Zpěvák písní

Vladimír Merta

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 8.)

Hledáme někoho, kdo napíše nejlépe o Vaculíkovi a folkloru. – Jedině Merta…, zněla odpověď zasvěceného. Tož jsme se vydali dobrodružnou cestou a s jejím výsledkem vás nyní seznámíme, i když se jedná rovněž o takřka dokonalou sbírku všech předsudků, které o LV panují. Ale nakonec je to číslo k osmdesátinám, nikoli doporučení ke kanonizaci.

Zpěv se odehrává tady a teď, ponejprv a naposled. Nedá se v něm listovat pozpátku, opravovat v čase uplynulém nejde. V obecních knihách kremnických se zachoval doklad o složení středověké lidové hudby. Vedle muzikantů, jmenovaných a oceněných deseti zlatými, vyskytuje se i položka: Cikán jakýsi též své po právu dostal. Tak nějak nijace si představuji lidového rétora. Splývá se svým etnikem, zemí, minoritou, národem – a ryje stopu ve vesmíru. Zní to nabubřele. Vaculík takový je. Dělá k stáru vše pro to, aby se na jeho jméno zapomnělo. Dokonce už pochopil, že se od svého lidu liší drahým krojem, tak jej uvážlivě odložil. Ve snaživě rekonstruovaném dresu vypadal jako starosvat nebo Kecal z okresní inscenace vyprodané nevěsty. A zase špatně! V nešumné košili se motá mezi protestsingery, opentličkovanými folkloristy? Co tu chce ten starý nabručený zlostník? Na pódiu stojí skromný, hrdě nesevřený zpěvák i „lidový“ znalec, odzdola vedený k úctě k… po našemu dědictví, po francúzku patrimoine. (Za pravopis ať ručí lektoři, my od folkloru si často vymýšláme). Existuje nádherná nahrávka duchovní hudby, nesoucí název Rhétorique de Dieu. Francouzština – jazyk osvícenců, dědiců racionality, neskrupulóznosti a pragmatiky římské říše, dokáže nejlépe ocenit povznesení, kterého se nám hříšným dostává, porozumíme-li způsobu, jímž nás hodlá oslovit sám pánbůh.

Vaculík se do jeho pozice tlačí zcela svévolně, nezaslouženě, omylem, jaksi en passant, ve zcela jiné hře, zděděné tentokrát po válkychtivých Peršanech. Sdíleli jsme jedno pódium, tiché ódium na slavnostech zpěvu. My mladí šedesátníci a staří –tníci. Kde jinde nežli na Moravě. Ve Strážnici. Stál skromně trochu jakoby v pozadí, daleko od mikrofonu, jako Pavarotti či Kryl. Jako všichni dobří zpěváci, které technika obtěžuje natolik, že ji prostě ignorují. Pobyl s lidmi v krušném horku za trest celé dvě hodiny. Všichni oželeli pro jeden den pobožnost. Ani jeden opilec, ticho, pokora, velebné tóny, žhavé středomořské slunce, vypalující zbytky individuální svévole z mozků.

Ti dva se vůbec rádi vidí v obraze. Stál na celém pódiu sám. Jenom Pendolino Rychlík, nezbytně přítomný převozník pořadem, dostal více prostoru. Jeden druhého by filmovali pořád dokola, warholíci. Že bych ho rád natočil sám? Co mi po něm, je nedůležitý a zavrženíhodný jako každý, kdo po baladě sáhl bez zbrojního pasu a vyšších povolení. Ale byla taková doba, kdy se muselo smět všechno… S jiným výtečníkem, ztajeně výbušným redaktorem a kočírujícím šéfem ostravského Techniku, ale taky pozorným a skromným žákem opavských Giňovců a dalších romských hudců Janem Rokytou nahráli kazetku valašských a lašských pěsniček. Vedle Havlovy Audience a plastikových Pašijí ojedinělé vykročení samizdatu do hájemství slyšeného. Zpěv je zapomenutá historie. Kolikrát se nad jihočeskými blaty a rašeliništi dovoláváme husitského chorálu? Kolikrát slyšíme nad růžovým paloučkem fotbalových stadionů, odkud nás cizáci zase a zase vyhánějí, melodii hledající ztracený domov? Vaculík je vybíravý, ale věrný. Našli se s Rokytou a drží se, i když jsou oba divocí po nějakých Avarech či Rumunech, to mi nevymluví žádný od Napajedel výš do hor. Úderný cimbál dokáže učinit své tóny neslyšně půvabnými. Jakoby z mlhy nad řekou Léthé se vynořují první tóny zpěvu. Zpěvák to chytí. Jan ustupuje až za hranici slyšitelnosti. Takto se zde slouží jen velkým zpěvákům.

