Tvorba

Poutník Vaculík. Instituce pro vlastní potřebu.

Jiří Peňás

(Týden, 33/2001, str. 64 - 65)

(Ludvík Vaculík: Cestta na Praděd, Brno Atlantis 2001. 284 s.)

Ludvík Vaculík pořád překvapuje, i když on sám zůstává stále stejný. Tvrdohlavě si už čtyřicet let vede svou, bez většího ohledu, co si s tím počne okolí.

Inteligentnější čtenář novin zná v současnosti Vaculíka především jako autora pravidelných sloupků, které jsou zmenšeným a zjednodušeným pokračováním jeho fejetonů, psaných od 60. let, jimiž se zařadil po bok nejlepších pěstitelů tohoto žánru v české kultuře. Vaculíkovy sloupky přes všechnu autorskou bravuru a vypěstovaný rukopis jsou však ošidnou formou, neboť všechno v nich je možné říci "jen tak", sice naplno, ale s jakýmsi úhybným manévrem a dvojsmyslem, ke kterému svádí stručnost až aforistická a nutnost pointy, jež je tu už spíš pro čtenáře než pro předmět sám.

Vaculík soustavně kritizuje spoustu věcí: mobily usnadňující a urychlující to, pro co se dříve muselo něco podstoupit, ženy, které se staly více muži a přestaly nosit sukně, televizi, "kterou potřebuje jen ten, kdo ji má", úpadek zdvořilosti, ceremoniality a mravů, dále rozhlasové šlágry, jež zničily přirozenou hudebnost, a pochopitelně reklamu, kterou jadrně nazval "uměním hovna". Za tímto kverulantským vztahem ke všemu, co pohodlný život usnadňuje a zrychluje, ale odebírá mu tak náročnost a odpovědnost, nestojí ani tak programový konzervativismus. Ten se přece spojuje spíše s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením se s tím, že věci jsou asi správné, když je chce a ráda přijímá většina lidí.

Vaculíkovo "staromilství" je naopak spíš "antimodernistický nonkonformismus", vycházející nikoli z představy, že co je nové, je dobré, ale naopak z postoje, že nové často ničí staré a ověřené a to, co mělo dlouhý smysl a řád, nahrazuje nesmyslem, neřádem a lehkostí. To, co je v řádu a co se do něj přetvářelo celé dějiny, je pak nutné nekonformně a provokativně hájit, třeba na sebe i vzít lehce vysmívanou roli "obhájce starých pořádků". Jenomže kdo na to má v této zemi větší právo než právě Vaculík, který byl s poměry ve sporu už od poloviny padesátých let? (Jeho někdejší členství v KSČ je paradoxní: mentalitou tam nikdy nepatřil, i když do strany vstoupil právě kvůli své povaze.)

Dílo je víc než názory

Často se jakoby zapomíná, že nad Vaculíkovou "denní prací", plnou stručných názorů a postojů, je tu ještě Vaculíkovo literární dílo. To vůbec není oddělené od jiného jeho psaní, vlastně je jeho pokračováním, prorůstá do něj a obohacuje. Bez toho druhého však nelze denní tváři Ludvíka Vaculíka porozumět.

Jak v jedné z nejpronikavějších analýz jeho psaní (jednalo se o kritiku Českého snáře) napsal kritik Josef Vohryzek: "Dílo je víc než názory." Pro své velké prózy si vytvořil prostor: sice se v nich na jeho "názorech" nic nemění, jsou v nich na potkání na každém kroku, ale jsou zapojeny do vyšší umělecké roviny, kterou pro něj nejlépe představuje románový deník. Je to speciální žánr, jako dělaný pro autorovu potřebu. Mísí se v něm prvky čistě beletristické, v nichž neodhadneme, nakolik jsou autorovou licencí (a protože v nich vystupují skutečné postavy, způsobuje to často zlou krev), s rovinou reálnou, jakýmsi záměrným rozvrhem, který poskytuje určitá životní etapa a situace. V případě Českého snáře to byl disidentský rok 1979, v němž zachytil jednak každodennost života ve stísněném ghettu svobody stejně jako konec jednoho milostného poměru z důvodu emigrace ženské poloviny.

V románu Jak se dělá chlapec jde to společenské stranou, aby jak nikdy předtím a v české literatuře vůbec ojediněle vystoupil na scénu intimní vztah mezi mužem a ženou, v němž se u Vaculíka setkává největší rozpor (nevěra) s největší odpovědností ("překonání" nevěry zplozením dítěte), zesílené tragičností, jež je dána nejen křehkostí každého takového setkání, ale stejně stárnutím a vědomím přibližujícího se konce.

Putování Českem

A v poslední knize Cestě na Praděd, jejíž velká část vznikla už koncem 60. let a již doplnil a dohotovil v posledních dvou letech, je tím rámcem činnost stará, prověřená a už jen vzácná: putování krajinou, ovšem tempem, které udává pravidelný a přitom neustále ostražitě sledovaný krok koní. V létě 1966 podnikl Vaculík se svým svérázným přítelem Josefem, ředitelem zemědělského učiliště, a několika jeho žáky čtrnáctidenní cestu přes polovinu Čech a Moravy a polské Kladsko s cílem dosáhnout Praděd. Vaculík, v tom čase již prominentní redaktor Literárních novin, jede na voze a pomalou cestou, sedě na šejtroku, vnímá a krok za krokem popisuje cestu, poslouchá hovory lidí, přemýšlí o koních a o tom, co to znamená žít s nimi či bez nich, o tom, jak se proměňuje krajina a jak se tato proměna projevuje v typu a tvářích lidí a jejich sídel.

Ale nejde jen o cestovní deník z české vesnice: Vaculík toto reportážní pozorování obohacuje o vsuvky z historických smolných knih, o historické reminiscence, o odskoky k situaci v redakci Literárních novin. Zhoršení vzhledu krajiny, již za pouhých patnáct let nucené kolektivizace podstoupila: koně zmizeli, život změstštěl a zpohodlněl, ale zároveň zošklivěl a ztratil svůj lad a symbiózu s přírodou. Kontrastu si všiml při projezdu Polskem, zemí na první pohled chudší, ale jaksi spořádanější a nepoškozenější, "protože vláda je tu stejná, ale nevládne tak dopodrobna jako u nás". Zde, na této "poznávací" cestě, se pravděpodobně dotvářely argumenty a podoba vaculíkovských kritických vystoupení v letech 1967 až 1969 i v letech pozdějších.

