Tisíce slov Ludvíka Vaculíka

Pavel Švanda

(Listy, 2009, roč. 39, č. 5, s. 92-93)

Do knihy Tisíce slov Ludvík Vaculík sebral množinu starších textů. První pochází už z padesátých let a poslední z let sedmdesátých. Jsou tu novinářské články, reportáže, eseje, fejetony, úryvky z nepublikované krásné prózy i dobové dokumenty, zápisy o vyloučení z KSČ, Dva tisíce slov, Prohlášení Charty 77 a protokoly z výslechu. Tisíce slov lze tedy číst jako soubor dobových dokumentů, ale také jako téměř demlovsky složitou sbírku osobitých literárních projevů.

Pamětník a historik si rozhodně přijdou na své. V Tisících slov lze vysledovat mnohé dobové rozpory, vesměs precizně popsané, přemýšlivě rozebrané. Výhodou publicisty Vaculíka vždy bylo, že to, co se jinému jevilo jako náhodná banalita, dokázal úsporným jazykem popsat jako zajímavou a obecně platnou situaci. Vaculíkův jazyk byl vždy specificky kořeněný, a přesto čtenářsky přístupný. Možná, že autor pro sebe mnohdy myslil nářečně, což půvabně překládal do obecné češtiny. Tisíce slov tuto řeč dokumentují ve vývoji od raných počátků.

To obsahově vaculíkovské, co se vine celou knihou a co zůstává autorovi dodnes, je bazální, snad rovnou instinktivní zájem o problém legitimity moci. A je zřejmé, že už v šedesátých letech kladl Ludvík Vaculík otázku jinak, než bylo veřejně povinné. Víme, že vedoucí moc KSČ se formálně odvozovala od marxistické spekulace o vývoji dějin. Z té vyplývalo, že mocenské poměry ve státu, ale i v každé obci, se měly označovat jako historická nutnost. Skutečnost se zdůvodňovala pomocí tvrdě deterministické teorie o dějinném předurčení jednotlivců i sociálních skupin třídním původem. Veřejná i soukromá realita v našem státě pak byla údajně ospravedlněna taková, jaká byla, se všemi nedokonalostmi, protože jiná podle marxistů ani být nemohla. Vaculíkovo opakované dotazování po legitimitě moci se ovšem neopíralo o historický ani dialektický materialismus, nýbrž vycházelo z perspektivy zdravého rozumu. Novinář se ptal, slouží-li tato moc, tak jak konkrétně funguje před našima očima, lidu, nebo ne? Lidem se pak podle Vaculíka nerozuměla polomytická anonymní masa, ale konkrétní lidé. Od tohoto způsobu kladení otázek se pak odvíjela i osobní proměna autora z komunisty v řekněme kritického liberála. Otázku po legitimitě moci neřešil Vaculík jen tehdy, dokud byl redaktorem Literárních novin šedesátých let, ale i jako disident, doptávající se ve svých fejetonech po moci mocných i po „moci bezmocných“.

Pamětníka po letech znovu potěší, kolik pozornosti Vaculík vždy věnoval mimopražské realitě. Připomene si rád dobové detaily, například Filmové a televizní noviny A. J. Liehma, jež na konci šedesátých let vlivně provázely naši filmovou „novou vlnu“. Všimne si také, jak on si Vaculík také dokázal pohrát ve svobodě, kterou mu poskytovala role nejžádanějšího publicisty. Například si vymýšlel, jak by si počínal jako ministr. Politolog nebo historik se však zaujme zejména článkem Vakuum se vyplňuje (z Filmových a televizních novin z dubna 1968), v němž se říká, že vážné názorové rozdíly uvnitř vedení KSČ nebude možno věčně řešit jako interní problém komunistické strany, že by si „konzervativci“, jak se tehdy říkalo stalinistům, měli vytvořit svou vlastní organizaci. Byl tu tedy velmi časně navrhován model dvou politických sil, jež by spolu měly otevřeně soutěžit o přízeň veřejnosti. Tenkrát se Vaculík velice předvídavě, byť riskantně a vlastně marně, virgulí intuice dotkl tenkého podzemního praménku, který se téměř nepozorován vinul podvědomím osmašedesátníků, totiž myšlenky, že při rozchodu se stalinismem se možná nelze obejít bez rekonstrukce parlamentní demokracie. Ta představa byla tedy poprvé vyslovena plaše pod šifrou v dubnu osmašedesátého, aby se po dvaceti letech vynořila už jako samozřejmost.

