní příběh jakési fantastické země, kronika přátelství, historická tragédie a několik milostných dramat. Úplně nové je to, že autor události do románu nejen vypráví, ale taky vyvolává, doopravdy a naostro. V době, kdy následky mohly být zlé a velmi zlé. A ne jako nějaký experimentátor nebo provokatér, který chce vidět, co se stane, když... ale na vlastní riziko a s téměř nulovou nadějí na úspěch.  Správnou věc podnikal z důvodu, že byla správná.  Jako ta Petlice. Strhl s sebou do nebezpečí i druhé – a ono se to povedlo, i do historie vstoupilo.

   Začínal jako vychovatel v jakémsi internátu; když přešel do rádia a pak k novinám, vychovával dál, neinstitucionálně. Hned i Sekyrou, která spolu s Žertem v šedesátých letech rozjela odvahu mluvit veřejně o mravnosti strany a vlády. Doma to byl „náš tata“, do literatury se vepsal jako velký patriarcha. Který sice ví, že doby starozákonních otců jsou pryč, ale také, že otců je vždycky třeba, abychom poznali Zákon. Věděl a taky rozesmíval, skrytou směšnost věcí vynášel na světlo z hloubky a z podstaty, jako ryzí zlato.

   Když jsme se dozvěděli tu smutnou zprávu, že odešel, sáhla jsem do knihovny po silných svazcích Posledních slov z Lidovek: „Tisíce slov“, „Dřevěná mysl“, „Říp nevybuchl“, „Další tisíce“. A - snad proměnou vyvolanou majestátem smrti-  mi najednou došlo, že i ty stovky fejetonů jsou jeden obrovský román v gigantickém formátu, který teď zblízka ani nedokážeme celý přehlédnout a pochopit. Je členitý, bohatý a obsažný jako vnější i vnitřní krajiny této země. Dvě, ne-li čtyři desítky let trpělivě přetavoval a brousil strusku a všelijaké  hroudy ve vzácné kamínky,  zasazoval  je vědoucně do pohyblivé mozaiky a skládal ji proti proudu běžného myšlení. Přesnými údery do kláves obracel naruby klišé a stereotypy a shromáždil obrovský poklad, který doufám pochopí budoucí generace. Bez něho by se nedozvěděly, co se v této zemi dělo, kde jsou kořeny vlastní velikosti i hromadných nemocí. Ta mozaika se časem ukáže jako nesmrtelná. Zatím můžu dosvědčit, že studentům vždycky zajiskřily oči, když jsem se je pokoušela navzdory obtížnosti překladu zasvětit do jeho oblíbeného žánru, jenž nemá v Itálii obdoby. Nejvíc zaujaly Šálek kávy u výslechu a důsledné, každoroční Jaro je tady.

   Jeho první cesta na „Západ“ vedla překvapivě do Itálie, asi ho nejpohotověji pozvali. Říkala jsem si, co to s šedesátiletým člověkem udělá. Na celé velké divadlo, které se na jeho počest naplnilo obecenstvem, četl fejeton nazvaný Evropa, o tom, jak ji poznal v posteli díky mamince, která mu dala atlas, když byl jako kluk nemocný. Mluvil o jejích tvarech a dalších přednostech. Na závěr besedy povstal a ohlásil písničku o blbé vojně a knížeti - králi Vladislavovi, který v zájmu Fridricha Barbarossy dobýval Milána, roku 1158. Obecenstvo znejistělo, jestli snad ta stará zpráva neodhaluje neodpustitelnou mezeru ve vzdělání, načež zkoprnělo, protože se český spisovatel energicky postavil, nabral dech a začal bez doprovodu zpívat. Nic takového se tam nikdy nestalo. Než dozpíval první sloku, obličeje roztály. Pak jsme šli přes město ulicemi s podloubím a ocitli se u dómu svatého Antonia. Ludvík zpomalil, aby nás ostatní předešli, a řekl rozhodným hlasem: „To musí Madla vidět.“ 

   Mám dnes pocit, že byl od devadesátých let nejšťastnější mezi lidmi, na cestách po vlastech českých, v místních knihovnách a galeriích, kam ho zvali, u lidí doma, ve Strážnici, na Horňácku, se zpěváky Penklubu. Musel poznat tisíce osob a cítit se s nimi tisíckrát dobře. Taky se pořád učil jazyky, jeden čas jezdil dokonce na lužickou srbštinu do Budyšína nebo kam.  A básničky se učil nazpaměť, proto mu hlava soužila. Znovu jsem si právě poslechla Polepšené pěsničky a užasla, kolik modulací, tónů a citových rozpoložení jeho hlas vyjádřuje. Hlas jako přímý dotyk duše, je něco jiného, než když mrtví spořádaně zanechávají své spisy, o tom se ani nedá psát.

