Neschůdný člověk

Alexandr Kliment

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 16.)

Alexandr Kliment o příteli a člověku - Ludvíku Vaculíkovi, o jeho ženě a o jablku... Excelentní novinář, autor dobrých, zajímavých a krásných, místy hnusných, knížek, statečný a drzý kulturněpolitický činitel, mírně úspěšný, mírně neúspěšný ochránce přírody, opatrně zaujatý milovník pornografie, skoro profesionální fotograf, znalec folkloru, zvláště severomoravského, člen světových, evropských, ba i českých kulturních společností, zakladatel hudebního pěveckého tělesa jménem Wlastenci, sám pěvec bas-baryton, dojemně diletantský houslista, pozorný a vzdělaný dendrolog, astronom a astrolog, po němž jest pojmenována planetka obíhající v solární soustavě, na stará kolena se učí hrát na piano, mluví šestnácti jazyky, z nichž česky dokonale a obezřetně s valašským přízvukem, nerozumí poezii, ale o Kabešovi řekl, že je to velký básník, a Jaroslav Seifert se těšil na to, že si s ním promluví, oblékán konvenčně, až nevkusně, ale s čistotou venkovských farářů, vždycky pečlivě oholen s knírem přesně stojícím v pozoru jako napoleonská garda, od mládí se při rozhovoru trošku kývá sem a tam, což poznávají jen lidé, kteří ho dobře znají a mají rádi, on se totiž začíná nudit, když se myšlenky opakují a rozmělňují, jinak se nikdy nenudí, vždycky má co dělat, všechno ho baví, spraví hodinky, čte knihy do konce, i když jsou špatné, chce přijít na to, proč jsou špatné, telefonuje stručně, moderní technologii nezatracuje, ale pro sebe odmítá, odpoví na každý dopis, nedává almužny, ale podpoří dobrou věc, aniž se ta věc o tom doví, nikdy se nepřejídá, vynikající znalec vína a pálenek, nikdy nebyl opilý, když nepracuje, neumí být sám. To je Ludvík Vaculík, dále jen Vaculík. Napsal tři tisíce fejetonů. V každém fejetonu je Vaculík jiný. 179 cm, 88 kg, 80 r. K té osmdesátce mu chci jménem čtenářů Literárních novin, jménem redakce a redakcí Literárek i jménem svým blahopřát, ale než to v následujících řádcích udělám, rád bych poblahopřál paní Marii Vaculíkové, dále krásným českým jmenováním jen Madla, že to s Mistrem těch osmdesát roků vydržela. Nebylo to ani jednoduché, ani snadné, ani lehké. Madla má s Vaculíkem tři děti. Vychovat je, dát jim vzdělání v režimu nemilosti bylo větší umění, než psát romány. A to je osud milenců a manželů, kteří jsou stejně mladí a posléze stejně staří. Vaculík jednoho onoho roku: Buď rezignuju na sexuální život, nebo si najdu milenku. Milenka si našla jeho. Pak druhá, pak třetí, pak čtvrtá a co já vím. Vaculík: Za lásku se nikomu omlouvat nebudu, ani Pánu Bohu. Křesťansky vychován, svědomitě posloužil ruskému socialismu, založil v Čechách kontrarevoluci, vedl odboj proti okupaci z Kremlu a zůstal na volné, svobodné noze, ačkoli mohl být velvyslancem, ministrem, senátorem nebo bankéřem: možná i prezidentem, krátce po sametové revoluci, ale o té řekl: To nebyla revoluce, to byla změna. Revoluce teprv přijde. Kolik revolucí prožil Vaculík ve své hlavě? Napsal o tom upřímné knihy. Onehdy jsem ho viděl klečet v kostele u Svatého Vojtěcha. Jeden ze známých kněží mi řekl, že Vaculík se navrátil do Církve Svaté. Jeho nemanželské děti se k Pánu Bohu římskokatolického vyznání nehlásí a jedna z Vaculíkových posledních milenek prý utekla z kláštera. Vyřídil tuhle informaci mezi kamarády vtipem. Tak jsme se hořce zasmáli. Ale Vaculík je člověk veselý a vtipný od přírody. Vtipy z rukávů nesype, ale když nějaký řekne, všichni se upřímně zasmějí. Například, i když je trochu pikantní, ale nejsou-liž všechny Vaculíkovy knihy taky pikantní, tedy Vaculík: Soudce se ptá žalobkyně, proč nevolala o pomoc, když byla znásilňována. Žalobkyně: Povedala som si, trtkaj si, trtkaj, veď naše súdy sú spravodlivé. Vaculík zazářil a září v souhvězdí spisovatelů své generace: Klíma, Kundera, Kohout, Škvorecký. Každý své generaci přinesl poselství, které se dá vyjádřit jedním slovem. Vaculíkovo slovo je: Navzdory. Tohle slovo zaznělo na sjezdu spisovatelů za režimu a zatřáslo politickou scénou: A jestli vzniklo něco dobrého, tedy navzdory. Vaculík je osoba napříč. Odkud se bere tahle originalita, která někdy hraničí s okázalou provokací? Madla: Nezapomeňte, že Vaculíkův dědeček byl panský dráb. Vaculík ovšem dneska neužívá žádných důtek nebo klacku, ale vytvořil si, vybudoval, vymyslil a zplodil vedle dětí manželských i nemanželských mravní autoritu, ve věcech osobních i veřejných si přisvojil právo veta. Běda, když se mu někdo protiví, pan Vaculík je ochoten nasadit jeden ze svých jazyků, kterému se říká urážka. Což kamarádi, ti jsou zvyklí, ale ty ženy, nejbližší i vzdálenější, jimž určena je najednou a z mužské svévole hanba. Když se mu to vytkne, Vaculík: Musí se s tím vyrovnat. Ale nepamatuju se, že by si některá stěžovala. Od Vaculíka i políček je pohlazení. V době předsrpnové roku osmašedesát se důležitá skupina spisovatelů a politiků radila, jak a co dál. Byla vehementní tendence vydat pro veřejnost prohlášení. Vaculík každou formulaci vetoval. Nakonec řekl: Ať každý sám dělá, co chce. Zkusme se chovat svobodně. Jeho postoj komentoval spisovatel a novinář Zdeněk Pochop, dej mu Pán Bůh nebe, takhle: Vaculík je neschůdný člověk. Ráno jsme si v novinách přečetli Vaculíkových Dve tisíce slov. Vaculík nebyl doma k zastižení. Hledaly ho světové agentury a především ruská KGB a česká StB. Vaculík byl v posteli s milenkou na horách, což svědčí o jeho smyslu pro osobní integritu. Madla: Modlím se za něj, aby ho Pán Bůh nepotrestal. Karol Sidon: Vaculík je poslední spravedlivý.         Vzpomínka: Vaculík stojí pod jabloní dost dlouho. Madla: Nestůj a jdi spát! Vaculík: Čekám. Madla: Na co čekáš? Vaculík: Až spadne to jedno jablko. Konec tohodle příběhu důvěrně znám z Vaculíkovic zahrádky, ale já ho neprozradím. Co myslíte, chytil Ludvík to jedno padající jablko do své dlaně?