Tvorba

(GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. 747 s. Edice Petlice.

GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. [2. vyd.] Toronto : Sixty-Eight Publishers 1980. 444 s.)

Ludvík Vaculík: Hodina naděje 

Dámy a pánové!

Mám tu čest zahájit naši knihu, nevím ale, budu-li mít i tu smělost a vtip. Kdokoli totiž takový úkol přijme, čeká ho dopustit se riskantního výroku, že je tomu právě deset let, co naše země...

Jenže tomu já se právě vyhnu. Není snad čas, abychom se přes tu nešťastnou událost velikým duševním krokem už přenesli a žili dál? Žijme přeci dál! Náš život, bude, pravda, jak se střelou v těle, ale vždyť s dobře opouzdřenou střelou dá se podle lepších lékařů žít prý věčně do vysokého stáří! Jen někdy, když se za špatného počasí sejde dobrá společnost, zarostlé střely se bolestivě pohnou a veteráni vyprávějí...

Jenže já vynechám i to vyprávění, ať má slavnost spád. A jak to tedy s vámi oslavíme? - My vám, dámy a pánové, u příležitosti desátého výročí víte čeho udělíme amnestii! Jste zproštěni. Zproštěni dalších obav o nás. Přestaňte si tedy mezi sebou činit historické výčitky, neinvestujte do nás další city, nekažte si kongresy a na konferencích už nedrážděte naším osudem své nebezpečné přátele! Užijte svého času příjemně a v klidu, co nás se týče. My už teď půjdeme jenom nahoru. Když u příležitosti tohoto výročí přehlížíme svůj tisíciletý život mezi vámi či vedle vás, dotýká se nás už tušení našich výhod: jednou z nich je vědomí, že máme za sebou něco, co vás teprv čeká.

Není ovšem žádný důvod k oslavě, když někdo přežije svou ránu a vleče se po zemi dál jak mrzák. Musíme od svých ran žádat víc! Přirozeným úkolem české literatury je pomáhat zacelit poškozenou tkáň národního vědomí či přímo duše, abychom tu stáli zas v plné hodnotě. Jenom tak může literatura obnovit svůj respekt u vládců i u národa. Před tímto úkolem se však literatura rozdělila: Jedna část, jež k tomu dostala tiskárny, divadla a všecko, překonává minulost tím, že se tváří, jako by se nic zlého nebylo stalo. Mluví o práci, o lásce, dokonce o cti. Simuluje zdraví a normalitu, což mi ale připadá obzvlášť nelogické před vládou, která do svého pracovního stylu i do jednání s lidmi zavedla tak nenormální způsoby, že riskuje novou katastrofu, jen aby zahladila předešlou. Druhá část literatury však ví, že těžké události života překonáme nejspíš, když je řádně vepíšeme do svého životopisu, vtělíme do svého poznání, započítáme do rozhodování, ba vkloubíme je do svých radostí, připravujíce si osudy nové, jiné. Vůči těžkým tlakům, které nelze odrazit silou, je před smrtí už jen jedna čestná možnost: přetvořit je. To se mi zdá logické právě před vládou, jež - jak občas proboha doufám - pokouší se na svém poli o totéž, zahalena ochranným dýmem široké neobliby.

A prozrazuje se, že já jsem zastánce shovívavého postoje k vládě. To až si někteří účastníci této knihy přečtou, budou se mi i smát. Jiní však budou rádi, že nacházím takový slušný tón, jak vyjádřit naši občanskou loajalitu - není-li to příliš silný výraz - i naši suverenitu, což je výraz myslím přesný.

Tento sborník, dámy a pánové, není dílem názorově sourodé skupiny. To uvidíte, až se do knihy podíváte. Ani tu nejsou všichni spisovatelé, kteří nesmějí doma publikovat. Chybí vlastně většina. Někteří stojí v opozici už léta tiše, bez projevů a gest. Nám se je nepodařilo získat nikdy k ničemu, ani pro tento jubilejní podnik tedy, protože ho považují za politický, a oni se provždy rozhodli stát mimo politiku. Postoj hrdý, nevím ale, jak se jejich ušlechtilá literatura chce proti nešlechetné politice udržet. Jiní autoři by se našeho díla zúčastnili rádi, ale bohužel nemohou, protože jejich dcera dělá právě letos maturitu, syn se chce znovu pokusit dostat se na vysokou školu a několik spisovatelů musí počkat do podzimu, kdy jim má být vyměřen starobní důchod. Někomu se zas docela k stáru narodilo úplně malé dítě, teď je chce živit, čili nemůže se připravit o místo skladníka neuváženým zveřejněním básničky v zahraničí. Pak máme přátele, kteří by se sborníku zúčastnili, kdybych v něm nebyl já a Pavel Kohout. Prosím - říkám ochotně a s úlevou - však nemusím u všeho být, jenže Pavla Kohouta by museli vyndat násilím, protože tvrději než já je proti všemu, co je proti němu, říkaje krom toho, proč by ještě i v opozici měl snášet diskriminaci. Proti mému odchodu z almanachu by však protestovali jiní, kteří mě už berou jako krajní měřítko toho, co se ještě promíjí: Podívejte, a toho Vaculíka pořád nezavřeli! No, přeju jim, aby se nespletli. Několik lidí bude jistě chybět, protože jsme na ně zapomněli nebo je nenašli. Jiní příspěvek slíbili, ale nedodali. Například jméno první třídy, Václav Havel, slíbil jednoaktovku, ale když jsme si pro ni šli, nebyl doma, byl ve vězení a jeho manželka nevěděla, kde ji má schovanou. Teď, po čtvrt roce, šel jsem za ním znovu, ale on je pořád ve vězenÍ. S takovými lidmi se pak těžko pracuje!

Jak vidíte, je české nepublikující spisovatelstvo obec pestrá, pulzují v ní zdravé komplexy, nervní přátelské svazky, je plná mlhavých nadějí a pevných obav. Obsahuje nátury protikladné a talenty rozličné. Čítá asi dvě stě lidí, z nichž mnozí pořád něco skutečně píší! Jména přítomná v našem almanachu jsou tedy jen smutnou, lépe řečeno veselou menšinou. Dnes, kdy toto píšu, je jich 36. Schválně si spočítejte, kolik z toho jich tu zůstalo do dneška, kdy toto čtete.

Dámy a pánové! Ani nevíte, jak se nám ulevuje, když konečně dostáváte do rukou naši knihu! Mohlo se to taky nepodařit. Stačilo, abych se byl v jistou dobu hloupě připletl někam, kde se zrovna prohlížely aktovky a kapsy, nebo aby u švagrové Jiřího Gruši, jenž je spoluvydavatelem knihy došlo k domovní prohlídce, či aby Milan Uhde doma nahlas řekl své ženě, jak pokračujeme v práci. Kniha je tedy šťastně na světě. Ani nevíte, dámy a pánové, jaká na nás padá zas tíseň!

A proč to tedy děláme? K čemu? A zač?

Protože tu jsme a míníme být. K radosti i zlosti. V nejhorším případě za nic, v nejlepším za právo slova na tomto území.

Území literatury je jiné než území jakékoli vlády. Území české literatury měří na mapě Evropy tisíc let. Jeho hraničními kameny jsou legendy a písně, kroniky a listiny králů, názvy vesnic, měst, řek a jména rodů. Ale také ohně, v nichž hořely knihy i lidé. Naše právo je staré a nezávislé. Zatímco časné vlády tu všelijak už poskakovaly, vláda české myšlenky a slova nehnutě trvá.

Dámy a pánové, nakonec vám chci - vždyť odpusťte jubilantu trochu citového povznešení - nakonec vám chci popřát pevné zdraví na neodvratné cestě naší stopou. Hlavy vzhůru! Nebojte se! Dá se to, vidíte, přežít!

Obsah knihy:

Jaroslav Seifert: Do čtyř stran světa se obrací

Ludvík Vaculík: Dámy a pánové!

