Poutník Vaculík. Instituce pro vlastní potřebu.

Jiří Peňás

(Týden, 33/2001, str. 64 - 65)

(Ludvík Vaculík: Cestta na Praděd, Brno Atlantis 2001. 284 s.)

Ludvík Vaculík pořád překvapuje, i když on sám zůstává stále stejný. Tvrdohlavě si už čtyřicet let vede svou, bez většího ohledu, co si s tím počne okolí.

Inteligentnější čtenář novin zná v současnosti Vaculíka především jako autora pravidelných sloupků, které jsou zmenšeným a zjednodušeným pokračováním jeho fejetonů, psaných od 60. let, jimiž se zařadil po bok nejlepších pěstitelů tohoto žánru v české kultuře. Vaculíkovy sloupky přes všechnu autorskou bravuru a vypěstovaný rukopis jsou však ošidnou formou, neboť všechno v nich je možné říci "jen tak", sice naplno, ale s jakýmsi úhybným manévrem a dvojsmyslem, ke kterému svádí stručnost až aforistická a nutnost pointy, jež je tu už spíš pro čtenáře než pro předmět sám.

Vaculík soustavně kritizuje spoustu věcí: mobily usnadňující a urychlující to, pro co se dříve muselo něco podstoupit, ženy, které se staly více muži a přestaly nosit sukně, televizi, "kterou potřebuje jen ten, kdo ji má", úpadek zdvořilosti, ceremoniality a mravů, dále rozhlasové šlágry, jež zničily přirozenou hudebnost, a pochopitelně reklamu, kterou jadrně nazval "uměním hovna". Za tímto kverulantským vztahem ke všemu, co pohodlný život usnadňuje a zrychluje, ale odebírá mu tak náročnost a odpovědnost, nestojí ani tak programový konzervativismus. Ten se přece spojuje spíše s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením se s tím, že věci jsou asi správné, když je chce a ráda přijímá většina lidí.

Vaculíkovo "staromilství" je naopak spíš "antimodernistický nonkonformismus", vycházející nikoli z představy, že co je nové, je dobré, ale naopak z postoje, že nové často ničí staré a ověřené a to, co mělo dlouhý smysl a řád, nahrazuje nesmyslem, neřádem a lehkostí. To, co je v řádu a co se do něj přetvářelo celé dějiny, je pak nutné nekonformně a provokativně hájit, třeba na sebe i vzít lehce vysmívanou roli "obhájce starých pořádků". Jenomže kdo na to má v této zemi větší právo než právě Vaculík, který byl s poměry ve sporu už od poloviny padesátých let? (Jeho někdejší členství v KSČ je paradoxní: mentalitou tam nikdy nepatřil, i když do strany vstoupil právě kvůli své povaze.)

Dílo je víc než názory

Často se jakoby zapomíná, že nad Vaculíkovou "denní prací", plnou stručných názorů a postojů, je tu ještě Vaculíkovo literární dílo. To vůbec není oddělené od jiného jeho psaní, vlastně je jeho pokračováním, prorůstá do něj a obohacuje. Bez toho druhého však nelze denní tváři Ludvíka Vaculíka porozumět.

Jak v jedné z nejpronikavějších analýz jeho psaní (jednalo se o kritiku Českého snáře) napsal kritik Josef Vohryzek: "Dílo je víc než názory." Pro své velké prózy si vytvořil prostor: sice se v nich na jeho "názorech" nic nemění, jsou v nich na potkání na každém kroku, ale jsou zapojeny do vyšší umělecké roviny, kterou pro něj nejlépe představuje románový deník. Je to speciální žánr, jako dělaný pro autorovu potřebu. Mísí se v něm prvky čistě beletristické, v nichž neodhadneme, nakolik jsou autorovou licencí (a protože v nich vystupují skutečné postavy, způsobuje to často zlou krev), s rovinou reálnou, jakýmsi záměrným rozvrhem, který poskytuje určitá životní etapa a situace. V případě Českého snáře to byl disidentský rok 1979, v němž zachytil jednak každodennost života ve stísněném ghettu svobody stejně jako konec jednoho milostného poměru z důvodu emigrace ženské poloviny.

V románu Jak se dělá chlapec jde to společenské stranou, aby jak nikdy předtím a v české literatuře vůbec ojediněle vystoupil na scénu intimní vztah mezi mužem a ženou, v němž se u Vaculíka setkává největší rozpor (nevěra) s největší odpovědností ("překonání" nevěry zplozením dítěte), zesílené tragičností, jež je dána nejen křehkostí každého takového setkání, ale stejně stárnutím a vědomím přibližujícího se konce.

