Rozhovory

Demokracie je překonaná!

Agáta Pilátová

(Týdeník Rozhlas, 49/2012)

Byl žákem proslulé zlínské Baťovy školy práce, jedním z „Baťových mladých mužů“, maturoval na obchodní akademii, promoval na Vysoké škole politické a sociální. V šedesátých letech pracoval v Československém rozhlase jako reportér a pobyl tam sedm let. Pak ho profesní cesty vedly od Literárních novin k samizdatové edici Petlice, kterou založil, i k dalším aktivitám v disentu. Po roce 1989 vydal řadu knih, například romány Jak se dělá chlapec či Loučení k panně, pravidelně píše fejetony do Lidových novin. Spisovatel a fejetonista, autor několika desítek knih a stovek fejetonů i politických textů, zpěvák s příjemným barytonem - Ludvík Vaculík.

Začněme rozhlasem, kde jste v šedesátých letech působil ve vysílání pro mládež. Chodil jste po školách i pracovištích a v re­portážích zpracovával aktuální, na svou dobu velmi odvážná kri­tická témata.

Já šel do rozhlasu v době, kdy se tam začalo pracovat jinak než předtím. Už se hlásil takzvaný obrodný proces, objevovala se kri­tická publicistika. Když mě vyzvali, abych vstoupil do mládežnické re­dakce, pozvali mě na pohovor, kde jsem řekl, soudruzi, já nevěřím na vedoucí roli dělnické třídy, nevadí to? A oni se rozesmáli a já viděl, že mohu do rádia vstoupit.

Kdo v té redakci tehdy byl?

Třeba Dáša Maxová, Josef Kleibl, Ferdinand Smrčka, Jiří Kolář, Ka­mil Horák a další.

Jak vzpomínáte na své rozhlasové působení?

Nutíte mě, abych vzpomínal na ně­co, co bylo, ale to já obyčejně ne­dělám. Ale su rád z jedné věci: z mých tehdejších pořadů nebo článků není nic, co by mohl někdo objevit a použít proti mně. Nemám žádný článek, který by se proti mně dal vytáhnout, z Rudého prá­va ze mne nic neocitujou, protože já tam nikdy nepsal.

Vaše reportáže byly odvážné, oso­bité, obohatily rozhlasovou publi­cistiku a určitě přispěly ke změně společenského klimatu šedesá­tých let...

Jednal jsem podle své povahy, dě­lal jsem takzvané problémové pořa­dy. Ožehavé téma obvykle dali Va­culíkovi. Nojo, a Vaculík šel, dělal čtrnáct dní pořad, snažil se, aby to bylo jó něco. Jenže často se stalo, že se to nakonec nevysílalo.

Některé reportáže vám sice zatrh­li, ale spousta se jich vysílala.

Až mě překvapovalo, jak příznivě byly přijímány i v tehdejší redakci vysílání pro děti a mládež. Dokon­ce mě navrhli na státní vyzname­nání, a představte si, já ho oprav­du dostal! Zvítězila tím vlastně ce­lá mládežnická redakce, protože jejich progresivní směr tím dostal razítko. Jenže v týž den, kdy mi to vyznamenání dávali, se vysílal je­den můj pořad, za který mě chtěli nechat komunisti z rozhlasu vyho­dit.

Jak to dopadlo?

Vedení redakce jednalo, jak z to­ho. Chápal jsem, že po zásahu shora se něco stát muselo. Řekli mi, abych si vybral fabriku, do kte­ré chci na měsíc jít. A já si vybral tu, z níž jsem přišel: Baťovy závody ve Zruči nad Sázavou.

„Zlatá šedesátá“ jste prožíval velice intenzivně. Co si myslíte o dnešku?

Šedesátá léta považuju za dobrá, nic lepšího nemůže přijít. Svět se bude už jen pomalu zhoršovat.

To je velmi pesimistický názor, proč si to myslíte?

Protože to vidím, vy ne? Všecko se přece zhoršuje. Například mizí služby a nastupuje nespolehlivý obchod. Zhoršily se hlavně styky a vztahy mezi lidmi; pokud nejsou pracovně a služebně předepsané, není mezi lidmi žádný skutečný kontakt. Svět je plný cizích lidí, ne příbuzných.

Když přišla normalizace, založil jste edici Petlice. Co vás k tomu přimělo? A tušil Jste, že to bude mít velký význam i pro budouc­nost literatury?

Byla to doba, kdy autoři psali kníž­ky, které nesměly vycházet, a já hledal způsob, jak je dostat ke čtenářům. To byl pro mne podnět k založení Petlice. Ale jak je ta čin­nost významná, to jsem si uvědo­mil, až když mě začala pronásledovat Státní bezpečnost.

Nečekal jste to?

Ne, myslel jsem si, že se prostě opisují knížky, kvůli tomu že se přece nemůže nic stát. Znal jsem některé předpisy a dbal na to, aby se neporušoval zákon. Věděl jsem, že to musí mít formu ruko­pisu, který autor může někomu dát přečíst - to nebylo nic protizá­konného! Písařka dostávala stej­nou odměnu jako písařky v oficiál­ním nakladatelství, svou činnost přihlásila na národním výboru a platila z ní daň. V našem počí­nání se vlastně nenašla závada. Přesto knížky zabavovali, kde na ně přišli.

Nikdy se jim to ale nepodařilo zli­kvidovat.

