Slíbila jsem mu, že po nás ještě uklidím

Marie Vaculíková, Ivana Karásková

(Mladá fronta Dnes, magazín, 18. 6. 2015, s. 18)

Jen pár dnů po smrti Ludvíka Vaculíka vyzařuje z jeho ženy Marie klid. Nepláče ani se jí netřese hlas. Je vyrovnaná. Manžel chtěl odejít první – a to se mu vyplnilo.

Letos jí bude devadesát, narodila se 25. listopadu 1925. Za spisovatele Ludvíka Vaculíka se provdala v roce 1949, rok nato se přestěhovali do Prahy. Poslední roky spolu žili převážně ve středočeských Dobřichovicích. Pochází ze Spešova na Blanensku. S Vaculíkem se poznali ve Zlíně, kde byli oba vybráni do Akademie Tomáše Bati pro zahraniční obchod. Do užšího kontaktu se dostali, až když je přestěhovali do pobočního závodu ve Zruči nad Sázavou. Mají spolu tři syny. Vaculík měl během manželství několik vztahů, se spisovatelkou Lenkou Procházkovou má syna a dceru. Tento poměr otevřeně popsal v knize Jak se dělá chlapec. Marie Vaculíková zaznamenala vzpomínky na mládí, blízké lidi i dění ve společnosti v dopisech básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi do Paříže. Vyšly knižně v devadesátých letech ve dvou dílech pod názvem Drahý pane Kolář. Knižní rozhovor Já jsem oves s ní vedl spisovatel Pavel Kosatík. Kniha vyšla v roce 2002.

- Kdy jste pochopila, že se schyluje k nejhoršímu?

O Vánocích nás oba sice postihla viróza, ale jinak jsme je prožili docela pěkně. Tedy až na jednu zvláštní chvíli na konci. Vaculík seděl v křesle, já sundávám ze stromečku ozdoby a dávám je na konferenční stolek, on z nich sundává háčky a já je ukládám do krabic. Najednou mě pojala strašná nevysvětlitelná úzkost, že tuhle situaci už nikdy nezažiju.

- Předtucha?

Nevím, možná. Nikdy předtím se mi to nestalo. A drželo mě to několik dnů. Říkala jsem si, kde asi ty ozdoby, co nás provázely celý život, jednou skončí.

- Od těch Vánoc to začalo jít s manželovým zdravím z kopce?

To ještě ne. Asi jsem to bohužel trochu nastartovala já, 14. dubna jsem zničehonic zůstala ležet v bezvědomí a sanitka mě odvezla do střešovické nemocnice. Já nikdy neměla problémy se srdcem, takže doktoři trochu tápali. Asi jsem byla tou vánoční virózou oslabená, ukázalo se, že to byl infarkt. Vaculíka to dočista položilo. Plakal, nedokázal si představit, jak by tady beze mě fungoval. Když jsem se z nemocnice vrátila, dostal infarkt on. A už se z toho nevzpamatoval.

- Věděl, že se blíží konec?

