Tvorba

Jiří Pechar

(Literární noviny č. 27/1995)

(Ludvík Vaculík: Milí spolužáci! I,II,III. Mladá fronta 1995. 684 s.)

Způsob, jakým nahlížíme na vlastní minulost, bývá zpravidla ovlivněn bezděčnou snahou dát této minulosti podobu vyhovující našim současným postojům. Sociologické průzkumy ukazují, že pokud jde nikoli o události samotné, ale o interpretaci, jaká jim v té které chvíli byla dávána, paměť většiny lidí nepřesahuje několik málo roků. A vlastní minulost vždy nově přeinterpretovaná figuruje tak jako jakýsi vývěsní štít přizpůsobený vždy požadavkům přítomnosti.

Právě toto je třeba si připomenout, máme-li pochopit smysl onoho experimentu, který Ludvík Vaculík podnikl v knize Milí spolužáci!. Experimentu, který tentokrát nevtahuje do hry druhé lidi - s výjimkou těch několika osob, jejichž téměř půl století stará korespondence je vylovena z minulosti -, nýbrž který se týká především jeho samého. Východiskem tu byla "myšlenka sestavit pro milé spolužáky zajímavou a poučnou sbírku zápisů a dopisů", kterou Vaculík pojal někdy v roce 1979 a jejímž výsledkem byly nejprve dvě knížečky rozmnožené v samizdatové Petlici: Kniha indiánská z roku 1981 a Kniha dělnická z roku 1986. První z nich daly název chlapecké hry na Indiány, jejichž líčení vyplňovalo největší část jeho dětského deníku z let 1939 až 1941, druhé pak ono spojení studias přímou účastí na výrobním procesu, které bylo charakteristické pro Baťovu školu práce, kde Vaculík strávil léta 1941 až 1945. V knize, kterou nyní vydává, přibyla k těmto dvěma útlým svazečkům ještě obsáhlejší třetí část, ktará pod názvem Kniha studentská shrnuje deník a dopisy z let 1945 až 1949. A právě v ní dostává to, co se mohlo zprvu jevit jen jako nostalgické hledání útěchy ve vzpomínkách na dětství, smysl náhle mimořádně aktuální.

Vaculík o tom ostatně v úvodu k této třetí části svého "výboru písemných prací" sám hovoří, když vysvětluje, jaké důvody ho přiměly k jejich sestavení: "V exilu i doma se po roce 1978 začalo hodně diskutovat o únoru 1948 a mně ty diskuse čímsi vadily, zlobily mě. Zdálo se mi, že je to slovní pohyb hodnocení, tezí a dodatečných postojů, ale že z něho není znát tehdejší život, atmosféru." A odtud otázka: "Co jsem si já myslel tehdy o tom únoru, jak jsem se s tím vypořádal, a hlavně co jsem přímo dělal? Můžu se odvážit dovědět se to? Proč mě už tehdy nevyhodili nebo proč jsem se ani ničím nestal, proč jsem nepsal do novin, když jsem přeci patřil k vítězné straně?"

Odpověď na tuto otázku nenašel sice ve svých denících - "Chtěl jsem se podívat do svých deníků, a ono to tam nebylo!" konstatuje -, ale když k nim přibral i své dopisy vypůjčené od jejich někdejších adresátů (nebo spíš adresátek), vznikl obraz dostatečně plastický, aby z něho bylo možno vyčíst nejen tuto odpověď, ale i ledacos, co přesáhlo sféru individuálního smýšlení a bylo s to vrhnout určité světlo i na celou jednu část tehdejší mladé generace.

