Z našeho psího života

Břetislav Rychlík

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 3.)

Smiluj sa, Pane, nad mojú dušú,

jak sa smiloval kocúr nad myšú.

„Sæuchli jsme se, jak dva psi,“ pravil mi kdysi. A co mám z našeho psovského kamarádství teď psát o starém psu? Nejsme oba žádná ušlechtilá a přešlechtěná plemena. Normální, zdravě křížení venkovští ořeši. Běháme spolu po koutech nezajímavých pro městská plemena, očucháváme všelijaké dědinské uličky, dřevěné kolně, stodoly, zahrady, les, kameně, stromy, trávu, kaluže, potok. Jíme a pijeme, co nám kdo dá, či na co narazíme cestou, nebo si ulovíme. Nejsme vybíraví. Ale potěší nás klobáska, slanina, víno, slivovica. Když jsme nemohli jinak, museli jsme pár lidí pokousat nebo aspoň rafnout, ale jemu to nedělá dobře. Má jemnou duši a měl slušný výcvik doma od rodičů. Celé dětství byl pasteveckým psem. Na krávy, ani na ovce se nezmohl, jenom na jednu, dvě kozy. Odtud jeho nestádní chování a pudy.

Má rád taková míchání nevyzpytatelných psovských nálad. Nic není jednoznačné. Každý patník, kameň nebo strom očurá z několika stran a každé vyčurání má pozoruhodně jinou barvu a složení. Nezvedá spořádaně nožičku, dělá to pořád stejně, jako když byl mladý pes. Tím vyvádí z míry ty spořádané pejsky, kteří se na nic takového v životě nezmohli a zvedají nožičku, až jim páneček dovolí. On nečeká, až ho někdo vyvenčí, dělá si to, kdy a kde se mu zachce. Vždycky se seběhne pejsků a feneček celé náměstí, očuchávají to, prohlížejí, nesouhlasí, nerozumějí, rozumějí, pochopí, protestují, rozčilují se, štěkají, poštěkávají a nevědí, že zbytečně. On už si mezitím dělá potřebu jinde. Jednou do zdejší krajiny i kvůli němu přijeli myslivci z pěti zemí Varšavské smlouvy na tancích s flobertkami, ale čas ukázal, že jim to nebylo nic platné. Vysadil si vlastní les, vybudoval svoji krajinu a vykonával si potřebu dál, ve svém lese, na svých kamenech, stromech a patnících. Nedostali ho.

Když se seběhnem, hned hledáme další psiska, co pořád radostně vyjí, jak my dva. Nebo si vyjeme a štěkáme sami. Degenerovaným šlechtěncům se to zdá opovržlivě směšné. Ale to je tím, že nikdy neštěkali do noci, na temné mraky, na hvězdy a měsíc. Necítili hlubokou či vzrušenou lásku k nějaké psí ženě. Stydí se za bolest, smutek, radost, slzy. Navíc nemají asi žádný hlas. On má hlas pořád pevný, bez stopy stařeckého třasu nebo sípotu, pamatuje si stovky všelijakých variant, dlouhých slok, melodií. Sám řadu vytí polepšil, když se mu zdálo moc smutné, tak ho rozveselil. Když moc veselé, posmutněl ho. Když krátké, prodloužil. Nebo aspoň vymyslel nečekaný konec. Dřív jsme skoro vždycky začínali teskně tímto valašským vytím:

Vyjdi ně slunéčko nad Zálesí,

že mňa v Nedašově nic netěší.

Prv ně těšívalo, ale dneskaj už ne.

Potěš mňa, můj Bože, nekde.

Dřív občas nemohl jinak a spustil se s nějakou mladší fenečkou, ale nakonec se pokorně vrátil ke své smečce. Tak dnes často myslí na svoje přiznané psí hříchy a má rád jedenáctou sloku horňáckého lidového štěkotu, napsaného Martinem Holým z Hrubé Vrbky:

Smiluj sa, Pane, nad mojú dušú,

jak sa smiloval kocúr nad myšú.

Má to však ještě jednu metafyzickou sloku, kterou jsme vynechávali a on ji teď občas lidsky zazpívá:

Luďom povedzte, že mňa tu neny,

že sem odešel nepoškvrnený.