Tušil to a myslím, že se té smrti i trochu bál. Jeho posledním literárním námětem bylo dilema, koho má nechat umřít dřív. Mě, nebo sebe? A dospěl k závěru, že horší to bude mít ten, kdo zůstane. Tak si pochopitelně vybral tu lepší alternativu. Já nesouhlasila, ale on na to – někdo to tady přece musí všechno uspořádat a to já bych nezvládl. Ještě po návratu z nemocnice byl dobrý, ale poslední dny už nemohl mluvit. Pořád volal naše syny, hlavně Jana, který s rodinou bydlí tady v Dobřichovicích. Jan se tatovi moc věnoval. Ještě dva dny před smrtí ho posadil do vozíku a zavezl na zahradu do altánku. Už byl večer, Vaculík pohladil kytku, syn nalil portské, aby si připili. Jak je možné, že tahle drobná bělovlasá žena vypadá tak hezky a mladě? Přitom na podzim dovrší devadesátku. Marie Vaculíková, pro blízké Madla. S fotografem žasneme nad jejím bystrým úsudkem a nadhledem. Bylo troufalé oslovit ji sotva pár dnů po manželově smrti. Vsadila jsem na to, že šlo o odchod očekávaný, že byl zároveň vykoupením ze života protkaného nemocemi a už trpce nemohoucího. "Vaculík by vás v podobné situaci vyhodil," s úsměvem komentuje omluvu. Právě tady, ve staré vile v Dobřichovicích, která dvojici sloužila jako letní sídlo, Ludvík Vaculík v péči svých blízkých zemřel. Manželé stavení koupili v sedmdesátých letech od známého pražského nakladatele Topiče. Až donedávna zvládali kultivovat i rozlehlou zahradu se stodvacetiletou borovicí vejmutovkou. "Bohužel jsem tady přišla k chronické borelióze. Jedno klíště jsem si našla zrovna nedávno a ještě nejsem úplně fit," praví paní Vaculíková. Na pohřeb si s ohledem na zdraví jít netroufla, ale do posledka manželovi denně vařila. V noci k němu vstávala a modlila se za něj. Určitě mu už dávno odpustila. A že bylo co.

- Váš manžel se netajil četnými nevěrami, o svých vztazích navíc velmi otevřeně psal. Je pravda, že se ke stáru zklidnil?

Je, bude to tak patnáct let. Já ho milovala víc než on mě, ale časem se to obrátilo. Začal být na mně závislý. Třeba když jsem šla nakoupit, seděl přede dveřma a čekal na mě. Vlastně o tom napsal i jeden z posledních fejetonů. Dokonce zanevřel na ženské, a aby z toho vyšel líp, vykládal, že za ním v mládí samy lezly. A když se někdo z jeho okolí nějak nešťastně zapletl, odrazoval ho.

- Takže sebezpyt hříšníka? Stejně se těžko chápe, jak jste to tehdy zvládla...

Hodně mi pomohla víra, i když do kostela na mše nechodím. A taky hudba. Beethoven a Dvořák mě přenesli přes nejtěžší okamžiky. Já k Vaculíkovi vzhlížela a on těm svým ženským vždycky zdůrazňoval, že se nerozvede. Věděl, že jsme do sebe natolik vrostlí, že jeden bez druhého nemůžeme být. Pravda, to semknutí bylo víc v tom duchovním životě než sexuálním.

- Jak si při tom všem dokázal udržet pěkný vztah s vašimi syny?

Vaculík se i v těch svých nevěrách o nás staral a kluky miloval. Já se snažila fungovat za oba, takže v sobotu se u nás pekly koláče, v neděli se šlo na výlet. On chodil s náma. Ani v čase svých dlouhodobých vztahů nás neodsunul úplně. Kluci byli na tatu hodně navázaní. Ale náš Ondráš mi teď svěřil, že ho stejně nejvíc poznávali skrze to psaní. Četli jeho věci a tak se dozvídali, jak myslí.

- Zaslouží si podle vás výjimečný muž výjimečnou toleranci?