Petr Kabeš: Příležitost smrti

Jan Patočka: Pokus o českou národní filosofii a jeho nezdar

Ludvík Vaculík: Pohřeb mluvčího (fejeton)

Jiří Hájek: Jan Patočka

*

Jiří Gruša: Pod petlicí a zpod petlice

Ludvík Vaculík: Jaro je tady (fejeton)

Ivan Klíma: V pátek ráno

Pavel Kohout: Hommage a Klavík (fejeton)

Ladislav Dvořák: Jak hromady pobitých ptáků

Zdeněk Urbánek: Nel mezzo del cammin

Alexandr Kliment: Černá nit

Jan Trefulka: Zubařovo pokušení

Eva Kantůrková: Můj přítel Ladislav Fuks (fejeton)

Karel Pecka: Pohřeb ministra

Pavel Kohout: Bebra (fejeton)

Karol Sidon: Maminka zpívá druhý hlas

Ludvík Vaculík: Vítězství nejskvělejší

Alexandr Kliment: Intelektuálka (fejeton)

Jaroslav Seifert: Všechny krásy světa

Petr Kabeš: Skanseny

Ludvík Vaculík: K případu Mlynář (fejeton)

Jan Trefulka: Na krásné vyhlídce

Jiří Gruša: Kabát strýce Antona

Pavel Janský: Cedník

Pavel Kohout: Trabl

Svatopluk Karásek: Kázání na Velikonoční pondělí v České Lípě dne 30. března 1975

Jan Vladislav: Dva texty

Václav Havel: Proces

Ludvík Vaculík: Džin (fejeton)

Eda Kriseová: Dům

Jan Trefulka: Česká pohádka (fejeton)

*

Jan Lopatka: Literatura v katakombách?

Jakub Deml: Podzimní sen

Jan Hanč: Sešit číslo tři

Andrej Stankovič: Chtěl bych zatancovat si s mrtvou Andulkou foxtrot

Andrej Stankovič: Český Betlém

Andrej Stankovič: Blow up pragensis

Andrej Stankovič: Poslední leč

Andrej Stankovič: Černé divadlo

Vratislav Brabenec: Sebedudy IV

Vratislav Brabenec: Sebedudy V

Zbyněk Hejda: Na železničním mostě hřmí vlak

Zbyněk Hejda: Van večera je mírný

Zbyněk Hejda: Dveře se otevřou. Vstoupí?

Zbyněk Hejda: Je noc. Zmítá

Zbyněk Hejda: Západy slunce tak mírné

Věra Jirousová: Důkaz

Věra Jirousová: + + +

Pavel Zajíček: Podoba

Pavel Zajíček: Očišťování

Pavel Zajíček: Co sme?

Pavel Zajíček: Degenerace

Karel Soukup: Půjčka

Karel Soukup: Televize

Karel Soukup: Rána morová

Svatopluk Karásek: Podobenství o zrnu a koukolu

*

Václav Černý: O povaze naší kultury

Petr Kabeš: Fejeton

Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského vyšly poprvé v samizdatu. Na titulním listu je uvedeno: Nalezl a vydává Ludvík Vaculík. Praha, 4. 8. 1989. V seznamu knih vydaných v Petlici tento útlý svazeček ale uveden není. Dále Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského vyšly v roce 1990 ve dvacetitisícovém nákladu v Nakladatelství a vydavatelství Scéna, doplněné několika fotografiemi. Do třetice tento text najdeme na konci knihy Polepšené pěsničky.

  1989            1990            2006

V poslední době se náš lid zas dobrovolně schází v ulicích a na náměstích, aby vyjádřil svůj názor, náladu či přání. Při tom však ke zřetelnému vyjádření kupodivu málo dochází: jedinci mají bez technických pomůcek slabý hlas, hesla volaná společně mají omezený výraz a psané věty se nedožívají více než několika minut. Na delší projevy nemůže dojít iproto, že účastníci se musejí často rychle přemisťovat, hnáni ranami obušků či proudem vody.

Při podobných příležitostech lid všech dob a národů šel do událostí vybaven nějakými nástroji, pomůckami, přinejmenším však programovými písněmi. Také vzrušené chvíle našich dějin se vyznačovaly písněmi: náboženskými, vlasteneckými, vojenskými či dělnickými. V dnešní převratné době jsme zatím neslyšeli na ulici či na náměstí jinou společnou píseň než - státní hymnu! Účastníci manifestací a demonstrací už téměř neznají dřívější písně pochodové, pohybové a náladové, z nichž by se ostatně těžko vybíraly písně vystihující dnešní potřebu.

