Milan Schulz

Mnichov, 22.7.2011

Z nějakých důvodů – zjevně kalendářních – je Ludvík Vaculík pořád o čtyři roky přede mnou. Jsem tomu rád. Svědčí to o prostém faktu, že jsme ještě pořád oba na tomto světě.

Pobývali jsme kdysi nějaký čas v jedné redakci, kde se mě patnáct let líbilo. Ludvík do těch novin („Literárních“) vstoupil později, ale zato v době, kdy skutečně něco znamenaly. V nemalé míře právě jeho zásluhou. To, jak sledoval „obrodný proces“ v Semilech, je podnes jedno z nejpřesnějších svědectví o tom, jak to skutečně probíhalo.

Pak jsem z Čech přesídlil do Bavorska. Dobře vím, že se to – nejen Ludvíkovi – nelíbilo, ale tak tenkrát běžel život. Každý si může za to, jak ho uskutečňuje. Dělali jsme to každý po svém. Ze stařeckého pohledu se mi zdá, že jsme se – alespoň my dva – na národa roli dědičné neprovinili.

Ale mám tu jednu historku z roku 1983. Nevím odkud, ale dostal se mi tehdy do ruky samizdatový Vaculíkův „Český snář“. Fascinovaně jsem se dozvídal, jak žijí moji přátelé a známí. A uvěřil jsem autorovi jeho uhrančivé líčení natolik, že mi to nedalo a začal jsem taky psát deník. Pojmenoval jsem ho tehdy „Jak jsem psal Vaculíka“. Vydržel jsem to pár týdnů, než jsem – zabedněnec – pochopil, že „Český snář“ není žádný deník, ale propracovaná próza, na kterou já nemám.

Přesto je to – ze zpětného pohledu – můj jediný podrobný záznam malého úseku života mého a mého okolí. Taky proto se tenhle text stal součástí jakýchsi „pamětí“, na kterých kutám. A kdybych se dokutal a kdyby to pak taky někdo vydal (jednu dobrou vydavatelskou duši už mám na své straně), tak bude možno si to i přečíst.

Je mi smutno z toho, že v posledních letech Ludvíků Vaculíků v Čechách silně ubylo. Ještě že pořád máme toho původního! Vydrž, chlapče, co to dá!