Já to tak měla postavené. Těžší život mi vyvážila Vaculíkova bohatá osobnost. On měl vysoký intelekt a taky geniální paměť. Ještě nedlouho před smrtí mi třeba recitoval rumunskou hymnu, kterou se naučil ve dvanácti. Ty jeho zálety mě pochopitelně ničily. Knížky, v nichž je detailně popisoval, jsem nikdy neotevřela a neotevřu. To by byl řez do těla. A Vaculík toho časem nechal. Během manželství měl literát několik paralelních vztahů. Z jednoho – se spisovatelkou Lenkou Procházkovou – má dokonce dceru a syna. Jako by byli dva lidé v jednom těle. Čtenáři ho znají jako mistra slova a významného disidenta, autora Dvou tisíc slov. Vedle toho spisovatel vylíčil v knihách s bezhraničnou otevřeností nejintimnější okamžiky ze svého soukromí. Marie Vaculíková kvůli jeho eskapádám chřadla, hubla, nespala. A zpětně hořce litovala, že dala Vaculíkovi volnost. Nevěry pro ni byly krušnějším soustem než soužití s StB, která se na dvojici pověsila po Vaculíkově projevu na sjezdu spisovatelů v roce 1967. V jejich bytě instalovali odposlechy. Paní Marie ráda vypráví, jak vyfasovala vlastního estébáka; jmenoval se Martinovský. Předhazoval jí Vaculíkovy nevěry a chtěl, aby se rozvedla. Neměl šanci. I kdyby o tom uvažovala, už na just Martinovskému to nepřipadalo v úvahu. "Ten člověk se mnou strávil strašně času a nakonec z toho měl trauma. Sám požádal, aby ho zprostili funkce, protože neuspěl."

- Stáří označujete za šťastnější úsek svého života. To proto, že manžel utlumil svoje libido?

Ano, proto jsem ten věk velebila. V mládí jsem navíc mívala komplexy. Zdálo se mi, že nejsu pěkná, a hodně jsem se upozaďovala. Ve stáří se to vyladilo, jenže pak se začaly ozývat ty horší stránky věku, došlo na zubní náhrady. Člověku postupně ubývá sil a je nucený změnit svoje zvyky. Dřív jsme rádi někam jeli, postupně se to osekávalo. Každé období života má jinou podobu, to je zákon přírody a nemá cenu se tím trápit.

- Vy jste později také začala psát. Vaše dopisy básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi vyšly knižně dokonce ve dvou dílech. Cenzuroval vám je manžel?

Kdepak, nic neškrtal, říkal, ať tam dám všechno. Já ale k němu byla milosrdná, zatímco on ke mně ve svých dílech ne. Zdráhala jsem se, říkala jsem Kolářovi, že to neumím, ale on poručil každému. Tomu nešlo odolat. Musela jsem mu líčit, co se děje v Praze, chtěl po mně i různé drby. A za každý dopis mi posílal obrázek.

- Nakonec jste vydržela psát celých šest let a knížky měly vyšší náklad než tehdy díla vašeho manžela. Jak to snášel?

Ne úplně dobře. Vzpomínám, že když jsme jednou přišli do Rudolfina, hrnul se ke mně filozof Václav Bělohradský, houslista Josef Suk a další. Viděla jsem na Vaculíkovi, že mu to trochu vadí. Nikdy totiž neuměl být druhý. Já byla před vydáním těch knížek vyděšená, ale dopadlo to dobře. Je určitý paradox, že Marie Vaculíková působila svého času v manželské poradně. Jako sociální pracovnice tam dělala administrativní práci a statistiky. Dnes přiznává, že se vlastní bolestné zkušenosti občas draly ven, přestože rady příslušely psychologům. Podváděným ženám doporučovala, aby se nerozváděly. Že hlavně kvůli dětem není dobré rozbíjet rodinu. Za její éry prý narůstala ženská nevěra. A ta je stále v jejích očích horší než mužská. Zatímco zamilovaná ženská pálí mosty, nevěrný chlap, když má volit, dá podle ní obvykle přednost dětem. Vaculík byl toho důkazem. Podle manželky byl vlastně svým způsobem věrný. Také kamarádům, a dokonce i věcem. S ničím se nedokázal rozloučit. V dobřichovické vile třeba dodnes stojí dvě stařičká křesla, která dosloužila. Šetřílek to však rozhodně nebyl. Velkoryse přispíval na charitu, rád každému něco zaplatil. Jen do sebe, zvláště ke stáru, investovat nechtěl. Manželka s ním sváděla boje o každé nové kalhoty. Zlobil se, že si s oblečením do smrti vystačí.

- V jednom rozhovoru jste řekla, že byl manžel zajímavě chytrý. Co přesně jste tím myslela?

On byl takový zemitý a sázel věty jako vytesané z kamene. Bavili jsme se třeba s přáteli o politice. Vaculík – to už hodně stonal – seděl se svěšenou hlavou, vypadalo to, že spí. A zničehonic vstoupil do debaty s naprosto originální myšlenkou, která odkrývala nový pohled na věc.

- Psaní pro něj asi znamenalo úplně nejvíc, že?

V našem pražském bytě ve Veletržní měl takový velký pokoj, asi třicet metrů. Naši kluci mu říkali "velkárna". Tam psal, spal, prostě tam býval. Vaculík si vůbec nedovedl představit, že to psaní jednou nepůjde. I svoje poslední dny se snažil dobelhat ke stroji. Říkal, že myšlenky pořád má, ale už mu nešlo formulovat věty. Přestávali jsme mu skoro rozumět. To už nechtěl žít. Chtěl, abychom ho zastřelili. Tvrdil, že když už nemůže sednout ke stroji a dojít ke špalku, život pro něj ztratil cenu.

- Proč ke špalku?

Víte, tady v Dobřichovicích měl taková dvě pracoviště – psací stroj a špalek. Uměl to s dřevem, jeho tatínek byl tesař. Vidíte, támhle je koš, do kterého sekal skoro do poslední chvíle. Když pak už nemohl, ty klacíky si jen tak prohlížel. Loučil se s tím dřevem. K tomu špalku taky chodil přemýšlet.

- Jestli dobře počítám, strávila jste s Ludvíkem Vaculíkem 66 let. Jak budete žít teď? Bez něj...

To kdybych věděla! Ještě jsem neuvěřila, že už nepřijde. Myslím, že k té skutečnosti teprv dospěju a protrpím to později. Zatím mám pocit, že tady pořád někde je a já každou chvíli uslyším klapot jeho psacího stroje. Víte, Vaculík měl ke konci veliké výčitky vůči mně, kvůli těm nevěrám. Náš Jan se ho dokonce zeptal, jestli mu nemá zavolat kněze kvůli poslednímu pomazání. On byl celoživotní katolík, i když to nijak moc nezveřejňoval. Ale to ho ještě odbyl vtipem – prý se pomaže sám. Jeho stav se horšil, nakonec celé noci blouznil.

- Byla jste s ním v té poslední chvíli?

Byla. Tu sobotu, co umřel, přijela vnučka Mařenka z Prahy. Ještě spolu zpívali, i když tatovi už nebylo rozumět. Ale věděli jsme, že slyší a vnímá. Bylo vidět, že se něčím strašně trápí, a pak se vám stala taková zvláštní věc.

- Ano?

V poledne nám znenadání volá bývalý spolužák ze Zlína. Řádový bratr, který se po válce dal k dominikánům a chodil k nám na takové duchovní rozpravy. Už je mu přes devadesát. Řekl synovi, že by ještě potřeboval mluvit s Ludvíkem, sedl na vlak a raz dva byl u nás. Jan ho vyzvedl na smíchovském nádraží. Doma se Jarda s Vaculíkem modlil. Prosil Ježíše Krista, ať se nad ním smiluje. Že sice něco dělal špatně, ale zas udělal spoustu dobrých věcí, tak ať mu odpustí. Já seděla vedle a viděla jsem, jak se tatovi úplně proměnil obličej. Najednou se v něm objevila obrovská úleva. V jednu chvíli Jarda vstal, obrátil se na mě a řekl – Maruško, Ludvík odchází. A Vaculík skutečně vydechl naposled. Já úplně zírala, jak to ten Jarda věděl. A jak ho uměl dovést až do konce.

- To vás muselo po posílit – vědomí, že manžel odešel smířený a v pokoji.

Máte pravdu. Víte, já už taky brzo umřu. Jenže jsem Vaculíkovi slíbila, že to tady po nás ještě všechno uspořádám a uklidím.