Národ, Bůh a piča

Robert B. Pynsent

(Host, č. 2/2003)(Ludvík Vaculík: Loučení k panně. Brno, Atlantis 2002, 256 s.)

Konzervativní rebelant Ludvík Vaculík je svůj a též do velké míry sebepisatel už od prvního románu. Skutečnost, že v osmdesátých letech začal vydávat (v zahraničí) i deníky z mládí, podporovala legendu, že všechno, co píše, je autobiografické; sám svádí čtenáře k víře v legendu tím, že i velké části nového románu Loučení k panně jsou napsány způsobem deníkových záznamů a dopisů jako třeba Kniha dělnická.

V komentáři k deníkové Knize indiánské, který napsal poté, co dokončil kvazidokumentární Český snář, vyjadřuje svůj názor na poměr literárna k takzvané realitě: „Psaní zřejmě nemá sloužit k dokumentování skutečnosti, ale k povznesení nad ni.“ A už v roce 1943 (Kniha dělnická) trochu pochybuje o funkci deníků: „Nevím, zda toto píši jen jako prostý zápis myšlenek, nebo zda počítám se čtenářstvem, před nímž se chci blýsknout.“ Jako filatelista (prý už bývalý) sbírá ve svém psaní známky sebe a snaží se blýsknout aspoň černou pennyovkou. Tvrdí, že jako fejetonista „rád píše ze zlosti, ze srandy či z lítosti“ (Jaro je tady), ale to se mu zdařilo i v románech; aspoň trochu té lítosti je už v Rušném domě, mnoho zlosti je i v „meziknížce“ Morčata a dosti lítosti se mísí v dušitvornou rezignaci Loučení k panně. V tomto románu najdeme však málo zlosti, ačkoli ta neutuchá ve fejetonech, jak už před převratem (o roce 1989 Vaculík nepoužívá slova „revoluce“) v červnu roku 1989 čtenáře varoval: „Co bych rád, a mohl vlastně, psát takové ty svěží, stařecky mladistvé útoky na cokoli, bez zájmu o následky a ohlas.“ (Srpnový rok) Varuje též mne, když píše, že komunistická cenzura naučila české spisovatele pěstovat „metaforické vyjadřování a myšlení v přeskocích, jež cizinec nebo blbec nedokázal sledovat. […] Často vidíme s lítostí, jak nepřesně až nesprávně vykládá si dnes některá zdejší díla západní čtenář“ (tamtéž).

Za tímto konstatováním leží dvojí názor. Za prvé, je určitě pravda, že západní cizinec často nepochopil v plném rozsahu skryté významy tzv. ezopského psaní za železnou oponou a také v postsocialistické době se bude stávat, že cizinci anebo blbci anebo Nepražanovi bude chybět znalost reálií, a tím textu porozumí neúplně. (Například nemám tušení, zdali Vaculík sám zažil lásku k osmnáctileté studentce, která se do něho zamilovala, i když vím z jeho fejetonů, že druhé, náboženské téma Loučení k panně je mu obzvlášť v posledním desetiletí osobně, intimně důležité.) Na druhé straně, protože jsem předtím přečetl Smolnou knihu Lenky Procházkové, mohl jsem číst Jak se dělá chlapec víceméně informovaně, a poté co jsem přečetl Cestu na Praděd, jsem dokonce věděl, proč asi autorka dala svému poněkud triviálnímu románu smolný název. Druhý názor, který cizinec nebo blbec za Vaculíkovým konstatováním pocítí, je spíš nacionalistický: cizinec není s to rozumět „naší“ literární kultuře (velmi častý názor — a je divné, že by tuším nikdy nenapadlo Francouze nebo Angličana mít takový názor o vlastní kultuře; asi jsou nafoukaní).

Na cestě k mezinárodnímu člověku

Vaculíkův nacionalismus bývá součástí jeho rebelantství, ale také k němu někdy patří jistá nostalgie a někdy určitá pozitivní hrdost neboli stud. Jako „nestydatost“ (Český snář) stejně často představuje spíš útok na nestydatost ostatních, případně režimu. Podle deníků byl Vaculík vychován ve vlasteneckém duchu i během protektorátu, poznamená si ale také protektorátní poloskrytý patriotismus, který se soustřeďoval v kultu Bedřicha Smetany; v únoru roku 1940 poslouchá v rozhlase pořad „Z mládí Bedřicha Smetany“. V březnu žáci místo tělocviku čtou novoobrozenecké Jiráskovy Psohlavce. V tomtéž roce vlastenecký němčinář Matyáš dá jako diktát část Herderovy tzv. „Slavenkapitel“ z Ideen zu einer Philosophie der Geschichte der Menschheit: „Unter den Völkern Europas nehmen die Slaven eine hervorragende Stelle ein“ (Vaculík cituje německy, Kniha indiánská). Vaculík neměl nic proti německému jazyku, dokonce založil kroužek německé konverzace. Jako baťovský mladý muž pak dokázal dobrý vkus tím, že poznal banalitu Smetanových oper: „V pátek jsem zhlédl Hubičku. Mrzí mě, že musím říci ‚zhlédl', ale zde se nedá poslouchat. Jak mě zklamala Prodaná nevěsta, stejně tomu bylo i teď.“ (Kniha dělnická) Stejně jako Masarykovi se Vaculíkovi tehdy (r. 1944) zřejmě líbil kollárovský humanitní nacionalismus: „Jednou se přijde na to, že je třeba vzdát se národního uvědomění […] Být nejprve člověkem a pak teprve příslušníkem určitého národa, nikoliv naopak, bude stále potřebnějším. / Než samozřejmě dojde k mezinárodnímu člověku, než bude národnost prohlášena za soukromou věc, věc toliko cítění, nikoliv za oprávnění k nejradikálnějším operacím na těle lidstva, uplyne dlouhá doba.“ (Kniha dělnická)

