Tož tedy beze mňa

Cyril Höschl

(Pátek Magazín LN, 26. 6. 2015)

  Spisovatelé se někdy označují jako svědomí národa. Přenášejí povahu našeho bytí z jedněch časů do jiných. Milníkem našich dějin druhé půlky dvacátého století byl IV. sjezd spisovatelů v roce 1967, jenž nastartoval pražské jaro 1968, ihned umlčené sovětskou despocií.

  Vedle Mňačkových Opožděných reportáží, Kunderova Žertu, Škvoreckého Zbabělců, Procházkových Zelených obzorů a Vaculíkovy Sekyry to byl právě projev posledně jmenovaného na onom sjezdu, jenž zažehl jiskru doutnajícího odhodlání nenechat si všechno líbit. Mimo jiné řekl: "Moc dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky (…). Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já."

  Tento tvrdohlavě hrdý Valach nastoupil do vlaku, jehož dalšími stanicemi bylo provolání 2000 slov (1968), Deset bodů (1969), podpis Charty 77, několik knih a plná nůše fejetonů a různých textů. Pro ten vlak platila další jeho věta: "Stokrát si můžete myslet, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný." Vaculíkovi ji státní zlovůle přehazovala každou chvíli, leč on vydržel a drncal dál mimo trať.

  Vaculík měl svou originální logiku, příkrý úsudek a nezaměnitelný jazyk: "Jelikož tato éra je nakloněna blbější polovičce člověka, tož tedy beze mňa." "Život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme." "Člověk se stává tím, čím sám sobě zbývá, když se mu podařilo odmítnout to ostatní." Na každé situaci si všiml mechanismů, jež mají obecně vysvětlující platnost. Na začátku románu Sekyra líčí, jak svému bratrovi opařil ruku polévkou z králíka: "Maminka odstavila hrnec ze sporáku, řekla, abychom nachystali taléřky, my jsme je nachystali, potom sestra řekla, že chce hlavu, nejmladší bratr plakal a starší se mu posmíval, chtěl jsem si tu hlavu sníst bez sestry, běžel jsem s ní na dvorek a zamkl se v záchodě, kde bylo víc klidu. Maminka tou dobou nalila polévku a nejmladší bratr hned do ní plácl dlaní. Tak jsem mu opařil ruku."

  Vaculík trefně vystihl princip desenzibilizace při přenosu informací: "Je otázka, zda v člověkově vědomí nejsou jakési (…) dráždivé receptory vnímavé speciálně pro sociální skutečnosti. A tenze těchto receptorů se mění závisle na úhozech, jimiž sociální skutečnost do nich buší. (…) nezáleželo by vlastně na tom, jaké poměry opravdu jsou, ale na tom, kolik vnímavosti ze své celkové vnímavosti můžeme jim věnovat."

  Až dosud jsem žil s tím, že Ludvík Vaculík s námi bude na věky nejen jako fenomén, ale i fyzicky. Že stále uslyším jeho mužný hlas s čistou intonací v polepšených Pesničkách. Nestalo se, definice se zpřesnila nadobro. Šedesátá léta skončila. Nám, pro které Československo bylo osudem, však Ludvíka Vaculíka nikdo nevezme. Ani čas. Je součástí našeho bytí.