Ukázalo se, že samizdat má ještě jeden význam: dali jsme znamení, že tady existuje odpor, byla to in­formace i pro zahraničí. Mírou úspěchu Petlice bylo také to, když třeba Šotolovi vydali knížku pod podmínkou, že ji nedá do Petlice. To jsme přece chtěli! Nebo když jsem jednou přišel k panu Seifer­tovi a on se mi omlouval: Pane Vaculíku, přišli za mnou z naklada­telství, že rukopis, který jsem vám dal - byl to myslím Morový sloup - mi vydají. To byl přece náš úspěch!

Dělal jste proti režimu spoustu věcí, ale věřil jste, že jednou padne?

Nečekal jsem, že se toho já dožiju, opravdu ne.

Ani od druhé poloviny osmdesá­tých let, když v Sovětském svazu nastoupil Gorbačov?

Podívejte, v Rusku vládl sice Gor­bačov, ale tady byly pořád jen dílčí úlevy, já třeba stále nesměl cesto­vat ani publikovat. A různé formy útlaku tady přece byly pořád, třeba děti nemohly studovat. I když v SSSR byla glasnosť, tady zůstá­valo vše při starém. A informace ze svobodnějších zemí se tu zata­jovaly. Já na to adaptoval písničku (Ludvík Vaculík zpívá na melodii Na tom pražským mostě): „Ligačov nám píše ze sovětské říše, aby­chom jim přišli pomoct, že jsme jim to dlužni. Ej soudruzi, páni, vy­měníme s vámi, za jednoho Gorbačova dáme vám je všecky. Tomu ještě hlava při myšlení vstává, těm našim už dvacet roků beznadějně leží. Na tom pražském mostě dáv­no nic neroste, když ke Hradu po­hlédneme, nadáváme sprostě..."

Teď jste mi trochu nahrál, právě na písničky se chci zeptat. Vy je nejen rád zpíváte, ale taky si vy­mýšlíte, parodujete, tvoříte „ohla­sy“ písní českých i moravských, „polepšujete“ písničky. To není jen vaším valašským původem.

Co vás podněcuje?

Prostě to dělám. Sedím nebo le­žím a přemýšlím si, a najednou mi to začne zpívat. Nemůžu za to, je to u mě metabolická věc, tělesný produkt. Mně jde jedna písnička za druhou. Raději tedy zavírám dveře, abych tím neobtěžoval ostatní.

Ve svém psaní si většinou neoblékáte těsný kabátek žánru. Ro­mán, fejeton, dopis, deník, z deníku přejdete do fiktivní prózy. Ří­káte si předem, v jakém žánru hodláte psát?

Ne, je mi to jedno, protože nepíšu kvůli čtenáři ani kvůli literatuře. Já píšu tehdy, kdy já potřebuju, co potřebuju a jak mi to vychází. A tím jsem mimo žánry. Ale je v tom za­počtena celá moje životní zkuše­nost, i když to třeba není znát.

Ano, vy vlastně pořád píšete o sobě.

To je pravda. Našel jsem si na to krásnou omluvu - takových jako já je mnoho. Mnozí cítí, myslí a jed­nají podobně jako já, nemám výji­mečné vlastnosti, možná i proto mě lidi berou. To, co píšu, je o nich, ale přitom si můžou s úle­vou říct, však je to o něm!

Otevřenost, s níž píšete, není zcela obvyklá, nebo aspoň před Facebookem nebyla. Proto se taky hodně diskutovalo o vašem Čes­kém snáři - pro nezvyklou otevřenost prezentovanou deníkovou formou.

Před Českým snářem byl ještě Rušný dům, který je založen přímo na autentickém deníku, zatímco Český snář je román psaný for­mou deníku. A víte, čím to všech­no je? Tím, že jsem si kdysi začal psát deník.

Kdy to bylo?

Formu deníku jsem objevil už dáv­no, ještě jako kluk, hned jak jsem odešel z měšťanky. Začal jsem psát u Baťů, kde bylo mučivé, trýz­nivé prostředí, které člověka drti­lo, zbavovalo ho osobitosti. Neměl téměř hodinu, kdy by mohl být je­nom sám. A já si to vyřizoval přes deník. Psal jsem o všem, a psal jsem vždycky, v každém kritickém období.

Na počátku byl tedy deník jako východisko z trablů?

Jako sebeočistná metoda. Na be­sedách říkám rád tuto úvodní větu: „Především vám řeknu, že normál­ní a zdravý člověk nepíše, ale psa­ní je jediný způsob, jak může zvítě­zit nad tím, nad čím ve skutečnos­ti vyhrát nemůže.“ Tím, že o tom píšu, tak se s tím vyrovnám, najdu si smířlivý nebo dokonce vítězný přístup. V literatuře jsem vítězem svých soubojů.

Říkáte, že u Baťů bylo trýznivé prostředí. Ale něčemu vás nauči­lo, ne?

To je přece totéž. Trýznivé prostře­dí vás vždycky něčemu naučí. Prv­ní dobu, čtrnáct dní nebo tři nedě­le na té škole jsem každou sobo­tu zápasil s tím, že uteču. Ale já to musel vydržet a překonat. A to je právě zrání, škola života. Schopnost uvědomit si, co můžu udělat, jak se k tomu mám postavit.

Zajímá vás aktuální politika?

Zajímá, paní Vaculíková pečlivě čte všechny noviny, poslouchá zprávy a velice dobře mě informu­je. Když se někdy vyjádřím k politice, tak to vím od paní Vaculíkové.

Ale neděláte to moc často.

Ne, já jenom napíšu  -  Nečasi, drž se! Anebo že nevadí, že komu­nisté zvítězili ve volbách, protože oni se aspoň trošku odhalí před parlamentními volbami.

Nejste smutný, že komunisti byli v regionálních volbách tak úspěš­ní?

