Taková láska

Marta Ljubková

(Literární noviny dvojčíslo 52/1/2002)

(Ludvík Vaculík: Loučení k panně. Brno, Atlantis 2002, 256 s.)

Poslední kniha Ludvíka Vaculíka Loučení k panně nese podtitul Výběr z většího nálezu. Jako by se autor snažil svůj opus žánrově poněkud rozmlžit. Toto označení - přestože my budeme zřejmě tíhnout spíš ke klasickému pojmu "román" - tak hned v úvodu signalizuje fragmentální způsob skladby, pro nějž se Vaculík rozhodl.

Loučení k panně má nikoliv výjimečnou, přesto však ne zrovna běžnou strukturu. Hlavní hrdina František je spisovatel, a tudíž tematizuje své psaní. Tvorba knihy rovná se "zakládání spisu" pro osudovou lásku; do něj František zařazuje texty různého původu: vlastní deníkové záznamy, své dopisy odeslané oné lásce a také dopisy, které od ní obdržel. Poslední část struktury tvoří vyprávěcí pasáže v er-formě, jež zmíněné fragmenty spojují v plynulý románový příběh. Tato metoda má pochopitelně mnoho výhod: například umožňuje Vaculíkovi stěžejní (a leckdy zdánlivě banální) situace popisovat z vícera stran, pečlivěji a promyšleněji pracovat s klíčovými motivy či velmi volně nakládat s chronologií příběhu. Tento způsob výstavby příběhu pochopitelně působí mnohem autentičtěji, autobiografičtěji - Vaculík se tu (myslím, že zcela záměrně) vystavuje potenciálnímu nařčení z přílišné sebeprezentace, exhibicionismu, možná i zneužití cizího soukromí. Přiznávám, že v mém případě na sebe promyšlený tah celku-románu natolik strhl pozornost, že žádné podobné výtky vznést nedokážu. Je mi úplně lhostejné, jestli Loučení k panně má nějaký reálný základ, nebo ne. Pro mě je to z mnoha důvodů především pozoruhodná literatura.

Mladá dívka - čtenářka se odvažuje napsat staršímu, váženému autorovi. Ten se s ní po čase schází, aniž by tušil, co pro něj bude Kristýna v budoucnu znamenat. V té době se právě bolestně (či bolestínsky) rozchází s matkou svých dětí (nikoliv se svou ženou - s tou už mnoho let žije v paralelním, v jeho vidění jaksi prvním a pevnějším svazku, totiž svazku manželském). Víceméně náhodné setkání s cílevědomou devatenáctiletou pannou se mění v náklonnost, lásku, pevný vztah. Tolik obsah zhruba první, v podstatě dost nesnesitelné části knihy.

V tomto úseku líčí Vaculík setkání Františka a Kristýny téměř v řádu (mluvím o příběhu, ne ovšem o promyšleném stylu a pro autora naprosto charakteristickém jazyce) pokleslé červené knihovny. Kristýna přichází o panenství pochopitelně s tím správným mužem, který ji může tolik naučit - a také to dělá. Vaculík naznačuje, že hrdinka je sice inteligentní (usiluje o studium bohemistiky a hispanistiky na filosofické fakultě), nicméně má před sebou ještě dlouhou a dlouhou cestu, na níž ji ovšem zkušený František může provázet.

František má sice zprvu skromnou obavu ze své tělesné nedostatečnosti, ale brzy se ukáže, že naprosto zbytečnou, a proto může mladé dívce poskytnout vše, co ve svém věku potřebuje. Kristýna si pochopitelně takového daru nesmírně váží, propadá sice sebereflexivním chvilkám ("Vím, že se budu ještě vyvíjet" - s. 6), ale cele se Františkovi oddává, bez něj by vlastně nedošla vůbec nikam ("Nemám se přihlásit do kursu kreslení?! - s. 8). Taková Kristýna je jistě snem každého muže ("Povídej mi všecko, co ti dělá dobře říct. Naučím se rozumět." - s. 8). František ji také dokáže náležitě ocenit; ačkoliv je ve svém věku prakticky na konci života, v Kristýně poznává ženu, jež má v jeho životě v mnoha směrech prvenství, jejich vztah je v jeho poněkud senilním vidění jakoby osudový, nutný, Kristýna se zkrátka z nejrůznějších hledisek stává jeho "první", přenášejíc tak na něj svou čistotu a neposkvrněnost. František Kristýnu bere pod svou ochranu s pocitem, že je mu svěřen jakýsi vyšší úkol - vychovat z panny ženu.