Nejprve tedy odpověď samotná. Ve Vaculíkově deníku a dopisech z let 1945 až 1949 můžeme sledovat, jak skeptický postoj k poválečnému kolektivnímu nadšení pomalu polevujepod tlakem touhy najít své místo v nějakém činorodém kolektivu. "Hnusí se mi fráze, kterých má plnou hubu dav, jenž se zadostiučiněním samozřejmě béře na vědomí, že nastala tedy svoboda projevu," zapisuje si 14. května 1945. Skepse se týká i vyhlídek do budoucnosti: "Uvědomím-li si, že jsme se vlastně neosvobodili sami, že to udělali jiní jako část služebního výkonu, nemám žádné radosti a jímá mě obava, že to své nezasloužené osvobození budeme muset ještě nakonec platit." A ještě v zápisu z listopadu 1946 čteme: "Moc se mi nelíbí předsudky ani zaprodanost určitému směru či straně, třeba politické, a komunistické ohlušování je mi protivné jako protisovětská agitace." Tytéž výhrady na obě strany opakují se ještě i v březnu 1946: "Kdykoliv se mluví proti komunistům, musím je hájit, s komunisty se však nemohu snést pro jejich zvláštní osobitý názor na demokracii." Ale v květnu téhož roku náhle sděluje: "Předevčírem jsem vstoupil do komunistické strany." Toto rozhodnutí není nicméně bez vnitřních výhrad a Vaculík si do svého deníku zaznamenává "důvody pro" i "důvody proti". Ty druhé dávají už tak trochu vytušit jeho pozdější osudy: "Jsem přesto individualista do té míry, že se obávám o svou myšlenkovou nezávislost. Neuznávám tak naprosto materialismus komunistických kmotrů." A v dopise rodičům, datovaném stejným dnem, píše: "Komunisti jsou pěkná čeládka, jen co je pravda, dělají mi zde ostudu. Národní socialisté do nich perou jako diví a já jim to přeju." Chtěl by "na své soudruhy také trochu působit", aby se komunismus "nejevil tak totalitním". A v dopise své učitelce, té učitelce Svatoňové, jejíž inteligentní mateřská péče hrála v jeho životě mimořádnou roli, píše, že "vstupuje do strany s výhradami". Pozice příštího dididenta se tu v podstatě už rýsuje: "Přijmou-li mě, tedy se samozřejmě zařazuji do opozice ve straně," čteme v témž dopise. A v srpnu téhož roku: "Odjakživa jsem viděl krásný životní program v tom útočit na ty, ke kterým jsem sám patřil. Jestli tento zvyk není zavedený a přípustný v KSČ, pokusím se o jeho zavedení," prohlašuje sebevědomě. Tento životní program je už tehdy pro něho spjat s aktivitou literární, neboť "psaní to bude, kterým budu chtít někdy působit na lidi a svět" (září 1947). Mezitím je tu ovšem zásadní změna v jeho životě: na podzim 1946 odchází totiž ze Zlína do Prahy, kde je přijat ke studiu na Vysoké škole politické. Její statut je nějakou dobu nejasný, protože národní socialisté protestují proti tomu, že psoluchači na ni přicházejí bez maturity; přednášejí tu však i profesoři nekomunističní a k povinné četbě tu patří například Masarykova Otázka sociální. Právě o této knize píše Vaculík v listopadu 1947 učitelce Svatoňové, že chce "s její pomocí zjišťovat, jak je to s marxismem, zda je v krizi, jak mu z ní pomoci, a konečně v čem s ním nesouhlasím". "Formuluji si výhrady proti KSČ," sděluje v témž měsíci jiné adresátce. A v prosinci 1947 má příležitost přímo se angažovat, když přítelkyni Marii Komárkové vznikají ve Zruči vážné potíže kvůli tomu, že odmítla vstoupit do komunistické strany - je, jak Vaculík píše, spolu se svou kolegyní "v smůle, která je stihla zásluhou komunistů", takže pár dní nato se v dopise svěřuje: "Stále mě hryže, že se tak vážně dostávám do odporu proti vlastní straně." V téže době se na škole, kde studuje, pořádá "řečnická soutěž", a vystoupí na ní s projevem, v němž hovoří o tom, že "lidé politicky činní se tak pěkně pustí do dobývání pozic, z nichž by mohli rozsévat blaho socialismu, že jim nezbude čas, aby nějaký socialistický čin předvedli". Ale přichází únorový puč, a Vaculík se spolu s ostatními komunisty účastní manifestace za "reorganizaci NF", i když kolektivní nadšení v něm zároveň vyvolává pocit, že na něho "spadla funkce kritizovat". "Nejsem bez obav o osud svobody tisku a organizací názoru," zapisuje si 25. února. Dva dyn nato líčí nicméně, jak spolu se svými kolegy má pohotovost na vysokoškolském výboru KSČ, a popisuje, co se odehrává: "Sebere se parta ze všech možných fakult a jde dělat pořádek třeba na přírodovědeckou... Dovedeš si představit, že studenti se usnesou, že vyloučí toho a toho profesora - taky že ho vyloučí." Zmiňuje se o tom, jak "komunističtí studenti si šli zahrát na soc. dem", aby podpořili prokomunistické sociální demokraty, kteří obsadili sekretariát své strany, a konstatuje: "Mně to vůbec není všechno jasné, ale chci při tom všem být, chvi v tom tvrdošíjně hledat něco, co by se mi mohlo líbit." Může pozorovat i počínání akčních výborů: "Když ublíčí nevinnému, není mu asi pomoci." Sám se členem žádného výboru nestal: "KSČ mi moc nevěří, není s nimi řeči, a já vždycky mám řeči. Dělám, co se mi poručí, ale nezapomenu se tomu posmívat, když se mi to zdá pitomé." Zaráží ho vyloučení Ferdinanda Peroutky ze Svazu novinářů: "V tom smyslu, jak psával své úvodníky, jsem já nakloněn psát také. Nikdy nebudu komunistům psát čirý chvalozpěv." Samu myšlenku diktatury přijímá, "došlo-li k ní". Nicméně s dodatkem: "A budu se snažit, jak to půjde, zlo mírnit." Tentokrát učitelka Svatoňová teaguje na jeho rozporuplný dopis rozhořčeně: "Prosím Tě, jak obludné teorie mi tady píšeš. Koho tím chceš oklamat, sebe?" Svoje přesvědčení o dočasnosti diktatury myslí ovšem tenhle mládenec vážně, a tomu odpovídá i jeho počínání při volbách v červnu 1948: "Já jsem si odvolil za plentou, abych frontu strhl k následování." Ještě téhož roku se rozhoduje nastoupit jako vedoucí internátu v Benešově nad Ploučnicí a pokračovat ve studiu při zaměstnání; a jeho tamní působení končí brzy ostrým konfliktem: 18. října dostává spolu s onou Marií, s níž se mezitím oženil, od svého nadřízeného sdělení, že mají nastoupit dovolenou "až do vyřešení vašeho přeložení", přičemž až do té doby se nesmějí účastnit "nijakým způsobem internátní práce".

