Vyňaté věty z Českého snáře.

(Ludvík Vaculík: Český snář, Brno, Atlantis 1990. 455 s.)

Milý čtenáři! Co ty víš! Těch podvodů, co dělají spisovatelé na čtenářích! (s.36)

Nemívám chuť zajímat se bez účelu o osudy cizích lidí. Neprohlížím si lidi v divadle ani na koncertě, nečekám od nich nic povzbudivého. Snáším jako trest, a vím zač, když musím někde poslouchat nějaké osudy: jsou všechny normalizovaně špatné, předepsané, bezútěšné, nebudí ve mně lítost, jsou to osudy zestátněné, patří je odmítnout! (s.68)

Předsevzal jsem si všimnout si každé pěkné věci, proto o tom mluvím. (s.69)

Ale bylo třeba říct mu něco naprosto konkrétního příznivého. (s.78)

Všecko platí, co člověk udělá, a kdo pošetile protřiďuje minulost, bude tupý, a kdo se nezná ke svým částem, bude schizofrenik. (s. 88)

Myslím, že jsou takové zárodky myšlenek, na které když nepřijde dlouho řada, zaschnou a v podobě lupů vytřepou se z hlavy, neovlivnivše nikdy ostatní myšlení, názory ani jednání svého člověka.

Přátelé mi dosvědčí, že bývám hrubec, ale uvěří mi, že jenom z nešikovnosti, nevychovanosti a neúmyslně. (s.110)

To je to právě: vždycky se mezi námi najde zároveň pár spravedlivých, sice je jich hluboko pod boží limit, ale zase z těch hříšných vždycky někteří své hříchy opějí tak krásně, že Pámbu prostě neví, co s námi. (s. 139)

Madla má ovázaný palec. Když se ráno umývala, řekla mi: "Umyj mi, prosím tě, ruce." Mydlil jsem jí malé dlaně a pravil jsem:"Kde ses zase tak ukoptila, to musíš na všecko sahat, to nemůžeš jít ze školy rovnou domů, to musíš jezdit rukama po zábradlí, otáčet se kolem kandelábrů, to musíš sebrat všecku špínu z ulice?" Když jsem to říkal, s úžasem a ustrnutím srdce viděl jsem účinky té sugesce: její tvář dostávala úplně, ale úplně výraz malého děcka. Potom, když si už sama ruce utírala, pravila: "Už vím. Ty seš asi moje maminka." A za chvíli ještě: "To jsem to dopracovala." Hledím, co to tady náhle tak voní, a je to ve váze stolístka. (s. 216)

Šla kolem paní Rohlenová a pravila: "Čas prchá jako jelen byvši do prdelky střelen." Opravil jsem jí přechodník a umínil si dál nereagovat. Jistě něco chce. Za chvíli přišla znovu a pravila: "Nic nechci, má otázka bude akademická. Když je energetická krize a v Řevnicích není na skládce žádné uhlí, ačkoli léto se chýlí ku konci, znamená to, že si budu muset natahat z lesa dříví jako Hemerkovna. Kam si je mám uložit?" -- "Jak si představujete akademickou odpověď?" zeptal jsem se a dlabal dál. "No, že někde tady na zahradě." --"To by tu vznikl cikánský tábor," pravil jsem, "máte přeci sklep." Odešla a za chvíli znovu: "Když dám dřevo do toho sklepa, je to jako - no -- jako kdybych cukr ukládala do vody." -- "Anebo do sklepa," doplnil jsem ji. "Ale když je to čistě akademické, pojďte mi ukázat, kde byste si představovala sklad svého dřeva. Musí to ale být místo, na které se budete celý den dívat jenom vy, a ne my všichni." Šli jsme na jižní stranu domu, před její byt, kde si pěstuje růže, maliny, lesní jahody, staré hrnce, zavařovačky a rozlámanou dřevěnou židli. Tam za kmenem smrku tisolistého, rozhrnuv převislé větve pustorylu a šeříku, ukázal jsem na hromadu hadrů, sklenic a květináčů řka: "Ideální místo, paní Rohlenová, že?" Stála za mnou, suchá a titěrná, ruce v bok, veliké oči ve zbrázděné tváři, a pravila: "Oceňuji váš důvtip. Tak se stane. Postačí zarazit tu čtyři kůly a dát na ně nějakou stříšku. Souhlasíte? -- "To bude to pravé, paní Rohlenová, pokud tím nemíníte, že to máme udělat my." -- "Nenene! Mám přeci tři syny!" (s. 230)

Posekal jsem zahradu, shrabal, Madla mi pomohla trávu odvézt na kompost, ostříhal jsem odkvetlé růže, ale nakvetlá poupata nechal, neboť jsou krásná, Madla růže okopala,a teď je všecko zas na týden pěkné a čisté a my jdeme pryč. Haranti, skákejte.