Ne, vím, že tady funguje příroda, ta říká, že lidé jsou vždy nespoko­jení s tou vládou, která právě je. A jak to mají projevit? No budou volit proti tomu. S tím se nedá nic dělat.

Co Je teď pro vás důležité?

Zabývám se tématem, o kterém míním psát - že demokracie je překonaná. Stát by měl zřídit od­borné direktorium, které by sledovalo, jaké nálady má lid a co se děje v rozporu se zájmem společ­nosti.

Kdo určí, co je zájem společnos­tí?

Odborníci, tím myslím učitele, psy­chology, doktory, ekonomy... Po­čkejte si, až to napíšu. Bude to ve speciálu Reflexu. Téma zní: prezi­dent, nebo vladař.

Co si o tom myslíte vy?

Jestliže je zvolen prezident, má si počínat jak vladař. Protože lidi, kteří ho volili, by měli vědět, co se od něj dá čekat.

Váš román Sekyra právě vychází jako audiokniha, čte ji Jan Kačer...

...to jsem moc rád, to je člověk, kterému plně důvěřuji.

Však on si vaší knihy taky velice váží, řekl o ní: „Vaculíkův svět je ve své podstatě světem mým, Va­culíkův otec byl mým otcem...“ Přitom žil v úplně jiných podmín­kách než vy. Sekyra stále silně působí i na současné čtenáře. Proč podle vás pořád funguje?

Protože podmínky, rekvizity života se sice mění, ale lidi zůstávají stejní.

Snímky Tomáš Tesař

 

 

 

 

 

Prezidentování jsem radši nechal Havlovi

Renata Kalenská

(Lidové noviny, 22. července 2006, s. 11)

Svobodné slovo nemá význam, účinek má slovo zakázané, říká Ludvík Vaculík, v letech normalizace zakázaný autor.

Řekl jste: „Život je stále se zpřesňující definice toho, čím nikdy nebudete.“ Slavíte osmdesáté narozeniny. Čím už nikdy nebudete, ale chtěl byste?

Já jsem nikdy v životě nevěděl, čím budu, a nikdy jsem něčím přesně nechtěl být. Vždy na mě něco zbylo. Když jsem nešel na gymnázium, byla možnost jít k Baťovi a při práci studovat. Když jsem tam nemohl studovat obchodní akademii, musel jsem studovat odbornou obuvnickou. A až potom jsem mohl volit obchodní akademii. Když jsem poznal, že mě obchod nezajímá, šel jsem do Prahy na vysokou školu. Tam mě zajímalo vše, ale protože jsem si musel něco zvolit, zvolil jsem si žurnalistiku. Ale nevěděl jsem, jestli budu novinářem.

A teď...

Já jsem zjistil, co jsem. Mně už nezbývá nic jiného, než být Vaculíkem. Mezi námi je ten rozdíl, že vy děláte schválně to, co děláte. Není to tak, že by to na vás zbylo. Vy jste schválně taková!

Ocituji vás ještě jednou. „Čestné občanství odmítám, do konce života za sebe neručím, kdoví, co o mně po smrti vyleze.“

No, myslím, že to, co by mohlo na mě vylézt, jsem už na sebe napsal nebo řekl já sám. Akorát že se v tom asi bude někdo blbě patlat.

Myslela jsem, že to, co o vás ještě nevylezlo, vyleze poté, co vyjde vaše kniha Stará postel.

Tu si ale lidi nepřečtou, víte?

Jak to, že ne? Prý bude vydána, ale až po vaší smrti.

Ne. To bude záležet na mých dětech. Na zdraví!

Tak na vaše osmdesátiny.

Vy všichni mně ty osmdesátiny tak strašně nutíte... Já na ně vůbec nemyslel! Už od svých sedmdesáti let jsem myslel, že se mě to netýká.

Na kolik let si připadáte?

Podle hlavy na čtyřicet, protože to je vrchol moudrosti! Podle kolenou na těch osmdesát. Na zdraví!

Tak na tu vaši hlavu. Knihu Stará postel jste nazval podle postele, kterou jste si sám stloukl a v níž se vše odehrálo...

Ano. Je to prostě věc, která musela být napsána, a tím jsem se toho zbavil a nemusím to likvidovat.

Myslíte, že když uděláte něco, z čeho máte špatný pocit, tak to napíšete, a tím je to vyřešené?

Sám jsem o sobě napsal, že je to charakterová vada všech umělců. Myslí si, že když zajímavě popíšou, jak zhřešili, tak mají odpuštěno. Ne. S tím nesouhlasím.

Takže si připadáte jako velký hříšník?

Nepřipadám si jako velký hříšník. Připadám si jako člověk, který má veliký důvod ke kajícnosti.

Jste věřící? Katolický kněz Tomáš Halík s vámi tyto otázky hodně probíral.

Ano. Já jsem v určitém věku tu otázku, jestli věřím nebo nevěřím v Boha, odložil. Jako že není důležitá. Důležité je, aby člověk žil tak, aby to před Bohem mohl obhájit. A shodli jsme se s Halíkem na definici. Jestli Bůh je, či není, to je otázka ze světa fyziky. Podle Halíka - a v tom s ním souhlasím - Bůh platí. Já uznávám, že Bůh platí. A k tomu psaní - já nepíšu proto, aby čtenář měl co číst.

Takže se jen chcete očistit.

Já nevím, jestli se chci očistit. Chci se vyřídit. Vyrovnat to.

Kdy vám kniha skutečně změnila život?

