Vaculíkův bezútěšný boj

Tomáš Vystrčil

(Lidové noviny, 24. července 2006, roč. 19, č. 170, s.11.)

Vaculíkovy příspěvky v současných, stále se měnících Lidovkách mohou působit na některé čtenáře příkladně anachronicky. Cožpak asi může tak exkluzivně subjektivní názor s podivným slovosledem, vycházející často z letmého setkání s „obyčejnými lidmi“, přírodní reflexe, krátké zahlédnutí unikavého jevu vypovědět o naší politické situaci, mezinárodních vztazích či pohybu na burze, pomyslí si patrně nejeden postmoderní čtenář.

Jedna slavná stať Martina Heideggera se jmenuje Básnicky bydlí člověk. Velký filozof se v ní vyrovnává s postupným zanikáním filozofie jako samostatné disciplíny, jejíž témata si postupně rozebraly specializované vědní obory. Heidegger se na tento pohyb nedívá s potěšením, neboť si je vědom toho, že v přemíře věd o člověku se člověk vytratí. Ale navíc a hlavně, člověk nepobývá, nebydlí na této zemi jako exaktní vědec vybavený specifickým odborným jazykem, ale mnohem spíše jako básník vnímající skutečnost mnohem plněji, stále obklopen tajemstvím a tendencí porozumět celku bytí. A zde se potkáváme s fenoménem Vaculík.

Z Vaculíkovy řeči totiž vyvěrá moudrost mnohem bohatší a pronikavější, než jsou komentáře a názory politologů, ekonomů, sociologů či historiků, z nichž se většinou novináři rekrutují. Aniž by to tito odborníci chtěli a často si i toho byli vědomi, přizpůsobují svou řeč svému oboru a řeči politiků, přijímají jejich hru. Skutečnost se tak redukuje na omezený výsek skutečnosti. Vaculík ovšem nic takového nedělá a na své řeči trvá, jakkoli je také stylizovaná a moderní dobou poučená. O co omezenější jsou politici a jejich komentátoři, o to moudřejší je Vaculík, který zarputile mluví řečí básníka, respektive člověka.

Básník myslí srdcem

Skrze fenomén Vaculíkových svébytných postřehů, srovnáme-li je s tím, jak je v novinách v drtivé většině reflektován svět, se tak můžeme poměrně snadno přesvědčit o tom, nakolik došlo k posunu interpretace skutečnosti ve prospěch vědotechnického jazyka, který člověk „neobývá“ a který je mu ve skutečnosti cizí.

Vaculíkovy minifejetony jsou potom vlastně skvělými politickými komentáři o fungování obce v nejširším slova smyslu a zasahují čtenáře nikoli jen v hlavě, ale také v srdci, kterým básník, respektive člověk, především myslí či by myslet měl. Vaculíkova řeč tak mnohem přesněji pojmenovává, co kupříkladu znamená nešetrná ekologická aktivita, partajní a politické blábolení, kradení, lhaní a podvádění a jeho prognostiku si můžeme bez dalšího každý ověřit.

Samozřejmě: Vaculík bojuje předem prohnaný boj, to, co říká, se rozbíjí o útesy respektive zdi nových továren a supermarketů stavěných doslova na zelené louce v klíně Beskyd obklopených lesy. A útěcha? Ta neexistuje, protože to jednou oproti předpokladu nemusejí všichni pochopit a nejspíše ani nepochopí. Jediné, co zbývá, je si uvědomit, že ani ty nejčernější vyhlídky neeliminují Boha, kterého Vaculík často tak zoufale nepostmoderně připomíná. O tom se ale v novinách sotva dočteme.

A tak si myslím, že by se slušelo poděkovat, že svérázného Ludvíka Vaculíka máme a nadále si jej pěstovat. Už třeba jen proto, abychom si mohli kontrolovat, jestli ještě jeho moravské, zemité řeči rozumíme, a nebo také proto, abychom mohli monitorovat míru své politické vyschlosti. Nakonec třeba zbude z novin jen zábava, statistiky, grafy přesunu politických sil a Ludvík Vaculík, bojující s dilematem, zda borovičku na zahradě uříznout či nikoli. Doufám, že to nebude borovička poslední.