Vydavatel tohoto malého zpěvníku proto přichází co nejrychleji s několika novými písněmi, jež se podle jeho mínění hodí na dnešní ulici a náměstí. Opět se blíží některá výročí, starší i novější, k nimž z rozmyslu vlády přibylo výročí "lednové pendrekiády" spojené navždy se vzpomínkou na hrdinský čin Jana Palacha. Jsou to písně inspirované Karlem Havlíčkem Borovským: totiž úžasnou shodou jeho tehdejšího a našeho dnešního poměru k pánům, k policii a k byrokracii. Tuto shodu si uživatel zpěvníčku potvrdí nahlédnutím do "Přílohy", v níž je reprodukováno několik Havlíčkových písní.

Pro nejmladší generaci našich vlastenců, která se cítí v opozici k režimu, jehož úpadek si však přisvojila až do zapomenutí i těch kdysi nejznámějších písní, připojuje vydavatel k některým písním noty.

Uvažujeme někdy o tom, kde by v dnešní době stál a jak by dopadl například Karel Čapek, Vladislav Vančura, Jaroslav Hašek, Ivan Olbracht; to jmenujeme jen ty, které si dnešní režim počítá za své předzvěsty, podobně jako ze starších Němcovou, Nerudu a v určitém významu právě i Karla Havlíčka.

Po takových salónních úvahách dostává socialistická literární kriminalistika tímto zpěvníčkem havlíčkovských písní příležitost uslyšet odpověď na onu abstraktní otázku.

Učte se těm písním a vyhledávejte krom toho i starší písně vlastenecké a revoluční. Zpívejte si v rodinách, v čekárnách a dopravních prostředcích. Zakládejte kroužky. Zpěv je možno vznést i v postranních ulicích, zatímco sbory nepřátel vašeho zpěvu stojí na hlavním náměstí. Notový zápis uvedený zde je jen pro nácvik; píseň se nese dále, zpíváte-li ji co nejvýše v přiměřené tónině.

Vydavatel zpěvníčku dává při této příležitosti vlasteneckým zpěvákům k úvaze založení celostátního pěveckého sboru "Havlíček". Sbor by pracoval rozptýleně v místních kroužcích a jeho celostátní ráz byl by v tom, že jeho části by - každá ve své obci, ulici či náměstí, v hostinci či klubovně - zpívaly v určité dny současně.

Vydavatel si bude pokládat za úspěch, čest a slavnostní povinnost soustřeďovat dílčí a vydávat souhrnné zprávy o založení, nácviku a vystoupení jednotlivých částí celostátního pěveckého sboru "Havlíček".

V Praze 18. července 1989 

Rušný dům : (Loutí 1960 - Praha 1961) / Ludvík Vaculík. -- Vyd. 2.. -- V Brně : Atlantis, 2011. -- 270 s.

http://www.atlantis-brno.cz/inshop/autori/vaculik-ludvik/rusny-dum.html

http://www.kosmas.cz/knihy/170745/korespondence-janouch-vaculik/

Požádal jsem čtenáře „Českého snáře“, aby mi svůj úsudek napsali. Těm, kteří to nějakou formou udělali, děkuji. Někteří mi řekli svůj názor osobně, neměli však potřebu, chuť nebo čas psát. Tento svazek dopisů, kritik a ohlasů je určen pro účastníky této náhradní literární diskuse.

L. V.

Ediční poznámka

Sborník publikoval Ludvík Vaculík v edici Petlice roku 1981 s názvem Hlasy nad rukopisem Českého snáře. Rozsah rukopisného textu byl 276 strojopisných stran formátu A5. Sborník pořídil Ludvík Vaculík ve 27 exemplářích pro autory příspěvků. Současné vydání je jeho první knižní publikací. Vydavatel přetiskuje sborník v původní tiskové podobě. Ke změnám v textu došlo pouze ve třech příspěvcích. Pavel Kohout podle zásady nezveřejňovat soukromou korespondenci ponechal z původního čtyřicetiřádkového úryvku ze soukromého dopisu Ludvíku Vaculíkovi dvaadvacet řádek, které vyjadřují jeho stanovisko k Českému snáři. Petr Pithart ze svého textu škrtl tři věty, které nesouvisejí s tématem a nemění smysl příslušné pasáže. Eda Kriseová do textu zasáhla na několika místech jazykovou úpravou a škrtla dvě věty, aniž by změnila obsah svého příspěvku. Na závěr sborníku připojujeme text Václava Havla, který byl v době vzniku sborníku ve vězení a Český snář byl pak jeho první četbou po návratu z něj.