Až do tohoto okamžiku je Vaculíkův opus určený jen pro silné povahy. Co se týče jazyka, autor se nevyvaroval ani různých podivných eroticko-hravých tvarů a patvarů: klitoris je pak nazýván "krytolízkem" a krev "krvičkou".

Jenže: během této části se jaksi nenápadně (lepší identifikace je možná až při opakovaném čtení) objevují zcela jiné motivy, které získají na intenzitě a průkaznosti až zhruba v polovině knihy. Zpod všeho toho stařeckého plesání nad mladým tělem a duchem a vlastními schopnostmi začne vystupovat strach, že jde o tělo poslední, o poslední příležitost, o loučení se životem.

Skutečnou sílu získává příběh Kristýny a Františka ve chvíli, kdy se Kristýna přimyká k církvi, přestává Františkovu tělesnou lásku přijímat jako nevinnou samozřejmost a - již dosti zformována - vydává se, přirozeně a dle očekávání hlavního hrdiny i čtenářů, na vlastní cestu. A nejen to: zatímco v první části se považoval za vychovatele František, v druhé části se Kristýna jako k nejvyšší autoritě obrací k Bohu, a její milenec tak nejenže přichází o mnoho ze svého postavení, ale je dokonce i sám vychováván a napravován (a trestán). V tu chvíli autor vypisuje bolest, nejistotu, trýzně svého hlavního hrdiny: František, muž, je ve své ješitnosti pomalu opouštěn. Přestává sebeobdivně litovat, že ho Kristýna nemá s kým srovnávat, a začíná se bát, že svým předcházejícím přístupem k ní něco pokazil, že ji "svedl" na nesprávnou cestu.

Vaculík sugestivně vykresluje starého muže, který se sice děsí skutečnosti, že přichází o poslední možnost tělesné rozkoše, ale zároveň se mnohem víc obává další ztráty blízké osoby, osamění, nutného bilancování. Ztrácí své výsadní postavení (to už se mu ostatně v životě stalo), ale tentokrát v nerovném souboji. Z nadhledu svého věku si uvědomuje, o co se Kristýna svou zaslepenou oddaností Bohu (chce vstoupit do kláštera) připravuje, ale nedokáže jí to vymluvit. Od zhruba poslední čtvrtiny se František začíná navenek, ale hlavně vnitřně připravovat na nevyhnutelný rozchod. Částečně se vzdává svých spasitelských a vychovatelských postojů, ale jeho postava je o to rozporuplnější - napůl si vědomá své ceny a výjimečnosti v Kristýnině životě, napůl chápající, že své lásce už prostě nedokáže rozumět a že se odmítá změnit. Druhá část románu je plná hořkosti, neporozumění, ale především osudového míjení. Co se na začátku zdálo jako samozřejmá jednoduchost, se v druhé půli mění v obrovské břemeno.

Jednoznačná "limonádovost" prvních kapitol se - jak jsem uvedla výše - stírá při každém dalším čtení. Ve chvíli, kdy známe vývoj jejich vzájemného vztahu, jsou pro nás František i Kristýna mnohem čitelnější, plastičtější. Další čtení Vaculíkova románu zároveň umožňuje pečlivěji sledovat i jiné motivy, například linii rodinných vztahů. Milenecký poměr ústředního hrdiny a Kristýny se totiž často přibližuje vztahu otce a dcery.

Těžko popsat, natož vysvětlit onen klíčový moment, v němž se Vaculíkovo Loučení k panně tak ostře a zásadně láme. Možná k němu dochází ve chvíli, kdy si hlavní hrdina začíná uvědomovat, že jeho milostný příběh (byť zdánlivě šťastný) ze samé podstaty věci nemůže být ničím jiným než loučením. Začne se tedy loučit skutečně, "čtenářovi na očích".