Ovšem podstatu toho, co Ludvík Vaculík ve svém rozsáhlém díle vyslovil, hledejme i poněkud hlouběji než jen v evokaci dobových aktualit. Už sama otázka po legitimitě moci, která Vaculíka tolik zajímala a dodnes zajímá, je vlastně jedním z nosných sloupů moderny. Dále: tento autor je svým osobitým způsobem nepochybně klasický moralista osvícenského původu. Jako takový má za jediné měřítko reality lidský rozum, lidskou loajalitu a přičinlivost. Zároveň je ovšem ctitelem prosté biologie a jeho osobní morálka se vlastně zakládá na uctívání fyzické síly, především silné sexuality jakožto dominanty mezi lidskými nebo aspoň mužskými vlastnostmi.

Tu tedy leží před námi klasický rozpor moderny: víra v nezaujatý rozum je konfrontována s pudovostí. Nebo vidíme opačně víru v tělo a jeho popudy, příležitostně korigované zásahy bystrého rozumu. Nejde ani tak v první řadě o donchuanské rysy, jež jsou v knížce zpřítomněny hlavně fragmenty z dosud nepublikované prózy Stará postel. Zásadu „s kolika se vyspíš, tolikrát jsi člověkem“ může vyznávat i slaboch, žijící pouze od příležitosti k příležitosti. Vaculíkovo pojetí pudového sexu je však manifestačně maskulinní, včetně uctívání penisu jako zdroje literární kreativity. Takto ovšem autor vypadá dost zajímavě, skoro jako instinktivní nietzschovec. (Kdo nevěříš, pospěš si na stranu 281.) Nejde o to, je-li, či není-li Vaculík macho. (Ostatně, je.) Nýbrž jde o to, že svým tvůrčím postojem ztělesnil jako málokdo v české literatuře základní rozpory lidského údělu v moderně.

Tedy zdravý rozum, ale i pud, pud, ale i pronikavý úsudek. Co z toho je ve Vaculíkově světě pravá dominanta, není vždy až tak jasné, jako toto nebylo ujasněno v celém myšlenkovém prostoru evropské moderny. Takových charakteristických napětí najdeme více. Ludvík Vaculík je také v podstatě bytostný individualista, který ale po celý život sní o silné, účinně centralizované, a přitom lidsky dobré moci. Právě ta touha ho kdysi přivedla do KSČ a po zklamání z komunismu jej intelektuálně hnala dál. Ostatně i tento rozpor byl charakteristický pro celou evropskou levicovou modernu: nepoměr mezi romantickým, individualistickým rebelantstvím a instinktivním kolektivismem, tíhnutím k paramilitárním organizacím, spikleneckým stranám. A dále: bytostný individualista Vaculík, rozený „osamělý jezdec“, přesvědčivě mluvil jménem početného národního kolektivu, který se také v jeho textech spontánně poznával. Na jedné straně odpovědnost živému svědomí, na opačném pólu téže osobnosti dráždivě nezodpovědný erotický exhibicionismus, který při veřejné činnosti sledované StB občas způsobil poněkud komické problémy.

Nestačí-li to k údělu „prokletého“ básníka, tak určitě k osudu výrazného komentátora složité reality moderny. Možná že v budoucích dějinách české literatury se bude o Ludvíku Vaculíkovi psát jako autorovi, který důsledněji než jiní na sebe vzal základní rozpory moderny, aby s nimi po celý život mužským způsobem zápolil. Budoucnost by mu měla také přičíst k dobru to, z čeho se tak rádi těšili jeho současníci, totiž trvalý smysl pro pronikavý a jemný humor bez stop vulgarity, jímž je kniha Tisíce slov též tiše prozářena.