Jan Šimsa

Jak měl Ludvík Vaculík opět pravdu

Před čtyřiceti lety jsem stál po rušném nedělním dni u okna horácké evangelické fary. Měl jsem pěkný výhled na prosetínskou náves. Tu sem vjelo osobní auto a z něho vystupovaly dvě manželské dvojice: Luděk Pachman, jeho žena Evžénie, Ludvík Vaculík, jeho žena Marie, řečená Madla. "Máme hosty," jsem volal na svou ženu Milenu. Tak začala pozoruhodná řada událostí, která začala právě tímto setkáním a navíc mým hlubokým pocitem osiřelosti.

Od tohoto setkání jsem čekal od obou mužů slovo naděje a pronikavého rozboru celonárodní situace. Nyní jsem měl dojem, že sice to jsou "naši lidé", ale že jejich dostřel nepřevýší dostřel mých celoživotních přátel, jak jsem je znal z Akademické Ymky nebo z církve a jak jsem se s nimi při setkání utvrzoval v určitém pojetí vztahu ke světovému dění.

K nejbližším událostem ovšem patřila i nečekaná energická návštěva církevního střediska, kde jsem s vybranými představiteli církve pracoval na novém církevním zřízení. Nečekaní hosté mne překvapili tím, že jejich ženy zůstaly sedět v osobních autech a muži, převážně bez košil, prošli celým střediskem. Jeden z našich spolupracovníků poznamenal, když hosté odešli a odjeli se všemi těmi auty, že jednoho z nich zná od soudu ze Vsetína. Hlavnímu našemu "mluvčímu" vysvětlovali, že je zajímalo, jak toto církevní středisko vypadá. Jako vysvětlení jsem navrhl, že jsem na korespondenčním lístku do Luhačovic pozval k návštěvě Pachmanovy a Vaculíkovy právě sem, až tu budu. Dodatečně jsme ocenili pružnost naší bezpečnosti, i když ne dokonalou informovanost.

Pak jsem - 21. srpna 1971 - navštívil Luhačovice a s Pachmanovými a Vaculíkovými prožil celé odpoledne v rozhovoru. Nepochybovali o tom, že lístek četl někdo "povolaný" a já jsem slíbil, že od psaní korespondenčních lístků posílaných před závažným setkáním s uvedením data a místa ustoupím. Už mne na určité risiko takových lístků upozorňoval církevní historik, prof. Rudolf Říčan, i když připouštěl, že "orgány" zajímají více zalepené dopisy. V rozhovoru s těmito, luhačovickými přáteli došlo k domluvě oslavy "stříbrné svatby" manželů Pachmanových.

K této svatbě nakonec nedošlo, ale splnila se Vaculíkova předpověď: "Když už to s tebou Evžénie vydržela dvacetpět let, tak bys ji mohl pozvat do vinárny a když už u toho musíš mít svědky, tak jednoho nebo dva přátele, třeba mne s Madlou. Ale ne, ty musíš mít u toho řadu lidí, faráře,  policii tajnou, policii veřejnou, tiskové agentury, fotografy..."

I tentokrát měl Vaculík pravdu, všechno to Pachmanovi u své stříbrné svatby měli a jako faráře, který však mohl promluvit až k půlnoci, měli mne a při vyzvednutí šachisty na policajtůře se osvědčil i tentokrát Jiří Hanzelka. Ale byli u toho i Ludvík a Madla. A Ludvík zvýšil dramatické napětí, když například mne zadržel, abych něco předčasně neříkal a nechal historika Jana Tesaře tasit šavli a pronést s vlasteneckou šerpou přání blaha nejen jubilujícímu velmistrovi, ale celému národu, ba celému světu.

Pachmanův popis událostí v jejich vile se leckterému z mnoha účastníků zdál chudý. On ovšem velkou část večera strávil v Bartolomějské ulici.

Požehnání stříbrné svatby písemně vyhotovil arcibiskup Tomášek a farář u sv. Havla neztratil státní souhlas k duchovenské činnosti....

Jan Šimsa