Zápisy pamětníkovy
Zápisy pamětníkovy
Blanka Kostřicová
(Proglas : kultura, literatura, náboženství, červenec 2008, roč. 19, č. 4, s. 47)
„Mínil jsem psát Paměti: jako Účastník událostí roku 1967-1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm událostem: totiž jak to bylo dál… A mladší pamětníci se budou možná divit.“
Tak uvádí Ludvík Vaculík svou knihu na záložce, na níž mluví též o genezi tohoto textu: Domluvili se roce 1971 s malířem Vlastimilem Benešem že by spolu mohli připravit „krásnou knížku“, v níž by byly malířovy obrazy a Vaculík by ke každému napsal „povídku nebo úvahu“; záměr však neuskutečnili, V. Beneš zemřel a Vaculík posléze proložil Nepaměti reprodukcemi jeho obrazů, k nimž ovšem přidružil pouze - z celku textu vyňaté - komentáře či drobné historky týkající se obrazu a jeho získání do spisovatelova vlastnictví.
S úvodními autorovými slovy lze jedině souhlasit: obraz počínající „normalizace“ (jde o zápisy z rozmezí listopad 1969 - březen 1972) je jistě velice cenný. Nepaměti se sice nezadržitelně vyvíjejí v deníkové (či aspoň deníkovité) záznamy (ačkoli autor na více místech sám sobě připomíná, že nechce psát deník, ale paměti), avšak Vaculíkovi se v nich podařilo šťastně vyvážit poměr mezi událostmi „veřejnými“ a „osobními“ (ovšemže nelze jedno od druhého striktně oddělit - obzvláště v době nenormální, kdy zpolitizováno je vše, včetně záležitostí nejosobnějších -, ale jistě je možné do té první oblasti počítat například schůzky s počínajícími disidenty, přípravu prohlášení Deset bodů, samozřejmě i bezútěšné popisy pražských obchodů, nedostatku běžného zboží, nefungující dopravy atd., zatímco skutečnost, že „Madla spravuje Jankovi gatě“ nepochybně spadá do sféry druhé). Tato vyváženost odlišuje Nepaměti od některých pozdějších autorových knih - nejen od programově deníkového Českého snáře, ale též od následné řady beletrizované autobiografie Jak se dělá chlapec, Loučení k panně, Hodiny klavíru, v nichž je mimo jiné patrný přesun těžiště na postavu vypravěče a zvýšená subjektivizace pohledu. Zdálo by se snad, že právě tím by mohl být umožněn hlubší ponor do této postavy, avšak Nepaměti svědčí spíše o opaku: úvahy jejich vypravěče se pohybují v rovinách poněkud méně osobních, přitom ale, zdá se, hlouběji směřujících - zatímco v následujících knihách je autor leckdy až vlečen komplikovanými událostmi osobního života odehrávajícími se často ve sféře povrchovější. Nepaměti jako by byly v tomto směru jaksi svobodnější, autor si udržuje nadhled či možná spíše přehled, humor i ironii, vnitřní pevnost a zdravý úsudek člověka, který se dokáže neokázale a věcně zmínit o příslovečné císařově nahotě.
A jako nejeden citlivý pozorovatel své doby, i Vaculík je v některých pasážích své knihy předvídavý až prorocky - např. když mluví o budoucnosti statečných lidí, kteří se „ke své věrnosti“ „jednou“ nebudou moci ani hlásit, „jelikož se to bude brát jako urážka všech, kteří prohráli“.
Ačkoli obsahem uvedeného citátu je úvaha rázu etického a tento tón zcela přirozeně prolíná celým textem, nenajdeme v Nepamětech snad ani stín nějakého moralizování či dokonce moralizátorství . za tuto knihu by si autor jistě nevysloužil přízvisko „starej fundamentalista ajatolláh abba Vaculiah“, jímž ho později poctí o generaci mladší český spisovatel.
Knihu doplňuje kompletní znění Deseti bodů adresovaných federální vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ (podepsali je mj. Luděk Pachmann, Václav Havel, Emil Zátopek...). I nad nimi se může „mladší pamětník“ poněkud „divit“: potvrzují totiž sice všeobecně známý, avšak leckdy málo připomínaný fakt, že v tom úžasném Pražském jaru skutečně šlo o obrodu neobroditelného socialismu, nikoli o jeho odstranění.
Nepaměti jsou psány hutným, přesným a v nejlepším slova smyslu čtivým jazykem; mají svou nespornou sílu uměleckou i (snad) dokumentární. Je ovšem třeba mít na paměti, že „nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného.“červenec 2008, roč. 19, č. 4, s. 47)
