Vilém Prečan

Scheinfeld 3. –7. července 2011

Milý Ludvíku,

už dávno ses mi vřezal do života. Po prvé jsem si Tě prohlédl zblízka u Milana Šimečky v Bratislavě, na jaře v roce 1969, byls tam tehdy se Zdenou; ten oběd si pamatuji, Milan ho připravil. S Milanem jsme byli u Vás v Dobřichovicích na zahradě. Muselo to být v roce 1976, před naší emigrací, protože jsem už jel autem. Ano, po letech jsi mi poslal fotku z toho setkání.

       Ještě před tím jsi byl u nás Na klášterním na mých 43. narozeninách. Vzpomínám si na jídelní lístek, který jsem tehdy procovsky napsal a který jste měli každý u svého talíře. Když jsi odcházel, vyžádal sis porci husích jater pro Madlu.

       To jsou pravda krávoviny, bezvýznamné momentky, „out of record“. Skutečně důležité věci probíhaly na jiné úrovni. Například když jsi byl u nás Na klášterním a řekls: ‚Držte ten dům tak dlouho, jak jen to bude možné. Oni by nás chtěli ožebračit, o všechno připravit. Nesmíme jim tu radost udělat.‘ Nebo když jsi mi, v roce 1975 (nebo až na jaře 1976?) přinesl seznam prvních padesáti titulů Petlice, který jsem poslal Pavlu Tigridovi a Jiřímu Pelikánovi; vyšel pod titulem „Edice Petlice – první padesátka“. Když jsme se loučili v sobotu 10. července 1976, Tys při tom hrál na housle a zpíval. Milan o tom napsal Fejeton o loučení. A potom naše korespondence přes hranice, skrze „železnou oponu“.

       Rád bych tu korespondenci ještě za života uveřejnil. Patří k dějinám disentu, exilu, k Tvému velkému podniku VZDOR, k našim soukromým i k veřejným dějinám této země. Je to mnoho dopisů! (Nejdelší dopis, který jsem Ti napsal, jsem ovšem uveřejnil už v roce 1994, v knížce V kradeném čase; ten byl ovšem psán jako text pro Listy; ledaže ho tehdy Pelikán nakonec do čísla nezařadil. A pak – před třemi lety – drobnosti týkající se Obsahu.)

        Ale vedle toho jsou i naše soukromé rozhovory a pře. Dávno před lety, v Bratislavě, na okraji nějaké konference, jsme seděli v restauraci hotelu, kde jsme bydleli, moje Helena byla u toho. Ptal jsem se Tě, zda si uvědomuješ, že jsou svými eskapádami odsoudil Madlu k svého druhu celibátu. Ty ses tehdy vykroutil tvrzením, že pro Madlu už „to“ nebylo tak podstatné. Helena mi měla za zlé, že jsem byl tak dotěrně přímý, ona mi vždycky zazlívá, když se nechovám konvenčně, jak tomu ona rozumí.

        To mi běhá hlavou, když na Tebe myslím. Připomínáš se mi ovšem, a nejenom mně, týden co týden, svým Posledním slovem v úterý. Často dojde k souznění, někdy k disharmonii, občas je to tak jen vaculíkovsky soukromé: ale i za ty informace navíc, jen o Tobě, jsem vděčný.

        Když na Tebe myslím, taky si uvědomuju, jak mě život obdaroval, až nezaslouženě, když jsem dostal takové přátele, jako jsi Ty, jako byl Milan, Jan Vladislav… Čím víc mě opouštějí přátelé, kteří patřili k nejbytostnější podstatě mého života, čím víc zůstávám osamocenější, tím víc si přejí, abych se nemusel trápit steskem po těch, co mi ještě zůstali. Jsem jen o šest a půl roku mladší – Ludvíku, prosím Tě, přežij mě!

K Tvým narozeninám všechno nejlepší! Nejen zdraví, také hodně lásky. S ní se dají snášet i nejhorší nemoci, něco o tom vím, hodně zblízka: od naší dcery Bereniky, co má od loňského podzimu hrob u sv. Markéty. To jediné Ti nepřeju: abys přežil některé ze svých dětí.

.

Vilém

PS. Jen namátkou z dopisu 14. června 1983 (z Hannoveru, posláno po Wolfgangovi):

„Milan Ti referoval správně. Považuji skutečně Český snář za geniální dílo. Je to velké štěstí, že sis na psaní našel čas a že jsi dokázal navzdory všemu ostatnímu knížku dokončit. Moje žena v tom ležela všechen volný čas po několik dnů, nosila mi to do pracovny a předčítala pasáže, které ji zvlášť upoutaly. Málem nechápu ten pokřik, který svého času byl kolem rukopisu; samozřejmě že chápu, i když objektivně vzato i podle mého osobního gusta a pocitu to byl pokřik nesmyslný.“