Logo Vaculík aneb Deník a korespondence jako pokleslá literatura pro vzdělance

Pavel Janoušek

(Tvar, č. 11/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

Bývaly doby, kdy spisovatelé v zájmu budoucích generací a učebnic literatury čirou náhodou zapomínali ve svých pozůstalostech vlastní deník, případně probranou a vybranou korespondenci milostnou, přátelskou a úřední. Mívalo to nesporné výhody: editorům to poskytovalo obživu, badatelům a čtenářům pocit, že tyto texty jsou něco jako klíčová dírka do spisovatelova soukromí. Správně zapomenutý deník a dobře vybraná korespondence totiž odjakživa spolehlivě vzbuzují klamnou iluzi, že jsou průhledem do reality samé, do světa pravd nezkreslených literárními stereotypy. Mívalo to i své nevýhody: v pozůstalostech se občas mohl najít text, který skutečně byl průhledem do spisovatelova soukromí, tedy text, který by on sám nikdy nechtěl zveřejnit.

Tak tomu bývalo v dávných dobách, kdy existovala poměrně ostrá hranice mezi texty literárními a neliterárními, a nebylo tudíž zpravidla zvykem považovat tento typ textů za organickou součást autorovy tvorby. Dnes je tomu ovšem jinak. Naplnila se Jakobsonova provokativní úvaha, zda by si K. H. Mácha v našem století nenechal svou lyriku pouze pro intimní domácí potřebu a nevydal raději deník. Dnešní spisovatel ví, že musí vzít své image do vlastních rukou, že nesmí přenechat archiv náhodě a editorům, kteří by si z něj vybírali podle své libovůle, a proto vydává vybrané texty iniciativně sám, ve vlastní úpravě, dle vlastního výběru.

Kupříkladu - namátkou - dejme tomu - takový Ludvík Vaculík a jeho nejnovější publikace Milí spolužáci! 1-2-3. Svazek bezmála o sedmi stovkách stran je složen ze tří "knih", z nichž první dvě již vyšly v exilových nakladatelstvích: Knihy indiánské (Deník 1939-1941), Knihy dělnické (Deník a dopisy 1941-1945) a Knihy studentské (Deník a dopisy 1945-1949). Podtitul celého svazku (Výbor písemných prací 1939-1979) pak naznačuje, že by přítomné "knihy" případně mohly být jen první částí rozsáhlého cyklu dotaženého až do okamžiku, kdy autor začal na ideji zveřejnění svých deníkových zápisů a své korespondence pracovat, a možná i dál. Z gesta, jakým Vaculík tyto texty čtenářům servíruje, není přitom těžké vyčíst, že je nepovažuje pouze za dokumenty, nýbrž že jejich publikaci chápe jako výpověď sui generis.

Vydává-li nějaký editor dětské a chlapecké deníky spisovatele XZ, jeho korespondenci s rodiči, s paní učitelkou, kamarády a několika Vlastami a Mariemi, může to být pro jejich vlastní literární hodnotu, častěji však takto činí především proto, že tyto texty považuje za zajímavý dokument o "mimoliterárním" životě a uvažování spisovatele hodného mimořádné pozornosti.

Proč však takové texty publikuje sám spisovatel XZ? - V jeho rozhodnutí již na první pohled je něco z megalomanie, z přesvědčení o vlastním významu a genialitě všeho, co mu kdy odpadlo od pera, jakož i nemalé sebeokouzlení sebou samým. Může v tom však být i přesvědčení, že v těch textech je skutečně něco nadosobního, co bude čtenáře zajímat jako literatura.

K tomu jsou ovšem třeba tři věci: samotné texty, čtenářova ochota se jimi zabývat a především jméno, mýtus, tedy logo, které tuto ochotu iniciuje a činí čtenáře vnímavějším vůči očekávaným kvalitám, a tím i knihu čitelnější a prodejnější. Ostatně i v případě dokumentárních a exaktně připravených edicí vydavatelnost a "tržní cena" stoupá přímo úměrně literární a mimoliterární proslulosti autora či adresáta. Tak jako lépe prodáte postel, v níž spal John Lennon, než starý ošoupaný otoman, tak jsou také pro čtenáře zajímavější zápisky slavného českého spisovatele XZ než texty pana Vonáska.

Nuže, jméno Vaculík je dnes - mj. i díky autorovým starším prózám a jeho schopnosti trpělivě pracovat na vlastním image - dobré logo. Ludvík Vaculík je Spisovatel, a to spisovatel osobnost, a to osobnost Autentická. Vzato přísně, Vaculík nikdy nepsal nic jiného než deníky. Osobně si jej jako spisovatele vážím zejména pro způsob, jakým v Sekyře či Českém snáři dokázal dát osobnímu prožitku adekvátní a propracovaný literární tvar, pro schopnost vystavět uměleckou výpověď na rafinovaně udržovaném významotvorném, hravém napětí mezi Dichtung a Wahrheit. U jeho posledních knih však tento pocit již nemám.