Muzikant zde nespoluúčinkuje, ale doprovází. Naslouchá, a tím, jak se uskrovňuje, ustupuje, učí nás naslouchat zpěvákovi. A ten zas ustupuje až na mez, za níž už hudba přechází v meditační ticho. Pak se jen o malinko zase vrátí, jako ten převozník, který nám nakonec předá své proklaté, ale tolik žádané, nápomocné veslo. Lehce a nedostižně se k tisícovému davu přiblíží jen člověk poučený, vyrovnaný, světem protřelý, v naukách zběhlý – přesto náš: neokázalý, neumělý, obyčajný. To v baladách značí vznešenost, ne průměr. Vaculík je vznešený zpěvák. Dřív nebyl. Jak to? Co sa s ním stalo? Nemusíme hledat jen kolem sebe. Změnili jsme se všichni. Začínáme hledat nové řečníky, věrozvěsty, zpěváky. Nový není nutně mladý, neposkvrněný. Začínal jako ironik, jen tak přenášel do Literárek zmatené kecy okresních funkcionářů. Podával veřejně a bez závazku zprávy z obrodného procesu v Semilech. A hned za ním nohsledi: nezbavil se jich nikdy, a oni nedosáhli jeho. Chudožilové. Záhy si osvojil trucovité rétorické figury, jimiž nahrazoval intelektualismy módně kafkoidního okolí. Nepsal absurdní dramata, žil je. Nebo je dokonce pomáhal oživit.

Starý není nutně zasloužilý, senilní, moralizující. Vaculík je čím dál víc mladší. Aby se nám nakonec ještě nenarodil?! Je to vůbec ten samý člověk? Komunista, se kterým se nemá mluvit? A kdo nebyl? Toto měl být chvalozpěv! Už se mi otevírá kudla v kapse. Už mě má v moci. Je nepřeskočitelný jako hnojiště, nad kterým jsme si v mládí dokazovali své schopnosti. Jako járek pod mostkem za velickým kulturákem, kterým jsem proplul o jednom zmeškaném fašanku, jen aby mě pasovali mezi moravské šlechtice. Že jsme se tam málem všeci utopili? O tom to je, jak dnes říká i ledajaký prezident.

Zpěv je muzika hraná na tenké struně natažené mezi kolébkou a rakví. Takhle kýčovitě, jinak to říct nende. Vaculík budiž nám takovou strunou. Sám si svůj osud stvořil. Hraje na své tělo jako druzí na basu. Nebo v base. Zdánlivě nestojí ani za řeč. Zarputilý, po očku sledující, zda ho ještě sledujeme, hraně skromný a chtěně lidový. Bývalý elitář. Jeden z mála, kdo konal a nebyl zavřený. Proč? Jak? Když mohl on, co jsme dělali my?

Zpěv je umění vyslovovat. Mít něco na mysli. Hle životopis, jak jsem si jej sám za něj zapsal. Jestli se pletu, on už to někdo opraví. Vaculík to ale sám za sebe rozhodně neudělá. Bude si zarputile trvat na svém. Nikdy mu nepálili sirkami chlupy na prsou. Nechali vystudovat syny na stejném prestižním gymnáziu, kam se marně přes tlačenku tlačili tlačení straníci: byl mezi svými, i když čněl. Nebo aspoň přečníval. Nekolaboruje. Jeho památný projev je dnes zapomenut, citují se jiní. Právem? Čím se lišil, nebo spíš nelišil, jubilant? Dnes mu je málem jak evropskému intelektuálnímu komunismu. Ten nomenklaturní kádřík, redaktůrek zábavné redakce, prototyp všech Krausů a jiných uvolněných polovzdělanců, souběžník jiných takových jak se říkalo Dienstbírů, Jasných, Kunderů, Liehmů a a a… Ti kulišáci o dobrých dvacet třicet let prodloužili existenci rudé alternativy (myšlenka dobrá, jen kdyby k tomu pustili nás poctivé). Ale nikdy neprodával internet zadarmo. Ani věčná pera.

