Jaký režim jsem pomáhal stvořit...

Jan Lukeš

(Literární noviny č.27/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

-Budu psát. Budu popisovat všechno a všechny okolo, na světnici, ve škole, v továrně. (...) A budu svých zápisků, pozorování a myšlenek používat, až budu chtít být literárně činný (...)

-Chápal jsem, že jaký režim jsem pomáhal proti jejich vůli stvořit, v takovém museli moji milí spolužáci nějak žít.

Přesně půlstoletí dělí oba citáty: první je záznamem z deníku Ludvíka Vaculíka z 9. ledna 1944, druhý z doslovu k jeho knize Milí spolužáci! z června 1994. Kdy se Vaculík jako ještě ani ne osmnáctiletý jinoch psaním zaklínal, sotva mohl tušit, k naplnění jakého záměru své zápisky opravdu využije. A když se k nim od roku 1979 začal vracet, naposledy a definitivně vloni, už s odhodláním dozvědět se, jaký to tedy opravdu pomáhal režim stvořit a jak se toho sám konkrétně účastnil, nevěděl už zase ani, co vlastně k tématu obsahují. Kniha, která z toho vznikla, je tedy kuriózním průnikem dvou vlastně od základu protikladných tendencí. Vaculíka mladého se starým, jemuž však přesto nelze upřít jednotu v tom, co on sám pojmenoval v jednom dávném fejetonu: "mou největší silou je mé lpění". Dodejme však raději hned, že v tomto konkrétním případě také největší slabinou...

Jak se zdá, všechno v této souvislosti přímo nutká k tomu otestovat Vaculíkovu knihu jako nejkrajnější výhonek dnešní tendence nahrazovat literární fabulaci dokumentem, spolehnout se prostě jen na jeho autenticitu, vlastně už netvořit, ale pouze zapisovat. To je jistě legitimní úvaha, do krajnosti ji však teď dovedl Pavel Janoušek v článku Logo Vaculík (Tvar č. 11/1995), když si "kupříkladu - namátkou - dejme tomu" vzal právě Vaculíka a jeho knihu na paškál, označil ji rovnou za "pokleslou literaturu pro vzdělance", jejího autora pak pouze za cosi jako obratného hitmakera, megalomansky využívajícího svého jména k publikaci textů, které za to nestojí.

Sám jsem použil v recenzi napsané bezprostředně po vydání Milých spolužáků (Týden č. 14/1995) slovo pýcha, abych vyjádřil svůj dojem z díla zejména v druhé polovině tak málo uřízeného, jakoby vymknuvšího se svému autorovi z rukou a zavalivšího jeho samého jakousi únavou z té probírky minulostí ("Hromádka čekajících dopisů je veliká," zapisuje si už trochu nervózně Vaculík za práce na rukopisu v roce 1994 ve Ville Waldbertě u německého Feldafingu). Janouškův soud zdá se mi však upřílišněný - podsouvá totiž autorovi motivy, které už nemají s vlastním dílem mnoho společného. Nevím například, proč by neměl zrovna spisovatel brát v potaz, jaký komunikační svět vytvořila masová média, když na to přišel už kdejaký pitomec, který dá dohromady sotva holou větu - přitom ale právě Vaculík je tím, kdo se médiím spíše vyhýbá. Působí-li dnes jeho jméno jako "dobré logo", má to tedy asi přece jenom trochu hlubší příčiny, než aby je bylo možné odbýt ironickým konstatováním, že "Ludvík Vaculík je Spisovatel, a to spisovatel Osobnost, a to osobnost Autentická".

Kdyby si Janoušek býval odpustil podobné ornamentální úvahy, přišel by pak možná na to, že jeho okázale nesnobský soud ("tato kniha je pouze tím, čím je: knihou deníkových zápisů a dopisů, někdy zajímavých, jindy - často - nudných") je jenom hlučným vyrážením dávno otevřených dveří. Že Milí spolužáci! nejsou knihou deníkových zápisů a dopisů, totiž nikdy nikdo netvrdil, a že jsou zejména mudrlantskými úvahami komisního studenta Vaculíka a jeho rozkochaných milých spolužaček (tak by se měla vlastně kniha jmenovat), místy nudnými až k ukousání, na to přijde snadno každý sám.

