Vaculíkova konfrontace s vlastní minulostí

Jiří Pechar

(Literární noviny č. 27/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

Způsob, jakým nahlížíme na vlastní minulost, bývá zpravidla ovlivněn bezděčnou snahou dát této minulosti podobu vyhovující našim současným postojům. Sociologické průzkumy ukazují, že pokud jde nikoli o události samotné, ale o interpretaci, jaká jim v té které chvíli byla dávána, paměť většiny lidí nepřesahuje několik málo roků. A vlastní minulost vždy nově přeinterpretovaná figuruje tak jako jakýsi vývěsní štít přizpůsobený vždy požadavkům přítomnosti.

Právě toto je třeba si připomenout, máme-li pochopit smysl onoho experimentu, který Ludvík Vaculík podnikl v knize Milí spolužáci!. Experimentu, který tentokrát nevtahuje do hry druhé lidi - s výjimkou těch několika osob, jejichž téměř půl století stará korespondence je vylovena z minulosti -, nýbrž který se týká především jeho samého. Východiskem tu byla "myšlenka sestavit pro milé spolužáky zajímavou a poučnou sbírku zápisů a dopisů", kterou Vaculík pojal někdy v roce 1979 a jejímž výsledkem byly nejprve dvě knížečky rozmnožené v samizdatové Petlici: Kniha indiánská z roku 1981 a Kniha dělnická z roku 1986. První z nich daly název chlapecké hry na Indiány, jejichž líčení vyplňovalo největší část jeho dětského deníku z let 1939 až 1941, druhé pak ono spojení studias přímou účastí na výrobním procesu, které bylo charakteristické pro Baťovu školu práce, kde Vaculík strávil léta 1941 až 1945. V knize, kterou nyní vydává, přibyla k těmto dvěma útlým svazečkům ještě obsáhlejší třetí část, ktará pod názvem Kniha studentská shrnuje deník a dopisy z let 1945 až 1949. A právě v ní dostává to, co se mohlo zprvu jevit jen jako nostalgické hledání útěchy ve vzpomínkách na dětství, smysl náhle mimořádně aktuální.

Vaculík o tom ostatně v úvodu k této třetí části svého "výboru písemných prací" sám hovoří, když vysvětluje, jaké důvody ho přiměly k jejich sestavení: "V exilu i doma se po roce 1978 začalo hodně diskutovat o únoru 1948 a mně ty diskuse čímsi vadily, zlobily mě. Zdálo se mi, že je to slovní pohyb hodnocení, tezí a dodatečných postojů, ale že z něho není znát tehdejší život, atmosféru." A odtud otázka: "Co jsem si já myslel tehdy o tom únoru, jak jsem se s tím vypořádal, a hlavně co jsem přímo dělal? Můžu se odvážit dovědět se to? Proč mě už tehdy nevyhodili nebo proč jsem se ani ničím nestal, proč jsem nepsal do novin, když jsem přeci patřil k vítězné straně?"

Odpověď na tuto otázku nenašel sice ve svých denících - "Chtěl jsem se podívat do svých deníků, a ono to tam nebylo!" konstatuje -, ale když k nim přibral i své dopisy vypůjčené od jejich někdejších adresátů (nebo spíš adresátek), vznikl obraz dostatečně plastický, aby z něho bylo možno vyčíst nejen tuto odpověď, ale i ledacos, co přesáhlo sféru individuálního smýšlení a bylo s to vrhnout určité světlo i na celou jednu část tehdejší mladé generace.

