Muž na koni, jeden na voze

Zvláštní výstava o přátelství Ludvíka Vaculíka a koňaře Josef Zemana

Jiří Peňás

(Týden , 4. září 2006, č. 36, s. 72.)

Spisovateli Ludvíku Vaculíkovi bylo letos v červenci osmdesát let. Přesně v polovině toho věku, tedy před čtyřiceti lety v srpnu 1966, podnikl se svým kamarádem Josefem Zemanem a jeho studenty cestu na Praděd.

Jeli na koních, Vaculík se vezl na voze. Občas šel. Pak zase naskočil. Kopyty koní listoval krajinou - a v sobě samém.

Literární zpracování oné výpravy, která začala na dvoře statku v Bezejovicích na Benešovsku a skutečně došla přes Kladsko až k Pradědu, se protáhlo na více než třicet let. Cestopis Vaculík rozepsal koncem let šedesátých, ale vrátil se k němu až koncem let devadesátých. Pod jménem Cesta na Praděd vyšel v roce 2001 (viz Týden č. 33 /01).

Na voze se tehdy vezl muž, který se pomalu stával díky svým reportážím v Literárních novinách známým, ale rozhodně ještě ne proslulým. V tom roce mu vyšel román Sekyra, ale jinak všechny ty věci v politice, v psaní a v osobním životě na něho teprve čekaly, respektive on se k nim po svém blížil, možná i během té cesty skrze deštivě letní Čechy a kus Polska roku 1966. Vždyť už příští rok (1967) přečte na sjezdu spisovatelů zkoprnělým kolegům a šokovanému stranickému dozoru svůj projev, po kterém si půjde domů hned lehnout, protože ho rozbolí hlava, a zatím, než se vyspí, bude vyloučen z KSČ a začne literární fáze obrodného procesu. Zbývají jen dva roky, než sepíše text Dvou tisíc slov, který bude Brežněvem a budoucími normalizátory správně pochopen jako kontrarevoluční výzva. A uplyne jen pár let, než si Vaculík nechá narůst knír.

Ale tento článek nemá být o tom, co všechno snad vstoupilo už jaksi do zdejších dějin, u nichž Ludvík Vaculík nějakým způsobem byl a podílel se na nich. Tento článek má být o Vaculíkově kamarádství s Josefem Zemanem, s nímž onu koňskou cestu podnikl.

Alternativní Josef

Seznámili se na konci padesátých let. Středně mladý Vaculík tehdy pracoval v časopise s přitažlivým názvem Beseda venkovské rodiny. Hledal, jak napsal, „dobré typy“, místa, kde „lidé a zvířata žijí podle klasického řádu“. Čili hledal opak toho, o čem dobře věděl, že se v kolektivizovaném zemědělství stalo normou. V osadě Loutí na benešovském venkově objevil farmu, kterou vedl Josef Zeman, o šest let starší rodák z Brna, svérázný a čestný člověk a přitom komunista, což se tehdy ještě úplně nevylučovalo, i když to začínalo být na pováženou. Onen statek byl zřízen jako škola pro děti „zemědělců, které nesměly do jiných škol“. Tedy pro děti sedláků, jejichž rodiče byli zlikvidováni a rozkulačeni. V Josefově škole se tato mládež učila tomu, co by za normálních poměrů poznala také, jenže poměry normální už nebyly. Vaculík prolomil nedůvěru, kterou měl Josef k novinářům, jimiž pohrdal, považuje je rozumně za „lháře, povrchní žvanily a sluhy“. Psal o statku jako o komuně blízké jeho smyslu pro řád, smysl a práci, psal o ní tedy s „dokonalým respektem a čistým svědomím“. Výsledkem bylo, že Josefovi školu zrušili a Vaculík si hledal jinou práci.

Po nějaké době, jak poměry polevovaly, nastoupil Josef Zeman do nové statkové školy, už v oněch Bezejovicích (najdeme je na mapě u Nesvačil západně za Bystřicí u Benešova). Odtamtud tedy vyšla výprava na Praděd a tam jezdil Ludvík Vaculík snad až do konce Josefova života. Rok 1968, respektive to, co následovalo, si odskákal i Josef, který byl nepochybně i kvůli přátelství s Vaculíkem vyhozen z KSČ a samozřejmě ze školy. Pracoval však nadále jako ošetřovatel koní a jezdecký instruktor, byť na statku poněkud vzdálenějším. Vaculík, který byl vyloučen ze všech organizací a spolků, zůstal dlouho do normalizace členem jediného: jezdeckého klubu v Bezejovicích. Na koni však nikdy neseděl -s jedinou výjimkou, když pózoval s poněkud nejistým výrazem na kobyle pro Josefův snímek. O svém příteli Vaculík psát už nikdy nepřestal. Josef Zeman se stal pro Vaculíka pravděpodobně alternativou, tím, kým by on sám chtěl a mohl být, kdyby nebyl novinářem, spisovatelem, intelektuálním Pražanem, byť s náturou nevymazatelně vesnickou. Jeho postava prochází (snad s výjimkou neautobiografických Morčat) každou Vaculíkovou knihou, objevuje se v řadě jeho fejetonů. Spolu s brumovskou paní učitelkou Svatoňovou je jedinou nezpochybnitelnou autoritou Vaculíkova jinak vždy trochu rozkymáceného světa. Vždy se jmenuje prostě „Josef“, moc toho nenamluví, ale co řekne, jako by řekl autor sám za sebe, ale lépe. Pokud nejede Vaculík za ním, přijíždí on za Vaculíkem do Prahy nebo do Dobřichovic a bývá mu užitečný i přímo materiálně: třeba mu přiveze hnůj, jako v samizdatovém fejetonu Raději o hnoji (listopad 1981), který byl státními orgány pochopen jako metaforický útok na zřízení. Nebo si jen tak jdou po městě, nahlížejí do prázdných obchodů, a přece jen si občas něco šikovného koupí: třeba „dalekohled monokulár“ v obchodě se sovětským zbožím v Železné ulici (fejeton Konec léta, září 1982). Josefův význam jako postavy, se kterou je Vaculík spojen silným duchovním poutem, dokládá několik snů, v nichž vystupuje právě on v Českém snáři, a pak i epilog z Cesty na Praděd, v němž Vaculík vede metafyzický hovor s Josefem o nebi a pekle, o Bohu a nesmrtelnosti.