Osobně a románově z knihy nejvýrazněji vystupuje jeden motiv eroticky snové pasáže, v níž se vypravěč v noci a na koni přes půlku země vrací k ženě, s jejímž pohledem se letmo setkal na náměstí v Kutné Hoře. To je známá tónina vaculíkovsky mužského erosu: spojení uchvatitele a lyrika, ovládajícího, ale zároveň sám sebou ovládaného. Nebyla původně součástí starého rukopisu, doplnil jej o ni až nyní, jak napsal: "zkušenější autorsky i mužsky". Vůbec je příznačné, jak se jeho vážné literární dílo se stářím více intimizuje a erotizuje: v Sekyře ještě erotika chybí, v Českém snáři přichází, Jak se dělá chlapec je jí prostoupen a zatím bájný, ale údajně hotový rukopis Stará postel?

Jazyk umělce

Jendou ze zvláštností Vaculíkova angažovaného a kritického postoje je skutečnost, že stále do věcí a poměrů mluví, ale jen výjimečně připustí, aby mu zůstala společenská funkce. Jeho autorství Dva tisíce slov byla výjimečná akce známého novináře ve výjimečné situaci, který umí dobře formulovat, v Chartě si pak vydobyl pozici, v níž jen zřídkavě hrál na jiné parketě než na té své, dělal to, co svobodný spisovatel koná, když nemůže publikovat: vedl samizdatové edice, opisoval knihy a hlavně psal. Psal tak, jako by neměl bedlivé čtenáře v úřadovnách StB. (Charakteristickým vaculíkovským vtipem bylo, že své texty zasílal přímo svému estébákovi.) Nikdy ale jeho neposlušnost, kritičnost a samorostlost nechtěla sloužit než vlastní potřebě. Nevstupuje do polemických debat jako veřejná osoba, začne-li jí být, stáhne se nebo pronese něco, co užuž se sbíhající houf setřese.

Je to tím, že i tehdy, když mluví nejvíce k dnešku, jeho jazyk a myšlení vězí ve zkušenosti přírody, tradice a po svém chápaného řádu. Je to tedy jazyk umělce, který se, protože nemůže jinak, vymyká z očekávaného a mluví po svém. V tom je jeho cena. I omezení, jež však z vyššího hlediska díla nemá valný smysl.

2002 Poslední slovo

Poslední slovo

VACULÍK, Ludvík. Poslední slovo. Výbor z fejetonů z Lidových novin. 1989-2001. 1. vyd. Praha : Litomyšl : Paseka 2002. 274 s.

VACULÍK, Ludvík. Poslední slovo. Výbor z fejetonů z Lidových novin. 1989-2001. 2. vyd. Praha :  Jaroslava Jiskrová - Máj : Dokořán, 2008. 274 s.

1986 Milí spolužáci!

Milí spolužáci! - vydání v češtině:

1981 Milí spolužáci!: Výbor písemných prací 1939-1979. Díl 1. Kniha indiánská: deník 1939-1941. B. m. : 1981. 174 s. Edice Petlice.

1986 Milí spolužáci!: Výbor písemných prací 1939-1979. Díl 1. Kniha indiánská: deník 1939-1941. Köln : Index , 1986. 123 s.

1986 Milí spolužáci!: Výbor písemných prací 1939-1979. Díl 2. Kniha dělnická: deník 1941-1945. Köln : Index , 1986. 250 s.

1995 Milí spolužáci! : Výbor písemných prací 1939-1979. Vyd. v tomto souboru 1. Praha : Mladá fronta 1995. 684 s

2006 Polepšené pěsničky

Nad BrumovemAj dobře to král Šalomún znamenál (Rožnov p. R. 14. 4. 2012)

Jaký režim jsem pomáhal stvořit...

Jan Lukeš

(Literární noviny č.27/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

-Budu psát. Budu popisovat všechno a všechny okolo, na světnici, ve škole, v továrně. (...) A budu svých zápisků, pozorování a myšlenek používat, až budu chtít být literárně činný (...)

-Chápal jsem, že jaký režim jsem pomáhal proti jejich vůli stvořit, v takovém museli moji milí spolužáci nějak žít.

Přesně půlstoletí dělí oba citáty: první je záznamem z deníku Ludvíka Vaculíka z 9. ledna 1944, druhý z doslovu k jeho knize Milí spolužáci! z června 1994. Kdy se Vaculík jako ještě ani ne osmnáctiletý jinoch psaním zaklínal, sotva mohl tušit, k naplnění jakého záměru své zápisky opravdu využije. A když se k nim od roku 1979 začal vracet, naposledy a definitivně vloni, už s odhodláním dozvědět se, jaký to tedy opravdu pomáhal režim stvořit a jak se toho sám konkrétně účastnil, nevěděl už zase ani, co vlastně k tématu obsahují. Kniha, která z toho vznikla, je tedy kuriózním průnikem dvou vlastně od základu protikladných tendencí. Vaculíka mladého se starým, jemuž však přesto nelze upřít jednotu v tom, co on sám pojmenoval v jednom dávném fejetonu: "mou největší silou je mé lpění". Dodejme však raději hned, že v tomto konkrétním případě také největší slabinou...

Jak se zdá, všechno v této souvislosti přímo nutká k tomu otestovat Vaculíkovu knihu jako nejkrajnější výhonek dnešní tendence nahrazovat literární fabulaci dokumentem, spolehnout se prostě jen na jeho autenticitu, vlastně už netvořit, ale pouze zapisovat. To je jistě legitimní úvaha, do krajnosti ji však teď dovedl Pavel Janoušek v článku Logo Vaculík (Tvar č. 11/1995), když si "kupříkladu - namátkou - dejme tomu" vzal právě Vaculíka a jeho knihu na paškál, označil ji rovnou za "pokleslou literaturu pro vzdělance", jejího autora pak pouze za cosi jako obratného hitmakera, megalomansky využívajícího svého jména k publikaci textů, které za to nestojí.

Sám jsem použil v recenzi napsané bezprostředně po vydání Milých spolužáků (Týden č. 14/1995) slovo pýcha, abych vyjádřil svůj dojem z díla zejména v druhé polovině tak málo uřízeného, jakoby vymknuvšího se svému autorovi z rukou a zavalivšího jeho samého jakousi únavou z té probírky minulostí ("Hromádka čekajících dopisů je veliká," zapisuje si už trochu nervózně Vaculík za práce na rukopisu v roce 1994 ve Ville Waldbertě u německého Feldafingu). Janouškův soud zdá se mi však upřílišněný - podsouvá totiž autorovi motivy, které už nemají s vlastním dílem mnoho společného. Nevím například, proč by neměl zrovna spisovatel brát v potaz, jaký komunikační svět vytvořila masová média, když na to přišel už kdejaký pitomec, který dá dohromady sotva holou větu - přitom ale právě Vaculík je tím, kdo se médiím spíše vyhýbá. Působí-li dnes jeho jméno jako "dobré logo", má to tedy asi přece jenom trochu hlubší příčiny, než aby je bylo možné odbýt ironickým konstatováním, že "Ludvík Vaculík je Spisovatel, a to spisovatel Osobnost, a to osobnost Autentická".