Nejprve tedy odpověď samotná. Ve Vaculíkově deníku a dopisech z let 1945 až 1949 můžeme sledovat, jak skeptický postoj k poválečnému kolektivnímu nadšení pomalu polevujepod tlakem touhy najít své místo v nějakém činorodém kolektivu. "Hnusí se mi fráze, kterých má plnou hubu dav, jenž se zadostiučiněním samozřejmě béře na vědomí, že nastala tedy svoboda projevu," zapisuje si 14. května 1945. Skepse se týká i vyhlídek do budoucnosti: "Uvědomím-li si, že jsme se vlastně neosvobodili sami, že to udělali jiní jako část služebního výkonu, nemám žádné radosti a jímá mě obava, že to své nezasloužené osvobození budeme muset ještě nakonec platit." A ještě v zápisu z listopadu 1946 čteme: "Moc se mi nelíbí předsudky ani zaprodanost určitému směru či straně, třeba politické, a komunistické ohlušování je mi protivné jako protisovětská agitace." Tytéž výhrady na obě strany opakují se ještě i v březnu 1946: "Kdykoliv se mluví proti komunistům, musím je hájit, s komunisty se však nemohu snést pro jejich zvláštní osobitý názor na demokracii." Ale v květnu téhož roku náhle sděluje: "Předevčírem jsem vstoupil do komunistické strany." Toto rozhodnutí není nicméně bez vnitřních výhrad a Vaculík si do svého deníku zaznamenává "důvody pro" i "důvody proti". Ty druhé dávají už tak trochu vytušit jeho pozdější osudy: "Jsem přesto individualista do té míry, že se obávám o svou myšlenkovou nezávislost. Neuznávám tak naprosto materialismus komunistických kmotrů." A v dopise rodičům, datovaném stejným dnem, píše: "Komunisti jsou pěkná čeládka, jen co je pravda, dělají mi zde ostudu. Národní socialisté do nich perou jako diví a já jim to přeju." Chtěl by "na své soudruhy také trochu působit", aby se komunismus "nejevil tak totalitním". A v dopise své učitelce, té učitelce Svatoňové, jejíž inteligentní mateřská péče hrála v jeho životě mimořádnou roli, píše, že "vstupuje do strany s výhradami". Pozice příštího dididenta se tu v podstatě už rýsuje: "Přijmou-li mě, tedy se samozřejmě zařazuji do opozice ve straně," čteme v témž dopise. A v srpnu téhož roku: "Odjakživa jsem viděl krásný životní program v tom útočit na ty, ke kterým jsem sám patřil. Jestli tento zvyk není zavedený a přípustný v KSČ, pokusím se o jeho zavedení," prohlašuje sebevědomě. Tento životní program je už tehdy pro něho spjat s aktivitou literární, neboť "psaní to bude, kterým budu chtít někdy působit na lidi a svět" (září 1947). Mezitím je tu ovšem zásadní změna v jeho životě: na podzim 1946 odchází totiž ze Zlína do Prahy, kde je přijat ke studiu na Vysoké škole politické. Její statut je nějakou dobu nejasný, protože národní socialisté protestují proti tomu, že psoluchači na ni přicházejí bez maturity; přednášejí tu však i profesoři nekomunističní a k povinné četbě tu patří například Masarykova Otázka sociální. Právě o této knize píše Vaculík v listopadu 1947 učitelce Svatoňové, že chce "s její pomocí zjišťovat, jak je to s marxismem, zda je v krizi, jak mu z ní pomoci, a konečně v čem s ním nesouhlasím". "Formuluji si výhrady proti KSČ," sděluje v témž měsíci jiné adresátce. A v prosinci 1947 má příležitost přímo se angažovat, když přítelkyni Marii Komárkové vznikají ve Zruči vážné potíže kvůli tomu, že odmítla vstoupit do komunistické strany - je, jak Vaculík píše, spolu se svou kolegyní "v smůle, která je stihla zásluhou komunistů", takže pár dní nato se v dopise svěřuje: "Stále mě hryže, že se tak vážně dostávám do odporu proti vlastní straně." V téže době se na škole, kde studuje, pořádá "řečnická soutěž", a vystoupí na ní s projevem, v němž hovoří o tom, že "lidé politicky činní se tak pěkně pustí do dobývání pozic, z nichž by mohli rozsévat blaho socialismu, že jim nezbude čas, aby nějaký socialistický čin předvedli". Ale přichází únorový puč, a Vaculík se spolu s ostatními komunisty účastní manifestace za "reorganizaci NF", i když kolektivní nadšení v něm zároveň vyvolává pocit, že na něho "spadla funkce kritizovat". "Nejsem bez obav o osud svobody tisku a organizací názoru," zapisuje si 25. února. Dva dyn nato líčí nicméně, jak spolu se svými kolegy má pohotovost na vysokoškolském výboru KSČ, a popisuje, co se odehrává: "Sebere se parta ze všech možných fakult a jde dělat pořádek třeba na přírodovědeckou... Dovedeš si představit, že studenti se usnesou, že vyloučí toho a toho profesora - taky že ho vyloučí." Zmiňuje se o tom, jak "komunističtí studenti si šli zahrát na soc. dem", aby podpořili prokomunistické sociální demokraty, kteří obsadili sekretariát své strany, a konstatuje: "Mně to vůbec není všechno jasné, ale chci při tom všem být, chvi v tom tvrdošíjně hledat něco, co by se mi mohlo líbit." Může pozorovat i počínání akčních výborů: "Když ublíčí nevinnému, není mu asi pomoci." Sám se členem žádného výboru nestal: "KSČ mi moc nevěří, není s nimi řeči, a já vždycky mám řeči. Dělám, co se mi poručí, ale nezapomenu se tomu posmívat, když se mi to zdá pitomé." Zaráží ho vyloučení Ferdinanda Peroutky ze Svazu novinářů: "V tom smyslu, jak psával své úvodníky, jsem já nakloněn psát také. Nikdy nebudu komunistům psát čirý chvalozpěv." Samu myšlenku diktatury přijímá, "došlo-li k ní". Nicméně s dodatkem: "A budu se snažit, jak to půjde, zlo mírnit." Tentokrát učitelka Svatoňová teaguje na jeho rozporuplný dopis rozhořčeně: "Prosím Tě, jak obludné teorie mi tady píšeš. Koho tím chceš oklamat, sebe?" Svoje přesvědčení o dočasnosti diktatury myslí ovšem tenhle mládenec vážně, a tomu odpovídá i jeho počínání při volbách v červnu 1948: "Já jsem si odvolil za plentou, abych frontu strhl k následování." Ještě téhož roku se rozhoduje nastoupit jako vedoucí internátu v Benešově nad Ploučnicí a pokračovat ve studiu při zaměstnání; a jeho tamní působení končí brzy ostrým konfliktem: 18. října dostává spolu s onou Marií, s níž se mezitím oženil, od svého nadřízeného sdělení, že mají nastoupit dovolenou "až do vyřešení vašeho přeložení", přičemž až do té doby se nesmějí účastnit "nijakým způsobem internátní práce".