To, co je tu takto vylíčeno, odpovídá do jisté míry vývoji určité části Vaculíkovy generace. A položíme-li si otázku, čím byl dán onen rozdíl, který jiné její části dovolil reagovat méně naivně na onu ambivalentní situaci v letech 1945 až 1948, kdy se plíživá cesta komunistické strany k moci maskovala demokratickými principy, musela by v odpovědi být jistě řeč i o zkušenostech předávaných rodičovskou generací a podmíněných i místem rodiny v sociální konstelaci. Ale i tam, kde tento druh předávaných zkušeností chyběl, mohla ho nahradit osobní zkušenost se skutečnou bolestí. Této zkušenosti zůstával Vaculík právě dlouho uchráněn, také dík oné láskyplné pěči, kterou byl v dětství a mládí obklopen. A po této stránce jsou dojemně jasnozřivá slova, která napsal v prosinci 1945 v dopise Marii Komárkové: "Ne, nevím, co je bolest, proto stoje před ní jsem zkroušený a mám špatné svědomí. A vím, že ten, kdo poznal velkou bolest, je lepším člověkem, než jsem já, a připadám si jako podvodník, dá-li mi ten dotyčný důvěru."

Tolik tedy fakta, která lze z knihy vyčíst. To, co jí ovšem dává největší zajímavost, spočívá v samotné skutečnosti, že jejich hodnocení, ba i samo vysledování tohoto názorového vývoje, který se v nich obráží, ponechává Vaculík na čtenáři. Experiment, o němž byla řeč na začátku této úvahy, je dán rozhodnutím, že bude ze svého deníku opisovat, aniž ho bude číst dopředu; a podobně i v souvislosti s dopisem, jehož citový obsah v něm vzbudí pocit, že se jeho tištěním dopouští jisté indiskrétnosti vůči pisatelce, poznamenává: "Čtenář ať si uvědomí, že ho čtu současně s ním, protože podrobně dopředu dopisy nečtu." To, co cítil a myslil Vaculík z let čtyřicátých, nepodrobuje tedy jeho jmenovec z devadesátých let žádné korigující interpretaci: na rozestup mezi oběma upozorní jen tu a tam graficky odlišená poznámka v závorce. Tak poznamenává třeba vpasáži dopisu, kde sděluje své myšlenky vztahující se k únorovým událostem: "Musím přiznat, že místy mi není už ten text srozumitelný, jak je to vlastně míněno, ale opíšu to, jak to leží, vynechal jsem jen jednu větu, která se opakovala." Nicméně ve chvíli, kdy mládenec vyslovuje svůj podiv nad tím, že se svou nesmělou kritikou naráží v únorových dnech na nesouhlas - "Bůh ví, že jsem pro reorganizaci Národní fronty, ale čert ví, proč je proti mně u našich soudruhů většina, když chci, bychom si napřed některé věci ujasnili"-, nezdrží se jeho starší jmenovec poznámky v závorce: "Pitomečku zbabělý!" A tak tato kniha dává nenápadným způsobem zakusit celý paradox osobní identity, neboť i když nám myšlení a cítění oné lidské bytosti, kterou jsme byli kdysi, může připadat stejně cizí jako myšlení a cítění kohokoli druhého, nemůžeme být sami sebou jinak, než když jsme za její někdejší jednání s to nést plnou zodpovědnost. Odtud ona úvaha z roku 1994, kterou Vaculík vsouvá mezi dva reprodukované dopisy: "Stísňují mě ty dopisy, všecky.(...) Dnes odpoledne dlouhá chůze podle jezera, lesem a loukami. (...) Cestou jsem se snažil poznat, jsem-li to já a týž, kdo žil a žije. Vidím, že už nechci moc přibírat světa: hledím na panoráma Alp za jezerem, mraky, křik ptáků, vlny jezera, a cítím: už si to nechte! Kam bych to složil, nač mi to je samému." Ale odtud také v závěru ty věty, které navazují na setkání s někdejším spolužákem, z něhož se stal "referent pro zvláštní úkoly": "Mlčel jsem. Nepotřeboval jsem se na nic vyptávat a ničemu jsem se nedivil. Chápal jsem, že jaký režim jsem pomáhal proti jejich vůli stvořit, v takovém přece museli moji milí spolužáci nějak žít."

Kniha studentská nám ovšem nezpřítomňuje jen historii Vaculíkova mládí. "Rozvázané balíčky" dopisů ho "posílají mnoha směry": "Nebylo by srozumitelné, co jsem si tehdy myslel a psal já, kdybych to odtrhl od ostatního, a nepůsobilo by to ani jako pravda." A tak se Vaculík nechává strhnout "příležitostí ukázat širší obrázek poměrů sociálních i politických na dokladech, jež nevím, kdo jiný tak shromáždil a dlouho uchoval." Spolu s tím prosazuje se nakonec při řazení uchovaných záznamů a dopisů přece jen i jistý zřetel literární: "uvážit, co vzít, řadit je pdole dat a událostí, udržovat a pěstovat přitom nějakou dějovou linku, povšimnout si i postav v pozadí". Ta dějová linka je dána především historií Vaculíkových "korespondenčních lásek" - a tady se ovšem nezdrží tu a tam ironického komnetáře: "Když tu teď dopisy čtu a řadím a opisuju, několikrát jsem už nad tím mladým mužem pocítil nechuť: pořád si chtěl lásku nějak vyjednat, vyřídit, místo aby siji vzal! To nebylo zralé." Jsou to právě lásky spočívající víc v slovech a představách, a "zamilovat se do své představy dívky znamená jenom zamilovat se do sebe, do své tváře, do svých gest." Nicméně tato odtažitá milostná hra je oboustranně hledáním životního partnera a partnerky. A když vztah k hlavní adresátce těchto dopisů, váhající mezi dvěma uchazeči, vyústí do prázdna, je tu rychle vztah nový: právě v oné zručské Marii, kvůli níž sváděl svou první potyčku s partajní klikou, nachází Vaculík životní družku dostatečně chápavou, ale i dostatečně svou a i ve vztahu k němu dostatečně "neovlivnitelnou", aby mu mohla být v dalších desetiletích oporou.

Všechny ty vztahy balancující na hranici přátelství a lásky se nám v korespondenci prezantují vždy s celou dobově podmíněnou společenskou atmosférou. Pro čtenáře Vaculíkovy knihy bude možná vhodnější začít její četbu právě tímto třetím oddílem, kterému neschází určitá "dějová linka", ale v němž se hlavně jednotlivé postavy dostávají už do bezprostředního styku s realitou politického převratu. To, co líčí Vaculíkova Kniha dělnická, tedy atmosféra Baťovy školy práce, měla nicméně na tuto skupinu mladých lidí svou zvláštní kombinací individualismu a kolektivismu patrně nezanedbatelný formující vliv. A i když jde o Zlín doby protektorátní, připomene se tu alespoň vzdáleně i postava Tomáše Bati a dvojí citace jeho výroků dobře ilustruje kuriózní protiklady jeho myšlení. Je tu na jedné straně ono přání najít "malíře, který by dokázal hezky roztomile a účinně namalovat člověka, který má radost ze svých bot", přání předjímající všechny absurdity totalitní kulturní politiky. A na druhé straně v citátu, který Vaculík zvolil za motto své Dělnické knihy, se setkáme s představou připomínající fantastické úvahy pozdního André Bretona ("... že si nás nějací bohové cvičí a chovají pro své bojové úkoly a cíle, z nichž snad mají prospěch zrovna jako my lidé, když si chováme drůbež nebo kapry v rybníce")...

Počínaje přinejmenším Českým snářem (ale jisté náznaky najdeme už i v Morčatech), je ve všem, co Vaculík píše, sám pojem literatury provokativně problematizován. V případě Milých spolužáků může být provokativnost tohoto postupu snadno zaměněna za trochu narcistickou imitaci onoho shromažďování biografického materiálu, kterým literární historikové chtějí osvětlit uzavřené dílo literárního tvůrce. Tomu, kdo se nenechá ošálit touto podobností, dá nicméně Vaculíkova kniha pocítit celou nesamozřejmost toho, co v sobě skrývá pojem osobní i koletivní identity. A pokud jsme přesvědčeni, že právě nahrazování příliš jasných a příliš sebevědomých odpovědí otázkami je s to přispět ke společenskému zdraví, nebudeme možný účinek tohoto Vaculíkova experimentu pokládat za zanedbatelný.

Nepaměti /1969-1972/

VACULÍK, Ludvík. Nepaměti. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1998. 134 s.

VACULÍK, Ludvík. Nepaměti. 2. vyd. Brno : Atlantis 2008. 184 s.

Jan Lukeš

(Týden, č. 22/1998, s. 62)

(Ludvík Vaculík: Nepaměti. Obrazy Vlastimil Beneš. Praha, Mladá fronta 1998. 134 stran)

Deset bodů adresovaných federální vládě, FS ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ z 21. srpna 1969 otištěných na závěr a šestnáct reprodukcí výtvarných děl Vlastimila Beneše (1919 - 1981) jako obrazový doprovod odkazují ke dvěma inspiračním a pramenným zdrojům knihy.

Prohlášení Deset bodů, jehož byl Ludvík Vaculík (1926) hlavním stylizátorem, se při prvním výročí invaze z roku 1968 pokusilo využitím petičního práva vyjádřit nesouhlas se stále se zhoršujícími poměry. Signatářům přivodilo však jen obžalobu z "trestného činu přípravy k trestnému činu podvracení republiky" a zostření už tak svízelné osobní situace. Přátelství s malířem Benešem, který byl rovněž v nemilosti, stalo se v té době Vaculíkovi jednou z mála nepomíjejících jistot a přivedlo na svět myšlenku společné knížky reprodukcí Benešových obrazů a Vaculíkových textů k nim. "Napíšu souvislý text, pásmo příhod a úvah, které musejí projít zvolenými obrazy," zapsal si Vaculík 15. března 1971. "Reprodukce by byly tištěny na zvláštním papíře a na příslušný list nalepeny. Pod každým obrázkem by byla věta z textu a v závorce číslo stránky, k níž se obrázek vztahuje, jak to bývá v dobrodružných obrázkových knížkách."

Ze záměru - v té době ostatně doma i venku vydavatelsky nerealizovatelného - sešlo, Beneš předčasně zemřel, přesto však tu knížku máme teď před sebou. Napsané čtyři strany textu Vaculík sice tehdy z nespokojenosti zničil, už od 6. listopadu 1969 si však právě v souvislosti s událostmi kolem Deseti bodů začal pro paměť zaznamenávat, jak se věci sběhly i později vy víjely, a tak vlastně tento text, cosi mezi pamětmi a deníkem, mohl po létech nahradit ten původně proponovaný. Jak aspoň Vaculík tvrdí, objevil jej zapomenutý až loni při pořádání svého archivu, neúplný jen o tři strany, které mu po zabavení části rukopisu v roce 1975 StB už nevrátila.