Kdyby si Janoušek býval odpustil podobné ornamentální úvahy, přišel by pak možná na to, že jeho okázale nesnobský soud ("tato kniha je pouze tím, čím je: knihou deníkových zápisů a dopisů, někdy zajímavých, jindy - často - nudných") je jenom hlučným vyrážením dávno otevřených dveří. Že Milí spolužáci! nejsou knihou deníkových zápisů a dopisů, totiž nikdy nikdo netvrdil, a že jsou zejména mudrlantskými úvahami komisního studenta Vaculíka a jeho rozkochaných milých spolužaček (tak by se měla vlastně kniha jmenovat), místy nudnými až k ukousání, na to přijde snadno každý sám.

Osobně si myslím, že se tu Vaculík stal tak trochu zajatcem i obětí zvolené metody, vycházející z kdesi už vyslovené představy, že ve svých dávných denících má vlastně všechno napsáno dopředu. První dvě části Milých spolužáků, Kniha indiánská (Deník 1939-1941) a Kniha dělnická (Deník a dopisy 1941-1945), které se v samizdatu objevily v roce 1981 a 1986 a v roce 1986 byly také publikovány v exilovém nakladatelství Index, působí ještě jako osvěživě insitní obrázky z Vaculíkova dětství, vystřídané pak někdy kuriózním, ale v některých charakteristikách dodnes výstižným hledáním sebe sama uprostřed baťovského kolektivu Mladých mužů a protektorátní atmosféry ("Myslím si, že imponuji; a když se snažím být k sobě kritický, jsem k okolí hrubý a rád bych si myslel, že je to upřímnost.").

Čtenář však zcela správně předpokládá - a autor to také sám výslovně potvrzuje -, že těžištěm celého souboru bude až období následující, od osvobození do let 1948-49. "Co jsem si já myslel tehdy o tom Únoru, jak jsem se s tím vypořádával, a hlavně co jsem přímo dělal?", to je základní otázka, na kterou si chce Vaculík odpovědět závěrečnou Knihou studentskou (Deník a dopisy 1945-1949), dokonce s pevně stanoveným hlediskem. Jak se on, od května 1946 člen komunistické strany, vlastně lišil od ostatních komunistů, když celý život byl subjektivně s nimi ve sporu? Zde je podle mě nejcennější jádro knihy, jehož dosahu si možná nebyl vědom ani sám autor. Vaculík totiž evidentně zmíněný spor považuje za něco pouze svého osobního, v obdobném sporu se svou stranou a svými soudruhy žili však i mnozí další, dokonce - soudě podle některých dnešních výroků - snad vůbec všichni. U mnohých jde o pouhou účelovou lež, syndrom "to oni" byl však stejně rozšířen ve straně jako v celé společnosti. V tomto ohledu by tedy Vaculíkova sebeanalýza mohla posloužit jako pars pro toto, jako pokus o sejmutí kříže viny z ramen svých i jiných.

Jenže bohužel ukazuje, že to, co se s historickým odstupem jeví jako zcela jasné a zřetelné, má v dané chvíli obrysy jen mlhavé a hraje často roli jen podružnou a pobočnou. "Chtěl jsem se podívat do svých deníků a ono to tam nebylo!" zoufale konstatuje v roce 1994 Vaculík, načež v náhradu za to zahrne čtenáře cizími dopisy, o nichž se domnívá, že portrét jeho vlastní rozšíří na obraz celé jeho generace. Z něco přes stovky stran Knihy indiánské a z více než dvou set stran Knihy dělnické rozrůstá se Kniha studentská na téměř čtyři sta stran, prakticky ale bez zisku. Soukromé životy zračící se v dopisech plynou většinou jinými koryty, než v jakých by je po letech Vaculík pro své potřeby rád našel, on sám pak jako by pod tlakem nutnosti odevzdat rukopis do nakladatelství nebyl schopen z odstupu ničeho jiného než marginálních glos vsouvaných do textu, jak ho zrovna napadne.

Tedy zbytečná práce a mrtvé dílo? Ano i ne. Možná právě v té hlušině slov, kterou Vaculík nedokázal prosít a v níž jako blesk zaznívají jen výroky jeho paní učitelky Svatoňové (6.3.1948: "Já dnes nemám svobodu slova a z Tebe se začíná ozývat fanatik."), je něco dobově příznačného a charakteristického, pro co stojí za to knihu číst. Při veškeré své předimenzovanosti patří totiž mezi vzácná díla nejen pro ty, kteří budou kdy shledávat prameny Vaculíkova života a tvorby (a zase výstižná paní učitelka 17. 5. 1949: "V citových věcech jsi opravdu jako slon mezi porculánem."), ale i pro ty, kteří se budou chtít přes osobní pokání jedince - třebaže možná ne zcela vědomé - dobrat vyrovnaného vztahu k minulosti celého národa. Takoví jsme byli...

Logo Vaculík aneb Deník a korespondence jako pokleslá literatura pro vzdělance

Pavel Janoušek

(Tvar, č. 11/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

Bývaly doby, kdy spisovatelé v zájmu budoucích generací a učebnic literatury čirou náhodou zapomínali ve svých pozůstalostech vlastní deník, případně probranou a vybranou korespondenci milostnou, přátelskou a úřední. Mívalo to nesporné výhody: editorům to poskytovalo obživu, badatelům a čtenářům pocit, že tyto texty jsou něco jako klíčová dírka do spisovatelova soukromí. Správně zapomenutý deník a dobře vybraná korespondence totiž odjakživa spolehlivě vzbuzují klamnou iluzi, že jsou průhledem do reality samé, do světa pravd nezkreslených literárními stereotypy. Mívalo to i své nevýhody: v pozůstalostech se občas mohl najít text, který skutečně byl průhledem do spisovatelova soukromí, tedy text, který by on sám nikdy nechtěl zveřejnit.

