Ludvík Vaculík - úvod k 4. vydání

(Brno, Atlantis 2003)

Já po sobě knížky nikdy nečtu, jaksi mě odpuzují. Jako kdybych to nějak přerostl, a nemůžu se tedy nic dovědět. Ale když z nějaké nutnosti do některé nahlédnu, divím se, co všecko jsem tehdy ještě věděl, pamatoval si a už tehdy správně řekl! Píšu tedy pořád dokola: jako když někdo zabloudí, chodí do kruhu, cesta je mu povědomá, a neumí vybočit jinam. Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. Říkávají mi to starší čtenáři a mně někdy napadne: tys asi od té doby toho moc nepřečetl... A mám někdy pocit, že tím nepřímo kritizují moje pozdější psaní. Jako by chtěli naznačit, jak jsem se mravně zkazil. A já myslím, že ano: porušil jsem některé články svého řádu, a psal o tom.

Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce... Neopakovat se! Proto jsem následující Morčata nasadil a táhl jinak. Knížky mají být každá jiná!

Sekyra ale není mou první knížkou. Před ní byl Rušný dům (1963). To byla jakási beletrizovaná reportáž nebo výchovná stížnost na stranickou politiku ve výchově učňů. To nemůžu dneska číst vůbec, a nikdy jsem to neotevřel, bojím se své tehdejší klukovské nevinnosti (hlouposti?). Sekyra pak vlastně vznikla z odporu k tomu tématu i k té metodě. Psal jsem ji svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí.