Nechcete vidět můj klavír?

Nechcete vidět můj klavír?

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 8. 9. 2007, roč. 20, č. 210, příloha Orientace, s. VI.)

Ludvík Vaculík (* 1926) vydal další deníkovou knihu. Hlavní ženskou postavou je v ní učitelka klavíru a hlavní událostí rozpad Literárních novin. Opravdu hlavní je však v knize něco jiného.

Je neděle, šedé odpoledne. Mám psát Poslední slovo, do něhož se mi pro choulostivost věci nechce. Raději hraju. Protože chtěl bych jednou přijít, sednout - a zahrát! To Larghetto, nijak těžké, se mi ještě nepodařilo zahrát plynule, a paní Vaculíková říká: „Nikdy nepoznám, co hraješ, protože nehraješ souvisle, vracíš se, opakuješ...“ (18. 1. 2004)

Napínavost Vaculíkova psaní spočívá v náladovosti. Po konstatující první větě (Je neděle), zaznamenávající jakoby holý fakt, následují obvykle věty vyjadřující výrazné pocity ze skutečnosti (šedé odpoledne... mám psát... nechce se mi). K tomu se pak přidruží vzdor (raději hraju), a mysl se zaostřuje na nějaký úkaz nebo děj, aby ho přistihla v jeho hlubší platnosti (přijít, sednout - a zahrát! ... Nikdy nepoznám, co hraješ...).

Ani my nikdy nepoznáme - jako paní Vaculíková, zosobňující uměřeného a kritického čtenáře - co Ludvík Vaculík právě hraje. Ztrácíme nit, ale vnímáme opakování, variace a konečně zákonité uskupování všedních věcí i jejich postupnou proměnu ve znamení: Zrovna naproti, nad pianem, je skupina stromů černého kmene a jeden druhému se haluzemi plete do osudu.

Viny, noviny, narozeniny...

První čtení Vaculíkových vět může být okouzlené, dojaté, stržené do jeho nálad (třeba pro sekvence jako: Vyšel jsem z domu na ulici. Líbí se mi jakékoliv počasí.), druhé rozzlobené (uvažujeme-li o tom, jak se druhým lidem plete do osudu a jak je vplétá do svých knih), a snad až třetí čtení umožňuje klidnější pohled nebo poslech, spojité vnímání faktů, fantazií a pocitů.

Hodiny klavíru za takovou opakovanou četbu určitě stojí. „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly“, je zasazena do časového rozpětí od Tří králů 2004 do Mikuláše 2005. Podtitul komponovaný deník vystihuje pnutí tohoto „žánru“ mezi osobní volbou, někdy až svévolí (Já hraju naschvál), a odevzdáním se času, vírou ve sdělitelný nadosobní smysl (Při pravdivém psaní se v textu vždycky objeví linie vedoucí k nějakému smyslu: k účelu událostí). Podobá se to napětí mezi fotografií-momentkou, na níž Ludvík Vaculík vždy nějak pózuje, maskuje se anebo svléká, režíruje děj a žene ho do excesu, a mezi hudbou, v níž se jako zpěvák přirozeně podřizuje řádu skladby i spolupráci s hudebníky a uplatňuje jemný cit pro nuance.

Skandálnost dosavadních Vaculíkových knih spočívala v zobrazování intimity, zejména milostné. V Hodinách klavíru se toto téma objevuje už jen v úvahách: Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Zčista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpát a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk! I zde přitom platí, že žádná Vaculíkova prohlášení není radno absolutizovat. Nezapomeňme, že máme co dělat s náladovým autorem. V jedné vteřině jde likvidovat své staré erotické fotografie, v druhé vteřině se jimi nadchne: Vyřadil jsem snímky, kde se stýká pohlaví, a vystoupilo z toho, že jsou to duševní obrázky, za kterými můžu stát. Očistil se totiž ten hlubší úmysl: oslavit, uctít dar života. Překvapuje mě, že je to vlastně také literatura...