Tak tomu bývalo v dávných dobách, kdy existovala poměrně ostrá hranice mezi texty literárními a neliterárními, a nebylo tudíž zpravidla zvykem považovat tento typ textů za organickou součást autorovy tvorby. Dnes je tomu ovšem jinak. Naplnila se Jakobsonova provokativní úvaha, zda by si K. H. Mácha v našem století nenechal svou lyriku pouze pro intimní domácí potřebu a nevydal raději deník. Dnešní spisovatel ví, že musí vzít své image do vlastních rukou, že nesmí přenechat archiv náhodě a editorům, kteří by si z něj vybírali podle své libovůle, a proto vydává vybrané texty iniciativně sám, ve vlastní úpravě, dle vlastního výběru.

Kupříkladu - namátkou - dejme tomu - takový Ludvík Vaculík a jeho nejnovější publikace Milí spolužáci! 1-2-3. Svazek bezmála o sedmi stovkách stran je složen ze tří "knih", z nichž první dvě již vyšly v exilových nakladatelstvích: Knihy indiánské (Deník 1939-1941), Knihy dělnické (Deník a dopisy 1941-1945) a Knihy studentské (Deník a dopisy 1945-1949). Podtitul celého svazku (Výbor písemných prací 1939-1979) pak naznačuje, že by přítomné "knihy" případně mohly být jen první částí rozsáhlého cyklu dotaženého až do okamžiku, kdy autor začal na ideji zveřejnění svých deníkových zápisů a své korespondence pracovat, a možná i dál. Z gesta, jakým Vaculík tyto texty čtenářům servíruje, není přitom těžké vyčíst, že je nepovažuje pouze za dokumenty, nýbrž že jejich publikaci chápe jako výpověď sui generis.

Vydává-li nějaký editor dětské a chlapecké deníky spisovatele XZ, jeho korespondenci s rodiči, s paní učitelkou, kamarády a několika Vlastami a Mariemi, může to být pro jejich vlastní literární hodnotu, častěji však takto činí především proto, že tyto texty považuje za zajímavý dokument o "mimoliterárním" životě a uvažování spisovatele hodného mimořádné pozornosti.

Proč však takové texty publikuje sám spisovatel XZ? - V jeho rozhodnutí již na první pohled je něco z megalomanie, z přesvědčení o vlastním významu a genialitě všeho, co mu kdy odpadlo od pera, jakož i nemalé sebeokouzlení sebou samým. Může v tom však být i přesvědčení, že v těch textech je skutečně něco nadosobního, co bude čtenáře zajímat jako literatura.

K tomu jsou ovšem třeba tři věci: samotné texty, čtenářova ochota se jimi zabývat a především jméno, mýtus, tedy logo, které tuto ochotu iniciuje a činí čtenáře vnímavějším vůči očekávaným kvalitám, a tím i knihu čitelnější a prodejnější. Ostatně i v případě dokumentárních a exaktně připravených edicí vydavatelnost a "tržní cena" stoupá přímo úměrně literární a mimoliterární proslulosti autora či adresáta. Tak jako lépe prodáte postel, v níž spal John Lennon, než starý ošoupaný otoman, tak jsou také pro čtenáře zajímavější zápisky slavného českého spisovatele XZ než texty pana Vonáska.

Nuže, jméno Vaculík je dnes - mj. i díky autorovým starším prózám a jeho schopnosti trpělivě pracovat na vlastním image - dobré logo. Ludvík Vaculík je Spisovatel, a to spisovatel osobnost, a to osobnost Autentická. Vzato přísně, Vaculík nikdy nepsal nic jiného než deníky. Osobně si jej jako spisovatele vážím zejména pro způsob, jakým v Sekyře či Českém snáři dokázal dát osobnímu prožitku adekvátní a propracovaný literární tvar, pro schopnost vystavět uměleckou výpověď na rafinovaně udržovaném významotvorném, hravém napětí mezi Dichtung a Wahrheit. U jeho posledních knih však tento pocit již nemám.

Umístíte-li slovo Vaculík na obálku knihy, její úspěch je zaručen. To pak každý správný vzdělaný čtenář okamžitě cítí tu hloubku a výpovědní sílu prezentovaných textů, propadá nadšení nad literárními schopnostmi dospívajícího génia a prožívá s ním všechny jeho milostné, pracovní a politické patálie. Jenom kritik-tupec (tak málo vnímavý jako např. já) může napsal: "Pročetl jsem Milé spolužáky! podrobně a křížem krážem a nemohu se zbavit přesvědčení, že tato kniha je pouze tím, čím je: knihou deníkových zápisků a dopisů, někdy zajímavých, jindy - často - nudných. Tak jako jiné obdobné publikace dokládá, nakolik její autor již od mládí zdatně vládl písmem, dokumentuje dobovou atmosféru a svět již zaniklých faktů, hodnot a vztahů, není však pro mne literaturou ve smyslu tvůrčího činu." Deníky a dopisy samy o sobě mi nevadí, naopak - mám je docela rád. Ve Vaculíkově knize jsem kupříkladu velmi ocenil pasáže z doby, kdy se stal Mladým Mužem u Bati, neboť mne to zajímalo faktograficky a cítil jsem zde i určité významotvorné napětí mezi obdivem k baťovskému systému kolektivní výchovy, autorovou snahou zařadit se, hrdostí, že se mu to podařilo, a každodenními útrapami, které mu to při jeho individualismu přinášelo. Mám ovšem rád, jsou-li deníky a korespondence prezentovány jako deníky a korespondence a nehrají si na nic jiného. Snad jsem konzervativec, ale stále více nejsem s to přijmout v současné chvíli tak rozšířenou víru v samospasitelnost deníkové sebereflexe jako jediného pravého zdroje pravdivé literatury.

Vaculíkova kniha totiž nechce být pouze dokumentem, nýbrž Dílem. Autor ji sestavil jako "zajímavou a poučnou sbírku", v níž staví na napětí mezi dávnými texty a "přítomnými" komentáři, mezi svou tehdejší nezralostí a její dnešní reflexí, a výsledek patrně považuje za plnohodnotný literární tvar. Dokladem jsou například poznámky a vsuvky do původního textu, ty totiž nemají vysvětlující, upřesňující a dokumentační charakter, nýbrž prezentují autorský subjekt jako čtenáře udiveného vlastní minulostí a nepřímo i jako toho, kdo si z ní vybírá právě to, co potřebuje pro svou výpověď: "Vynechal a vypouštěl jsem místa zdlouhavě nudná či dnes nesrozumitelná a bezcenná. Hlavně však místa blbá, jimž ani dlouhý čas nedokázal dát žádný dodatečný půvab."