(Ludvík Vaculík: jaro je tady. Fejetony z let 1981 - 1987. Praha, Mladá fronta 1990. 262 s.)

Sebrané spisy - úvod knihy

"Odhadněte můj věk," pravil mladý poručík, "a můžete si vypočítat, kolik mi bylo, když vy jste byl na vrcholu kariéry. Co jsem tehdy o vás mohl vědět? Ani teď nevím skoro nic." - Mínil svá slova v dobrém. Chtěl říct, že není předpojatý z minula, mé staré činy ho nezajímají, zajímá ho mé dnešní jednání, konkrétně ten prádelní koš věcí z domovní prohlídky.

Mé dnešní jednání však je pokračováním mého starého sporu, vím to už jenom já a pár mých starých spolupachatelů. Ti noví mladí vyšetřovatelé, stojící na začátku své špatné cesty, přišli do našeho kina pozdě a nic než těžká osobní zkušenost nemůže je přimět, aby se zajímali o zmeškané díly filmu. Hovor o tom s nimi nemá cenu, styk není užitečný, patří se jim vyhnout, a vůbec: předmět našeho starého sporu snad i zvetšel a rozpadá se nám už v rukou. Také nám musejí přijít noví lidé s novou formulací své potřeby, a my? My s novými díly pro ně, leda. -Ale mezi sebranými spisy, jichž je plný koš, není bohužel ani jeden můj.

Nenapadá mi teď na tomto místě nic lepšího než vylíčit, jak jsem holil našeho Jana. Přišel k nám a pravil, že se míní dát vyfotografovat na občanský průkaz. "Ale nejsi oholený," řekl jsem. "Už zas? Vždyť jsem se holil včera!" - "Jo, chlapče, to budeš už muset každý den," pravil jsem s myšlenkou o tom, jak si člověk postupně na sebe pevně obléká celý svůj osud, zapínaje jeden drobný knoflík za druhým zdánlivě nezávazně. "Víš co, já tě oholím!" řekl jsem a Jan se začal usmívat. "No vidíš," potěšila se madla, "tata tě oholí a ty místo něho podřízneš ty dveře, ať se mi ten koberec pořád neshrnuje..." Čekal jsem, zda ještě dodá, a ona dodala: "On má tata moc práce pořád."

Běžel jsem do koupelny, přinesl mýdlo, štětku a holicí strojek. Jan se posadil na židli doprostřed kuchyně, pod krkem ručník. Začal jsem ho mydlit. Ještě jsem nikoho neholil než sebe, je to mimořádný pocit. "To je pohodlí, co?" řekl jsem. Jan porušil grimasu pozornosti, řka: "Myslím však, že na tom prodělám, protože to není ekvivalentní tomu řezání dveří." Využil jsem škvíry a zajel mu štětkou do pusy. Řeč ho přešla. "Žádné dveře," pravil jsem, "oholíš mě na smrtelné posteli." Jeho vousy téměř nebylo třeba řezat, lezly pod štětkou. Jenom jsem je žiletkou tak lehce shrnoval. Potom jsem mu přistřihl do špičky tzv. knír. Umyl jsem mu tvář. Strhl jsem ručník a práskl jím do vzduchu. "Hotovo, pane."

Obsah knihy:

1981

Trest

Sebrané spisy

jaro je tady

Tutura dvě

Fejeton (pankreatitida)

Fejeton (po operaci)

Moštování

Raději o hnoji

1982

Poznámka o naději

Šimečkovy boty

Jaro je tady

Hňup z kaštýla

Několik dementi

Vůně června

Letní stíny

Srpnový den

Konec léta

O věrném přátelství Amise

Podzim u nás

Prosinec

1983

Redukce knihovny

Sněh

Jaro je tady

Dělnický škerbal

Domov

Senoseč

Černoši v Brumově

Srpnový den

V letadle

Prohlášení zaživa

Podzimní

Už je, chlapci, malý termín

1984

Psáno pro Listy

Ballerinnerung

Jaro je tady

Zpráva od Holého vrchu

Poznámka k rakovině

Čí je svět

Léto v Trondheimu

Srpnový den

Poznámky o hříchu

Albertův puč?