To, co je tu takto vylíčeno, odpovídá do jisté míry vývoji určité části Vaculíkovy generace. A položíme-li si otázku, čím byl dán onen rozdíl, který jiné její části dovolil reagovat méně naivně na onu ambivalentní situaci v letech 1945 až 1948, kdy se plíživá cesta komunistické strany k moci maskovala demokratickými principy, musela by v odpovědi být jistě řeč i o zkušenostech předávaných rodičovskou generací a podmíněných i místem rodiny v sociální konstelaci. Ale i tam, kde tento druh předávaných zkušeností chyběl, mohla ho nahradit osobní zkušenost se skutečnou bolestí. Této zkušenosti zůstával Vaculík právě dlouho uchráněn, také dík oné láskyplné pěči, kterou byl v dětství a mládí obklopen. A po této stránce jsou dojemně jasnozřivá slova, která napsal v prosinci 1945 v dopise Marii Komárkové: "Ne, nevím, co je bolest, proto stoje před ní jsem zkroušený a mám špatné svědomí. A vím, že ten, kdo poznal velkou bolest, je lepším člověkem, než jsem já, a připadám si jako podvodník, dá-li mi ten dotyčný důvěru."

Tolik tedy fakta, která lze z knihy vyčíst. To, co jí ovšem dává největší zajímavost, spočívá v samotné skutečnosti, že jejich hodnocení, ba i samo vysledování tohoto názorového vývoje, který se v nich obráží, ponechává Vaculík na čtenáři. Experiment, o němž byla řeč na začátku této úvahy, je dán rozhodnutím, že bude ze svého deníku opisovat, aniž ho bude číst dopředu; a podobně i v souvislosti s dopisem, jehož citový obsah v něm vzbudí pocit, že se jeho tištěním dopouští jisté indiskrétnosti vůči pisatelce, poznamenává: "Čtenář ať si uvědomí, že ho čtu současně s ním, protože podrobně dopředu dopisy nečtu." To, co cítil a myslil Vaculík z let čtyřicátých, nepodrobuje tedy jeho jmenovec z devadesátých let žádné korigující interpretaci: na rozestup mezi oběma upozorní jen tu a tam graficky odlišená poznámka v závorce. Tak poznamenává třeba vpasáži dopisu, kde sděluje své myšlenky vztahující se k únorovým událostem: "Musím přiznat, že místy mi není už ten text srozumitelný, jak je to vlastně míněno, ale opíšu to, jak to leží, vynechal jsem jen jednu větu, která se opakovala." Nicméně ve chvíli, kdy mládenec vyslovuje svůj podiv nad tím, že se svou nesmělou kritikou naráží v únorových dnech na nesouhlas - "Bůh ví, že jsem pro reorganizaci Národní fronty, ale čert ví, proč je proti mně u našich soudruhů většina, když chci, bychom si napřed některé věci ujasnili"-, nezdrží se jeho starší jmenovec poznámky v závorce: "Pitomečku zbabělý!" A tak tato kniha dává nenápadným způsobem zakusit celý paradox osobní identity, neboť i když nám myšlení a cítění oné lidské bytosti, kterou jsme byli kdysi, může připadat stejně cizí jako myšlení a cítění kohokoli druhého, nemůžeme být sami sebou jinak, než když jsme za její někdejší jednání s to nést plnou zodpovědnost. Odtud ona úvaha z roku 1994, kterou Vaculík vsouvá mezi dva reprodukované dopisy: "Stísňují mě ty dopisy, všecky.(...) Dnes odpoledne dlouhá chůze podle jezera, lesem a loukami. (...) Cestou jsem se snažil poznat, jsem-li to já a týž, kdo žil a žije. Vidím, že už nechci moc přibírat světa: hledím na panoráma Alp za jezerem, mraky, křik ptáků, vlny jezera, a cítím: už si to nechte! Kam bych to složil, nač mi to je samému." Ale odtud také v závěru ty věty, které navazují na setkání s někdejším spolužákem, z něhož se stal "referent pro zvláštní úkoly": "Mlčel jsem. Nepotřeboval jsem se na nic vyptávat a ničemu jsem se nedivil. Chápal jsem, že jaký režim jsem pomáhal proti jejich vůli stvořit, v takovém přece museli moji milí spolužáci nějak žít."

