Vaculíkovo zrcadlo podél cest.Spisovatel, i když třeba zvláštního druhu.

Jiří Peňás

(Týden č. 50/2002)

(Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, Brno, Atlantis 2002. 253 s.)

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Tak by se nakonec také daly vyřešit pochybnosti, rozpaky nebo snad údiv nad novou knihou Ludvíka Vaculíka Loučení k panně. Knihou stejně tak brilantní a dojemnou, jako necitelnou, ba krutou k těm, kdo jsou vtaženi do jejího savého jícnu.

Žádné polemiky, natož pobouření se samozřejmě nekonají, a když, tak jen soukromé. Lze to snad přičíst počtem i mentalitou vyhraněnému kroužku konzumentů umělecké literatury u nás, kteří jsou ze své povahy tolerantní a v těchto věcech dobře vychovaní, v přední řadě i samotným Vaculíkem. Není divu, že kritické ohlasy správně a vstřícně vyzdvihují vaculíkovské jazykové mistrovství, jeho stylistickou bravuru, hloubku analytické přesnosti, pestrost, s jakou jen opravdový mistr je schopen rozehrát vášnivý a přitom elegický koncert jednoho nečekaného a přitom osudem jako by nutně nastrčeného milostného vztahu. Vztahu rámovaného na straně ženské náhlým vstupem do dospělosti a na straně mužské právě naopak, posledním milostným dramatem a opouštěním plodné i ničivé sexuality a s ní spojených věcí: lásky, dětí, bolesti, smrti...

Goethovská láska, jak už bylo o knize napsáno, k mladé nevinné studentce, která přijde ke svému idolu, poskytne mu, co může taková dívka dát, osvěží jeje a snad připraví na věci poslední. Sama včas, dřív než muž, vycítí, že její mise musí brzy skončit, a protože po takové iniciaci už není možné čekat jinou světskou lásku, odchází do kláštera.

Krásné, chtělo by se říci. Vaculík touto knihou opět ukázal, že tam, kde se jiný pachtí, aby mu figury aspoň mávaly rukama, u něj žijí celým tělem i duchem; tam, kde jiný horko těžko dává dohromady myšlenku, jich Vaculík může pět zamlčet a stejně tam jsou; a především tam, kam se ostatní snaží nahnat nějaké erotické páry a dýmy, tam se tyto věci pod rukama starého mistra zhmotňují s takovou názornou tvořivostí až předvádivostí, že ostatní současná česká literatura je proti tomu buď jak z klášterní školy, nebo ze školy pomocné.

I tak kniha znovu otevírá témata a otázky, které kolem Vaculíkovy osobnosti a jeho psaní krouží.

Co na to pan Vaculík?

Loučení k panně patří do linie Vaculíkových introspektivních próz, již zahájil Českým snářem (1980, respektive 1990) a která pak pokračovala prózou Jak se dělá chlapec (1993). Přidružit by k ní bylo možné záznamy z prvních let normalizace Nepaměti (vyšly roku 1998) a prózu rozepsanou před více než třiceti lety Cesta na Praděd (vyšla loni), ale zde semena pozdějšího kmene zatím jen tak klíčila.

Zjednodušeně a jednostranně by se o těch knihách dalo říci, že v nich Vaculík demonstrativně ničí svůj obraz, v němž se může jistou částí své veřejné bytosti jevit. Nahrazuje ho obrazem intimním, jehož nahota nabývá rysů až sebedenunciačních. Proč to dělá?

Jednou z největších fikcí o Vaculíkovi je představa, že patří do jakéhosi houfu intelektuálů vyznačujících se kolektivně prožívaným pocitem jakési zvýšené národní odpovědnosti. Už úplně mylné je řazení k takzvaným "osmašedesátníkům". To, že Vaculík byl od poloviny 60. let u všeho důležitého: IV. sjezd spisovatelů v roce 1967, pražské jaro, Dva tisíce slov, Charta 77, léta v disendu, pak i rozdělení republiky, kontroverzní texty let 90., televizní krize etc., nevyplynulo z nějaké společenské dravosti či politických ambicí. Kdo Vaculíka čte, uvědomí si, že u toho všeho byl jaksi navzdory, ale přitom musel. "Poměry" zkrátka byly a jsou takové, že si vyžádaly, aby se do nich zamíchal, a jeho hlas takový, že byl slyšet, protože byl a je "Vaculíkův".

