Ve vzpomínce

Jiřina Šiklová

(Lidové noviny, 8. 6. 2015)

  Ludvík Vaculík? To nebyl jen spisovatel a novinář, to byl představitel epochy, kdy spisovatelé suplovali politiky a byli opravdu "svědomím národa". Jejich slovo, jejich odsudek třeba formou fejetonu, se přepisováním, tedy samizdatem, rozšířil mezi lidmi. Mělo to vliv na mínění občanů mnohem větší, než všechna usnesení strany a vlády, či jak říkával Standa Milota, Standy a Vládi.

  Telefony se kvůli odposlechům nedaly používat, a tak Ludvík obcházel kolegy, připomínal, že ještě neodevzdali poslední slovo pro neoficiální Obsah či stejně tak jen přes kopírák rozepisované Lidové noviny.     Organizoval celá léta tajnou edici Petlici, které dal název opravdu podle původního významu slova petlice, jako starodávného zámku v šatlavě. Přestože sám byl slovutný autor, osobně nosil texty k opsání písařkám, vedl evidenci rozepsaných rukopisů našich dnes slovutných autorů. Když emigroval v létě l976 Vilém Prečan, tak mně Ludvíka Vaculíka "odkázal" a tento znamenitý spisovatel přesně na minutu tak stál s taškou na stanici Sokolovská (dnes Florenc) a bez jediného kohokoliv kompromitujícího gesta mně předal tašku plnou rukopisů svých kolegů. Ty pak putovaly neoficiální cestou do zahraničí a vracely se sem jako tištěné knihy s tiráží renomovaných nakladatelství. Bez Vaculíka a této jeho služby by byla naše literatura mnohem chudší. Poděkoval Ludvíkovi za to někdo? Pokud ne, tak nyní, dodatečně a veřejně mu za tuto službu tomuto národu poděkujme.

  Obdivovala jsem také, jak na setkáních – třeba u režiséra Františka Pavlíčka, nebo v Prysku u Vlasty Chramostové a Miloty – dovedl celé hodiny zpívat. A uměl, stejně jako jeho žena Madla, od každé písničky, moravské i české, všechny sloky! Kdo to umíte, prosím, pomodlete se za něho. Jako každý smrtelník to také potřebuje. Já mohu jen napsat pár těchto řádek, to je to jediné, co mohu udělat pro bližního svého.