Když poprvé ťali, dřevo zavzdychalo.

Jan Kačer
(Literární noviny, 13. 9. 2012, roč. 23, č. 37, s. 12.)

Léto je pryč. Už zase se probouzím do černa. Ještě chvíli poležet, zahnat noční můry a být připraven. Na úsvit.

Je konec srpna 2012. V norském Oslu bylo v roce 1968 vlídno. Bydlel jsem ve staré patrové vile postavené důkladně na skalnatém poloostrově s brčálově chutnající trávou, kterou jsem měl za povinnost jednou týdně posekat. Majitelé odjeli na několikaměsíční dovolenou do teplých krajin a mně laskavě propůjčili dům, sedm ložnic, zásobenou kuchyň, telefon, otevřený účet u řezníka skrývajícího v lednici parádního lososa s adresou majitele přišpendlenou na ocase. Jen si poručit. Nemusel jsem nic. Nikdo mě neznal. Sedal jsem nad polehlou travou a díval se na moře. Slaná vůně roztřepených vln, lehce zahnívající odér sena a tiché, benzinem vonící město. Oslo toho slibného roku 1968. Všechno bylo nepochopitelně prosté. Pracoval jsem v divadle, dostával peníze, které platily všude, zdravil uctivě kolemjdoucí a byl jsem zdraven. V poklidu podvečera, neuvěřitelně dlouhého, bezstarostného, bezhlučně přijížděly a mizely zaoceánské lodě a slunce poslušné Munchova pokynu barvilo scénu oslňujícími barvami. Bylo mi smutno. Čím silnější zážitek z prožitku krásy, tím větší lítost. Že se mnou nejsou blízcí, že se mnou není celá moje vzdálená zem. Ten slavný šedesátý osmý byl mimo tisíce jiných věcí naivním rokem přátelství, velkorysých odhodlání, snových představ o nekonečných možnostech člověka, iluzí, úsměvů. Norské Oslo s vůní pečených ryb a bramborové kaše, s růžovými ráčky, lehce skrývanou prohibicí a s varovnou ukázkou běsnícího moře.

Uprostřed noci se ozval telefon: "Jsme okupováni! Rusáci jsou v Praze! To je konec!" Bláznivý rok. Zkroušené životy, totalitou vybledlé, nakynuly jako těsto, vpád cizích armád spařené kvasnice zastavil a zmrazil. Zbytky tvořivosti s trpkostí a bezohledností vtlačeny do normalizačních forem. Bylo slyšet lámání křídel.

Výjezdní doložka, tento cenný papírek, ještě platila. Ocitl jsem se v Norsku po roce znova. Kolegové v divadle se na mne dívali se smutným porozuměním. Už jsem byl cizincem. Milada Blekastadová-Topičová, de facto kulturní atašé a reprezentantka literatury obou zemí a vzácná dáma, mě překvapivě pověřila úkolem: "Až pojedete do Prahy, Jene, vezměte Ludvíkovi dárek. Chtěl jste se s ním přece už dávno seznámit. Vyšla mu kniha - je skvělá." Ludvík Vaculík Sekyra Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1968 jako svou 2 899. publikaci. Vydání druhé. Stran 180. 

Náklad 35 000 výtisků. Cena Kč 13.