Život mi změnila Sekyra. Když vyšla Sekyra, začali mě lidi považovat za autora. Tehdy mě velice překvapili dva muži. Byl to Antonín Liehm, který se mnou začal jednat jako s významným autorem. A byl to muž, který se myslím jmenoval Karel Michal. Napsal pod pseudonymem Bubáky a strašidla. A ten mi prorokoval, že budu velkým mužem. V tom se shodl s naším panem prodavačem textilu v Brumově. Když mě k němu kdysi maminka zavedla, aby mi koupila čepici, všechno mi bylo malé. A on řekl: „Sakra, ogare, ty budeš nejmíň starostů.“

A vidíte. Přestože vám to bylo nabízeno, tak jste do politiky nikdy nevstoupil. Proč ne?

Skoro si myslím, že to nebylo z lenosti. I tak musím pracovat hodně. Ze strachu to taky nebylo. Ale nemohl bych dělat to, co já chci. Takže ze sobectví?

Jste na to příliš solitér?

Připadám si takto svobodný. Podívejte se, co sklízejí ti muži politiky. Jak s nimi zacházíte! Politik se dostane na území, které je vždy někým ostřelováno. Vždyť oni prosím vás jednají se Špidlou jako s Paroubkem. Proto já v těchto poměrech vždycky nadržuju víc vládě než tomu národu. Ten národ má právo po vládě něco žádat, ale vážit si lidí, kteří něco dovedou? To u nás není. Řekněte, co se dá vytýkat Klausovi? A přece! Co mi na to řeknete?

Tak možná bych kritizovala jeho povýšenost.

To máte pravdu. Já bych řekl totéž. Jenže kdyby nebyl takový, nebyl by prezidentem. Protože by neměl tu ctižádost. Já na to říkávám: „Nemůžeme vytýkat traktoru, jehož práci potřebujeme, že přitom i vrčí.“

Nevím o tom, že by Václav Havel byl arogantní.

Ale podívejte se, co vlastně sklízí. Co mu to tady mezi lidmi působí? Výtky, nesympatie, závist. Mám já tohle zapotřebí? Já to věděl! Proto jsem tím prezidentem nebyl já a nechal jsem to Václavovi.

Mně se na vás líbí ta vaše skromnost.

A já jsem na ni strašně hrdý! Víte, co mi to dá námahy? Ale já ani nemůžu být prezidentem! Z jednoho prostého důvodu. Když mi při domovní prohlídce v roce 1975 StB zabavila takzvaně choulostivé fotografie... Tehdy jsem zavolal Pavla Rychetského a Ivana Klímu a řekl jsem jim, co se mi stalo. Pavel Rychetský řekl: „Oni tě s tím budou vydírat. Když to vydržíš, pak už ti nemůžou udělat nikdy nic.“ A Ivan Klíma moudře dodal: „No, akorát že už bys nikdy nemohl být prezidentem.“ Ale vlastně když jsme se před čtvrt rokem sešli, Ivan mi řekl: „A už bys mohl!“ Teď jsou tak znemravněné poměry, že bych i já mohl být prezidentem!

Proč jste volil zrovna lidovce?

Předtím jsem vždycky volil zelené, a to bylo ztraceno.

Takže ve chvíli, kdy to vypadalo, že to není ztraceno, jste je volit přestal.

Rozhodl jsem se už předtím pro lidovce. Aby mezi těmi dvěma nejsilnějšími stranami byla ještě třetí síla, se kterou by musely počítat.

Co si myslíte o Miroslavu Kalouskovi?

Skoro nic. Mně se zdá jako slušný člověk.

A Jiří Paroubek?

Jiřím Paroubkem jsem zklamaný a je to moje hloupost. Mně se na něm zpočátku líbila ta razance. Ale čím dál víc jsem se s ním rozcházel. Není to správný muž. Jsem proti němu úplně. Já se vůbec divím, že ho ti sociální demokraté snášejí. V politice má fungovat nějaká psychologie. Na něm není znát myšlení. Na něm je znát, k čemu se rozhodl.

LN Je to rozhovor k vašemu jubileu, tak necháme politiky. Chtěl jste, abych vám říkala, co se o vás traduje s tím, že mi to budete vyvracet. Pavel Kosatík říká, že jste stylistou-násilníkem. Své kategorické soudy pálíte s vědomím, že opět přestřelíte. A dokonce i s přáním, aby se tak stalo.

Ano. Já tvrdím, že když se násilí podaří a zalíbí, tak je správné.

Vy jste to měl vyvrátit!

No ale znásilnění, které se povedlo a zalíbilo znásilněnému, opravdu mělo být. Tím se ospravedlnilo.

Další - máte rád tradiční hodnoty a říkáte, že v této společnosti přetrvávají.

Ano. Začnu od takové maličkosti. I žena jako vy, takto vkusně přede mnou oblečena, přesto má mezi ňadry křížek! Tím chci říct, že tohle je výsledek křesťanské výchovy. Tradice je všechno to, co proniká do rodiny, do sousedství, do práce... Dále v sobě máme odpovědnost k sobě samým, cítíme hrdost za svou práci. Za násilí nikdo hrdý není.

Ani za násilí, které se násilníkovi zalíbilo?

Že by ti násilníci byli hrdí, to ne. Ti jsou rádi, že nebudou žalováni. Výraz tradice je i to, že rodina trvá.

Jste pro registrované partnerství?

To jsem proti tomu. Ať si ti dva udělají smlouvu, ale nemá to být před veřejností závazný skutek. Nemají mít normální sňatky! Svatba je sňatek ženy a muže.

U nás už to funguje. Proč nejste v tomto liberálnější? Homosexuálové se tak prostě už narodili a nic s tím nikdo nenadělá.

No tak ať s tím nic nedělají!

A proč by nemohli zažít takový obřad?

Jelikož jsem se nenaučil potápět, jsou mi odepřeny krásy pod mořskou hladinou. Prostě co ne, to ne.

Tahle poučka platí na to, že ti dva spolu nemohou zplodit dítě. Ale proč by nemohli být oddáni?

No jistě... Myslím, že úředník jim má říct: „Tak jste přišli. Co chcete? Tady to zapíšeme, mějte se dobře.“ Jaképak ciráty? Jaképak taxi s mašličkama? To je blbost! Není to prostě žádná sláva.

V tom se neshodneme. Kosatík říká, že jste vždy nespokojen s dobou, v níž žijete.

To není slabina. A navíc, já jsem náhodou velice spokojený s touto dobou, v níž můžu mnohé říkat.

Co této době vytýkáte?

Třeba reality show byly zlým činem proti společnosti. To se jí nemělo dělat. Že jsou lidé orientováni k zisku, panovačnosti...

K hedonismu?

Hedonismus může být výrazem i pro velice čistý život.

Není to typické spíš pro dekadentní společnost?

Podívejte, hedonista může být i člověk, který se rád koupe nahý. Prostě má potěšení ze styku vodního živlu a těla. Ale to nemá morálně žádné znamení. Morální znamení to dostane, když se na tom vydělává. V případě reality show byla nemravnost na straně televize, ne u těch lidí, kteří v tom účinkovali.

V čem vy jste hedonista?

To je těžká otázka... Mám rád čistý vzduch. Ticho, které není kontaminováno takzvanou hudbou. Vše je pěkné. Spánek, usínání, probouzení, zamyšlení, pěkný rozhovor... Jsem hedonista ke své rodině. Jsem strašně rád se svou rodinou.

V čem jste byl hedonista, když jste byl mladší?

Kdy mladší?

Třeba když jste psal Jak se dělá chlapec.

No tak můžu vám říct, že jsem psal s utrpením. Vždy jsem se k psaní musel přinutit. A teprve když se mi to dařilo, tak jsem pocítil ten příznivý účinek. Víte, co já mám ze svého psaní nejraději? Když to mám napsané a můžu to zlepšovat. Pak to teprve dostává vtip, inteligenci. Pak teprve to vypadá, že jsem to napsal z první vody. Tak třeba poslední slovo, které jsem dnes odevzdal do LN, má tři verze! Nejprve se v mém textu objeví ten vztek.

Vztek máte třeba kvůli vysoké kriminalitě...

Ano. Jediný způsob, jak snížit kriminalitu, je snížit počet zločinců. Já bych zavedl trest smrti pro určité stupně vražd. Jinak bych zavedl zbavení volebního práva u odsouzených zločinců. Zloděj není člověk. Zloděj je jenom živočich. Vždyť on popírá vztah člověka k člověkovi, k práci, k dětem.

Taky se prý rozčilujete například kvůli letecké přepravě jahod z Izraele k nám.

No samozřejmě! Já nesouhlasím s tím, že člověk musí kdykoli mít všechno. Zmrazil sis jahody? Tak je v zimě máš. Ale jinak ne. Oni pořád mluví o kamionech na dálnicích... V tom to není! Zakažte to! Nevozte brambory tam, kde si je můžou sami vypěstovat! Netahejte z Kalifornie víno! Dřete tím oceán! Na co se musí vozit zboží, které uspokojuje stejnou potřebu, sem a tam? Já bych si představoval vládu EU tak, že by řekla: „Národové, živte se každý na svém poli. Co vám bude chybět, dovážejte.“ To je tak prosté! Na co sem musejí vozit italské košile? Obchod s Číňanama? To bych úplně přerval!

Co se týče současnosti, nechybí vám třeba konspirace, kterou jste kvůli setkáním s přáteli používal za minulého režimu?

To pořád ještě funguje!

A jak? Popište to.

No... Nic už není. Ale mezi přáteli jsou pořád úmysly. A tím, že se mohou volně vyložit, tak skoro nevznikne důvod je uskutečnit, víte?

A nechybí vám to tedy?

Ne. Z minulého režimu mi nechybí nic. Ale vlastně... Něco jo. Obchodní a řemeslná poctivost. I paní Vaculíková říká, že za komunismu se košile vyráběly kvalitnější.

Co si přejete k těm osmdesátinám?

Dostal jsem originální dárek! Spisovatel Jan Beneš mi popsal dekret, ve kterém mi prozatímní královská moravská vláda v exilu uděluje pardon za můj pořad Valašský snář, kde jsem prokázal lidskou kvalitu, a za to mě vyškrtla ze seznamu lidí určených k zastřelení. To je pěkné!

To je.

Víte, o čem občas přemýšlím? O Lidových novinách. Já si připadám, jako bych měl zvláštní právo. Mě v těchto novinách nikdy nikdo nic nezakázal, nerozmlouval, nezměnil. A já se někdy cítím, jako bych měl své vlastní noviny v těchto novinách. A někdy si říkám, jestli já nedělám ty noviny lepšími, než se jeví jiným čtenářům. Mně totiž lidi velmi často říkají, že LN čtou jen kvůli mým článkům. To, na čem mi u Lidovek záleží, je, jak dlouho si udrží jakousi svoji nezávislost. Ale to si říkám i ze své směšné pozice majitele tří akcií.

No vidíte. Kosatík říká, že se snažíte svými soudy přestřelit, abyste vyprovokoval. A vám se to nedaří. Kdybyste skutečně přestřelil, třeba by vám to tady někdo rozmlouval.

Ne. Já si myslím, že si na mě lidi tak zvykli, že je jim úplně fuk, co já píšu. To říká paní Vaculíková.

To je ale výzva, ne?

Podívejte, já k LN cítím jakousi solidaritu. Já se vůči nim taky brzdím. Prostě jednám odpovědně. Jako kdybych byl členem té redakce. Holt mám ty tři akcie. Proti dvou tisícům sedmi stům.

Ale to je opravdu výzva.

Co?

Provokovat tak, až vám tady někdo něco řekne.

Já to zkusím. Ale skoro si myslím, že to buď nikdo nepozná, anebo si lidi řeknou: „No jo, Vaculík... Ten ať si říká, co chce.“ Vždyť na mě nikdo už ani záporně nereaguje! Už jsem takový folklór.

Když si vezmete svůj projev na IV. sjezdu spisovatelů z roku 1967 či text petice Dva tisíce slov o dva roky později, to byly velmi vlivné texty dvacátého století. Jakou váhu má dnes vaše slovo?

To ale souvisí s tím, že svobodné slovo nemá význam. Účinek má slovo zakázané. Ale jsem rád. Národu to nepomůže, ale já tím sloužím svému psychickému zdraví. A jsou tisíce čtenářů Lidových novin, kterým stačí k dojmu, že se dá žít v tomto zasraném režimu, to, že se o něm může takto psát.

To měla být ta provokace?

Ano.

Causa Ludvík Vaculík

Karel Hvížďala

(Reflex, červenec 2006, č. 29, s. 58 - 61)

LUDVÍK VACULÍK (80) je novinář a spisovatel. Ti, co čtou občas Lidové noviny a seznámili se s jeho knihami, si třeba pamatují, že napsal: Letadla mají padat, když se tolik lidí chce přesouvat z jednoho místa na druhé nebo medvědi mají žrát děti, když se s nimi chtějí koupat. V předvolební době ho rozzlobil návrh na snížení věkové hranice pro ty, kdo mohou volit. Ptá se: Proč by ti, kteří nemají žádnou životní zkušenost, měli rozhodovat o našich životech? To je nerozumné. Měli bychom se spíš starat o to, aby budoucí diktátoři, kteří se po blížící se katastrofě i u nás ujmou moci, měli pořádné vzdělání a byli trochu osvícení. Kdo se za těmito sděleními skrývá? Proč pan Vaculík provokuje a co tím sleduje?

"Touha po smíření pronásleduje mě celý život. Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám."

Napsal třiapadesátiletý Ludvík Vaculík v Českém snáři 8. března 1979, jedenáct let po okupaci, deset let po začátku normalizace, jak se říkalo uzurpátorskému totalitnímu režimu krycím jménem, a dva roky po zveřejnění Charty 77, jediného kolektivního svobodného činu po mnoha letech, tedy v době, kdy se začalo mezi disidenty hodně zatýkat a v Praze i jinde byla cítit zupácká bota Kremlu.

V předvečer svých osmdesátin, které tento svébytný autor slaví 23. července, říká:

"Nejprve bych měl říci, že jsem nikdy své narozeniny neslavil a nechtěl slavit, a když se něco konalo, tak to vždy zavinili přátelé, rodina nebo tak. Já to nemám rád. Raději slavím každý den a touha po smíření je tím, co tyto dny spojuje. Přiznejme si: narozeniny ničím nevynikají."

Spisovatel i člověk Ludvík Vaculík je ale nejen muž, který vždy věděl, že nejen k duševní, nýbrž snad i biologické rovnováze je třeba smír, ale zároveň byl urputným rváčem, jenž si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat, aby byl pro obě strany závazný. A to jak v životě, tak v psaní. Byl a dodnes je událostí v jazyce i v životě. Jeho provokace jsou testy: zkouší tím nás i sebe.

Jeho přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase na Vinohradské třídě v Praze, vzpomínají na následující historku ze začátku šedesátých let, jež je - zdá se mi - pro něj příznačná: Kolegyni v kanceláři někdo se stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu jí sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Ludvík Vaculík, popadl se stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Ludvík Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, jež jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru.

I v Českém snáři najde pozorný čtenář stopy podobné snahy: pochopit i za těžké situace druhou stranu. Jen o pár řádek před úvodním citátem najdeme popis snu, v němž Vaculík potká člena tehdejšího ústředního výboru komunistické strany Auersperga, se kterým se znal, a říká mu: "No, jen se neboj, pojď kousek dál a dělej, že nic. Nikdo za mnou nejde." Monolog pokračuje: "Já proti tobě nic nemám, když budu rozumět. Zatím všichni čekáme, jak to myslíte. Máte nějaký plán na záchranu? Chápu, že s námi mluvit nemůžete, ale teď promluv." Auersperg (původně tuším hrabě), odpovídá ve snu: "Nemůžeme udělat vůbec nic. Nikdo na našem místě nemůže udělat nic. Věříš mi?"

I SPISOVATEL JE JEN ČLOVĚK

Vaculík není spisovatel konstruktér (nevychází z karteziánského románu `a la th`ese jako Milan Kundera) ani pábitel (nevychází z hospodského řečového proudu jako Bohumil Hrabal), ani situační, myšlenkový a jazykový konstruktér (jako Václav Havel), ale pouze ze sebeprožívání, upřesňování a osobitého uchopení jazyka. Byl si a je si vědom toho, že právě za těžkých časů se musí osobnost vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít.

Osobnost je pro něj spíš nežli něco stálého a ohraničeného, než pevná sošnost, stálé úsilí o pevnou jednotu, nekonečný proces.