O čtyřicet let později, když už svět ovládá šedá hmotařská uniformita sovětského bloku a reaganothatcherštiny, se nacionalismus stane prostředkem konzervativně rebelantského uplatňování vlastní jinakosti: „V naší současné české národnosti nevidím jiný smysl, nežli že je to dobrá záminka, hotový nástroj a energetický zdroj k boji za právo na odlišnost jedince i obce proti politicko-ekonomické denudaci, planýrující tělo i duši člověka na Západě i Východě.“ (Jaro je tady) Taková argumentace vede však ke xenofobii. Například je mu odporné, že se po pádu komunismu vrátili žebráci na pražské ulice, ale „pravých našich žebráků je tu málo. Většina jsou podezřelí cizinci, jejichž sociální a právní status nepoznáme“. (Poslední slovo) Touha po uplatňování individuality vede Vaculíka také k podivnému ekorasismu, jenž se podobá biblickému či viktoriánskému strachu před míšením ras. Nevědom toho, že většina britských černochů pochází či pocházela z Antil, ptá se: „Černoši v Anglii — nezkazí její řád dřív, než se surové africké režimy zlepší?“ Tvrdí, že má kvůli černochům strach o Anglii. Jeho argumentace zní takto: „Ať si nikdo nemyslí, že nevím, co ví on: prolínáním národů vznikla Evropa, smíšením ras Amerika… Stalo se však dobře? Je to pro štěstí, že nad rozličnými kulturami (ways of life) prosadila se ta jedna? Dneska se zřizují útočiště pro zbytky mizejícího života rostlinného i živočišného s nadějí, že budou zachráněny pro další rozbíhavý rozvoj. Proč lidská skupina nesmí žít jinak? ‚Smíšením národů a ras ke šťastnému jednotnému lidstvu!' zvolá demagog. I kdyby nás globální smíšení lidí mělo uchránit před válkou mezi bílými, žlutými, černými, nezahyneme daleko dříve ve válce za moc a pohodlí tlustých, líných a blbých?“ (Jaro je tady) Ještě patnáct let potom píše o atletickém utkání: „…většina běžců měla tmavou kůži. Výjimku reportér ohlašoval prostě slovem Evropan. Myslím si odjakživa, že tělesná soutěž mezi rasami je nefér, ale nesmí se to říkat […] a viděl jsem i škaredé zhlížení jedné černé ženské na bílou.“ (Poslední slovo) Toto napsal roku 1998, ale o dva roky později jeho mínění — i s jeho kapkou ironie vůči Čechům — zliberálnělo: „Nedůvěra k cizincům, zvláště vypadají-li jinak než my, je přirozená. Vyvrátit ji mohou oni sami a naše povinnost je přijmout každé dobré znamení. Však myslím, že my našincové se nedůvěry k nim vzdáváme rádi, ba máme sklon přechýlit se k nápadnému přátelství a spolupráci. Potom se za nedůvěru a špatné chování jiných lidí k našim sympatickým cizincům stydíme.“ Ve stejném článku dochází k závěru, ke kterému by došel obyčejný Londýňan, který nikdy nepotká Inda, Antilana, Číňana nebo Afričana žebrajícího při bankomatu či před restaurací, nýbrž spoustu Britů a Irů: „V poslední době, přátelé, docházím ve svých rasových pozorováních k nemilému výsledku: nejškaredější rasa jsme my běloši. Všimněte si, jak jsou tváře Asiatů jemnější, lehčí, i ve stáří jeví ducha, a podívejte se, jak my jsme rozjedeni a rozpití. […] Takovou rasu, přátelé, se ani nehodí nikam vyvážet. Ale na zákaz je pozdě, když dávno zkazila celou zeměkouli.“ (tamtéž) Naopak ve věci českého monarchy se Vaculík vyjadřuje přesně jako Dalimil, který Čechy varoval před cizími vladaři i biskupy: „…jsem zásadně proti tomu, aby na český trůn dosedl cizinec!“ (tamtéž) Ujišťuji pana Vaculíka, že kdyby eventuální český král chodil do soukromé anglické školy a poté studoval v Cambridgi, v nejhorším případě v Oxfordu, nevadilo by, jakou má národnost (královské rody vždy byly mezinárodní). Všechny trampoty okolo prince Charlese pocházejí zřejmě z toho, že ač studoval v Cambridgi, předtím chodil do skotské místo do anglické školy.