Umístíte-li slovo Vaculík na obálku knihy, její úspěch je zaručen. To pak každý správný vzdělaný čtenář okamžitě cítí tu hloubku a výpovědní sílu prezentovaných textů, propadá nadšení nad literárními schopnostmi dospívajícího génia a prožívá s ním všechny jeho milostné, pracovní a politické patálie. Jenom kritik-tupec (tak málo vnímavý jako např. já) může napsal: "Pročetl jsem Milé spolužáky! podrobně a křížem krážem a nemohu se zbavit přesvědčení, že tato kniha je pouze tím, čím je: knihou deníkových zápisků a dopisů, někdy zajímavých, jindy - často - nudných. Tak jako jiné obdobné publikace dokládá, nakolik její autor již od mládí zdatně vládl písmem, dokumentuje dobovou atmosféru a svět již zaniklých faktů, hodnot a vztahů, není však pro mne literaturou ve smyslu tvůrčího činu." Deníky a dopisy samy o sobě mi nevadí, naopak - mám je docela rád. Ve Vaculíkově knize jsem kupříkladu velmi ocenil pasáže z doby, kdy se stal Mladým Mužem u Bati, neboť mne to zajímalo faktograficky a cítil jsem zde i určité významotvorné napětí mezi obdivem k baťovskému systému kolektivní výchovy, autorovou snahou zařadit se, hrdostí, že se mu to podařilo, a každodenními útrapami, které mu to při jeho individualismu přinášelo. Mám ovšem rád, jsou-li deníky a korespondence prezentovány jako deníky a korespondence a nehrají si na nic jiného. Snad jsem konzervativec, ale stále více nejsem s to přijmout v současné chvíli tak rozšířenou víru v samospasitelnost deníkové sebereflexe jako jediného pravého zdroje pravdivé literatury.

Vaculíkova kniha totiž nechce být pouze dokumentem, nýbrž Dílem. Autor ji sestavil jako "zajímavou a poučnou sbírku", v níž staví na napětí mezi dávnými texty a "přítomnými" komentáři, mezi svou tehdejší nezralostí a její dnešní reflexí, a výsledek patrně považuje za plnohodnotný literární tvar. Dokladem jsou například poznámky a vsuvky do původního textu, ty totiž nemají vysvětlující, upřesňující a dokumentační charakter, nýbrž prezentují autorský subjekt jako čtenáře udiveného vlastní minulostí a nepřímo i jako toho, kdo si z ní vybírá právě to, co potřebuje pro svou výpověď: "Vynechal a vypouštěl jsem místa zdlouhavě nudná či dnes nesrozumitelná a bezcenná. Hlavně však místa blbá, jimž ani dlouhý čas nedokázal dát žádný dodatečný půvab."

Logika výpovědi, výběr materiálu i případné zásahy do jednotlivých textů je diktována autorským záměrem, který je například v úvodu ke Knize studentské formulován slovy: "Co jsem si já myslel tehdy o tom Únoru, jak jsem se s tím vypořádával, a hlavně co jsem přitom dělal? Můžu se odvážit dovědět se to? Proč mě už tehdy nevyhodili nebo proč jsem se ani ničím nestal, proč jsem nepsal do novin, když jsem přeci patřil k vítězné straně?" Nenachází-li pak autor ve svých denících texty vyhovující tomuto záměru ("Chtěl jsem se podívat do svých deníků, a ono to tam nebylo!"), dává raději přednost textům jiným, tedy dopisům, které tehdy psal a dostával a v nichž se mu obraz vlastní minulosti patrně jeví přesnější. Proto také deník z jeho Knihy studentské de facto mizí a zůstává záhadou pro budoucí historiky literatury: Co v něm skutečně je? Proč jej Vaculík přestal citovat? V čem se liší jeho sebeprojekce do deníku a do dopisů?

Záměr prezentovat se jako komunista jiného typu je tu zřetelný: "Také se mne dotýkalo, že se v takových diskusích mlčky ocitám na jedné hromádce s lidmi, s nimiž jsem při těch událostech byl ve sporu. I moji přátelé a milí spolužáci mě počítali mezi polepšené, rozčarované nebo vyléčené komunisty..." Stačilo by jen několik škrtů a z většiny Vaculíkových dopisů opublikovaných v Knize studentské by čtenář mohl získat přesvědčení, že jejich autor nejenže nebyl nikdy členem KSČ, ale dokonce že byl v tvrdé opozici vůči její politice (byť jí současně hupřímně věřil a patrně i realizoval). To jenom někdy, z listů těch druhých, třeba paní učitelky, jen tak mimochodem zaznívají pochyby, zda Ludvík příliš nepodléhá komunistickým ideím...