Putování Českem

A v poslední knize Cestě na Praděd, jejíž velká část vznikla už koncem 60. let a již doplnil a dohotovil v posledních dvou letech, je tím rámcem činnost stará, prověřená a už jen vzácná: putování krajinou, ovšem tempem, které udává pravidelný a přitom neustále ostražitě sledovaný krok koní. V létě 1966 podnikl Vaculík se svým svérázným přítelem Josefem, ředitelem zemědělského učiliště, a několika jeho žáky čtrnáctidenní cestu přes polovinu Čech a Moravy a polské Kladsko s cílem dosáhnout Praděd. Vaculík, v tom čase již prominentní redaktor Literárních novin, jede na voze a pomalou cestou, sedě na šejtroku, vnímá a krok za krokem popisuje cestu, poslouchá hovory lidí, přemýšlí o koních a o tom, co to znamená žít s nimi či bez nich, o tom, jak se proměňuje krajina a jak se tato proměna projevuje v typu a tvářích lidí a jejich sídel.

Ale nejde jen o cestovní deník z české vesnice: Vaculík toto reportážní pozorování obohacuje o vsuvky z historických smolných knih, o historické reminiscence, o odskoky k situaci v redakci Literárních novin. Zhoršení vzhledu krajiny, již za pouhých patnáct let nucené kolektivizace podstoupila: koně zmizeli, život změstštěl a zpohodlněl, ale zároveň zošklivěl a ztratil svůj lad a symbiózu s přírodou. Kontrastu si všiml při projezdu Polskem, zemí na první pohled chudší, ale jaksi spořádanější a nepoškozenější, "protože vláda je tu stejná, ale nevládne tak dopodrobna jako u nás". Zde, na této "poznávací" cestě, se pravděpodobně dotvářely argumenty a podoba vaculíkovských kritických vystoupení v letech 1967 až 1969 i v letech pozdějších.

Osobně a románově z knihy nejvýrazněji vystupuje jeden motiv eroticky snové pasáže, v níž se vypravěč v noci a na koni přes půlku země vrací k ženě, s jejímž pohledem se letmo setkal na náměstí v Kutné Hoře. To je známá tónina vaculíkovsky mužského erosu: spojení uchvatitele a lyrika, ovládajícího, ale zároveň sám sebou ovládaného. Nebyla původně součástí starého rukopisu, doplnil jej o ni až nyní, jak napsal: "zkušenější autorsky i mužsky". Vůbec je příznačné, jak se jeho vážné literární dílo se stářím více intimizuje a erotizuje: v Sekyře ještě erotika chybí, v Českém snáři přichází, Jak se dělá chlapec je jí prostoupen a zatím bájný, ale údajně hotový rukopis Stará postel?

Jazyk umělce

Jendou ze zvláštností Vaculíkova angažovaného a kritického postoje je skutečnost, že stále do věcí a poměrů mluví, ale jen výjimečně připustí, aby mu zůstala společenská funkce. Jeho autorství Dva tisíce slov byla výjimečná akce známého novináře ve výjimečné situaci, který umí dobře formulovat, v Chartě si pak vydobyl pozici, v níž jen zřídkavě hrál na jiné parketě než na té své, dělal to, co svobodný spisovatel koná, když nemůže publikovat: vedl samizdatové edice, opisoval knihy a hlavně psal. Psal tak, jako by neměl bedlivé čtenáře v úřadovnách StB. (Charakteristickým vaculíkovským vtipem bylo, že své texty zasílal přímo svému estébákovi.) Nikdy ale jeho neposlušnost, kritičnost a samorostlost nechtěla sloužit než vlastní potřebě. Nevstupuje do polemických debat jako veřejná osoba, začne-li jí být, stáhne se nebo pronese něco, co užuž se sbíhající houf setřese.

Je to tím, že i tehdy, když mluví nejvíce k dnešku, jeho jazyk a myšlení vězí ve zkušenosti přírody, tradice a po svém chápaného řádu. Je to tedy jazyk umělce, který se, protože nemůže jinak, vymyká z očekávaného a mluví po svém. V tom je jeho cena. I omezení, jež však z vyššího hlediska díla nemá valný smysl.