Jenže v Cambridgi se už asi pět let neučí česky, což by mohl být problémem, protože Vaculíkovo vlastenectví má silnou jazykovou stránku. Není náhoda, že obě hlavní postavy Loučení k panně, spisovatel (dříve v disentu) František a studentka Kristýna, jsou Moraváci — a nejen ti, nýbrž také er-vypravěč (většinou je vypravěč ich, k tomu je místy těžké rozeznat er od ich), což znamená, že se slova jako „tož“, „odtam“, „ztama“ vyskytují pravidelně. Vaculík asi má herderovsko-obrozenecký poměr k jazyku: tvrdí, že „jazyk je duševní krajina každé země“. (Poslední slovo) A v mládí u Bati měl disidentský projev proti němčení, přičemž na konci ukazoval tíhnutí k purismu. Říkal mezi jiným: „Že Turci jsou v Portugalsku, je jasně nenormální. Nic nás nesmí plést, že si tam sami připadají jako doma. Ale neznamená nic dobrého, když si nad nápis ‚četnická stanice' dají své ‚Gendarmerieposten' […] a vůbec je podezřelé, když vychovatelé při vydávání stravenek mluví o Lagerküche, třebaže pod tím je jasně napsáno ‚táborová kuchyně'. Když to tak pokračuje, proč jim v tom máme ještě pomáhat? Proč Stoklásek říká fršťouch, a Kresta, že jede na orláb? Proč se u nás obecně všechno pucuje, glančí a cákuje? Tady něco neštymuje.“ (Kniha dělnická) Humor poslední věty už není pro Vaculíka typický; od sovětské okupace, či spíše od tzv. obrodného procesu se autorův humor změnil spíš v skeptickou ironii a v hněvivý posměch, avšak bez povýšenosti nebo blahosklonnosti. Také škádlí, například: „Kdo nevíte, co je střížaha, neumíte kompletně česky.“ (Poslední slovo)

Vaculíkův poměr k vulgarismům je poněkud střížahavý. František a Kristýna smějí používat slovo „mrdat“ na základě Nezvalova dílka Sexuální nokturno (které vyšlo podruhé, od války poprvé, těsně po pádu komunismu, a tak tvořilo součást téměř povinné četby intelektuálů; děj Loučení k panně začíná v roce 1991). V Cestě na Praděd píše Vaculík: „Nemám rád hrubá slova pro ženské pohlaví ani urážlivý způsob řeči o něm.“ Kristýna je snad v tom směru ideál, poněvadž s malou výjimkou ani nepoužívá eufemismů: „A mluví, po roce, otevřeně, s cudnou věcností: o semeni [v tomto románu je autor víceméně stejně spermiocentrický jako v předešlém Jak se dělá chlapec, pozn. RBP], o poloze, o děloze. Je to vlivem četby, nebo je to zvyk generace. Jen jedno běžné slovo je jí protivné: říká místo něho ‚neplavací dny'.“ Přibližně během první polovice románu se František považuje za jakéhosi Pygmaliona, jenže spíš než v oživlou sochu promění Kristýnu seznámení s Tomášem Halíkem v neovladatelného Golema s individuální, od sexu osvobozenou vůlí. Střížahavost autorova postoje je vidět v jednom Kristýnině potvrzení Františkovy pygmalionovitosti: „'Máš tedy, panenko, už krásnou piču!' / ‚Udělal sis ji,' odpověděla prostě.“ Neříkám, že „piča“ musí být vulgarismus v intimní rozmluvě milenců, obzvláště pro Moravana. Na druhé straně tím slovem Vaculík buržoazního čtenáře zřejmě popožene do mírného šoku; určitě nechce být pelcovsky nebo dryjovsky módní. Čtenář si spíše vzpomene na Krejcarovou.

„Asi ne D.“

Celý román lze interpretovat nacionalisticky, totiž pekařovsky nacionálně. Kristýně se na druhý pokus podaří stát se studentkou české literatury na FF UK; mezitím pracovala v knihkupectví v Brně. Předtím se párkrát sešla s Františkem a ke konci společného cestování po Slovensku a jižní Moravě mu dala své panenství. Vyvine se obzvláště vášnivý pohlavní vztah, ale přitom začíná Kristýna navštěvovat univerzitní kostel svatého Salvátora. Tu ji otec Halík nejen pomalu obrací na katolickou víru, ale pomáhá jí spíš jako rádce v poměru s Františkem. František je už zletilý, má za sebou dlouhodobý vztah k Mileně, obměně Xenky z románu Jak se dělá chlapec, a je také ženatý. Jeho žena je obměna Marie z Rušného domu, Evy z Morčat, Madly z Českého snáře a tak dále. František se nechce rozvést a počítá s Kristýnou pouze na tři čtyři roky. Na konci se Kristýna rozhodne pro čistotu těla, uvažuje o stavu jeptišky, a František je impotentní. Ke konci románu obdrží dopis od další mladé ženy, D., ale sexuální vztah s ní ho už nepřitahuje. Snad v tom je mimochodem řešení významu „očíslování“ kapitol; a, s, i, n, e, d, a, s, i, n, e, d — to by bylo „asi ne D.“; jiné významy jsou samozřejmě možné, například „a sine die“ (permanentně odročená láska s Kristýnou), neumím však „číslování“ rozluštit definitivně.