Vaculíkova rozhodnutí publikovat dílo jménem Milí spolužáci! má však nepochybně i daleko širší rozměr, než je autorova přebujelá subjektivity. Vypovídá o naší dnešní literární situaci, v níž jsme došli ke zbožnění všeho ne-literárního, autentického. Český spisovatel již nevěří v kouzelnou moc fabulované literatury pojmenovat podstatu, nevěří ani ve svou schopnost prostřednictvím slov a literárních forem uchopit a pojmenovat prchavý život. Protože však literatura nemůže beze slov a literárních forem existovat, český spisovatel hledá a nachází svou spásu v kultu a mýtu autenticity, přesněji v takových formách, které jsou v naivním čtenářském myšlení i ve velmi fundovaně formulovaných literárněkritických a literárněvědných teoriích vnímány a interpretovány jako formy automaticky nesoucí krvavé stigma skutečnosti samé, jako její - "šifra".

Honba za autenticitou vyrůstá z pocitu, že fabulovaná literatura lže, a je založena na dvojí iluzi: že existují formy, které jsou přirozeně autentické, a že zveřejněním ne-literárních textů se tyto texty automaticky stávají literaturou. Jestliže existují případy, kdy tomu tak a skutečně je, neznamená to přece, že jde o pravidlo. Nemám důvod, proč bych měl apriorně méně věřit autorovi, který mně tvrdí "vše, co ti, čtenáři, vyprávím, jsem si vymyslel", než tomu, kdo mě přesvědčuje, že předkládá pouze pravdu pravdoucí (a naopak). Verifikace literárních děl je proces mnohem složitější a žádný žánr nemá patent na autenticitu. Vždyť i dopisy, které Vaculík shromáždil, byly - tak jako každý text, a tedy i literatura - psány s určitou strategií diktovanou vztahem k adresátovi a možná více než o autentických pocitech svých pisatelů vypovídají o dobovém korespondenčním úzu. (Proto je také tak nesnadné jejich jednotlivé pisatele od sebe stylově odlišit.) Nakolik - navíc- mohu věřit v autenticitu korespondence, jsou.li její výběr a prezentace podřízeny apriorní potřebě dokázat těm druhým, že jsem nebyl takový, jak si oni myslí?

Honba za autenticitou je v našem století jev obecný a nadnárodní, nicméně v Čechách posledních let jako by nabývala zvláštní intenzity. Do rubriky literatura deníková, memoárová, korespondenční a rozhovorová je možno po roce 1989 zařadit mimo jiné tyto spisovatele: Bešťáková, Černý, Diviš, Fischl, Gold, Hanč, Heyduk, Hiršal, Hrabal, Hvížďala, Jedlička, Jelínek, Kantůrková, Kaufman, L. Kundera, Putík, Richterová, Řezníček, Salivarová, Vaculík, Vaculíková, Wernisch, Zábrana, Zábranová...

Vyjmenovávám pouze autory nejzajímavějších textů. Jako každý správný mýtus má však Božská Autenticita i mnoho dalších epigonů, vyznavačů oprašujících její oltář (rubriku Z deníku spisovatele). Má i své dva velekněze: Jana Lopatku, který u nás dal postulátu autenticity podobu kritickou a teoretickou, a Ludvíka Vaculíka, kterému se tento postulát podařilo smířit s požadavky trhu. Vaculíkova kniha bude mezi určitou skupinou čtenářů nepochybně velmi úspěšná, patří totiž k typu textů, které si pro sebe již delší dobu nazývám "pokleslá literatura pro vzdělance". Pokleslá literatura se v literárněkritickém myšlení zpravidla spojuje s masovým čtenářem určitého typu a s kategorií fabulovaných textů, které u nás vycházejí například (především) v nakladatelství Ivo Železný. Nakladatelé a knihkupci však vědí, že existuje i jiná literatura masového rozšíření: literatura faktu, deníky, paměti a korespondence slavných osobností - herců, zpěváků či politiků. To jen my, lidé od literatury, si namlouváme, že deníky, paměti a korespondence spisovatelů patří někam jinam, do lepší kategorie něž paměti a deníky hereček, a že je čteme z jiných pohnutek. (Mimochodem není mnoho literárně a myšlenkově zajímavějších deníků, než jsou ty, které si Radovan Lukavský psal při práci na Hamletovi, a přece nikoho dodnes nenapadlo započítat je do literatury.)

Ve výsledku tak spisovatelé svou výpověď neformulují, ale pouze jejím prostřednictvím informují o sobě samém: je to rychlejší, snazší a více vyhovující mentalitě dnešního čtenářstva. S pocitem, že děláme něco avantgardního, jdoucího proti zkostnatělým literárním normám, přizpůsobujeme se společně obecnému vkusu, pro který je příznačná komunikace na úrovni: "A jak to bylo doopravdy? Neříkejte, pani, von s ní fakt chodil? Takovej fešák?! Ale vona taky nebyla vošklivá. A kde se vlastně seznámili? No já jsem vám říkala, že von sice u těch komunistů byl, ale jinak to je slušnej člověk a nikdy to nemyslel tak vážně. Jojo, to vám byla těžká doba... No fakt, všechno, co vám , pani, říkám, je čistá pravda, vždyť já to zažila."

Své deníky již Ludvík Vaculík vydal, doufám, že má doma ve skříni i něco jako Máj.