Vaculíkův zpěv se nedá zmínit o sobě: souvisí se zjevy starších bardů: Jaromír Nečas, pan rídící Okénka, dělostřelec Hudeček. Přes rameno se mu už naklání i Dušánek Holý, a ta skromná paní Kománková.

– Proč zpíváte o lásce, když jste tak stará. To sa nehódí. Proč nezpíváte o smrti?

Jenomže láska je v baladě jen kvůli té smrti. Jakmile se zpěvák zbaví ruchu a kolektivní podpory muzikantů, je sám. Před bohem i lidmi, před svými hříchy. Opuštěn všemi tituly, zaslouženými poctami, prohýřenými nocemi. Bez nich nemůže k baladě ani přičichnout. U zpovědi jde ruku v ruce s poznáním, očištěním a napravením nejprve pokání. Trojí přiznání viny. Ale pozor: ne teatrální všeobecné (katholické) bití se v prsa. Vše se odehrává uvnitř. Kdo jde s okázalostí ošklivého na veřejnost, hřeší podruhé. Ve sklepě duše sa nebluje. Balada se odehrává na pozadí věčnosti. Nepotřebuje oltáříky, svaté, ikonky do občanek nebo čipy do pasů. Poletuje přes hranice volností větru. Sloky jsou na chvíli strnulé oživlé sochy, poutnická zastavení, ustrnutí stromů, v nichž je zakleta panna. Jak to že to vím? Balady nezpívám, neodvažuju se, jenom si tak občas odkrojím. Jak jsme to kdysi dělávali babičce se špekem v utajeném příšeří sklepů, zakopaných generacemi pod úrovní našich každodenních příbytků? Šmik a dost! Schovávaného a zapovězeného odkrojit, to je to svaté přijímání,

ta voňavá hostie, to svatokrádežné přestoupení pořádku, ten předskok do pekla. Tam se ochutnávají šťávy života. Nikdo neví o baladě všechno, natož aby o zjištěném navíc bryndal slova na papír. Je to jako ve středověku: nauč se, odříkej svou zprávu a zapomeň ji. Když to neumíš, spolykej svůj vlastní jazyk. Vaculík to ovšem neví, proto ať zpívá. Nemůže býti jináč. Ať zpívá až do aleluJÁ! Ostatní pak ať dál píší. Slova, slova, slova…

Tóny, tóny, tóny… namítne některý. Balada je zdánlivě všelidovým majetkem. Jako vzduch, mosty a vzpomínky na horko či vlezlou zimu. Leží si pod různými záminkami v rozlehlých vatikánských knihovnách, libri prohibiti a v regálech cédéček. Olizována souboráři, učiteli, jednou za čtyři roky i politiky, párkrát za tisíciletí celými národy pozdvihována do hymnických výšin, zůstává individuálním prožitkem každého, kdo ji dozpívá do konce. Kolik z nás si rádo zanotí 6. července, A tam dole při Urpíně, Svatý Václave nebo Kamandir geroj Čapajev. Ale jak je to dál? Balada je umění sklenout oblouk mezi začátkem a koncem, zopakovat symboliku neděle, smíření mezi božským předobrazem a jeho lidským obrázkem. Balada poletuje mezi platónskou jeskyní a našimi stíny, je médiem, nehmotným lektvarem touhy, stesku, nedostižnosti. Balada je jedno nekonečné pohrávání si se smrtí. Kolikrát se jí dostalo přímé řeči, kolikrát byla přivolávána, zaklínána, odklínána, lákána jinam. V žádné černé magii se tolikrát neskloňují jména a činy prokletých sousedů jako v baladě. Institut veřejné paměti, milosrdenství veřejného zapomenutí, odškodnění a zadostiučinění činí z balady jeden stále doplňovaný a z druhé strany stále zapomínaný zákoník lidskosti.

