Problematická spolehlivost světa

Deníkový román Ludvíka Vaculíka

Josef Vohryzek

(Respekt, 25. 4. 1994, č. 17)

OCR Document
*/

O posledním románu Ludvíka Vaculíka Jak se dělá chlapec se už psalo víc, než se u nás o nových knihách obvykle píše. A ne bezdůvodně. Je to kniha neobvyklých kvalit. Je průhledná jako dobře osvětlené bludiště a vybízí k mnoha způsobům čtení. Případní vykladači s ní dlouho nebudou hotovi. V jednom ohledu je po tomto románu možné přiřadit Vaculíka k autorům, kteří byli středem pozornosti zejména v 60. a 70.letech. Mám na mysli autory typu Henryho Millera a Anais Ninové. Dojde-li k podrobnějšímu srovnání, bude se po mém soudu Vaculík jevit jako autor, který rozehrává společné téma tohoto okruhu na více strunách a strmějších akordech, než jak to známe od autorů mezinárodně proslulých.

Nastavování zrcadel zrcadlům

Co Vaculíkův poslední román charakterizuje nejnápadněji, jsou paradoxy. Autorovo alter ego - trvejme na tomto označení vypravěče navzdory všem sugescím, které plynou z privátních konotací knihy - soudí s hněvem uvolněnost mravů, přestože sám žije v bigamii. Je hluboce otřesen, když zjistí, že mu jeho partnerka byla nevěrná, přestože ji k tomu sám dohnal. Pobuřuje ho, že o své nevěře píše román, a řeší to tím, že píše román o tom, jaký ona píše román a jak to všechno bylo. Celá tato hra nastavování zrcadel nastaveným zrcadlům si při tom všem udržuje naprostou vážnost a tak je také čtenářem prožívána, žádný z těch rozporů a protimluvů vypravěče neznevažuje ani neusvědčuje.

Vaculíkovo psaní o psaní má své zázemí v jeho deníkovém románu Český snář, napsaném před patnácti lety, a v autorské zkušenosti, kterou jím nabyl. Když si večer zapisoval, co během dne prožil, časem zjistil, že někdy během dne prožívá to, o čem by chtěl večer psát. V románu Jak se dělá chlapec následuje zkušenost další, o které autor říká, že se mu v životě čas od času stává to, co si napsal. S těmito vzájemnými účinky života a psaní souvisejí zřejmě i zrcadlové efekty, jichž je ve Vaculíkově knize mnoho. Motivy zrcadlových sálů, labyrintů a zrcadlení všeho druhu mají tradici už v antice a ještě víc u romantiků a v počátcích modernismu. U Vaculíka jsou zakotveny i v sebestřednosti deníkové struktury a v tom, jak paradoxně ji pojednává. V těchto deníkových záznamech, z nichž je román udělán, se totiž všechno od začátku vztahuje k chlapci dávno předtím, než je o jeho narození rozhodnuto. Takové anticipace deníková forma vylučuje, ale u Vaculíka působí docela přirozeně. Je to dílo, utkané výhradně ze svárů a rozporů, ale tvoří jednotu nebývale ucelenou.

Té jednoty a ucelenosti Vaculík dosahuje nejčastěji tím, že rozpory zesílí, spíš než aby je překlenul, zmírnil nebo "vysvětlil". Kapitoly románu jsou nadepsány daty zápisů a intervaly mezi nimi jsou zpravidla měsíční. Struktura románu a styl podání kolísají mezi deníkem a románem, ale deníkový charakter tím není oslaben.

Obnažování skrytého

Specifika deníkové literatury upoutávají v poslední době tolik pozornosti, že uniká to, v čem tento útvar představuje kontinuum a je pokračováním struktur, které rozvíjí v jejich původním duchu. Příznačným útvarem velké prózy 19.století byl tzv. "román klíčové dírky", k jehož největším představitelům patřil Dostojevskij. V některých z jeho nejvýznamnějších románů jsou postavy, jejichž jediným posláním je spěchat z jednoho příbytku do druhého, přenášet zprávy, a těmito pohyby pohánět románový děj, jehož nitky vedou za dveře těchto příbytků. Za těmi dveřmi je ona skrytost, jejíž odkrývání naplňuje románový čas. Vyprávět tedy znamená zbavovat příbytky jejich intimity. Hannah Arendtová vysvětlila intimitu jako to, o čem se nemluví. Moderní román a krásná literatura vůbec, ne-li veškeré umění, je rozmlouváním o tom, o čem se nemluví.

Obnažování skrytého je ještě nápadněji vlastností deníkových románů než "románů klíčové dírky". V nich autor zprvu svěřuje papíru své soukromí jakoby bez tvárného úsilí, které by materiál prožitků přizpůsobilo požadavkům standardizujících konvencí, ale později je zveřejní. Jedním z iniciátorů moderní deníkové literatury v Čechách je však Jiří Kolář, u něhož původní skrytost záznamů nemá ráz intimity a jejich zveřejnění je o to apelativnější povahy. Všeobecně ale platí, že autor deníku uniká povinnostem vševědoucího vypravěče, že při psaní neví, co se z dnešního záznamu odvine zítra, nekomponuje příběh, jehož nepředvídatelné peripetie důmyslně připravuje předem, ale zbaven všech stylizačních zátěží se zbavuje tvaru, což je způsob, jak ztvárňovat novým způsobem. Téma psaní o psaní je v románu Jak se dělá chlapec rozvinuto i tím, jak často tu je řeč o fotografování. Toto jsou autorova vlastní slova o snímku, který působí jako detail z deníku: "Je to obraz události a obraz událost"

Přesto je Jak se dělá chlapec koneckonců mimořádně ucelený román. Je to příběh, který začíná rozpadem partnerského vztahu, pokračuje tím, že rozchod se odkládá, aby byl udělán chlapec, a končí tím, že k rozchodu přece jen dojde, když vztah svou roli splnil, chlapec je na světě a jeho místo v něm a mezi oběma rodiči je "spolehlivě" nalezeno. Ta "spolehlivost" je, pravda, napadnutelná, ale i to patří k paradoxům Vaculíkovy knihy a vlastně celé jeho tvorby, že právě on nám předkládá podobu a míru oné problematické "spolehlivosti" světa a bytí, která jediná je dnes v tomto směru všeobecně dostupná.