Logika výpovědi, výběr materiálu i případné zásahy do jednotlivých textů je diktována autorským záměrem, který je například v úvodu ke Knize studentské formulován slovy: "Co jsem si já myslel tehdy o tom Únoru, jak jsem se s tím vypořádával, a hlavně co jsem přitom dělal? Můžu se odvážit dovědět se to? Proč mě už tehdy nevyhodili nebo proč jsem se ani ničím nestal, proč jsem nepsal do novin, když jsem přeci patřil k vítězné straně?" Nenachází-li pak autor ve svých denících texty vyhovující tomuto záměru ("Chtěl jsem se podívat do svých deníků, a ono to tam nebylo!"), dává raději přednost textům jiným, tedy dopisům, které tehdy psal a dostával a v nichž se mu obraz vlastní minulosti patrně jeví přesnější. Proto také deník z jeho Knihy studentské de facto mizí a zůstává záhadou pro budoucí historiky literatury: Co v něm skutečně je? Proč jej Vaculík přestal citovat? V čem se liší jeho sebeprojekce do deníku a do dopisů?

Záměr prezentovat se jako komunista jiného typu je tu zřetelný: "Také se mne dotýkalo, že se v takových diskusích mlčky ocitám na jedné hromádce s lidmi, s nimiž jsem při těch událostech byl ve sporu. I moji přátelé a milí spolužáci mě počítali mezi polepšené, rozčarované nebo vyléčené komunisty..." Stačilo by jen několik škrtů a z většiny Vaculíkových dopisů opublikovaných v Knize studentské by čtenář mohl získat přesvědčení, že jejich autor nejenže nebyl nikdy členem KSČ, ale dokonce že byl v tvrdé opozici vůči její politice (byť jí současně hupřímně věřil a patrně i realizoval). To jenom někdy, z listů těch druhých, třeba paní učitelky, jen tak mimochodem zaznívají pochyby, zda Ludvík příliš nepodléhá komunistickým ideím...

Vaculíkova rozhodnutí publikovat dílo jménem Milí spolužáci! má však nepochybně i daleko širší rozměr, než je autorova přebujelá subjektivity. Vypovídá o naší dnešní literární situaci, v níž jsme došli ke zbožnění všeho ne-literárního, autentického. Český spisovatel již nevěří v kouzelnou moc fabulované literatury pojmenovat podstatu, nevěří ani ve svou schopnost prostřednictvím slov a literárních forem uchopit a pojmenovat prchavý život. Protože však literatura nemůže beze slov a literárních forem existovat, český spisovatel hledá a nachází svou spásu v kultu a mýtu autenticity, přesněji v takových formách, které jsou v naivním čtenářském myšlení i ve velmi fundovaně formulovaných literárněkritických a literárněvědných teoriích vnímány a interpretovány jako formy automaticky nesoucí krvavé stigma skutečnosti samé, jako její - "šifra".

Honba za autenticitou vyrůstá z pocitu, že fabulovaná literatura lže, a je založena na dvojí iluzi: že existují formy, které jsou přirozeně autentické, a že zveřejněním ne-literárních textů se tyto texty automaticky stávají literaturou. Jestliže existují případy, kdy tomu tak a skutečně je, neznamená to přece, že jde o pravidlo. Nemám důvod, proč bych měl apriorně méně věřit autorovi, který mně tvrdí "vše, co ti, čtenáři, vyprávím, jsem si vymyslel", než tomu, kdo mě přesvědčuje, že předkládá pouze pravdu pravdoucí (a naopak). Verifikace literárních děl je proces mnohem složitější a žádný žánr nemá patent na autenticitu. Vždyť i dopisy, které Vaculík shromáždil, byly - tak jako každý text, a tedy i literatura - psány s určitou strategií diktovanou vztahem k adresátovi a možná více než o autentických pocitech svých pisatelů vypovídají o dobovém korespondenčním úzu. (Proto je také tak nesnadné jejich jednotlivé pisatele od sebe stylově odlišit.) Nakolik - navíc- mohu věřit v autenticitu korespondence, jsou.li její výběr a prezentace podřízeny apriorní potřebě dokázat těm druhým, že jsem nebyl takový, jak si oni myslí?

Honba za autenticitou je v našem století jev obecný a nadnárodní, nicméně v Čechách posledních let jako by nabývala zvláštní intenzity. Do rubriky literatura deníková, memoárová, korespondenční a rozhovorová je možno po roce 1989 zařadit mimo jiné tyto spisovatele: Bešťáková, Černý, Diviš, Fischl, Gold, Hanč, Heyduk, Hiršal, Hrabal, Hvížďala, Jedlička, Jelínek, Kantůrková, Kaufman, L. Kundera, Putík, Richterová, Řezníček, Salivarová, Vaculík, Vaculíková, Wernisch, Zábrana, Zábranová...

Vyjmenovávám pouze autory nejzajímavějších textů. Jako každý správný mýtus má však Božská Autenticita i mnoho dalších epigonů, vyznavačů oprašujících její oltář (rubriku Z deníku spisovatele). Má i své dva velekněze: Jana Lopatku, který u nás dal postulátu autenticity podobu kritickou a teoretickou, a Ludvíka Vaculíka, kterému se tento postulát podařilo smířit s požadavky trhu. Vaculíkova kniha bude mezi určitou skupinou čtenářů nepochybně velmi úspěšná, patří totiž k typu textů, které si pro sebe již delší dobu nazývám "pokleslá literatura pro vzdělance". Pokleslá literatura se v literárněkritickém myšlení zpravidla spojuje s masovým čtenářem určitého typu a s kategorií fabulovaných textů, které u nás vycházejí například (především) v nakladatelství Ivo Železný. Nakladatelé a knihkupci však vědí, že existuje i jiná literatura masového rozšíření: literatura faktu, deníky, paměti a korespondence slavných osobností - herců, zpěváků či politiků. To jen my, lidé od literatury, si namlouváme, že deníky, paměti a korespondence spisovatelů patří někam jinam, do lepší kategorie něž paměti a deníky hereček, a že je čteme z jiných pohnutek. (Mimochodem není mnoho literárně a myšlenkově zajímavějších deníků, než jsou ty, které si Radovan Lukavský psal při práci na Hamletovi, a přece nikoho dodnes nenapadlo započítat je do literatury.)