   O svém psaní zanechal několik protikladných vět, které všechny platí. První, myslím ze Snáře, zní přibližně takto:  „Autor má mít odvahu po sobě přečíst, co vydal.“ Další dvě stojí v posledním Posledním slově, jež čekalo na svůj osudný úterek v Lidovkách pět let: „Psal jsem pro sebe“ – „nečtu to po sobě“. Před dvěma-třemi lety mě Vaculík pozval do divadla Orfeus, kde Arnošt Goldflam četl z jeho fejetonů a Ludvíkův syn Janek doprovázel vystoupení hudebně. Viděla jsem koutkem oka, jak Ludvík spokojeně pomrkává a pod vousy se raduje. Ve sklepním divadle, s tím pěkným malým odstupem, který mu Arnošt, Janek a hrstka diváků obstarali, nahlédl, jak velice jsou dobré. Možná je Vaculíkův slovník bohatší než slavný slovník bratří Čapků, v živosti si nezadá s Hrabalem, ve vytrvalosti s Demlem. (Po představení jsme si dali v druhém sále polévku a ještě nějaké domácí buchty a nakonec zpívali. Hlavně Ludvík a příjemné, pěkné paní z hudebního spolku, jehož jméno si momentálně nevzpomenu, zato dosvědčím, že Ludvík i na něj byl velmi hrdý.)

  Velikost Ludvíka Vaculíka byla myslím víc vnitřní než navenek. Mnohorozměrná. Setkával se s druhými intenzitou zájmu a silou prožívání.  Dělil se vytrvale o své přemýšlení a pozorování věcí, jako například stav světa a vesmíru, osud rodné země i planety jako živé bytosti. Všechno mu stálo za slovo. Jeho nepřeberný repertoár zájmů a pozornosti zahrnoval čistotu chodníků a všech ostatních věcí veřejných, stejně jako krásu žen a hudbu, jeho zájem byl vždycky i činem: pečoval, zpíval, hrál na housle, miloval, pěstoval celoživotní přátelství. Nejvíc si myslím vážil práce, ať to byla literatura, chov koní nebo sekání dříví. Psal o nich tak, že jsme se všichni jeho stali tak trochu chovateli koňů s panem Josefem, řadě dalších řemesel a umění se přiučili. Ctil věrnost, nikoho neopouštěl a širokou loď své rodiny ukormidloval tak, že nenabrala vodu. Takovým způsobem dovedl být věrný celý život, například paní učitelce Svatoňové. A po svém hlavně paní Madle. Projevoval to odpovědností a konkrétní starostí.

  Všemi těmito vlastnostmi a schopnostmi ztělesňoval archetyp, který silně působil na každého, myslím, že i na ty, kdo kdysi měli v popisu práce být mu nepřáteli. „Tata“? „Patriarcha“? Nevím. Především člověk, který na sobě celý život pracoval, považoval za správné platit za omyly a svým způsobem se i z toho radoval.

   Každé setkání s Ludvíkem bylo důležité a zároveň milé, laskavě přátelské. Každé se dotýkalo něčeho vážného a při každém jsem si zvláštně a šťastně připadala jako doma. Stejně si připadám v jeho psaní.  Otevírám namátkou Český snář nebo kterýsi fejeton a jsem doma pocitem důvěrného srozumění, v pohledu na věci, ve slovech. Taky společenstvím blízkých i méně blízkých.  Zabydluji se v tom prostoru a jsem vděčná, že se tu setkávám s lidmi, které bych bez Ludvíka potkat nemohla. Stvořil svou řečí dům pro paměť, pro duši, pro svědomí, pro to, co přetrvává.  Pro české čtenáře, jestli přetrvají.  Jsou tam také odpovědi na velké existenciální otázky, ale nějakým kouzlem se děje, že je najde jen ten, kdo pořádnou otázku sám položí.

  Psaní je vyšší rozměr Vaculíkova života, jeho způsob transcendence. Všechno mu z psaní vyplývalo a do všeho se jeho psaní vkládalo.  Rozmnožil talenty, jak vybízí známé podobenství.

   Milý Ludvíku, když jsi odcházel, zářila v zenitu planeta umění a krásy Venuše, spolu s bohem kosmické moudrosti Jupiterem, v souhvězdí Raka. Byl jsi benjamínem hvězd a ne jen jako pilný čtenář Hvězdářské ročenky a časopisu Vesmír. Proto ti ze souhvězdí Býka, jež vládne slovu, planulo na cestu také Slunce v konjunkci s bojovníkem Marsem. Na shledanou.