Dělat fotografie

To už byl Josef Zeman mrtvý. Zemřel v roce 1999 na zdevastovaném statku v Bezejovicích, který odmítal opustit, i když mu nový majitel vypnul proud. (Statek jsme navštívili minulý týden, zdevastovaný je stále, nemohu posoudit, zda více, brzy ale spadne.). Před smrtí rozdával věci, zůstalo po něm několik krabic s kinofilmy. Ondřej, syn Ludvíka Vaculíka, je prohlédl, vytřídil, a to, co stálo za to, nechal nazvětšovat. Spolu s ředitelem Muzea umění v Benešově Tomášem Fassatim pak připravili výstavu, kterou v srpnu otevřeli v jedné z místností benešovského muzea, jež mimochodem vlastní velmi kvalitní sbírku české a slovenské fotografie.

Ale aby nedošlo k omylu: výstava nepředstírá nějaký umělecko-estetický objev, netvrdí, že se zde představuje nějaký zapomenutý fotografující solitér jako před časem onen kyjovský podivín Miroslav Tichý. Josef Zeman prostě rád a se zaujetím fotil to, co mu přišlo zajímavé, hezké, důležité. Koně, krajinu, různé přírodní konfigurace, jevy a úkazy, třeba závěj sněhu nebo strom ve větru, někdy i ženu, jak stojí otočená zády v okně, ovšemže nahá.

Samozřejmě, že tím, co jeho focení činí zajímavým, je souvislost s Ludvíkem Vaculíkem. To není nespravedlnost vůči obyčejnému člověku Josefovi Zemanovi, který nepsal, jen prostě vedl slušný, pracovitý život. Naopak: ta výstava, která se jmenuje Předliterární skutečnost a na níž je sice tahákem jméno Vaculík, naznačuje, jak důležité pro spisovatele bylo takové přátelství s člověkem „odjinud“, s člověkem daleko mimo kruhy literární, intelektuální, novinářské, s člověkem, kterého literatura zajímala, jak Vaculík přesně napsal, „jako mě koně, to jest, když tu jsou a když mi je ukazuje, zajímají mě“.

Fotografování je tedy v tomto spojení dvou mužů zanecháváním stop a oběma dostupným osvojováním reality. Vesnická krajina na nich tvoří tu nejpřirozenější kulisu s pohybem lidí i koní. Muž s flexaretem provádí poměrně složitý technický úkon, musí nejen vybrat záběr, ale i ostřit, zvolit clonu a čas; žádný fotolab nebo sběrna v drogerii za něho jeho negativ nevyvolá a nedodá mu za tři dny dokonale barevné výjevy z dovolené. Pro tyto fotografyamatéry znamená „dělat fotky“ nalézt čas, klid a soustředění a zavřít se na několik hodin do koupelny se zvětšovákem a tam provádět dnes už pomalu nepředstavitelné a zapomenuté alchymistické úkony. Tato komplexní činnost má tedy něco společného se zeměměřičtvím nebo jinou technickou znalostí. Představíme-li si Vaculíkův nejen literární, ale vůbec osobní svět, nemůže tam fotografování chybět a je jasné, že jeho životní kamarád nemohl být jiný.

Vaculíkovo fotografování je však už poněkud jiná kapitola. Každý jeho čtenář o něm něco ví, neboť vlastními fotografiemi po svém ilustruje své knihy. Jsou jako jeho literární texty: výstižné, nejednoznačné a v něčem zneklidňující. Odhalují rády osoby, které jsou do jeho psaní a života vtaženy, odhaluje se na nich rád i autor, a to doslova. Hypotetická výstava, která by obsáhla tuto vaculíkovskou polohu se vším všudy, by zanechala asi stejný dojem, jako v tomto ohledu zanechávají jeho osobní knihy. Podle okolností a postojů k Vaculíkovi i k věci samotné. Asi s takovou výstavou není třeba zvlášť spěchat. Zatím stačí Vaculíka číst.