Říční výletní loď

Pokles rozumu

1985

Můj stůl v Belvederu

Obecní dům

Jaro je tady

Naše Evropa

Espreso na Můstku

Pipanovci mají potíž

Starý Valdek

Srpnový den

Kajetánka

Na účet podniku

Berjoska

Příkopy dnes

1986

Kavárna Union

Slova

Jaro je tady

Teror velký a malý

To je dobře

Český zápor

Co jsem dostal

Srpnový den

V důchodu

Několik rad anglické vládě

Našim herečkám

Podzimní cesta krajinou

1987

Kopyrajt na život

Historická chvíle

Jaro je tady

Veselé velikonoce

Jarní vítr

Mé fyziky

Letní tramvaj

Srpnový den

Proč píšu

Naše slavnosti

Podvody kolkolem

Počkejte doma...!

1988

Žlutý papír

(VACULÍK, Ludvík. Hlasy nad rukopisem Českého snáře. B. m. : 1981. 276 s. Edice Petlice)

(VACULÍK, Ludvík. Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. 1. vyd. Praha : Torst, 1991. 141 s.)

Deníkový román Ludvíka Vaculíka

Josef Vohryzek

(Respekt, 25. 4. 1994, č. 17)

OCR Document
*/

O posledním románu Ludvíka Vaculíka Jak se dělá chlapec se už psalo víc, než se u nás o nových knihách obvykle píše. A ne bezdůvodně. Je to kniha neobvyklých kvalit. Je průhledná jako dobře osvětlené bludiště a vybízí k mnoha způsobům čtení. Případní vykladači s ní dlouho nebudou hotovi. V jednom ohledu je po tomto románu možné přiřadit Vaculíka k autorům, kteří byli středem pozornosti zejména v 60. a 70.letech. Mám na mysli autory typu Henryho Millera a Anais Ninové. Dojde-li k podrobnějšímu srovnání, bude se po mém soudu Vaculík jevit jako autor, který rozehrává společné téma tohoto okruhu na více strunách a strmějších akordech, než jak to známe od autorů mezinárodně proslulých.

Nastavování zrcadel zrcadlům

Co Vaculíkův poslední román charakterizuje nejnápadněji, jsou paradoxy. Autorovo alter ego - trvejme na tomto označení vypravěče navzdory všem sugescím, které plynou z privátních konotací knihy - soudí s hněvem uvolněnost mravů, přestože sám žije v bigamii. Je hluboce otřesen, když zjistí, že mu jeho partnerka byla nevěrná, přestože ji k tomu sám dohnal. Pobuřuje ho, že o své nevěře píše román, a řeší to tím, že píše román o tom, jaký ona píše román a jak to všechno bylo. Celá tato hra nastavování zrcadel nastaveným zrcadlům si při tom všem udržuje naprostou vážnost a tak je také čtenářem prožívána, žádný z těch rozporů a protimluvů vypravěče neznevažuje ani neusvědčuje.

Vaculíkovo psaní o psaní má své zázemí v jeho deníkovém románu Český snář, napsaném před patnácti lety, a v autorské zkušenosti, kterou jím nabyl. Když si večer zapisoval, co během dne prožil, časem zjistil, že někdy během dne prožívá to, o čem by chtěl večer psát. V románu Jak se dělá chlapec následuje zkušenost další, o které autor říká, že se mu v životě čas od času stává to, co si napsal. S těmito vzájemnými účinky života a psaní souvisejí zřejmě i zrcadlové efekty, jichž je ve Vaculíkově knize mnoho. Motivy zrcadlových sálů, labyrintů a zrcadlení všeho druhu mají tradici už v antice a ještě víc u romantiků a v počátcích modernismu. U Vaculíka jsou zakotveny i v sebestřednosti deníkové struktury a v tom, jak paradoxně ji pojednává. V těchto deníkových záznamech, z nichž je román udělán, se totiž všechno od začátku vztahuje k chlapci dávno předtím, než je o jeho narození rozhodnuto. Takové anticipace deníková forma vylučuje, ale u Vaculíka působí docela přirozeně. Je to dílo, utkané výhradně ze svárů a rozporů, ale tvoří jednotu nebývale ucelenou.