Ve výsledku tak spisovatelé svou výpověď neformulují, ale pouze jejím prostřednictvím informují o sobě samém: je to rychlejší, snazší a více vyhovující mentalitě dnešního čtenářstva. S pocitem, že děláme něco avantgardního, jdoucího proti zkostnatělým literárním normám, přizpůsobujeme se společně obecnému vkusu, pro který je příznačná komunikace na úrovni: "A jak to bylo doopravdy? Neříkejte, pani, von s ní fakt chodil? Takovej fešák?! Ale vona taky nebyla vošklivá. A kde se vlastně seznámili? No já jsem vám říkala, že von sice u těch komunistů byl, ale jinak to je slušnej člověk a nikdy to nemyslel tak vážně. Jojo, to vám byla těžká doba... No fakt, všechno, co vám , pani, říkám, je čistá pravda, vždyť já to zažila."

Své deníky již Ludvík Vaculík vydal, doufám, že má doma ve skříni i něco jako Máj.

Ludvík Vaculík zpívající. Polepšené lidové písně.

Jiří Pechar

(A2 kulturní týdeník, 18. 4. 2007, ročník 3., č. 16, s. 7)

Ve své knize Polepšené pěsničky Vaculík říká, že zpěv je pro něho důležitý „jak chodění, mluvení, psaní“. A je přesvědčen, že „zpěvák má o jeden smysl, o jeden pedál či o jednu erotogenní oblast víc“. Nejde přitom o zpěv jako umění, nýbrž o „živočišný projev“, tak jak fungoval u něho i v rodině jeho dětství. Píseň bere „jako praktickou věc“: písničky nestuduje, jenom jich „užívá tak jako bot“, které kdysi „naopak studoval“. A zdůrazňuje, že zpívat z těch důvodů, z nichž zpívá on, může každý.

Právě z této funkce, kterou má pro něho zpěv, vznikla i uvedená kniha. Má tři části: v první z nich hovoří o vztahu k zpívání způsobem, který připomene jeho fejetony, druhá přináší texty i notové zápisy převážně lidových písní a třetí přetisku je písničky, které po příkladu Havlíčkově skládal na známé melodie v posledním roce komunistického režimu, když se lid scházel „v ulicích a na náměstích, aby vyjádřil svůj názor, náladu či přání“. Ale i texty lidových písní jsou občas „polepšované“, třebaže je přesvědčen, že „žádná pěsnička opravy nepotřebuje“, a jeho opravy vyplynuly jen z jeho „zlozvyku“ zkoumat je jako „diagnostický projev“. Zpravidla tak připojuje nějakou sloku navíc, jako třeba v písničce, v níž ho pobouřila dívčina rada šohajovi, s nímž se rozchází: „Mysli si, šohajku, že sem ti umřela!“ Uprostřed muziky a zpěvu si představil, „tak ona má pro něho být mrtvá“, a jak zatímco si tu všady okolo jásá, on má brečet. „Jaká to musí být potvora!“ rozhořčuje se, a k textu písničky připíše další dvě sloky, takže ta nyní končí slovy: „Nestaraj sa, milý, o mé pochování, do hrobu vedle mňa nevejde sa žádný.“

K části nákladu Polepšených pěsniček je připojeno i CD, na němž některé lidové písně také Vaculík sám zpívá za doprovodu cimbálové muziky. Když ale srovnám jeho repertoár s tím, co jsem si z lidových písní uchoval v paměti já sám, uvědomuji si nápadný rozdíl. A není dán tím, že jde o písničky moravské. Vaculík je ovšem nakloněn představě, že „východní Morava je země nejvyvinutější lidové hudby v Evropě“, i když uznává, že za tuto myšlenku nemůže ručit „znalostmi a vědomostmi“. O osobitosti českých písní má pochyby. pociťoval je především jako „školní“ a v souvislosti s písní „Až já budu velká, bude ze mne selka“ dokonce poznamenává, že se možná dá říci, „že jsou trošku hloupé“. Ale moravským písním jsem dával většinou přednost i já, jenomže ve Vaculíkově repertoáru nenacházím ty, které vyjadřovaly určité dramatické aspekty lidového života, přitom často s akcentem přijetí osudu všemu navzdory. Vaculíkovy oblíbené „pěsničky“ jsou laděny spíše idylicky (což nevylučuje hrubozrnnější humor) a láska v nich nachází naplnění až poté, co se oba zamilovaní ocitnou před oltářem.

Je tu ovšem jedna výjimka, která se týká písně, o níž byla řeč už kdysi v Českém snáři, a souvisí s milostnou historií, která v něm byla vypsána. Distance od této historie se projevuje rozdvojením mezi tím, kdo tuto historii prožíval v první osobě, a tím, kdo o ní nyní hovoří v osobě třetí a z něhož se stal už jen kdosi, s nímž se pisatel Českého snáře „denně stýkal“: „V roce 1979 jsem poznal muže, který byl rozhlodaný láskou; dovolím-li si tak pojmenovat jeho vztah k ženě, která začala. A přitom se chystala s manželem emigrovat. Na této nešťastně počaté známosti byla tedy při každém setkání pečeť ,never more'.“ Vypráví teď znovu, jak si dal Karlem Šiktancem přeložit maďarskou píseň, při které se důstojníci stříleli z nešťastné lásky a která byla na morální stav onoho muže „jako dělaná“. Je ale nyní přesvědčen,že „jeho veliký a pravý bol byl zároveň k politování směšný“, neboť cit těch dvou byl sice opravdový, „jenom to celé do budoucna byl nesmysl“. Dovídáme se nyní, že by bylo tehdy sice stačilo, „kdyby on jí byl řekl dvě určitá slova, a ona by nechala manžela odjet do Vídně samotného“. Místo toho nakonec udělal z oné dojímavé písně posměšnou píseň na rozloučenou, kterou jí dal jako dárek. „Šlo to trochu na účet i duši té krásné ženy, ale neměla si začínat!“ dodává teď Vacu1ík a přidává k historii vylíčené v Českém snáři pozdější dovětek: „Po převratě jsem se s tou ženou třikrát sešel, a byla vtipně milá. K tomu muži zatrpkla, ale nemluvili jsme o něm.“

Toto rozdvojení mezi tím, kdo kdysi určitý vztah dramaticky prožíval, a tím, kdo na něj dnes vzpomíná s kritickým odstupem, je pro dnešního Vaculíka příznačné. Nebylo ale vždycky určitým rysem jeho osobnosti? Určuje i jeho vztah k vlastnímu psaní, vyjádřený slovy, pro něž bychom u něho našli právě určitou obdobu i dříve: „Ale všecko psaní, když nemusí být, je marnivost až hloupost, a kolik napsaného tu musí být?“ A dodává, že tím míní „i své tzv. knihy, některé: vlastně to, co je v nich a co je způsobilo. Mám na mysli jednání, jímž jsem někomu zasáhl do života, čímž míním některé ženy.“ Ale i tady, podobně jako v souvislosti s onou historií známou z Českého snáře, větu uzavírají slova: „i když na tom měly první vinu“. A idylické ladění knihy má jakoby za svůj melancholický kontrapunkt větu: „Život je neomluvitelný“, s níž se ostatně v textu setkáváme opakovaně.

