Omluva o 992 slovech

Ludvík Vaculík

(Literární listy, č. 20/ 1968, 11. 7. 1968)

A jestliže uslyšíme nespravedlivé výčitky, velkoryse je přejděme -- a doma o nich znovu přemýšlejme. Své spravedlivé výčitky si ponechme pro sebe. V tomto čase sporů vracejme řeč na to, co je nám společné a v čem se můžeme se Slováky shodnout.

Tedy těchto jedenačtyřicet slov jsem už věru mohl přidat! Však jsem je tam původně měl. Ale pak jsem je musel vyškrtnout pod tlakem okolností, které se pokusím vylíčit. Prosím předsednictvo ÚV KSS, aby moje vysvětlení považovalo za omluvu, kterou musí odmítnout.

Totiž bylo to tak. Já jsem "Dva tisíce slov" psal osm dní, vždycky když jsem přišel z práce. Píšu pomalu, protože mockrát přepisuju, a můžu psát, až když všichni u nás jdou spát, protože máme blbý byt. V těch dnech však nebylo klidu ani v noci, protože v naší ulici vyměňovali koleje. To mi každý dosvědčí. Když jsem zavřel okno, bylo zas moc vedro. Na schůzku s vědci, kam jsem měl přinést už návrh textu, jsem se přišel jenom omluvit. Až k dalšímu termínu jsem měl text pohromadě, ovšem nevěděl jsem, kolik těch slov je. Chtěl jsem jich mít dva tisíce, když do jednoho tisíce jsem se nevešel, až to bylo mým původním úmyslem. Na schůzce jsem dostal množství připomínek, jimž jsem přes neděli podle možnosti vyhověl. Na téže schůzce jsme se dohodli, koho požádáme o podpis. Já jsem navrhl kromě jiných také Přenosilovou, protože se mi od ní líbí píseň "Už to nejde dál", a taky Smrkovského, na což však někdo namítl, že to by byla tragédie. Taky jsme pomýšleli získat ministra Galušku, což jsem měl na starosti já, ale nevykonal jsem to, protože z naší redakce se téměř nedá telefonovat. Když jsem se dovolal, zas tam nebyl Galuška, tak jsem mu aspoň nechal vzkaz, jestli bych mohl zavolat večer. Večer jsem však na to úplně zapomněl, kamsi jsme se ženou šli a Galuška volal sám. Ten, s kým u nás mluvil byl však náš desetiletý syn Jan, který mi až ráno řekl: "Tato, a máš volat jakéhosi Galušku." Když jsem volal na ministerstvo, Galuška tam nebyl. Taky jsme chtěli mít podpis Matušky, Kvašňáka a Kriegla. Matuška odjel, Kvašňák nebyl k sehnání a od Krigla jsme upustili, protože někdo správně poznamenal, že ten by z toho mohl mít průser. Tím odpadl i Borůvka a vůbec celé pokrokové křídlo, protože jsme si řekli: buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat. 

Po nikom se nechtělo, aby podpisoval něco naslepo. Možné však je, že někteří četli jen letmo, nebo ho četli celkem až po Kodajovi, jelikož nám věřili. Někteří vyslovovali jednotlivé námitky, jenže každý jinou; nebylo možno s každou z nich znovu obcházet všechny podepsané.

Ale nyní ještě k práci na textu. Když byl hotov a projednán, dodatečně a bez ničí připomínky jsem vepsal ony tři věty, které jste četli na začátku této omluvy. Teď bylo konečně možno slova definitivně spočítat. Potřeboval jsem však nutně pracovat na "obrodném procesu v Semilech", proto jsem požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou udělal značku. Když je spočítal, nechal je tam ležet a kamsi šel. Namátkou jsem překontroloval jednu stovku: bylo v ní o sedm slov víc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila! To mě rozzuřilo a spíš roztrpčilo. Připadalo mi, že jsem na všechno sám. Stranické konference přede dveřmi. Začal jsem počítat úplně od začátku a čekal jsem, až se syn vrátí. Když přišel, tak místo aby pokračoval v přepočítávání, kde jsem přestal, začal se hádat a schválně přepočítával po mně všecko od začátku. Žádnou chybu ovšem nenašel, přestože já jsem každou stovku kontroloval nejmíň třikrát. Přiznávám, snad jsem v této chvíli přecenil tuto stránku věci. Byl jsem také velice nervózní, protože co chvíli někdo telefonoval a žádal mě, abych napsal o křivdě, která se mu stala. Řekl jsem, že teď nemůžu. Synovi jsem ostře pravil, že je to typické pro jejich generaci: ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději v příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubku, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal. 

Druhý den jsem vzal slova do redakce. Pořád jich bylo 2032. Ještě telefonoval prof. Brod a tlumočil mi shodnou připomínku několika nekomunistů: mělo být výrazněji řečeno, že i oni chtějí, aby příští výbor komunistické strany byl lepší. To vyžadovalo slova navíc, a já měl naopak škrtat. Musím podotknout, že v naší redakci se také nedá pracovat. V hluku, zmatku a neustálém vyrušování jsem musel nahonem zredukovat počet slov. Vyškrtl jsem ovšem napřed ony tři věty, neboť ty nikdo ze signatářů ani nečetl.

Teď když je čtu, stejně nevím, jestli by byly předešly slovenskému roztrpčení. Jejich účelem bylo vyzvat český rozum k soudnosti, s níž se lépe projednají naše společné starosti. Věcně však nepřidávaly nic k tomu, co jsme řekli: "Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Režim -- v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť -- se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".

I po promyšlení stanoviska ÚV KSS nemám na tom já osobně co měnit. Myslím si opravdu, že první naší společnou věcí vedle federalizace je dosáhnout odchodu takových funkcionářů, jací utvořili v republice režim, v němž se všecko rozumné, tedy i federalizace, zdrželo o dvacet roků. Mezi námi a Slováky není nic, co by nešlo rozumně dohodnout, předpokladem však je, že se zbavíme lidí, kteří brání rozumu pracovat. Snažili jsme se říci, že se jich musíme zbavovat metodami radikálního nenásilí, které nevybočí z mezí zákona.

Bratři Slováci! Až to budete podle své potřeby a jen ze své vůle dělat, prosím, či byste to mohli zařídit tak, aby to zas nebylo na mě.