Jsem cizinec nebo blbec. Na začátku je Kristýna snad přespříliš vlažná křesťanka („v otázkách víry jsem hrozně nejistá, nevím ani, jestli jsem v křesťanském smyslu věřící, asi ne“), evangelička, která se zastává Jana Husa. Světský protestantismus se překoná asketickým, ale také duchovně senzualistickým katolicismem. František je víceméně katolík, ale podezírá druh katolictví, do něhož Kristýnu uvádí Halík, vidí v něm nebezpečí sektářství. Nicméně z románu čiší přesvědčení, že katolictví je pravá víra Čechů, víra, která je schopna lidi změnit. To samozřejmě představuje jen částečnou interpretaci románu. Vynechává například fakt, že František Kristýně odmítá dítě, po kterém touží, a že tím láska ke Kristu možná nahrazuje lásku k dítěti, adorace Krista adoraci rodiny. Kristýnino obrácení má na začátku pohlavní stránku, i když povrchní: „[Kristýna] řekla, že prošla stadiem zamilování do pátera H. Řekl jsem, že jsem to poznal, a že to každá.“ Halík spasí Kristýnu vírou, kdežto František, který z ní „stvořil ženu“, chce ji spasit sexem, jenž má jediný cíl: rozkoš až do jejího dvaadvacátého roku. — Připomeňme si mimorománový fakt, že si Vaculík nebyl úplně jist, zda chce za druhého prezidenta České republiky Václava Klause nebo Tomáše Halíka. František se snaží dělat z Krista důvod k tomu, aby se ženy pohlavně poddaly mužům: „Kristovo tělo je po kouskách v mužích pro ženy.“ Marně se snaží vžít do Kristýnina Boha: „Ten Bůh neodporuje vědě ani věda jemu, mohl to být sám Velký třesk. Ona cítí a přijímá jeho reliktní záření. A protože je František cítí také […], leží na zádech na zemi, lapá, směrem severojižním, jsou ve stejném Bohu?“ Je nucen přijmout Kristýnino rozhodnutí pro celibát, ale nemá pro ně pochopení, jež Vaculík sám má, když uvažuje o knize Jiřího Skoblíka Přehled katolické etiky: „…píše, že celibát je ‚znamení lásky a pramen duchovní plodnosti', s nímž katolická církev má bohatou zkušenost. Nejvíc mě uspokojuje argument, že celibát je něco z ‚totálního nároku evangelia': je to znak proroka, jenž nemůže jednat jinak, ‚protože je zcela stržen svou úlohou'.“ (Poslední slovo) Kristýna je stržena a přitažlivý slaboch František dojde k slabošskému závěru, že je „panovačná“, aby si vymluvil svůj nedostatek náboženské senzitivity a pokoření její vírou a vlastní sobeckostí. Ve své sebestřednosti je citový skrblík, kdežto Kristýna nejenže je pomocí víry štědrá, chce pokud možno ujmout se jeho nemanželských dětí a stát se přítelkyní jeho ženy. Postavu Tomáše Halíka též obklopuje záře duchovní štědrosti. Katolictví potřelo husitismus-protestantismus. Když se v osmdesátých letech objevily pověsti o svatořečení Jana Husa, Vaculík reagoval masarykovsky, co se týče českého mučednického komplexu (Vlňasův pojem), a lidsky, co se týče fanatismu: zajímavé pro jeho poslední román je, že se sám ironicky nazývá husita, čímž míní rebelant: „Husovo svatořečení leda škodlivě povzbudí zas všecky bludaře a disidenty, co se pro svou pravdu dají raději upálit či upálí druhé, než by skromně podle ní žili, bez zápisu do dějin. Jako husitovi mi napadá, že by to byl fádní chlebíček, dohasnout bez plamene, jen nějakou nemocí, stářím a únavou, bez zřetelného úspěchu a bez pronásledování a mučení též dosti zřetelného!“ (Jaro je tady) Pro Vaculíkovo politicko-nacionální cítění je důležité konstatování z jiného fejetonu ze stejného období: „Hus byl myslitel — husité zfanatizovaný dav.“ (tamtéž)

Občan a megastát

Vlastenec je, ale kritický vlastenec. Češi ho bolí, zvláště český dav, a v tom nám často připomíná raného Viktora Dyka (který v dramatu Posel také viděl víc živosti v českém katolictví než v protestantismu). Jako mimořádně bystrý mladý muž napsal v lednu 1944 o Češích pod protektorátem: „Český národ žil hospodářsky špatně a věděl to. Nevěděl však, co je příčinou a jak tomu pomoci. Žil však špatně také duševně, politicky, leč to si neuvědomoval, nebo aspoň ne úplně. Ba myslili někteří, že tak jedině je to správné. Byli jsme vehnáni do cizích zájmů a pletich kvůli své nevědomosti a slabosti těch mála, již byli uvědomělí.“ (Kniha dělnická) Češi věřili podle Vaculíka v Beneše i v Háchu a dokonce i v Němce, ale nevěřili v sebe samé. Už v dubnu 1945 se bojí českého davu, jako se ho bojí v roce 2002: „Dostávám strach z české blbosti, ze stádnosti, z předsudků, ze slepoty, fanatiků, užvaněnců a politiků, z prodejnosti veřejného mínění. K smrti nenávidím, vraždil bych takové, kteří se tváří informovaně a s výrazem chytrosti, svrchovanosti a sebevědomí zvedají zaťatou pěst, učí se rusky, mají plnou hubu nadšených výkladů o příštím uspořádání světa a o báťuškovi [Stalinovi]. Spěchají se přeorientovat a zajistit si místo v novém státě. Jsou to ti, kteří v tu ránu, kdy přijde osvobození, jsou ochotni zotročit se znovu. Tentokrát sami sobě, svému idiotství. V ten okamžik začnou věšet, škrtit, smažit a zaživa drát z kůže Němce, strhávat a rvát na cucky v dětském vztečíčku hákové kříže a budou vyvěšovat hadry jiné.“ Když jsme u Dyka, toto nám připomíná jeho románek Můj přítel Čehona. Vaculík píše dál: „Vytáhnou zásoby žrádla a chlastu, nacpou se a nachlemtají jako voli a jako voli budou bečet o svobodě. Budou se valit ulicemi s pochodněmi a lampióny, budou plivat zlobu kolem sebe, klít na minulé a toutéž prašivou hubou budou ožraleckými hlasy hulákat národní hymny. Chátro, lůzo, blbci, Čechové!“ Na druhé straně však: „Jsem hrdý na své češství v nitru, a ne na ulici, na plakátech, v heslech a jednolitém řevu, který je jediným výrazem, kterým umíte dát najevo svou nelibost dobytka hladového a spokojenost dobytka nažraného.“ (tamtéž)