Té jednoty a ucelenosti Vaculík dosahuje nejčastěji tím, že rozpory zesílí, spíš než aby je překlenul, zmírnil nebo "vysvětlil". Kapitoly románu jsou nadepsány daty zápisů a intervaly mezi nimi jsou zpravidla měsíční. Struktura románu a styl podání kolísají mezi deníkem a románem, ale deníkový charakter tím není oslaben.

Obnažování skrytého

Specifika deníkové literatury upoutávají v poslední době tolik pozornosti, že uniká to, v čem tento útvar představuje kontinuum a je pokračováním struktur, které rozvíjí v jejich původním duchu. Příznačným útvarem velké prózy 19.století byl tzv. "román klíčové dírky", k jehož největším představitelům patřil Dostojevskij. V některých z jeho nejvýznamnějších románů jsou postavy, jejichž jediným posláním je spěchat z jednoho příbytku do druhého, přenášet zprávy, a těmito pohyby pohánět románový děj, jehož nitky vedou za dveře těchto příbytků. Za těmi dveřmi je ona skrytost, jejíž odkrývání naplňuje románový čas. Vyprávět tedy znamená zbavovat příbytky jejich intimity. Hannah Arendtová vysvětlila intimitu jako to, o čem se nemluví. Moderní román a krásná literatura vůbec, ne-li veškeré umění, je rozmlouváním o tom, o čem se nemluví.

Obnažování skrytého je ještě nápadněji vlastností deníkových románů než "románů klíčové dírky". V nich autor zprvu svěřuje papíru své soukromí jakoby bez tvárného úsilí, které by materiál prožitků přizpůsobilo požadavkům standardizujících konvencí, ale později je zveřejní. Jedním z iniciátorů moderní deníkové literatury v Čechách je však Jiří Kolář, u něhož původní skrytost záznamů nemá ráz intimity a jejich zveřejnění je o to apelativnější povahy. Všeobecně ale platí, že autor deníku uniká povinnostem vševědoucího vypravěče, že při psaní neví, co se z dnešního záznamu odvine zítra, nekomponuje příběh, jehož nepředvídatelné peripetie důmyslně připravuje předem, ale zbaven všech stylizačních zátěží se zbavuje tvaru, což je způsob, jak ztvárňovat novým způsobem. Téma psaní o psaní je v románu Jak se dělá chlapec rozvinuto i tím, jak často tu je řeč o fotografování. Toto jsou autorova vlastní slova o snímku, který působí jako detail z deníku: "Je to obraz události a obraz událost"

Přesto je Jak se dělá chlapec koneckonců mimořádně ucelený román. Je to příběh, který začíná rozpadem partnerského vztahu, pokračuje tím, že rozchod se odkládá, aby byl udělán chlapec, a končí tím, že k rozchodu přece jen dojde, když vztah svou roli splnil, chlapec je na světě a jeho místo v něm a mezi oběma rodiči je "spolehlivě" nalezeno. Ta "spolehlivost" je, pravda, napadnutelná, ale i to patří k paradoxům Vaculíkovy knihy a vlastně celé jeho tvorby, že právě on nám předkládá podobu a míru oné problematické "spolehlivosti" světa a bytí, která jediná je dnes v tomto směru všeobecně dostupná.

Normy a svobody

Název Vaculíkovy knihy není rozverný, jak usoudil jeden kritik, ale mimořádně přesný, věcný, ba dokonce instruktivní. Je to doslova a do písmene příběh o tom, jak se chlapec dělá, a to chlapec, o kterém je řeč, i chlapec, který žije svůj neodbytný život v duši vypravěče, zápasícího se svou vlastní nevítanou zralostí znovu a znovu v knize za knihou ve všech peripetiích jeho pomalého, a přitom strmého vývoje. U Vaculíka představuje sex nejen libido a romantický cit, jak je tomu běžně v literatuře tohoto tématu. U něho je integrální součástí sexu také jeho funkce rozmnožovací, a to v míře tak intenzívní, v jaké bychom to u jiných autorů těžko nacházeli. Zdaleka tu nejde jen o touhu po dítěti jako symbolu plnosti života, ale o nutkavou potřebu opakovaného sebepotvrzení a překonání smrti. Tato nutkavost - a ne chuť dráždivého obnažení nebo dobové revolty proti tradičnímu tabu - je vysvětlením toho, že do textu vstoupilo tolik podrobností z anatomie sexu, až po ten potůček semene, který musel být zachycen v celé své názornosti. Je tu zřejmá spojitost s tím, jak často a s jakou intenzitou autor ve svých fejetonech v kratičkých odbočkách vzpomíná na chvíle, strávené v klukovských letech u potoků a řek. Pronikavá názornost těchto reminiscencí vyvěrá, zdá se, z téže sexuální inspirace.