Vaculík ovládá stručnou melodii zlostné pomluvy. Roztahoval se v nekonečném sebestředném seriálu, málem vyprodal tajemství svého dětství a svého kraje. Zvláštní věc: uměřenost jeho dětského literárního deníku, přepsaného z úhledně psaných stránek bez redakčních zásahů, byla baladě a její neodvolatelnosti blíž nežli jeho poslední rozmrdlé pokusy, spící v ospalém vedru Libri Prohibiti. Český snář je ovšem jediným přiznáním otevřené spolupráce s StB, o níž není sporu. Kdo jiný se udal, že předává svému orgánu došlé samizdaty, aby si ozřejmil postoje a poznal snáze, kde je skutečný nepřítel? Fascinující drzost raného Vaculíka, zastydlé puberťáctví cudné stařecké erotiky, marné pokusy stát se na stará kolena mravokárcem a kulturním vzorem synkovi… to vše je pryč. Vaculík vzdává jako ten africký běžec těsně před cílem, ale nechává se ošetřit našimi soucitnými pohledy, a proti pravidlům všech sponzorovaných klání se došoupává do cíle. Slavní už dávno odešli. Jen pár diváků, které nebaví soutěžení, ale samotná cesta, pochopí, co se v dědkovi asi děje. Vaculík jde vstříc své milé s otevřeným hledím. Odložil rudou zbroj a nenahradil ji jinou. Hlas má pěkný, intonuje jistě a neokázale, jako faráři, kteří raději trochu uberou, než aby přestřelili. Kroj mu nesluší, lidová bodrost ho ničí. Vaculík se stává hlasem pomalu mizející generace těch, kdo v rukou ještě potěžkali otěže skutečné lidové moci. S komunisty se možná nemluví, ale mělo by se jim naslouchat.

Neurážejme ho, že ze všech zpívajících spisovatelů je nejlepší. Ze všech píšících zpěváků by taky nechtěl být nejlepším spisovatelem. Může ale být podobojím? Mužem i ženou, registrovaným i utajeným, svým i naším, slavným i bezejmenným? Vaculík si vybral. Směřuje od slova jen škrábaného, tedy historicky nezvratného, čítankově nevyvratitelného a navýsost nudného, k životu vyřčeného, neustále omývaného, ochutnávaného a tudíž navýsost chutného slova. Směřuje k prapůvodu literatury: totiž k melickému doprovodu příběhů, k slovutným hostinám bohů. Ochutnává sice ještě klobásky s česnekem, ale uvnitř již cítí manu.

Jeho psaná věta je ulajdaná, ledabylostí přetéká, může začít a skončit kde se mu zachce. Jak daleko je čeština exulantů nadosmrti! Jak jadrně mluví Voskovec a mlčí Kundera! Jak výstižně Milíč, jak barokně a sebeopojně zní latinská čeština mistra Jana či Komenského?! Jak neslyšně šepot Palachův, jak mámivě a nepoddajně chtěná lidovost Havlova… Vaculík je z hlediska múzického nijaký. Nedramatizovatelný, svévolný, svéhlavý znělo by lépe. Zastavme se u toho slova. Zpěvák musí mát svou hlavu, svůj hlas, své já. Jinak by si ani nedokázal vybrat z nepřeberných tisíců zápisů ten jediný, pro něj nejlepší, nejpravdivější. Tedy nejdřív mosí byt, aby sa mohl rozplynout. Nejdřív musí žít, aby dal zapomenout na sebe a dovedl oživit život jiných: Nejdřív hřeš, abys věděl, jak jinému odpustit. O jiném starém zpěvákovi se říkalo: Je to stará sviňa udavačská, ale zpívá jak Pánbůh… O naší povaze to ledascos říká. Vaculík nebyl dost veliká sviňa, tak zpívá jen jak umí. Zní to drsně. A život je jaký? Nepopsaný. Dobrý člověk už vám neřekne, jak a kde se dobře zpívá. Cyklista neřekne o stezce, hledač magické krajiny o kamenech v poli. Je příliš těch, kteří vybírají klenotnice. Ať nám Vaculík ani neříká, kde že bude zpívat. Ať si ho každý na svých cestách potká sám. Že bude moc opuštěných, kteří se třeba osudově minou? Řeknu to po jeho: Ať!

Texty k tématu Osmdesátiny morousovitého svědomí naleznete rovněž na stranách 6, 7, 9, 10 a 16.

Vladimir Merta je hudebník