Předala mi sekeru. Nádhernou kanadskou sekyrku s modře kaleným ostřím. Topůrkem lesklým a pevným. Předmět krásný, staletími vypracovaný k dokonalosti. Rok po vpádu vojsk už byla na hranicích kontrola. "Co to vezete? A komu?" Celník potěžkával v ruce sekeru a mně bylo jasné, že pochopil. Sotva jsem se zmohl na vysvětlení, že jsem milovníkem práce na chatě a vezu si to pro sebe. S lehkým ironickým úsměvem propustil mě i vzácný dar. Sekeru jsem odevzdal divoce rozcuchanému Vaculíkovi a ani jsem si ho nemohl pořádně prohlédnout. Spěchal, kam se v té oklamané době spěchávalo. Přes noc jsem přečetl román. Moje dosavadní životní zkušenost byla naprosto jiná než v Sekyře. V rovinatém městečku, kde jsem se narodil, nikdy nepadal sníh. Romantika nekonečné roviny zcela odlišná od krajiny Vaculíkovy. Jazyk mých krajanů plochý, nevýrazný. To hlavní: neměl jsem žádnou vzpomínku na otce, který mi dvouletému tragicky zemřel. Bez dechu jsem četl příběh ničím nepřipomínající můj dosavadní život a s úžasem vnímal, že všechno, o čem se píše, se mě hluboce dotýká. Že čtení není překvapivou vzpomínkou na prožité, ani metaforou dosvědčující moji zkušenost. Vstupoval jsem na neznámé území, procházel krajiny a skutky, o nichž jsem do té doby neměl ani ponětí, a teď jsem byl jejich účastníkem. Některá slova, která jsem nikdy nevyslovil a k některým zaujímal hlubokou nedůvěru, skýtala netušený význam. Čím konkrétnější a přesnější, tím hlubší a abstraktnější smysl. Slovo Kysmet jsem do té doby neslyšel a najednou mi bylo blízké, jako by ho vyslovoval můj dávno mrtvý otec. Vystudoval v Darmstadtu, zbankrotoval příchodem Němců do Sudet, v životě nejel na lyžích a nikdy nedržel v ruce sekeru. Vaculíkův svět zázrakem tvorby, zcela svébytný a originální, byl ve své prapodstatě i světem mým. Hltal jsem každou stránku, abych se víc dozvěděl o sobě.

"Drahý synu! Šachabdullazim 19/VII 1936 Zde v okolí cementárny, kde jest skalnaté okolí, bylo hodně supů přede dvěma měsíci. Nyní někam odtáhli a jsou zde sokoli a orli. Různé havěti jest mnoho. Sedneš -li u potoka na pět minut třeba na stranu, tu ve vodě vidíš, jsi-li zticha, potkany menší jak u nás, ale stejné barvy, pak černá dlouhá zvířata větší jak potkan, ale ta neznám. Též hadů po a proti vodě hodně uhlídáš. Venku jsou v poušti dikobrazové, u vod želvy a různá havěť jest v té Persii vůbec. Vši, chudí lidé, sračka, malárie, dysenterie, kapitalisté a smrt… Budu hledět k mojí rodince a k našim horám, které nezabíjejí, lesy vítají člověka, pokyvují hlavou stromy a šumí. Jsi u nás bezpečen i v noci v lese. Jinak já jsem zdráv. Mamka mi ani nepíše, jak dostává peníze, jestli včas aneb pozdě, ale myslím, že vždy pozdě, když stále žádné nemá. Svatá Anna chladna zrána a než dojde tento dopis, bude foukat po strništích vítr a já nevím, kdo vám bude chodit na jablka a na trnky." Vaculíkův otec byl náhle otcem mým. Mamka byla mojí mámou. Můj nebohý táta, věčně bez koruny, oslovoval maminku "Vlastičko. Já mám takovou kafrdlátkovou chuť." Přesto, že příběhy byly rozdílné, to, co slovům předcházelo, zážitek domova, společná účast na světě, byla totožná. Příběh Vaculíkův mi připomenul příběhy Vančurovy. Pekaře Marhoula, Mikuláše v Markétě. Když jsem přečetl Sekyru, začal jsem chápat celé to období nadějí i zklamání, ten obrovitý úsek života, hledání řádu, touhy po pravosti. Po čistotě a původnosti.

Za čtyřicet let jsem dostal zpátky svoji ohmatanou knížku. Kniha je ještě lepší, než byla při narození. Dorostla autora a ten srostl s ní. Na mnoha místech se mi zarosily oči. Úžasem nad krásou, dojetím nad pravdou.

Ještě ani dnes, po tolika letech, která se rozběhla jako stádo ovcí v horách, nemám odvahu potkat rozšafného muže s vlasy teď už bílými a poděkovat a potěžkat Sekyru. Ani nevím, kdo vám bude chodit na jablka a na trnky?!