Kozy hodné pozorování

Martina McLenehanová

(Literární noviny, 18. 11. 2011, roč. 22, č. 46, s. 19)

  „Koza na trati je kniha o ženách. Tu část o kozách jsem napsal, aby se ženy neurazily,“ řekl mi ke své nejnovější knize Ludvík Vaculík. Pod dojmem těchto slov se mi do četby nechtělo a řekla jsem mu to. „Odložte svoje dogma,“ doporučil mi. A právem. V knize jsem našla mnoho, jen to, co jsem předpojatě očekávala, ne.

  Co tady v knize najít lze? Když se to vezme nejprve z věcného hlediska, kniha obsahuje texty novější i mnoholeté, již publikované i dosud nezveřejněné. Zdroje sahají od notoricky známých děl jako je Český snář, přes Loučení k panně, Hodiny klavíru a Cestu na Praděd, kolem fejetonů z Lidových novin až po rukopis Stará postel. I texty známé a mnohokrát přečtené či citované zde ale působí svěže a nově. Je to tématem, zařazením a výběrem. Co text, to portrét: portrét ženy, muže, vztahu či napětí mezi těmito protipóly, nebo jeho pisatele a jeho vnímání. Díky různorodým zdrojům se texty liší tónem, tématem i stylem, ale od první po poslední stranu se k sobě vrací citlivým obloukem. Různorodost textů navíc umožňuje ocenit šíři žánrů, kterým se Ludvík Vaculík věnuje. Patříte-li například k čtenářům, kteří s oblibou čtou jeho fejetony, ale romány ne, nebo obráceně, „svůj“ text si tam najdete. Koza na trati se totiž odvíjí od vzpomínkového popisu přes snové a niterné texty a autentické dopisy až po názory a racionálně zpracované myšlenky, aby se na závěr navrátila k podvědomí, citu a symbolu. Jestliže totiž někoho uráží, že autor nepřímo označuje ženy kozami, je na velkém omylu. Kozy jsou v této knize vždy osobnosti hodné pozorování a zaznamenání, bytosti, které se duší i tělem zapsaly do duše spisovatele, nebo ho upoutaly a v každém případě pro něj hodně znamenají.

  Kniha je spíš knížka až knížečka, formátem malá a útlá. Jako by i svým vzhledem vypovídala o tom, že jejím obsahem je intimita. To, že je výborně napsaná, snad není nutné dodávat – že je Ludvík Vaculík označován za jednoho z nejlepších českých spisovatelů, se nestalo jen tak. Jediné, co dojem ruší, je několik chyb, kterých se autor známý svým skvělým pravopisem zřejmě sám nedopustil. Budiž to odpovědným lidem odpuštěno a buďme rádi, že kniha spatřila světlo světa. Kdyby totiž nakladatelství autora přímo neoslovilo a k vytvoření knihy ho nevyzvalo, Koza na trati by vůbec nevznikla. Byla by to škoda. Kromě zážitku ze čtení a z jazyka zpodobňuje barvitost života a poskytuje podněty k přemýšlení o životní pouti, o tom, co a kdo člověka potkává, jak reaguje a jak se s tím vyrovnává. Mužský čtenář má možnost konfrontovat své postoje s autorovými a ženy možná popřemýšlí, komu kdy vstoupily do trati.