Toto vše se málo liší od jeho názoru na česk(oslovensk)ý dav normalizačního období: „A tak se mi […] jeví už patnáct let těžkým a nepohnutelným balvanem nikoli vláda, ale tzv. národ. Ten lid! Ten sportovní dav. Náš spotřebitel, ta masa planých nadávačů, ti výrobcové bez společného důvtipu. […] Oni, a ne vláda, jsou hlavní překážkou na cestě (čí?) k ... čemu? Řekněme, prozatím […]: k rovnovážnému stavu v celku země a k veliké rozličnosti v jednotlivostech.“ (Jaro je tady) Zde vnímáme Vaculíkův děs z davového hédonismu, který se stane refrénem jeho psaní pro dalších dvacet let. Na demonstraci z 21. 8. 1988 reaguje podobně, jako reagoval na osvobození v roce 1945: „Ti mladí lidé nevědí, co víme my — že v tomto národě se nějaká masová akce nedá vzbudit. Proto si myslí, že se vzbudit dá […]. A je to osudové: tuto zem čekají nové boje a spravedlivější řád a po vítězství nové kariéry kariéristů, noví odsouzenci, zas pomníky hrdinům a zase některé ulice a náměstí změní jméno.“ (Srpnový rok) Pražské jaro bylo důkazem neužitečnosti českého davu, protože hned potom „všude se už mlčí, nikdo se neodváží ani nějaké zbytečné, avšak sympatické či elegantní výtržnosti, drzosti k úřadům. Jen tupí přívrženci nějakého fotbalu či hokeje mávají bezcennými fanglemi a tupě řvou. Tím se ukazuje, že celé to pouliční nadšení z let 1968–1969 bylo bezcenné. Nikdy jsem neměl vysoké mínění o lidu v ulicích, teď však se zavazuji kašlat na něj i v příštích lepších dobách“. (Nepaměti) Dav vždy přispěl k ochlokracii, a ne k demokracii. Po dubnu roku 1969 se Vaculík rozhodl, že „nebude už nikdy myslet, že se věci veřejné mají dělat vždycky veřejně či že se k rozhodování o nich má veřejnost pustit […]. Dav nakonec vyšel ze všeho celkem nepoškozen“. (tamtéž) Do jisté míry je to přiznání, že na krátkou dobu během tzv. obrodného procesu selhal v předsevzetí, k němuž se rozhodl už před koncem války. Umíme si představit, co si Vaculík myslí o takových dnešních pademokratických heslech jako „transparentnost“. Po převratu začne ovládat český život „dav jakýchsi lobotomovanců“ (Poslední slovo). Ideály postsocialistického davu jsou „náboženství peněz, z čehož pocházejí zločiny; panovačný vztah k přírodě; zaprodání nenahraditelných hodnot; pitomost reklamy a propagace násilí; a mnoho dalšího, od drzého předjíždění autem i jinak až po sázky na náhodnou výhru místo na práci a výkon“. (tamtéž) Samozřejmě vítá pád komunismu, ale přitom odmítá morálně úpadkové jevy, jež potom přiletěly ze Západu: „…ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie i politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, neschopnost lidí zaplatit si slušné noviny, tak aby se nemusely nechat vydržovat neideovými silami zisku, zánik autochtonního regionálního tisku u nás... a vaše apatie k tomu všemu, vás všech!“ (tamtéž)

Jeho podezřívavost vůči Evropské unii není jen vlastenecká, nýbrž také etická: EU představuje rozšiřování davovosti, konformity, antiindividuálnosti. Státní hranice dávají jednotlivci možnosti, jež rozplizlý megastát Evropy nedá: „V bezhraničním prostoru nemáte naději na svou věc, nikdo se vás neujme. Stát je dobré místo, kde vznikají myšlenky, styly, melodie, dobré zvyky. V bezhraničním prostoru se šíří nejrychleji zlozvyky. […] Pádem měst klesl měšťan na občana. Pádem státu klesneme na… plátce daně z přidané hodnoty? Společný evropský stát, stejný až do […] pivních lahví, to bude jakýsi duševní a mravní velekibuc, nic nebude ničí, všechno bude všech.“ (tamtéž) V odpovědi eurofilskému Pithartovi užívá až mytického citátu z Komenského, jejž Masaryk použil, když byl poprvé jako prezident na pražském Hradě; takto se hořce dovolává vlasteneckého cítění: „Ještě jsme si, Petře, neužili samostatnosti, a už pod nový protektorát, vlídný? Vláda věcí tvých se k tobě nikdy nevrátí, ó lide český?“ (tamtéž)