Ani s nimi by ovšem nemělo smysl hovořit o nějaké jeho komplexnosti. Už rozčlenění do tří částí odráží vznik rukopisu jakoby ve třech vlnách, vždy od listopadu roku 1969, 1970 a 1971, poslední zápis ze 6. března 1972. Máme tedy přes sebou fragment obsahový i tvárný, působivý - a nakonec paradoxně i úplný -, ale právě svými přeskoky, odbočkami, záznamy o zdánlivých margináliích, vyjevujících někdy dobu a její atmosféru příznačněji než sebedůkladnější analýzy. V jeho žánru můžeme hledat vývojovou spojnici mezi Vaculíkovými dětskými a jinošskými deníky, vydávanými souhrnně ve svazku Milí spolužáci! (1995), a mezi deníkovým románem Český snář z přelomu let 1979 a 1980 (1983, 1990). V něm ovšem dospěl Vaculík až k životu režírovanému ve prospěch uměleckých potřeb, zatímco v Nepamětech teprve nevrle shledává, jak mu vnější okolnosti umělecké plány narušují a staví jej opakovaně před volbu, zda učinit zadost svým vnitřním závazkům občanským, anebo literárním.

Projev na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů (1967) a výzva Dva tisíce slov (1968) učinily z Vaculíka jednu z emblematických postav tzv. obrodného procesu, zdálo se proto logické, že se jeho jméno objevilo i pod Deseti body. Jak ale napsal v roce 1990, "měl jsem k tomu psaní a své účasti na něm příšernou nechuť", dokonce ho považoval za "psychický teror". Nepaměti to autenticky dokládají na mnoha stranách: střízlivý Vaculík pochopil rychleji než jiní, že nastává spíše doba na dlouhou výdrž než na romantická gesta a krom toho palčivě evidoval rychlý morální rozklad populace, v jejíchž očích se on sám měnil v nepříjemný pozůstatek minulosti, která měla být zapomenuta. Tady nepochybně leží kořeny jeho pozdějšího fejetonu Poznámky o statečnosti (1978), který vyvolal ostrou odpověď Václava Havla a rozpoutal dosti rozsáhlou polemiku uvnitř Charty 77. Dramatické napětí Nepamětí vytváří za těchto okolností fakt, že Vaculík nejen že přes svou vnitřní distanc Deset bodů signoval, ale dokonce jim dal přesvědčivý literární tvar, ve víře, že "mám-li vůbec užít někde své věty, musím sáhnout na všecky, které byly na papíru a naložit s nimi úplně po svém. (...) Při takovém psaní se vždy vyjeví, že mlhavá myšlenka nemůže se nadít přesné věty. Napsat přesnou větu o státním převratu znamená téměř sestavit plán takového převratu."

Tedy marasmus doby versus jedinec, který se mu odmítne přizpůsobit - a přitom zcela postrádá jakékoli herostratovské pohnutky, chce jen setrvat v sobě samém, tvořit a tím si uchovat svobodu pro budoucnost. Všední život šedivě ukapávajících dnů, jejich monotónnost a zas nutkavá starost o živobytí, zachycovaná s nemonotónně přesným jazykovým citem. Nostalgické scenérie opuštěných strojů a ohrad na obrazech Vlastimila Beneše tvoří k tomu podivuhodný doprovod: malíř stojí na fotografiích vedle štaflí se svými díly a zívá, snad spí či se tváří jinak mimoběžně, tak jak mimoběžná se jeví celá ta doba. Učinit z této roztěkanosti a nejistoty konzistentní dílo je samo o sobě potvrzením uměleckého vítězství nad nimi.

Vaculíkovi se to v rámci daného žánru podařilo, zdá se však, že za cenu osobního zatvrzení, jehož důsledky se možná promítají do některých jeho dnešních překvapivě proklausovsky nekritických postojů. Soudil bych tak zejména z věty: "Moje drahé poučení je, že v příštím kole musíme si ke svým šlechetně znějícím cílům osvojit moc, bez předsudků a citlivůstkářských ohledů." To se stalo, je si však Vaculíkova generace reformních komunistů ochotna teď připustit možnost svého ještě druhého životního omylu, když ten první smývala tak tvrdě právě třeba Deseti body či Chartou 77?

Vladimír Karfík

(Literární noviny, č. 18/1998)

(Ludvík Vaculík: Nepaměti. Praha, Mladá fronta 1998. 134 s.)

Drahý pane Beneš,

chtělo by se napsat nad podobou Vaculíkových Nepamětí, formátem přizpůsobených setkání básníka s malířem, jak tomu bylo u velmi úspěšné epistolární knihy Madly Vaculíkové Drahý pane Kolář. Třeba ovšem říci, že tady se dávno připravované setkání neuskutečnilo, Ludvík Vaculík svůj doprovod k obrazům Vlastimila Beneše nenapsal, stejně jako ještě nepřipravil k dávno chystanému luxusnímu vydání soubor svých fotografických prací. Za malířova života taková kniha neměla u nás nejmenší naději a za hranicemi by ji čekaly zase jiné těžkosti, jak tehdy poznamenal šéf švýcarského nakladatelství C. J. Bucher pan Braunschweiger: "Čtenář kupující knihu kvůli reprodukcím obrazů by nechápal, proč je tam tolik textu, jenž se v knihách o malířství nikdy nečte, zatímco čtenář, který by se o ni zajímal kvůli textu a jeho autorovi, by nechtěl knihu tak drahou." To byly jasné překážky. Nejblíže pravdě byla ovšem lakonická poznámka Pavla Kohouta: "Myslím, že to má času dost, protože, jak tomu rozumím, Ludvík to musí nejprve napsat..."