Osobně si myslím, že se tu Vaculík stal tak trochu zajatcem i obětí zvolené metody, vycházející z kdesi už vyslovené představy, že ve svých dávných denících má vlastně všechno napsáno dopředu. První dvě části Milých spolužáků, Kniha indiánská (Deník 1939-1941) a Kniha dělnická (Deník a dopisy 1941-1945), které se v samizdatu objevily v roce 1981 a 1986 a v roce 1986 byly také publikovány v exilovém nakladatelství Index, působí ještě jako osvěživě insitní obrázky z Vaculíkova dětství, vystřídané pak někdy kuriózním, ale v některých charakteristikách dodnes výstižným hledáním sebe sama uprostřed baťovského kolektivu Mladých mužů a protektorátní atmosféry ("Myslím si, že imponuji; a když se snažím být k sobě kritický, jsem k okolí hrubý a rád bych si myslel, že je to upřímnost.").

Čtenář však zcela správně předpokládá - a autor to také sám výslovně potvrzuje -, že těžištěm celého souboru bude až období následující, od osvobození do let 1948-49. "Co jsem si já myslel tehdy o tom Únoru, jak jsem se s tím vypořádával, a hlavně co jsem přímo dělal?", to je základní otázka, na kterou si chce Vaculík odpovědět závěrečnou Knihou studentskou (Deník a dopisy 1945-1949), dokonce s pevně stanoveným hlediskem. Jak se on, od května 1946 člen komunistické strany, vlastně lišil od ostatních komunistů, když celý život byl subjektivně s nimi ve sporu? Zde je podle mě nejcennější jádro knihy, jehož dosahu si možná nebyl vědom ani sám autor. Vaculík totiž evidentně zmíněný spor považuje za něco pouze svého osobního, v obdobném sporu se svou stranou a svými soudruhy žili však i mnozí další, dokonce - soudě podle některých dnešních výroků - snad vůbec všichni. U mnohých jde o pouhou účelovou lež, syndrom "to oni" byl však stejně rozšířen ve straně jako v celé společnosti. V tomto ohledu by tedy Vaculíkova sebeanalýza mohla posloužit jako pars pro toto, jako pokus o sejmutí kříže viny z ramen svých i jiných.

Jenže bohužel ukazuje, že to, co se s historickým odstupem jeví jako zcela jasné a zřetelné, má v dané chvíli obrysy jen mlhavé a hraje často roli jen podružnou a pobočnou. "Chtěl jsem se podívat do svých deníků a ono to tam nebylo!" zoufale konstatuje v roce 1994 Vaculík, načež v náhradu za to zahrne čtenáře cizími dopisy, o nichž se domnívá, že portrét jeho vlastní rozšíří na obraz celé jeho generace. Z něco přes stovky stran Knihy indiánské a z více než dvou set stran Knihy dělnické rozrůstá se Kniha studentská na téměř čtyři sta stran, prakticky ale bez zisku. Soukromé životy zračící se v dopisech plynou většinou jinými koryty, než v jakých by je po letech Vaculík pro své potřeby rád našel, on sám pak jako by pod tlakem nutnosti odevzdat rukopis do nakladatelství nebyl schopen z odstupu ničeho jiného než marginálních glos vsouvaných do textu, jak ho zrovna napadne.

Tedy zbytečná práce a mrtvé dílo? Ano i ne. Možná právě v té hlušině slov, kterou Vaculík nedokázal prosít a v níž jako blesk zaznívají jen výroky jeho paní učitelky Svatoňové (6.3.1948: "Já dnes nemám svobodu slova a z Tebe se začíná ozývat fanatik."), je něco dobově příznačného a charakteristického, pro co stojí za to knihu číst. Při veškeré své předimenzovanosti patří totiž mezi vzácná díla nejen pro ty, kteří budou kdy shledávat prameny Vaculíkova života a tvorby (a zase výstižná paní učitelka 17. 5. 1949: "V citových věcech jsi opravdu jako slon mezi porculánem."), ale i pro ty, kteří se budou chtít přes osobní pokání jedince - třebaže možná ne zcela vědomé - dobrat vyrovnaného vztahu k minulosti celého národa. Takoví jsme byli...