Když jsme včera přijeli sem a obcházeli zahradu, uviděl jsem zválenou trávu. Řekl jsem si, že je spráskám. "Co se tady zas dělo!" pravil jsem přísně. Němě na mě zírali, potom největší děvčátko pravilo tiše: "My jsme chytali motýly." Hm, ovšem, co jiného, to je klasické. "Víš, ona se ta tráva pak špatně kosí," pravil jsem. "Tak promiňte," šeptla malá dívka. "To nic," pravil jsem a pohladil ji po hlavičce, kruci. Sekl jsem trávu posypanou prvními žlutými lístky ze stromů a žasl, jenom jsem žasl nad tím, jak strašlivě jsme vždycky zváleli celou Arizonu! (s. 255)

Jde o ten hrob. Přeci ti nemusím vysvětlovat, tobě, architektce životního stylu, že to spalování lidí je útok na evropskou kulturu. Je to součástí plánu na znicotnění člověka ve smetí, zaživa i po smrti. Bez hrobu, o kterém bys mohla říci, že na tě čeká, neporozumíš správně obrazům, hudbě. Ani té "Svatební košile" nebylo by bez hrobu! Není ti nápadné, že vlády podporují kremaci? Jenom si prohlédni, jací lidé přesazují celý rok na hrobech květiny, a jací kladou jednou ročně věnce k anonymním pomníkům! Rozdíl těch ksichtů! Tak jako si porovnej obličeje lidí, co dávají rodiče do starobinců a co je opatrujou doma! (s. 288)

Mám sklon nadřízené a vedoucí, dokonce i vládu, respektovat, zvlášť když uvážím, jací jsou lidi a jak zoufalý úkol je dobře je vést. Teprv špatná zkušenost staví mě do odporu, který jsem ochoten opustit při každém zlepšení shora. Není jiné míry správnosti věci než člověkův pocit, svědomitá zkušenost a trochu odhadu o možnostech. Zvlášť špatnou mírou jsou programy, stanovy, ideologické poučky a morální předpisy. Už nikdy nebudu -- jestli dožiju -- v žádné straně! (s. 313)

V tramvaji jsem pokořen četl Eisteinovu stať "Geometrie a zkušenost". Ano, to je tvé: nerozumět tomu, co tě nejvíc zajímá. A uvědomil jsem si, že jsem přes léto trestuhodně zanedbal rychlost světla, a trest přišel! (s. 317)

Důsledný odpor proti bezpráví udělá z člověka psance z povolání. Na nic jiného nezbude mu totiž energie a čas. Je to cyklotron! Mezi tresty má co dělat, aby sehnal na chleba a otop. Nakonec mu takový život přitočí do náruče i takovou družku: s ní pak má děti, jež se učí dělit lidi na fízly v civilu a v uniformě, přátelé a věci a místa mají krycí názvy, klid a pořádek a kázeň jsou podezřelé, a když tato mládež doroste do činného věku, bude ještě mít představu, jaký to původní normální stav společnosti má být bojem obnoven? Bojím se za ty mladé lidi jejich pozdější trpkosti: až se ukáže, že příští obroda vzejde nikoli z odstrčenců od vzdělání a práce, nýbrž od těch, kteří dostali možnost studovat, pak pracovat a nakonec dozrát ke správným rozhodnutím. (s. 364)

Konečně je tu pravý smutný listopadový den, kdy vyjít do ulice znamená krásně si potvrdit, že nejlíp je sedět doma, všecky neklidy musejí se vrátit, odkud vyšly, v bytě je teplo a mnoho čistého papíru nebo aspoň mnoho knih, telefon mlčí a mlčí, roky se obracejí zpátky a všecko hloupé může se změnit v moudrost. Slunce léta krouháme v zelí do bečky lítosti, hodně ušlapeme. (s. 372)

Mezi nimi byla i jeho dcera Marie (proč jinak by mu dávala potom pusu?), která hrála myslím velice dobře. Ale muž přijde, sedne si, pošine si příhodněji pult nebo židli, opře nástroj o zem nebo o hubu a hraje, kdežto žena si rozprostře sukně, pak si aranžuje vlasy na ramenou, pak odhrnuje z čela překážející vlásky, jež mohla přeci doma snadno odstřihnout, pak se podívá, jestli ji dobře vidíme, pak zakroutí paží, aby jí později nepřekáželo napínání rukávů, povytáhne šíji z límečku, čímž si naduje zas vzadu účes a musí přechytit smyčec do levé ruky, aby pravou mohla vlasy znovu správně položit, vyzvedne si smyčec z úschovy, pak můžou teprv začít muži hrát. "Tak blbečku hraj už!" volám vždycky. (s. 402)

Síň byla přeplněná, jenom Kosík chyběl a Kriegel. Kosík proto, že naň není spoleh v pražádné docházce, a František Kriegel umřel. Vinou zvrhlých úřadů nemohl mít slušný pohřeb, byl proto jenom technicky spálen. Obřad bude po převratu. (s. 402)

Pavlíčkova "zpráva o pohřbívání v Čechách" je nové podání starého truchlovlasteneckého příběhu o spisovatelce-mučednici. Všichni do toho triku vidíme, jsme naštvaní, a přece když se rozsvítí, utíráme si dojaté nosy. (s. 426)

Seděli jsme u okna, za nímž chodili lidé, ale nemohli nás skrz záclonu vidět, a Josef pravil: "Včera jsem, jako vždycky, chtěl večer zavřít slepice. Ale nemohl jsem je najít potvory! Lítal jsem všude okolo, kde ty ludry jsou, a nikde. Já je , člověče, zapomněl ráno vypustit! Seděly v kurníku, celý den, ale ty byly tak smutné!" (s. 447)