Jen dva tisíce slov

Michael Borovička

(Mladý svět, č. 33/1999, s. 50-51)

Ta výzva vyvolala v celé společnosti nebývalé vzrušení snad i proto, že ji uveřejnily současně tři deníky a jeden týdeník. Jmenovala se "Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem" a 27. června 1968 bylo možné si ji přečíst v Práci, Zemědělských novinách, Mladé frontě a Literárních listech. Ještě téhož dne k ní předsednictvo ÚV KSČ zaujalo odmítavý postoj. Následujícího dne se připojila i vláda a Národní fronta. Josef Smrkovský, který rozhodně nepatřil ke "konzervativcům" ve vedení strany, otiskl 5. července v Rudém právu článek symbolicky nazvaný "Jeden tisíc slov", v němž výzvu označil za "politický romantismus".

Měl pravdu, nebo přeháněl? Z hlediska vysoce postaveného komunisty, který navíc v té době stále silněni cítil blízkost nemilosrdného bratrského obětí Sovětského svazu a jeho spojenců, byly rozhodně obavy oprávněné. Manifest totiž vybízel k rozvoji lidového hnutí, které by podpořilo demokratizační proces v zemi. I mnoha reformním komunistům mohla znít velmi nepříjemně následující slova: "Od začátku roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně... Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po dvacet let žít jakýmsi politickým životem... Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitost k záchraně své i národní cti."

Bez komunistů to nejde

Na druhé straně však manifest odporoval názorům, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nejen nespravedlivé, ale také nerozumné, protože mají vybudované organizace, v nichž je třeba podpořit progresivní křídlo. Koneckonců, komunisté mají dosud v rukou "všechny páky a tlačítka". Manifest varoval před netrpělivostí, která se lidí zmocňovala. Novým lidem je třeba popřát čas k práci. Od centrálních politických orgánů sice není možné očekávat víc, ale je třeba usilovat o změny v okresech a obcích. Konzervativce či lidi zkompromitované je nutné přimět k odchodu, avšak pouze slušnými způsoby. Okresní noviny je třeba z "úřední trouby" proměnit v tribunu všech kladných politických sil". Na adresu Slováků výzva "Dva tisíce slov" poznamenala, že federativní uspořádání státu je jen jedno z demokratizačních opatření, které nemusí ještě automaticky přinést Slovensku lepší život.

Dokument svým obsahem a požadavky nepřekračoval úroveň tehdejší publicistiky, co však reformní vedení KSČ tak vyděsilo, byly asi vnější okolnosti.

Dnes nám manifest "Dva tisíce slov" připadá jako velmi krotké čtení. Vášně tehdy spíše tlumil, byl to politicky chytrý text. Na politiky však mocně zapůsobil především tím, že se v jeden den objevil hned ve čtverých novinách, což byl trik, který se dosud dařil pouze straně. A byl formulován jako výzva.

Reformním komunistům ve vedení KSČ manifest "Dva tisíce slov" zkomplikoval život v nejnevhodnější dobu. Musel čelit nejen "staré gardě" kolem Indry, Biåaka, Koldera a dalších, ale především tlaku ze zahraničí. Už zhruba od května 1968 se i v komentářích západního tisku začaly objevovat obavy, že Sovětský svaz a většina ostatních členů Varšavské smlouvy by mohly za určitých okolností proti reformnímu procesu v Československu použít vojenské síly. V době, kdy "Dva tisíce slov" vyšly, se konalo na území Československa společné velitelsko-štábní cvičení Varšavské smlouvy. Průtahy s odchodem cizích jednotek po jeho skončení byly přímým nátlakem na čs. vedení.

Socialismus v ohrožení?