Když Ludvík Vaculík nedávno našel své zápisky z let 1969-1971 a zjistil, že text drží pohromadě nejen jako svědectví o době, že není příliš dlouhý, že jsou v něm zachycena setkávání s malířem Benešem a je v nich zaznamenán i onen ediční záměr, rozhodl se dávný závazek splatit aspoň tak, že knihu doprovodí patnácti barevnými reprodukcemi obrazů a jednou kresbou ze sauny, kde k dohodě o knize došlo.

Do vydání Českého snáře se Vaculíkovo dílo charakterizovalo dichotomií žurnalismu a umělecké prózy, přičemž bylo velmi záhy zřejmé, že i jeho texty novinářské byly vždy literárně profesionální. Český snář dal nahlédnout do Vaculíkova nejen osobního, ale i literárního privatissima poukazem k deníku a legitimizoval ve Vaculíkově díle právě tuto veřejnosti doposud neznámou součást. Podnícen úspěchem Českého snáře jako knihy, kde autor učinil i formálně sebe sama hlavním aktérem dějů, sáhl Vaculík do svých starých rukopisů a zveřejnil deníky z let svého mládí. Mezi Milými spolužáky (obsáhlým výborem z "písemných prací" z let 1939-1949, kam autor zahrnul vedle deníků i výběr z korespondence), vydaními ovšem knižně v Čechách až v roce 1995, Rušným domem, Sekyrou, Morčaty a Českým snářem se vyjevila zřetelná časová mezera několika let. Právě vydané Nepaměti nejenom zčásti vyplňují tuto mezeru, ale zpřesňují Vaculíkův literární typus. Nepaměti nevznikly jako deník ("nezačal jsem psát tuto písemnost s úmyslem vést si deník... zamýšlel jsem zachytit, co si pamatuju o některých událostech, v nichž jsem jednou nohou či oběma šlapal"), jako prosté navázání na juvenilní deníkové zápisky, logicky doplněné výběrem z korespondence, která formulací osobních zážitků a prožitků přiléhá k Vaculíkově původní privátní deníkové formě. Onu privátnost nemůžeme brát u Vaculíka doslova, když už jako chlapec se přiznal, že při psaní nemyslel jenom na sebe: "Každý si píše deník pro sebe. Mně však stále připadá, jako bych počítal, ba skoro věděl určitě, že můj deník budou číst i jiní lidé."

Nepaměti začal Vaculík psát už jako hotový, uznaný a proslulý spisovatel, ale úkol si zpočátku vymezil jinak. Zčásti mají Nepaměti podobný důvod vzniku jako o desetiletí později měl Český snář: je to svého druhu obrana již dosaženého statutu spisovatele, který však zrovna nepíše knihy. A je tu ještě další důvod, který je ovšem průvodní: "Hle, proto jsem začal tyto paměti. Nic si nepamatuju. To si uvědomuju, když náhodou zaslechnu v rádiu nějaký sprostý pořad o tom, jak to opravdu bylo, jak se připravovala kontrarevoluce. Ovšemže to tak nebylo! A nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného. Uvažuju někdy o tom, že z té sumy událostí, jež se přeci seběhly jen jedním způsobem, a právě tak, jak se seběhly, dá se vybrat a plynule složit několik naprosto odlišných historií."

Tady je patrně klíč k Vaculíkovu pohledu na dějiny: jsou mu vždycky dějinami individualizovanými, dějinami jednotlivců, jedině tak ho totiž zajímají. Třebaže Vaculíkovy zásahy do soudobých českých dějin mají objektivní povahu a konkrétní dosah - za všechny stačí uvést projev na sjezdu spisovatelů (1967), Dva tisíce slov (1968) a Deset bodů (1969) - za nimi stojí původce jako osobnost, která se brání být redukována na mluvčího společenských skupin. Nechce mluvit za jiné, ale: ",ě může získat každý, kdo se trefí do mých přání" přiznává, a tehdy silou svého názoru a jazyka se stane mluvčím. Ovšem zároveň dává najevo, že to nedělá rád, a žehrá na lidi, kteří od něho očekávají, že za ně udělá něco, co by měli mít odvahu dělat sami. Dokonce přizná, že všechno, co se píše, dělá z donucení, pravda, vnitřního. Snad jenom projev na spisovatelském sjezdu považuje za úplné a uspokojivé vyjádření těžkého poznání, jehož se potřeboval zbavit.

To všechno souvisí s Vaculíkovým pojetím spisovatelství: "Psaní je nejtěžší lidská práce a kopání nejlehčí." (Kopání je zástupné, protože v tu chvíli od psaní odcházel raději kopat hlínu při stavbě sestřina domu.) Vaculíkův jazyk, brilantní styl - to je ona nejtěžší lidská práce. Všechno, co psal, bylo těžké ("psaní bolí"), proto, že nehleděl na to, jestli píše tak zvanou uměleckou prózu, nebo "jen" text pro noviny, anebo dokonce prohlášení k prvnímu výročí okupace. Stačí si v příloze přečíst těch Deset bodů, okolo nichž se točí zápisy z konce roku devětašedesátého a sedmdesátého, a je zřejmé, že původní koncept musel z gruntu znovu a svým jazykem teprve napsat. K cizímu textu přistoupil jako spisovatel: nemohl přece psát společný text.