Slovenský komplex a světová ctižádost

Vaculík píše dost o československém soustátí a v postoji Čechů ke Slovákům je chtě nechtě mnoho z Františkova postoje ke Kristýně. Tuším, že toto je víceméně náhoda, přesně tak jako je snad náhoda, že Božena Benešová vlastně píše o vzniku Československa, když sleduje osudy osiřelého dítěte v románu Člověk. Dítě je Československo, obdobně je Kristýna Slovensko, jenže František nevítá její nezávislost, kdežto Vaculík uvítal slovenskou samostatnost. Morava mu představuje tmel mezi Čechami a Slovenskem a také citovou přehradu, která zmírňuje bezohlednost Čech: Morava tvoří „mírumilovný přechod mezi Čechy a Slováky. Nebýt toho, nevydrželi by to Slováci s Čechy ani dvacet roků. Zatímco Slováci se o český život vždycky zajímali a čtou české knížky, Češi si myslí, že se bez slovenského života obejdou, a Moraváky to velice mrzí“. (Srpnový rok) František žije dlouho mezi Čechy, má přístup ke Kristýně přes falešnou snahu najít kompromis (mírumilovný přechod) mezi vlastní pohlavní žádostí a její zbožností; na určitou dobu se mu to daří, ale láska ke Kristovi je silnější než její přání muži vyhovět.

Už v Knize dělnické se blíží Vaculík podobnému mínění jako na konci osmdesátých let; tu píše o názorech členů své baťovské družiny z ledna 1944: „Moraváci jsou vůbec lepšího mínění o Slovácích než Češi, kteří je považují dost za nespolehlivé a vůbec nehodné jejich přátelství.“ Ve fejetonu o Dominiku Tatarkovi popisuje poměr mezi Čechy a Slováky takovým způsobem, že je zřejmé, že mohl potom uvažovat o Kristýně jako o slovenském území a o Františkovi jako o českém: „Málo Slováků jsou Čechoslováky, a Čechů ještě míň. Ovšem Češi si myslí, že jsou jimi samočinně, už tím, že je jich víc a že jsou Čechy: z českých zemí vždycky přicházely pokyny ohledně státu Československa. […] Podívejme se, jak z Čechů každý samozřejmě přijímá slovenské území a prostor — a duševně zůstává v užším českém.“ (Srpnový rok) O deset let později píše o rozkolu, mohl by psát o tom, že František splnil svůj úkol dát Kristýně ochutnat pohlavní život, aby se potom mohl dovědět, že pro ni jako ženu je Kristus důležitější než piča: „Oddělením Slovenska byl splněn účel Čechů: zachránit Slováky před zánikem a uvést je mezi svobodné národy Evropy.“ (Poslední slovo)

V disentu se Vaculík zajímal o slovenskou literaturu v míře pro Pražany neobvyklé. V Českém snáři například vyjadřuje obdiv pro třetí díl válečné trilogie Vincenta Šikuly, Vilmu. Zdráhal se však psát o slovenské literatuře: „Člověk se v Praze neodváží pochválit ani Johanidese, ani Slobodu v Bratislavě, aby jim nezkazil práci.“ (Jaro je tady) Jako mnohému Slovákovi se mu zvláště líbil Slobodův Rozum, ale zřejmě mu něco z Johanidesovy enigmatičnosti vadí: „Pro mne a za mne — protože já na to asi nemám nadání, eleganci a drzost — ať Johanides vtipně až lstivě, se salónním leskem snoba, jenž si však uvědomuje vidiecký původ veškerého chleba i ctností, a se slovenským komplexem i světovou ctižádostí… co jsem to chtěl říct?“ (tamtéž) Ze všech slovenských spisovatelů se evidentně tenkrát cítil nejblíže k Tatarkovi. Z Loučení k panně, kde se František zmiňuje také o Vaculíkově dlouhodobém korespondentovi Ivanu Kadlečíkovi, se však zdá, že se Vaculíkův názor na Tatarku změnil poté, co Eva Štolbová vydala svůj Českým snářem silně inspirovaný Přetlak. Dlouho předtím, než se začíná obracet ke katolictví, se Kristýna nadchne Tatarkou, což snad má ukazovat na její latentní sexocentricitu. Ve Františkově soudu o Tatarkovi pociťujeme určitou aroganci či autorovo ironizování: po přečtení Štolbové „oddechl jsem si, když jsem viděl, že snad jsem něco jiného než on. U něho to byl čirý senzualismus, básnicky zdobený, se vzdělanými pentlami. Na Evu nemyslel, jenom chtěl, aby ona myslela na něho. Bylo mně jí líto, rozumím jí a řekl jsem si, že jí to povím, až ji potkám“. Touto pasáží škádlí autor čtenáře také proto, že v Přetlaku najdeme portréty Vaculíka i Lenky Procházkové.