Představitelé reformního vedení se ustavičně snažili konzervativce v Moskvě, Varšavě, Berlíně, Budapešti či Sofii přesvědčit, že socialismus v Československu ohrožen není a "kontrarevoluce" opravdu nehrozí, ale bylo to marné. Jejich obavy, že se situace československým komunistům vymkne z ruky, však nebyly tak docela bezpředmětné. Po květnovém plénu ÚV KSČ dění v zemi strhlo i ty, kteří se zatím na "obrodný proces" dívali skepticky. Postupně vycházely na denní světlo krvavé zločiny komunistického režimu v 50. letech a byly nazývány pravými jmény. Činnost obnovily "buržoazní" mládežnické organizace Junák a Sokol. Vznikly i nezávislé organizace, které se stávaly nesmělým zárodkem pluralitní demokracie, jako byl Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub 231, který sdružoval bývalé politické vězně. Na stránkách novin se diskutovalo o možnosti založení další politické strany, která by mohla být i opoziční. Cenzura nefungovala a novináři se těšili naprosté svobodě tisku. Také církve si oddechly, jejich sevření komunistickým státem polevilo. Lidé začali svobodněji cestovat do "kapitalistické" ciziny.

Za této situace se nelze divit, že manifest "Dva tisíce slov" posloužil Sovětům jako jeden z důkazů o existenci "protisocialistických sil" v ČSR. Moskva nereagovala hned, ale až se zpožděním. Desátého července označila Litěraturnaja gazeta manifest za platformu kontrarevoluce a následujícího dne jej Pravda charakterizovala jako útok proti socialistickým základům Československa.

Manifest a jeho tvůrce

"Dva tisíce slov" byly manifestem dějinného významu, o to pozoruhodnější jsou až komické okolnosti, za nichž vlastně vznikal. Spisovatel Ludvík Vaculík, který manifest na žádost skupiny vědeckých pracovníků napsal, se k nim přiznává v Literárních listech z 11. července 1968 v Omluvě o 992 slovech, v níž vysvětluje, proč mu vypadla část textu týkající se Slovenska. 

Vaculík psal výzvu osm dní, vždycky když přišel z práce. Mohl psát, teprve když všichni šli spát, protože Vaculíkovi, jak se sám přiznává, měli "blbý byt". Nešlo mu to rychleji i proto, že nebylo klidu ani v noci, neboť na ulici vyměňovali tramvajové koleje. Termín nestihl. Skupina vědeckých pracovníků, která ho požádala o zformulování výzvy, si musela počkat. Na schůzku, kam měl přinést návrh textu, se přišel jen omluvit. Původně chtěl mít slov tisíc, ale to nestačilo, do toho rozsahu se nevešel, a tak chtěl text zaokrouhlit na rovné dva tisíce.

Iniciátoři také uvažovali, koho poprosí o podpis pod výzvu. Vaculík navrhoval Yvonnu Přenosilovou, protože prý se mu od ní líbila píseň Už to nejde dál. A také Josefa Smrkovského, na což kdosi namítl, že to by byla tragédie. Také se pokoušeli získat ministra kultury Miroslava Galušku, kterého ale nesehnali. Pak si ale řekli: "Buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat."

Když byl text hotový, potřeboval Vaculík vědět, kolik má vlastně slov. Byl v jednom kole, neměl čas, a tak požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou v textu udělal tužkou čárku. Když pak Vaculík namátkou překontroloval jednu stovku, zjistil, že je v ní o sedm slov navíc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila. "Synovi jsem ostře pravil," napsal v Literárních listech 11. července 1968, "že to je typické pro jejich generaci, ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději na příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubky, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal."

Druhý den jej prof. Brod žádal, aby ještě něco doplnil. Vaculík však měl naopak krátit. V hluku a zmatku redakce to udělal. Tak vznikla konečná podoba manifestu "Dva tisíce slov".

Podepsala jej řada osobností vědeckého života v čele s prof. MUDr. Janem Brodem, DrSc., ale i populární osobnosti, jako byli Jiří Hanzelka, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Vojta či manželé Zátopkovi. Později se k nim přidalo mnoho dalších.

Ludvík Vaculík v manifestu vtipně o tehdejší době napsal: "Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději." Netušil tehdy, že za necelé dva měsíce ona naděje definitivně zemře a nová se objeví až za jednadvacet let.