Vaculíkovo uvažování se řídí jasnou etikou, do níž patří étos práce, lidský úděl je přece žít a pracovat, nikoli jen nesouhlasit, a právě "teď je třeba dobře pracovat a morálně odolávat". Ale je také plné pochybností: Máme, například, vůbec chodit do práce a podpírat tak tuto vládu?" Otázka spravedlivě neřešitelná, nebo, lépe, rozhodnutí bude vždycky takové, jak bude položena otázka. Je tu trvalé napětí mezi přirozenou lidskou potřebou žít a morální povinností odporovat zvrhlému režimu. Jestliže Vaculík chtěl z nesouhlasu a z bezmoci vyvodit jednoznačné konsekvence, nemohl dospět k jinému než nezvratnému závěru: "Zastřelit se, to je jediné řešení pro člověka, jenž by se rozhodl vyvodit stoprocentní důsledek ze svého nesouhlasu a zároveň ze své nemohoucnosti." Vždyť i "mlčet unavuje". A odtud, z této konkrétní situace zcela přirozeně vyplývá jak pokušení poznat tajemství zla, tak jeho neodolatelná přitažlivost, která vede vstříc střetnutí a smrti.

Tato ostrá formulace musí každému připomenout Morčata, i kdyby se v Nepamětech o nich autor sám nezmínil a kdyby v záznamech tak viditelně nechyběly právě ty měsíce, kdy se Vaculík cele věnoval práci na Morčatech, aby splnil podmínky smlouvy tvůrčí půjčky. Myšlenka zápasu se zlem, kdy hrdina chce za každou cenu vyrvat zlu jeho tajemství, až se na prahu poznání ocitne tváří smrti - to jsou přece Morčata, nejpříznakovější román počátku sedmdesátých let, dodnes nedoceněný, myslím i samotným autorem. V nechuti - "Jaká Morčata jsou, nechce se mi tu psát" - není autorská skromnost, možná autorovi na nich leží stín okolností, za nichž musela vzniknout: z nutnosti, rychle, s vědomím, že smlouva se sice splní, ale rukopis bude ještě nepřijatelnější než ten, který by autor rád psal - za sebe. V pozdějších zápisech není už tolik skoupý a dává najevo, že Morčata neodpovídají tak docela úhlu jeho pohledu, ale že jsou "plodem mého rozpoložení, bylo toto jediné, co jsem mohl napsat, ale nemínil jsem psát politickou satiru ani alegorii". Možná právě obava z toho, že by své psaní mohl vychýlit k alegorii, tedy čemusi umělému, třebaže "strach i posměch sobě samému" byly pravé, působí na to, že Vaculík se k Morčatům chová jako k nevlastnímu dítěti. Morčata jsou opravdu jiná kniha. Nikde ve Vaculíkově díle není totiž pod zdánlivě lehkým, leč rafinovaným stylem tak zřetelná a silná metafora osudu člověka, který si naprosto vědomě jde pro smrt. A metafora je Vaculíkovi zřejmě trochu podezřelá.

Vaculíkovy zápisky se nabízejí ke srovnání s pozdějším Českým snářem, a jen zdánlivě působí Nepaměti syrověji. Ten efekt silnější autentičnosti spočívá v tom, že Nepaměti nemají jasnou intenci deníkové formy jako komponovaného románu, kdy autor psaní deníku začal svým způsobem podřizovat i vlastní život, nebo lépe řečeno, potřeby deníku vedly v Českém snáři autorovo konání. Nepaměti si naopak v první řadě kladou za cíl svědectví, pravda, osobní, o tom, co živého a konkrétního s individuálními zvláštnostmi by se v abstrahovaných dějinách ztratilo: vždyť "co bylo? Každému něco jiného" - a to dějiny nikdy nemohou ve své generalizaci postihnout.

Rozdíl mezi těmito dvěma knihami však není zase tak velký, ona syrovost je dána pouze jinou, slabší kompoziční intencí. V Nepamětech najdeme zhruba tři vrstvy zápisů: první, skutečné záznamy dějů, které si autor chce zapsat, aby se na ně nezapomnělo - třeba jednání Svazu spisovatelů, k ní patří také historie vzniku Deseti bodů - ale tady už je součástí zápisů autorovo vnitřní drama, tvůrčí i osobní a společenské, protože se tohoto z hlediska efektu sporného podniku účastní (nejen známá nechuť k psaní, ale ještě pochyby o tom, jak by měla vypadat společenská angažovanost ve dvacetiletí po srpnu), druhá, která zahrnuje autorovy životní postřehy, reflexe, úvahy, a třetí, to už jsou souvislé kapitoly, tvořené jaké skutečné prozaické útvary, například hned úvodní bezejovické slavení Huberta (to, jak Hubert postupně hasne, jak hyne Josefův jezdecký oddíl, vypovídá přesně o tom, jak rychle se začalo měnit nejen společenské klima, ale překvapivě i lidé). Stejně beletristickou (téměř se bráním užít pojmu belle lettre v případě perfidního výslechu, který mohl být zajímavý; to by ale vyslýchajícím nesměl být protivník z Morčat) povahu má podrobné vylíčení prvního Vaculíkova výslechu v Ruzyni. Rozdílná podoba jednotlivých deníkových zápisů dává Nepamětem zdání skutečné, nefingované autentičnosti. Podtrhují to i některé překvapivé formulace, jakých by Vaculík nikdy neužil, leda jako citací, zdá se, jako by je převzal z jazyka úředních obsílek: "Toto vše jsme provedli v očekávání mého zatčení, zavření a prohlídky bytu s nebezpečím zabavení a pak zatracení různých rodinných památek." Tento průnik jazyka oběžníků působí jako parodie, i když je zřejmě bezděčný.

