O hudbě

(VACULÍK, Ludvík. Milí spolužáci! Výbor písemných prací 1939-1979. Praha : Mladá fronta 1995, s. 248-250)

V úterý jsem byl na  zkoušce symfonického orchestru. Bylo nás tam asi 12 z velkého 70členného tělesa, o němž píší noviny pod titulkem Ze života BŠP. Ve středu jsem si zavolal Mirka Zédového a Slávka Belzového k poradě o vydávání družinového časopisu Študiós, loni zabaveného, který by však pan Šmíd rád vzkřísil. (...) Se Slávkem jsme si řekli, že každý napíšeme úvodník, a který bude lepší, ten uveřejníme.

Ve středu jsem měl básnicko-muzikální náladu. Škoda že neumím psát rychle noty, napadaly mi melodie s tak úžasným dramatickým spádem a měly vyjadřovat myšlenku, kterou jsem se slovy na papíře s mizerným úspěchem pokoušel zachytit. Byla by to mohutná píseň bouřlivá, určitě by se nesměla zpívat, ale už jsem si představoval, jak ji nacvičuji, a věděl jsem všechny tři hlasy. (...)

Přemýšlel jsem už o tom, co umění, obzvláště pak hudba, vlastně je. Chvílemi se mi zdálo, že se k něčemu užuž blížím, jen kdybych mohl myslet dál, sledovat myšlenku - pak se ta vzácná nit však ztratí, zůstane zase onen pocit prázdnoty a bezúčelnosti bytí, který by chtěl být přehlušen něčím nízce hmotným. Zdá se mi, že v prostoru kolem nás, v prostoru nepředstavitelném, existuje něco nadpomyslného, co je velkým oceánem, prolíná vše a není na ničem závislé, na čem však závisí všechen život všech stupňů. Je to duchovno, nejvyšší stupeň blaženosti, absolutní dokonalost, Bůh. Ten je všude. V každém z lidí je ho kus, část, která odtržena od svého nesmírna tvoří podstatu člověka, ono jádro podněcující duši k dobrému. Všechny tyto duše tíhnou k jednomu, usilují o totéž: splynout, slíti se, býti opět zajedno s oním oceánem duchovna a stát se jako dříve jeho částí. Toto nezadržitelné tíhnutí se u člověka od temné minulosti jeví jako podvědomá

neukojitelná, nevyjádřitelná touha po něčem vznešeném, krásném, nedefinovatelném, nepředstavitelném. Tato touha po nebeské blaženosti vzněcuje boj duše se zákonem hmoty, v níž je vězněna. Obrazí se v ohromném zmateném útoku na hradby ráje. Ubohé lidstvo organizované ve všech pozemských církvích neb ovládané nejrůznějšími ideami šílí, běsní, ohlušuje se, nenachází východiska. Tuší, tuší, neví však kudy, bloudí tedy. A obrovský oceán je nedosažitelný. Bez prostoru, neboť v něm není ničeho rozměrného, co by potřebovalo vyjádřit svůj poměr k němu. Bez času, neboť není v něm ničeho nedokonalého, jako proměnlivá hmota, jež by vyžadovala poměrného stanovení věku. Není rovněž ničeho většího, s čím by bylo možno ono absolutno srovnávat.

A přece jsou v životě lidstva prchavé zákmity, kdy se na okamžik objeví náznak poznání, krátký a pomíjivý, prchající, dřív než jej možno zachytit. Jsou to géniové, kteří zdravím, klidem, pozemským štěstím neb životem zaplatí urvané cáry Boha a jako dar je podávají mnohdy nechápavému davu. Géniové jsou to, kteří každý svým způsobem objevují krásu. Umělci. Umění všeho druhu vyjadřuje vlastně totéž. Krása je nehmotná a existuje i bez něj, které ji pouze podává tím, že útočí na naše rozličné vjemové schopnosti. Vím, že co vyjadřuje hudba, existuje bez tónů, jako duchovno existuje bez myšlenky, bez mozku, bez řeči a bez písmen. Existuje bez hmoty, ale nešťastný člověk může chápat nanejvýš myšlenku, tu nejabstraktnější hmotu, která může zase vzniknout jen pod účinkem nejjemnějších hmot - vjemů zrakových či sluchových. Jak je hmota nedokonalá a jak špatným reprodukčním prostředkem! Jak je umění ve chvílích, kdy je mu duše otevřena, krásné a jak nepatrným je přitom pableskem - čeho!