Tisíce slov

Jan Trefulka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.)

Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji, a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců.

Už několik let si předplácím Lidové noviny hlavně proto, že v nich každý týden najdu Vaculíkovo Poslední slovo. Sám nevycházím mezi lidi, a tak se spoléhám na jeho osvědčenou schopnost vidět, v čem se činy a slova prominentů a představitelů stran i rádoby racionální vývody publicistů a teoretiků tržního pořádku rozcházejí se skutečností, a tím podstatně urychlují proces devalvace hodnot, ztráty odpovědnosti za veřejné věci a od ní odvozeného pocitu bezmoci a lhostejnosti.

Obdivoval jsem kdysi Vaculíkovu odvahu, když dokázal publikovat Dva tisíce slov a nést následky svého vystoupení. Teď žasnu nad tím, co všechno je možné o stavu české společnosti prakticky bez odezvy otisknout. Kdyby někdo napsal o dnešních poměrech Dva tisíce slov, snadno by prošla tiskem, a málokdo by je asi dočetl až do konce. Změnili se představitelé moci, změnily se mechanismy, kterými prosazují svůj vliv a své zájmy, změnilo se publikum.

Nezměnil se Vaculík. Zůstal věrný svému dávnému gestu, nedal se vlákat do bludiště výhodných míst pro zasloužilé, citlivě vybraných konexí a dobře zhodnocených kompromisů.

Jenomže dnes už se málokdo spoléhá na to, že pravda zvítězí. Co by to muselo být za slova, aby pohnula Čechy a Moravany ke společné akci? Drastické zdražení piva? Hrozba zániku evropské civilizace? Odvaha psát o něm tak zlaciněla, že vzbuzuje nejspíš pobavený úsměv.

Proč tedy vlastně Lidové noviny Vaculíka tisknou? Proč čtenáři na jeho fejetony čekají, i když vědí, že k jeho stylu patří i trocha exhibicionismu, který rád ukazuje, co umí vykouzlit z drobného detailu a občas s rozkoší přehání a provokuje?

Po upoceně vykonstruovaných polopravdách, jež se na stránkách nejenom Lidovek stále točí kolem neefektivního parlamentního systému, který už léta není schopen nabídnout voličům skutečně kvalifikované osobnosti do vlády a nejvyšších úřadů, po rozhovorech se stále stejnými hodnostáři, kteří očividně pořád ještě nepochopili, že sněmovna není místo k dělbě koryt, ale ke spolupráci na celonárodně přijatelné, dlouhodobé koncepci českého státu, zazáří dokonce i slabší Vaculíkův fejeton jako autentický projev samostatného a originálního myšlení angažovaného občana.

A co víc: ač už si jenom hrstka odborníků dokáže připomenout a pochopit, jaká to byla doba, v níž Vaculík prožil nejplodnější část svého života a o čem ve svých knížkách píše, pořád bude v české literatuře a mezi zbytkem nadšenců, kteří ji budou číst, přítomný. Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců. A čtenáři, kteří ho mají rádi, ještě pořád od něho cosi očekávají, možná bilanci, možná recept na elixír, který by oživil v naší demokracii i literatuře masarykovské tradice činorodé práce a myšlení, které se nepotácí jenom v bludném kruhu vlastní důležitosti.