Vaculíci jsou umínění...

Jan Lukeš

(Týden, č.14/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

Slova v titulku pocházejí z dopisu, který Ludvíkovi Vaculíkovi napsal v roce 1945 jeho otec. Nevěda pochopitelně, že za půl století stanou se součástí synova patrně nejrozsáhlejšího literárního díla, vyjádřil jimi nejen vlastnost společnou povaze své i jeho, ale bezděky něco i tomto díle samém. Neboť jenom nesmírná tvůrčí umanutost, možná až pýcha, mohla zplodit bichli, v níž byla dnešní čtenářská obliba deníkové a korespondenční literatury dovedena takřka ad absurdum. Generálně je třeba Vaculíkovi na tento tvůrčí čin přiznat plné právo: byl to přece jeho Český snář, který počátkem 80. let nasadil žánru takřka nezdolatelnou laťku, a byly a jsou to jeho romány Rušný dům (1963), Sekyra (1966) a Jak se dělá chlapec (1993), které v maximální míře spojily autentický biografický zážitek s literární fikcí. Nestranná fakticita událostí a dokumentů sloužila přitom současně vyhraněné sebestylizaci, budování osobního mýtu, na němž se podílela i Vaculíkova veřejná vystoupení a letitá fejetonistická činnost v samizdatu. To všechno logicky zpětně vytvářelo zájem o Vaculíkovy nejvlastnější kořeny, tak jak jsou skryty v jeho dětských, chlapeckých a jinošských deníkových zápiscích a dopisech. Část z nich zpracoval Vaculík v Knize indiánské a v Knize dělnické, které zahrnuly léta 1939-1941 a 1941-1945, od počátku 80. let kolovaly v samizdatu a pak v roce 1986 vyšly v exilovém nakladatelství Index. Knihu studentskou, pokrývající klíčová léta 1945-1949 a tvořící zdaleka nejrozsáhlejší část Milých spolužáků, dopsal Vaculík teprve loni (1994).

Proč, na to leží odpověď v traumatu, kterou je dodnes pro jeho generaci únor 1948. Vyložit rozporuplnou osobní i generační spoluúčast na komunistickém převratu z myšlení a pocitu tehdejší doby se sice opravdu ukazuje jako možné asi až teď, zároveň však přináší hned dvojí zklamání. První samotnému autorovi, když oproti své paměti nenalézá často ve svých záznamech to, co se v nich domníval nalézt s naprostou jistotou. A druhé čtenáři, který postupně přestává chápat, proč tedy autor svůj záměr raději neopustil, místo aby jej zavaloval hlušinou desítek stran bez jiné než ryze soukromé výpovědní hodnoty. Pravda, jako je to u Vaculíka už tradicí, alespoň závěr dostane dramatičtější spád, kolik však bude těch, kteří se k němu vůbec prokoušou? "Psát, to je jako uklízet v mozku," zapsal si teprve jedenadvacetiletý Vaculík, on sám jako by však teď na právě takový úklid postrádal už síly.