Vaculík jako autor z nás dělá svědky tohoto úsilí, a tím se dotýká tajemství skutečné tvorby, která je - jak soustavně připomínal Jan Lopatka - ve svých výbojích vždy trochu "nevkusná", protože je dosud nezařazená a i nezařaditelná. Vaculík selhává jen tam, kde čtenář může tušit, že míra krutosti k jiným není stejná vůči sobě samému, či když ho touha po smíru s mocnými (jako třeba při debatě s Václavem Klausem kdysi v televizi) zcela odzbrojí a přestane být partnerem. Tato selhání ale jeho výkon nesnižují, spíš jen připomínají, že i dobrý spisovatel je jen člověk a má taky své chyby jako všichni ostatní, že jsou situace, v nichž podlehne.

Letos, když se mu blížily velké kulatiny, jsem se ho zeptal, jestli si své stáří připouští: "Vědomí věku jsem si poprvé začal uvědomovat po sedmdesátce. Od toho okamžiku žiji s tím, že mám nějaký termín. Stále se divím, že Pánbůh mi dopřává tak dlouhé čekání. Ale nezlobte se, o stáří nebudu mluvit, je to směšné, když čtete dopisy třeba Petra Bezruče, které psával své milé v šedesáti a má tam stížnosti na ,staré kostečky'. Už proto jsem si řekl, že nebudu věku dělat reklamu."

Ludvík Vaculík se narodil 23. 7. 1926 v Brumově u Valašských Klobouk v rodině tesaře (otcovým a svým politickým iluzím je věnován jeho román Sekyra, který vyšel v roce 1966). Po absolvování obecné a měšťanské školy se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce. Za války pracoval ve firmě Baťa jako dělník nejprve ve Zlíně a pak ve Zruči nad Sázavou a současně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu (1941-1946). V roce 1950 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze (stejně jako třeba Arnošt Lustig, oba mají titul inženýra, který snad nikdy nepoužili) a na umístěnku se dostal jako vychovatel do učňovského internátu  Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (zkušenost z tohoto období zpracoval v první próze: Rušný dům). Po návratu z vojenské služby byl redaktorem politické literatury v nakladatelství Rudé právo a později v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny. Od roku 1958 pracoval v Československém rozhlase v oddělení pro mládež, kde se podílel na pořadech Mikrofon mladých (později Mikrofórum) a Včera mi bylo patnáct. "Nedávno jsem si přečetl jeden ze svých pořadů, který byl vysílán v cyklu Včera mi bylo patnáct. Jmenoval se Den podle snu a podle skutečnosti. V tomhle pořadu jsme vyzvali posluchače, aby nám napsali, jak si představují svůj vysněný den. Vstane, otevře okno, sluníčko svítí, na trávě je rosa, na palouček vyjde srna, sní chutnou snídani, jde do školy, autobus hned jede, v autobuse je příjemná společnost atd. Tohle děvče jsem několikrát navštívil a jeho skutečný den natočil. Je neuvěřitelné, jak se to shodovalo. Ono bydlelo na okraji Prahy, otevřelo oči, svítilo sluníčko, na trávě byla rosa, na pasece srneček, ale snídaně byla ubohá, autobus narvaný. Zčásti to tak bylo a zčásti se ono tomu rozdílu bránilo tím, že to tak nevnímalo. Škola ho velice bavila, ale něco tam nesedělo, až mi to jednou řeklo: Abyste tomu rozuměl, já jsem nechtěné dítě," vyprávěl Ludvík Vaculík před pár lety a měl tehdy v úmyslu toto děvče, plné energie, které tehdy studovalo uměleckou školu, dnes najít a jeho příběh dopsat.

TAK TO NAPIŠTE

Do všeobecného povědomí se Ludvík Vaculík zapsal až ve druhé půlce šedesátých let, když v září 1965 nastoupil do Literárních novin (později Literárních listů a Listů), kde se věnoval kritické společenskopolitické publicistice. Nevšiml-li si ho ale občan tam, určitě zaznamenal jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu spisovatelů ve dnech 27. až 29. června 1967, z něhož na protest proti předneseným příspěvkům odešel tehdejší tajemník komunistické strany Jiří Hendrych, druhý nejmocnější muž ve státě po Antonínu Novotném. Nebo manifest Dva tisíce slov (z června roku 1968), který kromě Literárních novin otiskla i Mladá fronta a Zemědělské noviny. Tento text vyzýval k občanské neposlušnosti (i když chtěl, abychom dodrželi své povinnosti vůči SSSR, a tvrdil v něm, že nelze zavádět demokracii proti komunistům). Oba projevy znamenaly pro Ludvíka Vaculíka zásadní rozchod s komunistickou ideologií, již sdílel se stále vzrůstajícími výhradami od druhé poloviny čtyřicátých let. Později Vaculíkův manifest Sovětský svaz uváděl i jako jeden z důvodů okupace vojsky Varšavské smlouvy.

Po zákazu Listů v roce 1969 (naposled publikoval v květnu toho roku, do roku 1971 psal do cyklostylovaného časopisu Jonáš divadla Semafor) přišel záhy pro Ludvíka Vaculíka i zákaz publikování knih, který se vztahoval ale jen na domácí a socialistické trhy. V zahraničí jeho knihy vycházely dál, a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty-Eight Publishers v Torontu či v Indexu v Kolíně nad Rýnem.

