Vaculíkovy Srpnové dny...

Jaroslav Šabata

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 1.)

Zhruba před rokem – ve fejetonu každoročně nadepsaném Srpnový den – napsal Ludvík Vaculík, že měl sto chutí skoncovat s tradicí, kterou pěstoval od konce šedesátých let, ale nakonec si to přece jen rozmyslel. Důvod byl nasnadě: mám-li se držet jeho slov, chtěl potvrdit kontinuitu Literárních novin po všem, co se v nich a okolo nich v uplynulém roce dělo.

Nechci zde, ba ani nemohu, podrobně rozebírat všechny důvody pro Vaculíkovo rozhodnutí přetrhnout fejetonovou šňůru, jejíž počátek upevnil v čase svých Nepamětí (1969–1972). Omezím se na jedno jediné: na konstatování, že „buněčné dělení“, jímž redakce Literárních novin v letech 2004–2005 prošla, prožíval jako zápas o kontinuitu novin; a že jeho ideový obsah – obsahuvedeného dělení – pojal jako „osmašedesátník“: étosem roku, jejž dramaticky dotvořil jako autor manifestu Dva tisíce slov... Étos „nezapomenutelného roku“ by totiž nebyl tím, čím byl, kdyby neměl svou „řeč“. Vaculík se o ni zasloužil jako nikdo jiný způsobem tak nápadným a viditelným, že jej nemůže přejít nikdo, kdo se chce vyznat v našich novodobých dějinách.

Vaculíkův loňský důraz na kontinuitu Literárních novin byl svérázným a v tomto případě velmi nenápadným gestem obnovujícím neviditelnou stranu lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí vydávat pravdě svědectví i veřejně, jak pravil klasik našeho novodobého zápasu o růst „plné míry lidství“ ve stranách viditelných... Výrok o viditelných stranách živených stranou neviditelnou – v analogii k viditelné církvi, která žije církví neviditelnou – padl v závěru doslovu Masarykovy České otázky. Pointoval tedy první ucelený koncept úspěšného růstu „plné míry lidství“ v našich novodobých dějinách. Masaryk jej předložil v polovině poslední dekády devatenáctého století. Coby zralý čtyřicátník. Na jeho národní program přímo nebo nepřímo, v polemice či shodě pak volky nevolky navazovaly a navazují všechny další generace. Nevyjímaje Vaculíkovu generaci – generaci čtyřicátníků z konce šedesátých let, napadaných ze dvou zcela protichůdných stran, a podnes kontroverzních osmdesátníků.

Víme, že obnova každého národního programu je dějinotvorná událost proto, že se odehrává v nepřehledném poli nepřehledných konfliktů, sporů a srážek všeho druhu: nikoli jen mezigeneračních, i vnitrogeneračních. Je proto téměř zbytečné dodávat, že i Vaculíkovo rozhodnutí z léta loňského roku napsat fejeton Srpnový den mělo za otce jednu z epizod, jejíž dráždivý půvab by byl ten tam, kdyby nebyl dílem sváru. V tomto případě šlo o vrcholnou epizodu z příběhu staré Společnosti pro Literární noviny...

Není proto zbytečné ztratit slovo o jednom možném omylu, k němuž tato okolnost svádí. Vaculíkovo rok staré odhodlání potvrdit kontinuitu Literárních novin je jistě třeba číst jako výraz vůle v uvedeném sporu neuhnout. Ale nepostavil se za „Literárky Jakuba Patočky“ bez rozmyslu či v jistotě, že strana, za niž ve staré Společnosti pro Literární noviny lámal kopí, je stranou z definice lepší. Stranou, kterou ustavil výkvět neviditelné strany, jemuž sluší dívat se na konkurenci spatra.

Neviditelná strana – strana „ideálního komunikativního společenství“, jak by se řeklo v jazyce soudobé diskurzivní etiky, není stranou majitelů klíčů k pravdě. Je stranou rovnoprávných a svobodných mužů a žen pracujících za stejným cílem beze všeho umlouvání a viditelného spojování – tedy v tichém souhlasu, jenž se ustavuje v rozhovoru o výzvách spojených s problematickým životem hmatatelně viditelných politických stran. Nikoli spekulativním vysuzováním „správných úkolů“.

Ludvík je „straník“ neviditelné strany par excellence. Vyčteme to z ducha i stylu celé jeho tvorby: ze všeho, co dělá z Ludvíka Vaculíka „vcelku“ příznačný společenský a literární fenomén sui generis. Příznačné je i to, co napsal po letošních parlamentních volbách: Volby pro mne, píše v Lidových novinách, úterý 13. června 2006, obsahují dvě zprávy: dobrou, že Jiří Paroubek prohrál, a druhou, skoro lhostejnou, že ODS vyhrála..., mrzuté je, že Paroubkova prohra jde na jméno sociální demokracie...

Mnohoznačné, protože hlubinně motivované Vaculíkovy sympatie zde jen zdánlivě zrazují Jiřího Paroubka. Ludvík Vaculík zkrátka krásně mate: v každém jeho soudu vytušíme soudů několik. Nikoli proto, že pravda je historická, a proto relativní, ale právě naopak: proto, že dějinná povaha pravdy volá po neúnavném intelektuálním rozkmitu založeném v upřímné snaze o intelektuální poctivost, bez níž je přemáhání ustrnulých konvencí liberální politické korektnosti prázdným slovem...

Středoevropan Vaculík – Moravan od slovenské hranice – má pro tuto poctivost mimořádný talent. To mu zaručuje čestné místo mezi největšími mistry „tvořivé destrukce“ nejnovější doby. Je to jasně viditelné už za jeho života. Byť i ne každému.

Co dodat? Možná nic, možná jen málo: v každém případě se těším se na letošní Vaculíkův Srpnový den...