O hudbě

(VACULÍK, Ludvík. Milí spolužáci! Výbor písemných prací 1939-1979. Praha : Mladá fronta 1995, s. 248-250)

V úterý jsem byl na  zkoušce symfonického orchestru. Bylo nás tam asi 12 z velkého 70členného tělesa, o němž píší noviny pod titulkem Ze života BŠP. Ve středu jsem si zavolal Mirka Zédového a Slávka Belzového k poradě o vydávání družinového časopisu Študiós, loni zabaveného, který by však pan Šmíd rád vzkřísil. (...) Se Slávkem jsme si řekli, že každý napíšeme úvodník, a který bude lepší, ten uveřejníme.

Ve středu jsem měl básnicko-muzikální náladu. Škoda že neumím psát rychle noty, napadaly mi melodie s tak úžasným dramatickým spádem a měly vyjadřovat myšlenku, kterou jsem se slovy na papíře s mizerným úspěchem pokoušel zachytit. Byla by to mohutná píseň bouřlivá, určitě by se nesměla zpívat, ale už jsem si představoval, jak ji nacvičuji, a věděl jsem všechny tři hlasy. (...)

Přemýšlel jsem už o tom, co umění, obzvláště pak hudba, vlastně je. Chvílemi se mi zdálo, že se k něčemu užuž blížím, jen kdybych mohl myslet dál, sledovat myšlenku - pak se ta vzácná nit však ztratí, zůstane zase onen pocit prázdnoty a bezúčelnosti bytí, který by chtěl být přehlušen něčím nízce hmotným. Zdá se mi, že v prostoru kolem nás, v prostoru nepředstavitelném, existuje něco nadpomyslného, co je velkým oceánem, prolíná vše a není na ničem závislé, na čem však závisí všechen život všech stupňů. Je to duchovno, nejvyšší stupeň blaženosti, absolutní dokonalost, Bůh. Ten je všude. V každém z lidí je ho kus, část, která odtržena od svého nesmírna tvoří podstatu člověka, ono jádro podněcující duši k dobrému. Všechny tyto duše tíhnou k jednomu, usilují o totéž: splynout, slíti se, býti opět zajedno s oním oceánem duchovna a stát se jako dříve jeho částí. Toto nezadržitelné tíhnutí se u člověka od temné minulosti jeví jako podvědomá

neukojitelná, nevyjádřitelná touha po něčem vznešeném, krásném, nedefinovatelném, nepředstavitelném. Tato touha po nebeské blaženosti vzněcuje boj duše se zákonem hmoty, v níž je vězněna. Obrazí se v ohromném zmateném útoku na hradby ráje. Ubohé lidstvo organizované ve všech pozemských církvích neb ovládané nejrůznějšími ideami šílí, běsní, ohlušuje se, nenachází východiska. Tuší, tuší, neví však kudy, bloudí tedy. A obrovský oceán je nedosažitelný. Bez prostoru, neboť v něm není ničeho rozměrného, co by potřebovalo vyjádřit svůj poměr k němu. Bez času, neboť není v něm ničeho nedokonalého, jako proměnlivá hmota, jež by vyžadovala poměrného stanovení věku. Není rovněž ničeho většího, s čím by bylo možno ono absolutno srovnávat.

A přece jsou v životě lidstva prchavé zákmity, kdy se na okamžik objeví náznak poznání, krátký a pomíjivý, prchající, dřív než jej možno zachytit. Jsou to géniové, kteří zdravím, klidem, pozemským štěstím neb životem zaplatí urvané cáry Boha a jako dar je podávají mnohdy nechápavému davu. Géniové jsou to, kteří každý svým způsobem objevují krásu. Umělci. Umění všeho druhu vyjadřuje vlastně totéž. Krása je nehmotná a existuje i bez něj, které ji pouze podává tím, že útočí na naše rozličné vjemové schopnosti. Vím, že co vyjadřuje hudba, existuje bez tónů, jako duchovno existuje bez myšlenky, bez mozku, bez řeči a bez písmen. Existuje bez hmoty, ale nešťastný člověk může chápat nanejvýš myšlenku, tu nejabstraktnější hmotu, která může zase vzniknout jen pod účinkem nejjemnějších hmot - vjemů zrakových či sluchových. Jak je hmota nedokonalá a jak špatným reprodukčním prostředkem! Jak je umění ve chvílích, kdy je mu duše otevřena, krásné a jak nepatrným je přitom pableskem - čeho!

Polepšené pěsničky

Ludvík Vaculík

(VACULÍK, Ludvík. Polepšené pěsničky. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Dokořán a Nakladatelství Jana Jiskrová - Máj 2006. 248 s. )

Názor od cimbálu

Doslov Jana Rokyty

Krátce po našem seznámení mu pravím:

"Na spisovatela si relativně velice chytrý!"

On na to:

"Šak já také málo píšu!"

Rukopis knížky jsem četl vícekrát a pořád v něm nacházím přitažlivosti, které mně poprvé ušly. Text je valašsky hutný. Autor píše, co chce povědět, a zároveň to komentuje, glosuje a uvozuje do všelijakých kontextů. Zrovna tak si počíná lidová píseň, ta původní, sdělná a silná.

Když jsme se s Vaculíkem, díky Karlu Pavlištíkovi, poznali, spolupracovala s cimbálovou muzikou Technik plejáda výrazných kumštýřů Jarmila Šuláková, Josef Laža, horňáčtí chlapci Dušan a Luboš Holí a další dobří; řekněme elita moravského folklorismu, zpěváci prvního řádu. Do tohoto světa vstoupilo Ludvíkovo zpívání jako vyložený protipól všeho dosavadního. Jeho projev byl dvojího zrna: tichý, citový, malučko nyvý, s názvuky sentimentu; a silný, hlasem až hrubozrnným, pozounově vytrubovaný do tváře okolního světa. Po takovém zpěvákovi jsem doslova "skočil". Právě tak jsem slýchal v dětství zpívat na jasenských svatbách, tak zpíval můj tata i všichni strýci, takové hlasy zněly v kostele. Ludvík měl už předem vybudovaný pevný postoj ke každé z písniček, které jsme si vzájemně předkládali k uvěření. Toho jsem si musel všimnout, to nešlo nevzít. Vznikl tak okruh rozhlasových nahrávek, které stojí na způsobu jeho pojetí každé z pěsniček. - Ostatně vždycky na mne pravdivěji působil spisovatel, který zpívá, než zpěvák, který píše...