Humorně laděné erotismy u Vaculíka nemají - aspoň ne v první řadě - charakter provokace. I ty jsou reminiscencemi na klukovská léta. Je v nich hodně z typické verbální gestiky venkovských kluků, jejichž vztah k sexu je ovlivněný pozorováním domácích zvířat a přírody a spíš než překonávání tabu nebo profanaci vyjadřuje bujarý soulad. Autorovo rustikální zázemí podbarvuje i bohatou škálu milostných obsahů se všemi strmými výkyvy citových vznětů a střízlivého výpočtu, romantického úchvatu a pragmatického kalkulu, nezkrotného sebeuskutečňování a přímočaré normy. Porušení intimity tu proto nepřináší jen to, nač už jsme si u pilných autorů erotických spisů zvykli, totiž odhalování toho, co konvence skrývaly a co už pomalu známe líp než ty konvence, ale něco jiného, co je, zdá se, skutečnější: amalgam konvencí a toho, co je porušuje svou přirozeností a původností. Nebo jinak: integraci konvencí a svobody-přírody se všemi napětími, které toto soubytí přináší. Vaculíkovo starodávné pohoršení nad volností mravů a jeho způsob pojmenování intimit tvoří dohromady úhrn, v němž se protivy navzájem z ničeho neusvědčují. V románovém příběhu pak tyto paradoxy postihují intenzitu krize ega, jehož identita byla ohrožena pocitem, že já je nahraditelné někým jiným.

Dělání chlapce je sebeuskutečněním, kterému bariéry zděděných norem nemohou zabránit, a výchova syna je zároveň poslušným splněním rodové povinnosti, uložené kdysi a jednou provždy doma s rustikální důrazností, které se neodmlouvá. Pozoruhodné je pak už jen napětí, s jakým se diktát patriarchálních norem prosazuje simultánně s nutností svobody.

Gesto

Stejně pozoruhodné je však i to, které události autor v deníkových záznamech vynechal. Jsou dvě a nejsou nijak podružné. Je to listopadová revoluce a - chlapcovo narození! Historické události mohou mít sebevětší význam pro život lidí, což v tomto případě pro osobu autora nepochybně platí, ale vnášejí do života lidí a dvojnásob do jejich reflexe o něm neodbytný prvek reprezentativnosti, všeobecnosti, jakési poruchy dimenzí. Těm, jimž přinesla jakýsi happy end, přináší zároveň riziko ztráty obsahu, ba ztráty smyslu, pokud obsah a smysl jejich života nespočívá v očekávání šťastného konce, který si stačí sám. Vynechání chlapcova narození má zase své přirozené vysvětlení v tom, že příliš těsně souvisí s podstatou věci, vlastně je onou podstatou věci, než aby mohlo zaujmout adekvátní místo v příběhu, kterému je - jako každému vyprávění - dáno kolem podstaty kroužit, ne ji kontrahentně a rázem ukázat.

Toto drsné autorské gesto, které z příběhu o tom, jak se dělá dítě, vynechá jeho zrození, může ale mít i jiná vysvětlení, která nebudou postrádat souvislost s pasážemi knihy, jež patří k nejintenzivnějším. Patří k nim dopisy Dominiku Tatarkovi, zejména jeden z nich, který je jakousi Vaculíkovou Písní písní a patří k tomu nejlepšímu, co česká milostná poezie, ať v próze nebo ve verších, má. Jsou tu, zdá se mi, spojitosti, které snad v tuto chvíli ani po interpretaci nevolají.