Připomeňme alespoň základní tituly z této doby: Morčata (1973), Český snář (1981, knihu inicioval při rozhovoru v kavárně Slavia Jiří Kolář, jenž se Vaculíka zeptal, co píše, a když on odpověděl, že nic, protože vede příliš nesoustředěný život, Kolář řekl: Tak to napište), Milí spolužáci (1981). Kromě toho v roce 1973 založil a konspirativně organizoval nejznámější samizdatovou edici Petlici, ve které jen v několika kopiích vydával zakázané knihy kolegů. Rovněž celou dobu psal do samizdatového Obsahu fejetony, z nichž nejznámější asi byl jeho každoroční text s názvem Jaro je tady. V exilových periodikách najdeme jeho příspěvky v Proměnách (New York), Svědectví (Paříž) a Listech (Řím a Kolín nad Rýnem).

Po roce 1989 se jako jeden z mála spisovatelů příliš do politického života nezapojil.

V listopadu 1989 ho na pódium v Praze na Letné nepustili, protože se organizátoři báli, aby národu nevyhuboval třeba za zbabělost. Chtěli předem vědět, o čem bude mluvit, a to on odmítl sdělit. Dnes říká: "A tím jsem se zachránil sám sobě." Věnoval se výhradně spisovatelské a novinářské tvorbě hlavně pro Literární noviny a Lidové noviny, kam píše dodnes Poslední slovo. Připomeňme také jeho knihy vzniklé po listopadu 1989: Jak se dělá chlapec (1993 - kniha o souvislosti mužské vášně a syna), Nepaměti (1998) a Loučení k panně (2003 - kniha o Božím pádu). Nevydané zůstávají jeho erotické prózy Stará postel a Chléb náš vezdejší - jestli mají vyjít, nebo ne, o tom rozhodnou po Vaculíkově smrti jeho synové. A v těchto dnech nakladatelství Dokořán a Máj - Jaroslava Jiskrová vydávají knihu Polepšené piěsničky, soubor lidových písní, ke kterým Ludvík Vaculík připsal nové sloky.

RODINA TO UNESLA

Jak se s lety mění váš vztah ke starým textům? zeptal jsem se v letošním roce Ludvíka Vaculíka. Odpověděl: "Všechno, co jsem napsal, bylo způsobeno nějakou životní chybou. Za vším je nějaký omyl. Počínaje Českým snářem za všemi mými knihami je nějaká chyba. Uznávám své chyby a snažil jsem se ve svých chybách jednat co nejlépe. Vezměme moje druhé, mladší děti: Když jsem otec, tak jsem otec. A toto byla také chyba: zásah do cizího života, ale ta žena si o to řekla. Ale byla to moje slabost, nemělo to být. Ale může člověk tohle říci, když vidí ty děti? Zaplaťpánbu, moje rodina to unesla."

Na otázky o svých knihách má předem připravenou jednu odpověď: Se všemi knihami souhlasím, i když Rušný den a Sekyru vynechává, protože v těchto knihách nemá co revidovat a nad nimi si už neklade žádnou otázku. O nejdiskutovanější knize, Český snář, dnes říká: "Tato kniha právě popisuje všechny mé chyby a bez nich by nedržela pohromadě. Já jsem třeba při práci na Snáři dlouho v textu zapíral ženský prvek, ale text nefungoval, tak jsem ho tam musel dodatečně pravdivě vepsat a zjistil jsem, že kniha se bez ženy neobejde! Docela spokojený život by se bez ženy obešel, ale dobrá kniha ne!" V současné době pracuje Ludvík Vaculík na knize Hodiny klavíru a hlavní postavou je tam žena, učitelka, která ho zasvěcuje do hry, říká mu, že nemá vysunovat rameno, když sahá levou rukou doprava, a podobné věci. A pak, pokud mu Bůh ještě prodlouží termín, by rád napsal poslední knihu. O tématu nechce hovořit.

V roce 1984 mi Ludvík Vaculík do exilu napsal:

"Jako český novinář a spisovatel jsem se jaksi nikdy dost necítil jím být, a když se mi ta funkce nehodila, porušil jsem ji. Nejsem schopen říkat něco jen jako novinář či spisovatel, neměl jsem nikdy tu kázeň. Dal-li jsem se do řeči, nerozlišoval jsem už. Nesnažím se narušovat žádnou ortodoxii ani soubor názorů, zvlášť když je dnes ani neznám. Závazek pořád cosi narušovat by mě obtěžoval. Mám rád řád, a kde mě chrání a dává mi svobodu, rád s ním splývám. Vzpouzím se jen nerad a čím dál míň.

Na vojně - ať je trochu zábavy - byl jsem vedoucím pěveckého kroužku. Na vojně je dobré všecko, co vyvažuje duševní život a vyvádí člověka z kasáren: na divadelní jeviště, na hřiště, do ,patronátního závodu' ... Jednou jsme nacvičovali, ale chlapci nedávali pozor, pořád se bavili, nechtěli ani vzít tón. ,Tak prosím vás, tak chlapci, no tak ticho ...,' škemral jsem kamarádsky. Až jsem se dopálil a zařval: ,Pozor!' A oni se postavili, vzali tón a zpívali jsme.

Dodnes nejsem normálně s touto příhodou úplně vyrovnaný. Přimkl jsem se tehdy k ortodoxii vojny, nebo se rozešel s ortodoxií kamarádství?

Dělat, co je třeba. Kéž to jen člověk vždycky pozná."

Možná že bychom si mohli dovolit říci, že všechny Vaculíkovy knihy, provokace i věčné úsilí o smíření jsou jen pokusy o to, aby poznal a přesněji si pro sebe a pro své čtenáře artikuloval, co je třeba dělat. Nebo ještě ostřeji řečeno: Co je třeba dělat, aby člověk zůstal sám sebou, aby se sobě neztratil.

A když tak nečiní, když má pauzu, zdá se mu, že je jeho existence zbytečná.