Normy a svobody

Název Vaculíkovy knihy není rozverný, jak usoudil jeden kritik, ale mimořádně přesný, věcný, ba dokonce instruktivní. Je to doslova a do písmene příběh o tom, jak se chlapec dělá, a to chlapec, o kterém je řeč, i chlapec, který žije svůj neodbytný život v duši vypravěče, zápasícího se svou vlastní nevítanou zralostí znovu a znovu v knize za knihou ve všech peripetiích jeho pomalého, a přitom strmého vývoje. U Vaculíka představuje sex nejen libido a romantický cit, jak je tomu běžně v literatuře tohoto tématu. U něho je integrální součástí sexu také jeho funkce rozmnožovací, a to v míře tak intenzívní, v jaké bychom to u jiných autorů těžko nacházeli. Zdaleka tu nejde jen o touhu po dítěti jako symbolu plnosti života, ale o nutkavou potřebu opakovaného sebepotvrzení a překonání smrti. Tato nutkavost - a ne chuť dráždivého obnažení nebo dobové revolty proti tradičnímu tabu - je vysvětlením toho, že do textu vstoupilo tolik podrobností z anatomie sexu, až po ten potůček semene, který musel být zachycen v celé své názornosti. Je tu zřejmá spojitost s tím, jak často a s jakou intenzitou autor ve svých fejetonech v kratičkých odbočkách vzpomíná na chvíle, strávené v klukovských letech u potoků a řek. Pronikavá názornost těchto reminiscencí vyvěrá, zdá se, z téže sexuální inspirace.

Humorně laděné erotismy u Vaculíka nemají - aspoň ne v první řadě - charakter provokace. I ty jsou reminiscencemi na klukovská léta. Je v nich hodně z typické verbální gestiky venkovských kluků, jejichž vztah k sexu je ovlivněný pozorováním domácích zvířat a přírody a spíš než překonávání tabu nebo profanaci vyjadřuje bujarý soulad. Autorovo rustikální zázemí podbarvuje i bohatou škálu milostných obsahů se všemi strmými výkyvy citových vznětů a střízlivého výpočtu, romantického úchvatu a pragmatického kalkulu, nezkrotného sebeuskutečňování a přímočaré normy. Porušení intimity tu proto nepřináší jen to, nač už jsme si u pilných autorů erotických spisů zvykli, totiž odhalování toho, co konvence skrývaly a co už pomalu známe líp než ty konvence, ale něco jiného, co je, zdá se, skutečnější: amalgam konvencí a toho, co je porušuje svou přirozeností a původností. Nebo jinak: integraci konvencí a svobody-přírody se všemi napětími, které toto soubytí přináší. Vaculíkovo starodávné pohoršení nad volností mravů a jeho způsob pojmenování intimit tvoří dohromady úhrn, v němž se protivy navzájem z ničeho neusvědčují. V románovém příběhu pak tyto paradoxy postihují intenzitu krize ega, jehož identita byla ohrožena pocitem, že já je nahraditelné někým jiným.

Dělání chlapce je sebeuskutečněním, kterému bariéry zděděných norem nemohou zabránit, a výchova syna je zároveň poslušným splněním rodové povinnosti, uložené kdysi a jednou provždy doma s rustikální důrazností, které se neodmlouvá. Pozoruhodné je pak už jen napětí, s jakým se diktát patriarchálních norem prosazuje simultánně s nutností svobody.

Gesto

Stejně pozoruhodné je však i to, které události autor v deníkových záznamech vynechal. Jsou dvě a nejsou nijak podružné. Je to listopadová revoluce a - chlapcovo narození! Historické události mohou mít sebevětší význam pro život lidí, což v tomto případě pro osobu autora nepochybně platí, ale vnášejí do života lidí a dvojnásob do jejich reflexe o něm neodbytný prvek reprezentativnosti, všeobecnosti, jakési poruchy dimenzí. Těm, jimž přinesla jakýsi happy end, přináší zároveň riziko ztráty obsahu, ba ztráty smyslu, pokud obsah a smysl jejich života nespočívá v očekávání šťastného konce, který si stačí sám. Vynechání chlapcova narození má zase své přirozené vysvětlení v tom, že příliš těsně souvisí s podstatou věci, vlastně je onou podstatou věci, než aby mohlo zaujmout adekvátní místo v příběhu, kterému je - jako každému vyprávění - dáno kolem podstaty kroužit, ne ji kontrahentně a rázem ukázat.

Toto drsné autorské gesto, které z příběhu o tom, jak se dělá dítě, vynechá jeho zrození, může ale mít i jiná vysvětlení, která nebudou postrádat souvislost s pasážemi knihy, jež patří k nejintenzivnějším. Patří k nim dopisy Dominiku Tatarkovi, zejména jeden z nich, který je jakousi Vaculíkovou Písní písní a patří k tomu nejlepšímu, co česká milostná poezie, ať v próze nebo ve verších, má. Jsou tu, zdá se mi, spojitosti, které snad v tuto chvíli ani po interpretaci nevolají.