Na jedné straně je tak Vaculík společenská autorita, angažovaný intelektuál, novinář nerudovsko-havlíčkovského naturelu vysílající do společnosti základní texty trefující se do podstatných témat doby, přičemž v takové občanské roli vystupuje v měnících se kulisách už čtyřicet let. Co na to pan Vaculík? ptá se ještě pořád zbylá část národa, která dá na dobře volené a trefené slovo, na postoj koncízní a rozumně konzervativní, který neovlivňují nějaké módní nebo populární vlivy. Mnohokrát přitom Vaculík přestřelí, mnoho jeho názorů se blíží spíš k obsesím a k paličatostem, ale pánbůh za ně zaplať.

Především spisovatel

Na druhé straně je tu Vaculík, o němž nejen že se jaksi ví, že jeho soukromý život neodpovídá běžným konvencím, do čehož by ale nikomu nic nebylo, jenomže on právě o tom otevřeně píše. Přirozeně ne do fejetonů a sloupků, ale věnuje jim ten díl tvorby, která je obvykle vážena více než špičková, ale přece jenom efemérní publicistika; je však z podstaty věci a vinou postavení literatury v současné české společnosti méně vidět. Část čtenářstva přitom může být nepřetržitým sebeodhalováním zaskočena, ba zmatena. Jak dát "dobrým mravům i vkusu" se vymykající striptýz dohromady s tím rozšafně moudrým panem Vaculíkem?

Už v Českém snáři, připomeňme, že se psal rok 1980 a chystal se další monstrproces s chartisty, na to odpovídá takto: "A veřejnost? (Protože v připomínkách poznávám i lítost, že zklamán může být ,národ´.) Národ ať opustí pohodlnou domněnku, že kdosi jiný představuje jeho ctnosti, jiný, než koho odkráčí poctít devadesátidevítiprocentní volbou. Je tu spousta zavřených lidí, a národ?"

Vaculík je především spisovatel, i když třeba zvláštního typu, a jako spisovatel si nenechá vyvlastnit své téma, jímž je zachycení sebe sama uprostřed světa, proti kterému se musí vzepřít, i když po svém. A jako by bez ohledu na následky a "slušné" normy právě proto nabízel svůj obraz privátní, v jehož "realismu" ale neví, kam až zajít. Vlastně ví, jen ty hranice pro něj neexistují. V poslední knize je tímto ostře osvětleným územím jeho milostný vztah, jenž následoval po rozpadu předchozího vztahu, jehož konečná fáze byla tématem první části knihy Jak se dělá chlapec; její prehistorie zase spadá do druhé poloviny Českého snáře. Téměř kontinuálně, jako v seriálu, je tak zachyceno víc než desetiletí milostného spisovatelova života se všemi dobrovolnými i nedobrovolnými aktéry, tedy aktérkami. Blízkost, v níž své intimissimo Vaculík předkládá, nemá v české literatuře obdoby. Je tu jistě Jakub Deml a československý Dominik Tatarka, jehož vliv na Vaculíka by stál za podrobnější pohled, ale ani oni nesáhli tak daleko, i oni své soukromí přece jen maskovali a zahalovali. Čtenář může mít pocit, že ví desetkrát víc, než by chtěl a musel vědět, což ale neznamená, že by se nechtěl dozvědět. Do Vaculíkova soukromí v těchto knihách už nenahlížíme klíčovou dírkou, ale jako bychom seděli u něj v jeho pokojích a on své konání v naší přítomnosti zesiloval a komentoval. Je to něco na způsob domácího videa, jenže natočeného špičkovým režisérem. Stendhal napsal kdesi, že romanopisec je ten, kdo rozestavuje zrcadla podél cest. S trochou nadsázky by se dalo říci, že Vaculík ta zrcadla nastavil podél pohybů svých beder, přičemž v nich logicky musí také zobrazovat s pronikavou názorností bedra vklíněná. Zůstává nám zahaleno, co na to ta cizí bedra a jak souhlasně se k zrcadlům přistavila. Žít s Vaculíkem znamená stát se předmětem jeho psaní.

Je ovšem pravda, že to není otázka literární, nýbrž etická. A je pravda, že není ani pokládána poprvé, a natož originálně, neboť takto podobně se ptali již někteří první čtenáři Českého snáře (viz sborník Hlasy nad rukopisem Českého snáře, 1991). Rovněž je více než jisté, že Vaculík sám na ni má již dávno přichystanou odpověď, kdyby na ni odpovídat ovšem chtěl. Je však možné položit otázku, která snad není svatouškovská ani pokrytecká: zda totiž k hodnotě uměleckého díla nepatří také něco jako jeho empatie čili schopnost cítit s možnou bolestí těch, kdo se do úhlu jeho zrcadel dostanou. Jinými slovy nemanipulovat s nimi, hlavně s jejich intimitou. Na to ale musí v prvé řadě odpovědět autor; a ta odpověď by neměla být, že jeho vlastní hluboce znázorněná bolest na vykoupení stačí.