Když uvažuje o ženách, stále se zaplétá do citově-racionálních paradoxů (Má vítězná odmítnutí se mi vracejí jako viny). S Literárními novinami to má podobné: formuluje sice jasnou představu, jaké by měly být, ale také silně sympatizuje s těmi, kdo je dělají proti jeho představám. Dostává se tedy opět do rozporů, je věrohodný jako osobní svědek zvažující vlastní odpovědnost, ale ne jako kronikář konfliktů (jakými byly například volba Jakuba Patočky šéfredaktorem nebo výpověď Janu Lopatkovi).

Výsledná zredigovaná realita, jevící se jako drb nebo zpětná manipulace, má však opět hlubší platnost. Vždyť právě literární redakce - kde se pracuje s lidskými slovy a sděleními - se paradoxně stává místem, kde se lidé nedokážou dorozumět a jsou nešťastní. Proto nesledujeme oficiální schůze, ale denní chod a jeho příznaky: lidské reakce a obvyklé nemluvení. Podobně jako v Českém snáři tu má pisatel ambici nějak popsat přítomnou dobu a společenskou atmosféru. Na svých pochůzkách a výletech jako by putoval od jedné potápějící se lodi k druhé: rozpadající se redakce, zanikající hudební škola, umírající jazyk (lužická srbština)... Vyjít ven nebývá dobrodružství, spíš to hrozí sledem nepříjemností: ukradená peněženka, odtažené auto, vytržený zub. Kniha přitom nevyznívá jako stížnost, ale jako pokus zaujmout vyrovnaný postoj k vlastní i obecné marnosti a vině. Pisatel si stále ukládá úkoly, plní pravidelné povinnosti, zabývá se vztahy s nejbližšími a téměř v osmdesáti letech začne cvičit na piano, které v dětství opustil. Dělá mu to radost a zároveň je to další položka v řetězci jeho klaunských pokání (Neurčitou vinu za cosi zaženu, když začnu dělat něco zanedbaného, třeba vysávat). Vždyť kde nic nefunguje, přece „něco musí fungovat“. A člověk se o to musí postarat. Případný Smysl se dostaví sám.

Pisatel Hodin klavíru proto dělá pořádek nejdřív u sebe: soustavně se rozhoduje, co si ještě ponechá, čeho zanechá, co musí chránit, co už zničí, spálí nebo přenechá jiným. Podstatné je uchovat si to nejdůležitější (lidi, vztahy), ostatního se vzdát. Nesouhlasit a nerozpadnout se (Na tom náměstí vedle hudební školy pořád neroste nic než čím dál větší jáma. Musel bych se rozpadnout nesouhlasem, kdybych pořád myslel na to, s čím nesouhlasím.). Slavit s druhými jejich narozeniny. Je to opravdu „furt totéž“, ale člověk má stále co dělat, aby se s tím vyrovnával. Psaním nebo hraním.

Úplně nové hraní

Hra na klavír také u Vaculíka představuje novou životní a pozorovatelskou pozici: ačkoliv ve svých rekapitulacích dochází -jen s jemnou sebeironií - k tomu, že jeho život byl šťastný a jeho knihy (snad s výjimkou některých pasáží Sekyry) jsou skvěle napsané, konfrontace s přítomností a klavírem mu jasně dává poznat, že mnoho věcí prostě neumí a jen málo zmůže vůlí. Najednou ho učí mladá žena, před kterou se stydí. V podstatě se nedostane k tomu, aby se mohl se svým hraním komukoliv předvést - pouze cvičí, hraje dokola stejné melodie a diví se, těší ho to. Stává se někým, kdo má sice účast na jakési společné realitě, ale už do ní nevkládá svůj osobní zájem.

Ludvík Vaculík psal své knihy často ze vzdoru nebo neřešitelného konfliktu: především Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Hodiny klavíru nic podobného neřeší, jejich autor je opravdu téměř „vysvlečený z úmyslů“, a to dává jeho knize punc svobody, kterou nabízí i čtenáři: Bez násilí, pěkně pomalu jsem si hrál všecky noty, půlové jako šestnáctinky, svým tempem: ale to je úplně nové hraní! To si zkuste: z cizích kostiček si stavíte svou stavbu. Nechejte si to znít. Je to jak vyběhnout z ohrady.