Všechno důležité jsem se naučil u koz

Jiří Peňás

(Lidové noviny, 2. 12. 2011, roč. 24, č. 281, s. 9)

  Test inteligentního čtenáře české literatury i těchto novin by mohl spočívat v otázce, k jakému spisovateli přiřadit jaké zvíře. V případě kozy by to bylo velmi jednoduché: k Ludvíku Vaculíkovi.

„Kozy jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v modelové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.“ To píše letos pětaosmdesátiletý spisovatel v knížce Koza na trati, která by mohla na první pohled vypadat jako pocta kozám, tedy skutečně oné užitečné domácí zvěři, již chlapec pásal na obecním brumovském pastvisku, ale pak čtenář zjistí, že téma je širší. Jsou do ní – nejspíš samotným autorem – vybrány texty z celého aktivně spisovatelského života, jež mají nějakou kozí potencialitu, ale ta nemusí být přímá. Nejčastější a nejbližší souvislost je ovšem téma ženské, které s tím kozím souvisí hluboce i povrchně, bizarně i vážně, urážlivě i obdivně, neboť toto všechno u Vaculíka vždy jde pohromadě. Jsou tu proto zařazeny relativně krátké ukázky ze šesti životních Vaculíkových knih, v nichž to, o čem mluví jako o „modelové formě“, realizoval konkrétně. Vynechána je Sekyra, v níž se zatím tak hluboce do kozoženské tematiky neponořil, i když kozí motivy jsou i tam. Naopak Vaculíkův čtenář tu ocení zařazení dvou ukázek z dosud nevydané a za Mistrova života i nevydatelné Staré postele, ale zas tak moc se toho onen zvědavec nedozví. Snad že komunikace s přirozeností měla počátek asi tam. S chutí si člověk přečte blok fejetonů, jež chybně zadávaly podezření, že Vaculík je misogyn, ale ve skutečnosti jde o něco jiného: o nárok na to, co vypozoroval onen bystrý pasáček už na té pastvě.

  Knížku vydalo šumperské Nakladatelství Pavla Ševčíka – Veduta, jak se v tiráži výslovně praví „u příležitosti festivalu Město čte knihu v Šumperku“. Nevíme, jak takové festivalové čtení vypadalo, ale pokud tedy kniha byla toho součástí, pak to měli v Šumperku pěkné. Pokud jde ještě o ty kozy, tak byly u Vaculíků dvě a jmenovaly se Ajna a Cicina. Když Ajna nechtěla jít, objevil malý Ludvík, jak ji zkrotit: jezdil jí rukou tvrdě podél páteře. Naráz poslušně šla. „Zkuste to taky někdy se svou náladovou kozou,“ doporučuje klasik.