Jihovalašský kroj z Nedašova si Ludvík pořídil tuším před osmi deseti roky. Na zcela neotřelé novinářské otázky typu "Proč jste si, pane Vaculíku, nechal ušít kroj? Má manifestovat vaše zakotvení v rodném regionu?" jsem při "vernisáži" kroje ve Zlíně slyšel Ludvíkovu odpověď: "Aby bylo na světě o jeden víc."

V knížce se až příliš často objevuje mé jméno, a to v pohledech protichůdných, rozhodně se ale nebere nadarmo. Ba i to vyjádření "rypák Rokyta" považuju za přívlastek mluvnicky i jinak neshodný se substantivem. Uklidňuje to.

Obdivuju přesnost, barevnost i situační pravdivost autorových nahlédnutí do dětství a mládí v Brumově a ve Zlíně. Já si dokážu pravdivě vybavit pouze zvuky mluvy a muziky, a k tomu i vůně, co jich na malé valašské dědině bývalo. A chtěl jsem obdivovat i Vaculíkovu hru na housle. Ale jako "na potvoru" jsem ho nikdy hrát neslyšel. Mám pocit, že o tento zážitek definitivně přijdu. A když mně při jednom natáčení blesklo hlavou, jak by asi působil spisovatel-primáš před naší muzikou, zůstává dodnes při tom blesknutí. Neprav nic, nebude nic!

V knížce se můžeme dočíst, že východní Morava je "hlavní město muziky". No však po celý svůj muzikantský život to zdůrazňuju a hlásám po téměř celém světě. Naši muzikanti mají v sobě zcela zvláštní svět nápěvných a harmonických snů a představ. To v sobě nosí jako ty kulturní chrámy, o nichž je řeč v jednom Vaculíkově fejetonu O kostře v Lidových novinách. Muzikantští architekti je vztyčují všude, kde zpívají a hrají, a pak si je odvezou zase do svého domova. Tato knížka svědčí i o tom, že stojí za to jezdit po takových chrámových stavbách. A že já s autorem pocházíme z hlavního města muziky, je naším společným tónem.

Obsah knihy

I  Jak sem já šél do búdy

Dušička

O zpěvu

O zpěvu mém

S houslemi do světa

Čím budu

Moje zpěvníky

Oslovení

Na horách studénky

Polepšovna

Konference, vykopávky, judikáty

Danaj, erotika, půltóny

Szomorú vasárnap

Wlastenci, Božena Němcová, Vlastje

Na první tebe spatření

Žena

Názor od cimbálu (doslov Jana Rokyty)

II  Důkazy a úkazy

III Nové vlastenecké písně

Obsah CD

1. Jak sem já šél do búdy 

2. Na horách studénky

3. Už sa jaseň blíží pomalučky

4. Jabléčka už dozrávajú

5. Vyjdi ně, slunéčko, nad zálesí

6. Aj vàší, vàší

7. Vídeň, milý Vídeň

8. Smutná neděle (Szomorú vasárnap)

9. Pověz ty ně, moja milá, pověz

10. Kis pejlovam...

11. Ohne Lieb und ohne Wein

12. Pod Prešpurkem kraj Dunaja

13. Nad Lidečkem zelený háj

14. Radosti, radosti

Vaculíci jsou umínění...

Jan Lukeš

(Týden, č.14/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

Slova v titulku pocházejí z dopisu, který Ludvíkovi Vaculíkovi napsal v roce 1945 jeho otec. Nevěda pochopitelně, že za půl století stanou se součástí synova patrně nejrozsáhlejšího literárního díla, vyjádřil jimi nejen vlastnost společnou povaze své i jeho, ale bezděky něco i tomto díle samém. Neboť jenom nesmírná tvůrčí umanutost, možná až pýcha, mohla zplodit bichli, v níž byla dnešní čtenářská obliba deníkové a korespondenční literatury dovedena takřka ad absurdum. Generálně je třeba Vaculíkovi na tento tvůrčí čin přiznat plné právo: byl to přece jeho Český snář, který počátkem 80. let nasadil žánru takřka nezdolatelnou laťku, a byly a jsou to jeho romány Rušný dům (1963), Sekyra (1966) a Jak se dělá chlapec (1993), které v maximální míře spojily autentický biografický zážitek s literární fikcí. Nestranná fakticita událostí a dokumentů sloužila přitom současně vyhraněné sebestylizaci, budování osobního mýtu, na němž se podílela i Vaculíkova veřejná vystoupení a letitá fejetonistická činnost v samizdatu. To všechno logicky zpětně vytvářelo zájem o Vaculíkovy nejvlastnější kořeny, tak jak jsou skryty v jeho dětských, chlapeckých a jinošských deníkových zápiscích a dopisech. Část z nich zpracoval Vaculík v Knize indiánské a v Knize dělnické, které zahrnuly léta 1939-1941 a 1941-1945, od počátku 80. let kolovaly v samizdatu a pak v roce 1986 vyšly v exilovém nakladatelství Index. Knihu studentskou, pokrývající klíčová léta 1945-1949 a tvořící zdaleka nejrozsáhlejší část Milých spolužáků, dopsal Vaculík teprve loni (1994).

Proč, na to leží odpověď v traumatu, kterou je dodnes pro jeho generaci únor 1948. Vyložit rozporuplnou osobní i generační spoluúčast na komunistickém převratu z myšlení a pocitu tehdejší doby se sice opravdu ukazuje jako možné asi až teď, zároveň však přináší hned dvojí zklamání. První samotnému autorovi, když oproti své paměti nenalézá často ve svých záznamech to, co se v nich domníval nalézt s naprostou jistotou. A druhé čtenáři, který postupně přestává chápat, proč tedy autor svůj záměr raději neopustil, místo aby jej zavaloval hlušinou desítek stran bez jiné než ryze soukromé výpovědní hodnoty. Pravda, jako je to u Vaculíka už tradicí, alespoň závěr dostane dramatičtější spád, kolik však bude těch, kteří se k němu vůbec prokoušou? "Psát, to je jako uklízet v mozku," zapsal si teprve jedenadvacetiletý Vaculík, on sám jako by však teď na právě takový úklid postrádal už síly.