Kniha studentská nám ovšem nezpřítomňuje jen historii Vaculíkova mládí. "Rozvázané balíčky" dopisů ho "posílají mnoha směry": "Nebylo by srozumitelné, co jsem si tehdy myslel a psal já, kdybych to odtrhl od ostatního, a nepůsobilo by to ani jako pravda." A tak se Vaculík nechává strhnout "příležitostí ukázat širší obrázek poměrů sociálních i politických na dokladech, jež nevím, kdo jiný tak shromáždil a dlouho uchoval." Spolu s tím prosazuje se nakonec při řazení uchovaných záznamů a dopisů přece jen i jistý zřetel literární: "uvážit, co vzít, řadit je pdole dat a událostí, udržovat a pěstovat přitom nějakou dějovou linku, povšimnout si i postav v pozadí". Ta dějová linka je dána především historií Vaculíkových "korespondenčních lásek" - a tady se ovšem nezdrží tu a tam ironického komnetáře: "Když tu teď dopisy čtu a řadím a opisuju, několikrát jsem už nad tím mladým mužem pocítil nechuť: pořád si chtěl lásku nějak vyjednat, vyřídit, místo aby siji vzal! To nebylo zralé." Jsou to právě lásky spočívající víc v slovech a představách, a "zamilovat se do své představy dívky znamená jenom zamilovat se do sebe, do své tváře, do svých gest." Nicméně tato odtažitá milostná hra je oboustranně hledáním životního partnera a partnerky. A když vztah k hlavní adresátce těchto dopisů, váhající mezi dvěma uchazeči, vyústí do prázdna, je tu rychle vztah nový: právě v oné zručské Marii, kvůli níž sváděl svou první potyčku s partajní klikou, nachází Vaculík životní družku dostatečně chápavou, ale i dostatečně svou a i ve vztahu k němu dostatečně "neovlivnitelnou", aby mu mohla být v dalších desetiletích oporou.

Všechny ty vztahy balancující na hranici přátelství a lásky se nám v korespondenci prezantují vždy s celou dobově podmíněnou společenskou atmosférou. Pro čtenáře Vaculíkovy knihy bude možná vhodnější začít její četbu právě tímto třetím oddílem, kterému neschází určitá "dějová linka", ale v němž se hlavně jednotlivé postavy dostávají už do bezprostředního styku s realitou politického převratu. To, co líčí Vaculíkova Kniha dělnická, tedy atmosféra Baťovy školy práce, měla nicméně na tuto skupinu mladých lidí svou zvláštní kombinací individualismu a kolektivismu patrně nezanedbatelný formující vliv. A i když jde o Zlín doby protektorátní, připomene se tu alespoň vzdáleně i postava Tomáše Bati a dvojí citace jeho výroků dobře ilustruje kuriózní protiklady jeho myšlení. Je tu na jedné straně ono přání najít "malíře, který by dokázal hezky roztomile a účinně namalovat člověka, který má radost ze svých bot", přání předjímající všechny absurdity totalitní kulturní politiky. A na druhé straně v citátu, který Vaculík zvolil za motto své Dělnické knihy, se setkáme s představou připomínající fantastické úvahy pozdního André Bretona ("... že si nás nějací bohové cvičí a chovají pro své bojové úkoly a cíle, z nichž snad mají prospěch zrovna jako my lidé, když si chováme drůbež nebo kapry v rybníce")...

Počínaje přinejmenším Českým snářem (ale jisté náznaky najdeme už i v Morčatech), je ve všem, co Vaculík píše, sám pojem literatury provokativně problematizován. V případě Milých spolužáků může být provokativnost tohoto postupu snadno zaměněna za trochu narcistickou imitaci onoho shromažďování biografického materiálu, kterým literární historikové chtějí osvětlit uzavřené dílo literárního tvůrce. Tomu, kdo se nenechá ošálit touto podobností, dá nicméně Vaculíkova kniha pocítit celou nesamozřejmost toho, co v sobě skrývá pojem osobní i koletivní identity. A pokud jsme přesvědčeni, že právě nahrazování příliš jasných a příliš sebevědomých odpovědí otázkami je s to přispět ke společenskému zdraví, nebudeme možný účinek tohoto Vaculíkova experimentu pokládat za zanedbatelný.