Láska adorovaná

Co se české literatury týče, František se zajímá téměř výlučně o spoludisidenty a emigranty — výjimku tvoří Daniela Hodrová, a když četl její Kukly, došel ještě před koncem k závěru, že je „šílenka“. Protože Kristýna studuje českou literaturu, tato výlučnost je snad realistická: v první polovici devadesátých let studenti četli hlavně bývalé disidenty a nesankcionované starší spisovatele. V srpnu 1991 má Kristýna na psacím stole také bibli — mezi Kolářem a Vaculíkem. Že první nebibliofilské vydání Máchova zápisníku hraje roli v lásce Františkově a Kristýnině, je také víceméně realistické, ale Vaculík snad dělá z Kristýny tupějšího člověka, než chtěl, když ji nechá nechápat, jak autor Máje a autor zápisníku mohou být týmž člověkem: vždyť obraz podlouhlého kůlu čnícího do kola, které drží, je výrazně sexuální. Vaculík si snad záměrně hraje s tímto obrazem, když František svému ztopořenému „tzv.“ pyji říká „kůl“. Nejdůležitější ze starších spisovatelů, kteří se vyskytují v Loučení k panně, je Jakub Deml, spisovatel, který psal i o Bohu i o sexu v jednom díle a jehož Zapomenuté světlo, kniha o touze po pičolízalství, vyšlo poprvé necenzurované v období Kristýniných studií. Karfík srovnal Český snář s Demlovými Šlépějemi ve svazku Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře, knize, která v samizdatovém vydání fungovala jako pokračování Vaculíkova románu. Na Karfíka snad navazuje Františkova poznámka o vlastním psaní: „Napadá mi, že začínám demlovat. Ty dopisy, všecko, sebeprotokolace.“ Ke konci osmdesátých let lituje Vaculík, že Demla neznal dříve a že už je „Čapkem kontaminován“ (Srpnový rok). Mimochodem, probuzení k tichošlápkovské banalitě Karla Čapka lze u Vaculíka nalézt už v Nepamětech: „Dočetl jsem Čapkův Obyčejný život a jsem překvapen, jak se mi to zdá být nudné, rozvláčné, vůbec neoriginální a naivní. Vadí mi takové ty jeho hovorismy jako: Pěkný tatínek, jen co je pravda. — A jí bylo asi devět, ale zkažená byla jako čert. — Začals je pozorovat, co a jak. — A to vše nikoli v dialogu, ale v autorské řeči. To se mi umnější, jazykem zajímavější zdálo Hlavní přelíčení Poláčkovo, které jsem přečetl zrovna předtím.“ V Loučení k panně se pokouší autor exemplovat vzájemné literární porozumění milenců, když Kristýna píše Františkovi, „chystám si Demla, žasnu a bavím se tím, jak jste si podobni. Zdá se mi, že si o psaní myslel totéž co Ty, a ta skepse! Jen Ty nejsi tak ješitný, a proto žádný Florian o Tobě neřekne: ‚Deml se musí probrat jako červivý hrách…' A jakou úlohu u něho hrály ženy!“ Ale je snad jakási autorská ješitnost v tom, že jediné dílo, o němž se v románu vyskytuje delší pasáž, je Český snář. Jde o dodateček k Hlasům nad rukopisem, který má vycházet ze semináře vedeného Petrem A. Bílkem: „Jak je těžké najít správný klíč, jak se navzájem popírají. Podle Bílka je ten nejsugestivnější v rozhovoru s Karlem Kosíkem, zda by se hrdiny zastal… atd. Téma autenticity, podloženosti života literaturou či naopak vlastně, o krásném, iluzivním závěru tím snem. Všichni vedli složitou diskusi o těch snech, jestli to není nejlepší část knihy a proč tam jsou. Jestli sen je vyprovokovaný přáním a jestli nemá význam jen osobní, nebo psychoanalytický. Kniha byla srovnávána s ostatní deníkovou literaturou, dopadla skvěle, většina téhle literatury totiž není moc umělecká, upadá do žurnalismu a sebestřednosti.“ Mohli bychom tuto pasáž interpretovat jako návod pro čtenáře: nesmí identifikovat Františka s Vaculíkem. Role, kterou hraje literatura ve vztahu obou milenců, metonymicky naráží na izolovanost dvou lidí, kteří jsou obsedantně do sebe zamilovaní. Vaculík zdůrazňuje onu izolovanost také tím, že v celém románu jsou pouze dvě zmínky o události v tehdejším světě, totiž o budoucím rozdělení Československa a o selhání puče v umírajícím Sovětském svazu. Izolovanost daná erotickou posedlostí chrání izolované před vším davovým, a láska sama vyjadřuje individualismus, zejména pokud jde o lásku téměř zakázanou.

František je snad o padesát let starší než Kristýna a má (nemetaforické) problémy se srdcem. Vaculík se o takové téma zajímá už od konce šedesátých let; v dříve napsané části „cestopisného románu“ Cesta na Praděd se dozvíme o lásce Vaculíkova přítele Josefa Zemana k jedné ze svých učnic, Aleně — a Kristýně se líbí, co František napsal o Josefovi. V Cestě na Praděd Vaculík o sobě tvrdí: „Mne by nikdy nevzrušilo malé děvče [tj. teenagerka], naopak velká žena. Vždyť ani Markéta [nejkrásnější z učnic] ne, přiznejme se.“ Loučením k panně reaguje Vaculík na literární konvenci, která charakterizuje lásku starého muže k mladé ženě jako něco špinavého. Klasickým příkladem v české literatuře je Panenství Marie Majerové. Láska u Vaculíka neselhává kvůli věkovému rozdílu mezi partnery. Naopak, Kristýna oceňuje Františkovu pohlavní zkušenost i jeho vzdělanost. Ztroskotá především na tom, že je ženatý, a na něčem podobném žárlivosti: na její zbožnosti. Loučení k panně však představuje především psychologizující studii o lásce samé a o možnostech jejího selhání, a tím studii o potenciálních překážkách v mezilidském styku i o nevyspělé citlivosti. Například dvakrát třikrát má František strach, že kdyby Kristýnu o jakési události informoval, mohlo by to vypadat jako vydírání. Snad hlavní překážka spočívá v tom, že na samém začátku, třebaže se situace rychle změní, je láska jednak jednostranná a jednak se zakládá na adoraci. Tím, že se Kristýna na začátku koří Františkovi, dostává se nechtíc do pasivní situace, ze které je nucena se vyrvat kvůli vlastní důstojnosti, ale také aby se oba udrželi na stejné úrovni po počáteční době vzájemné pohlavní posedlosti. Svou pasivní pozicí jako modloslužebnice a i jako sexuální učednice podporuje Františkův sedlácky konzervativní názor na pohlavní role muže a ženy. Když Kristýna tvrdí, ač poněkud banálně, že „milování, i když je důležité, není to hlavní“, František odpovídá, „muž ale má ženu na milování, v jakémkoli vztahu. Tak si je v tomto našem vztahu oceň, jak chceš“; přitom se dávno rozhodl, že jeho žena Kateřina už vůbec nepotřebuje pohlavní styk. Přestože rád ukazuje své řemeslnické schopnosti při instalování knihoven v Kristýnině garsonce a dává jí kapesné, očekává za to, že bude obsluhován. Vaculík sám si jednou stěžuje, že „děvčata z internátů mají zakrnělý smysl pro hospodaření“. (Cesta na Praděd) Ale Vaculík je především obdivovatel ženské krásy, takže má dojem, že ženy, „jež se bez vážné příčiny vzdávají sukně, zhoršují estetickou atmosféru České republiky“. (Poslední slovo) S Františkem je to těžší než s Vaculíkem. Očekává od Kristýny poslušnost, tj. pasivitu: „Cokoli si přál nebo jí poručil, brala samozřejmě: jako gramatiku nového jazyka, jemně se rozhodla naučit se.“ Čím víc Kristýna sleduje vlastní vůli, tím méně je s ní spokojen. Že Vaculíkovi jde hlavně o psychologii vzrůstu a rozpadu lásky a komunikace (bez ohledu na věkový rozdíl), je zřejmé z toho, že autor investoval tolik literárního umění do malých, pečlivých psychologických detailů. Kupříkladu „Kristýna je hladká, čistá. Dojem a požitek z ní není přesně smyslný: ona je spíš výčitkou mé smyslnosti“; nebo o dojmu z chození do kostela s ní: „Když se odchlípla škřupina jeho racionalismu, zavanula pod ni jako vůně kadidla metodika, ta gesta a omleté formulace jako návratná zpráva z dětství“; „František teď jezdí ke Kristýně s mučivou snahou nedotýkat se něčeho, nic neřešit, nechat času nějaké řešení.“

Ačkoli nechci v žádném případě naznačit, že Loučení k panně je dokumentárně autobiografický román jako Český snář nebo i Jak se dělá chlapec, jakkoli silná je například podobnost Františkovy bývalé milenky Mileny s Xenkou, čtenář tu najde množství drobných autobiografických detailů. Jinak by to nebyl román Ludvíka Vaculíka. Například František stejně jako Vaculík jezdí pravidelně na folklorní festival do Strážnice. Když František jezdí po Bavorsku, všimne si kláštera s vlastním pivovarem a v Posledním slově pochválí takové instituce a navrhne, aby český stát vrátil církvi nejen kláštery a vzdělávací ústavy, ale také pivovary a pozemky, aby měla z čeho žít. V Holandsku tráví František den na slunné pláži: „Dokud bylo horko, jsem se tam rozkládal na slunku (morální rozklad)“; to nám připomíná poznámku také v Posledním slově (napsanou v době, kdy psal Loučení): „V opalování jsem si nikdy neliboval, to pokládám za hloupost. Normální přirozený člověk se neopaluje, například rolníci ani dělníci.“ Skoro nikdy nejsou si taková místa verbálně podobná, ale ve stejném svazku vybraných fejetonů čteme následující o Vaculíkově nemanželském synovi: „Proč vodím chlapce na náboženství? […] Chci, aby dostával, co jsem dostával já, a nechť si s tím v životě také naloží po svém.“ A v románu — František „pomyslel na to, že musí pro chlapce zařídit vyučování náboženství: aby dostal pokud možno to, čeho se dostalo jemu, a potom ať si s tím udělá, co bude umět.“

Loučení k panně je těžký román, hustě psaný, s dějem, který se odehrává nejen v Československu, popřípadě v České republice, ale také v Dolomitech, v Holandsku, v Německu, ve Španělsku; s výjimkou Španělska, kam jede jen Kristýna, jsou ta místa především cíli Františkova přemítání, mluví o nich v dopisech nebo v deníkových záznamech… Jazyk je vytříbený, jak už očekáváme, a čtenáři imponují obzvlášť přirovnání (mnohdy vtipná). V Loučení k panně se málo pije a nikdo nekouří (v trafice jen „hloupější zákazníci berou i několik balíčků cigaret“ /Poslední slovo/ a „já bych na cigarety natiskl, že kdo kouří, platí si rentgen plic sám“ /tamtéž/). Dnešní svět vniká do románu vlastně jenom tím, že Kristýna má počítač. Jak známo, Vaculík píše (nebo psal?) svá „poslední slova“ do Lidových novin na starém psacím stroji. Snad každý souhlasí s jeho názorem na elektronický svět: „Není to zvláštní, jaká přitažlivost vždycky je mezi hloupými lidmi a chytrými stroji?“ (Srpnový rok) A Kristýnin půvab spočívá v tom, že nevlastní mobilní telefon; o mobilech píše Vaculík: „Ale proč má normální člověk to hmyzí pohybování jejich kusadel a jejich krovek pořád snášet? Zničili na zemi ticho, zrušili noční tmu. Teď likvidují samotu.“ (Poslední slovo) I láska i víra, i čtení i psaní literatury žádají samotu. Také o tom je Loučení k panně.