Dramatickým nervem knihy je otázka Co dělat, jak naložit s životem v systému, který charakterizuje citace z Jasperse: "Jsou-li však jednou dveře káznice zavřeny, nemůže být káznice zevnitř otevřena." Čekat, až si pro mne přijdou, a neklást odpor, vždyť každý živočich se v přírodě brání přirozeněji. Hrdinství - to je otázka, kterou Vaculík promýšlel dávno před známým fejetonem, dedikovaným Karlu Peckovi. "Hrdinství dovedu přijmout jako projev chvíle, reakci na okamžité násilí" (vždyť to je přece ta příroda!), "ale ne jako chladně plánovanou akci." Tam už Vaculík čeká rozum a moudrost. Přitom ho hněte, jak se mění povaha lidí, všichni mlčí, adaptováni na "nový způsob teroru na celý národ". Vaculík přesně postřehl, "že celé to obrovské kolo čistek, které smetají všechno kvalitnější a charakternější, dalo se do pohybu z dobré vůle prvních slabochů".

A pak úvahy o tom, co a jak psát. Je tu v diskusi s Klímou a Klimentem první náznak Vaculíkova projektu pozdějších pravidelných fejetonů, jimiž po celé desetiletí resuscitoval českou žurnalistiku a zároveň před ni stavěl nedosažitelnou normu. I pro spisovatele platí, že má dělat dobře svoji práci, psát dobře o své době. Jenomže přesně vyjadřuje ošidnost spisovatelových ambicí: "Nelíbí se mi a nikdy bych nechtěl psát tak, aby knížka ztrácela polovičku ceny, jakmile se poměry natolik zlepší, že dovolí její publikaci. To je právě ten háček: když jsou poměry tak dobré, že se o nich může drsně psát, není už nejnutnější psát o nich, a když nejsou tak dobré, bylo by spíše než knihy člověku třeba pistole." A jsme znovu u zásadní otázky, kterou si Vaculík jednoznačně zodpověděl už na začátku knihy: zastřelit! Tentokrát však zbraň nemá hlaveň jednoznačně namířenou: "Pistole k použití na vybranou."

21. listopadu 1970 uzavírá Vaculík svůj zápis o tom, jak se připravoval proces se signatáři petice Deset bodů s předpovědí hořkou, hořkou. Na jedné straně proces s několika lidmi, kteří sami by se bránili, že by byli hrdiny, na druhé straně statisíce lidí, kteří šli dobrovolně k prověrkám. Závěr, učiněný na samém začátku, je prozíravý. Čtěme: "Úpadek hrdosti je tak všeobecný, že ta hrstka lidí, kteří se nedali zastrašit a nechali se vyhodit z práce, bude jednou v těžkém postavení: že se nebude ke své věrnosti ani smět hlásit, jelikož se to bude brát jako urážka všech, kteří prohráli."

Blanka Kostřicová

(Proglas : kultura, literatura, náboženství, červenec 2008, roč. 19, č. 4, s. 47)

„Mínil jsem psát Paměti: jako Účastník událostí roku 1967-1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm událostem: totiž jak to bylo dál… A mladší pamětníci se budou možná divit.“

Tak uvádí Ludvík Vaculík svou knihu na záložce, na níž mluví též o genezi tohoto textu: Domluvili se roce 1971 s malířem Vlastimilem Benešem že by spolu mohli připravit „krásnou knížku“, v níž by byly malířovy obrazy a Vaculík by ke každému napsal „povídku nebo úvahu“; záměr však neuskutečnili, V. Beneš zemřel a Vaculík posléze proložil Nepaměti reprodukcemi jeho obrazů, k nimž ovšem přidružil pouze - z celku textu vyňaté - komentáře či drobné historky týkající se obrazu a jeho získání do spisovatelova vlastnictví.

S úvodními autorovými slovy lze jedině souhlasit: obraz počínající „normalizace“ (jde o zápisy z rozmezí listopad 1969 - březen 1972) je jistě velice cenný. Nepaměti se sice nezadržitelně vyvíjejí v deníkové (či aspoň deníkovité) záznamy (ačkoli autor na více místech sám sobě připomíná, že nechce psát deník, ale paměti), avšak Vaculíkovi se v nich podařilo šťastně vyvážit poměr mezi událostmi „veřejnými“ a „osobními“ (ovšemže nelze jedno od druhého striktně oddělit - obzvláště v době nenormální, kdy zpolitizováno je vše, včetně záležitostí nejosobnějších -, ale jistě je možné do té první oblasti počítat například schůzky s počínajícími disidenty, přípravu prohlášení Deset bodů, samozřejmě i bezútěšné popisy pražských obchodů, nedostatku běžného zboží, nefungující dopravy atd., zatímco skutečnost, že „Madla spravuje Jankovi gatě“ nepochybně spadá do sféry druhé). Tato vyváženost odlišuje Nepaměti od některých pozdějších autorových knih - nejen od programově deníkového Českého snáře, ale též od následné řady beletrizované autobiografie Jak se dělá chlapec, Loučení k panně, Hodiny klavíru, v nichž je mimo jiné patrný přesun těžiště na postavu vypravěče a zvýšená subjektivizace pohledu. Zdálo by se snad, že právě tím by mohl být umožněn hlubší ponor do této postavy, avšak Nepaměti svědčí spíše o opaku: úvahy jejich vypravěče se pohybují v rovinách poněkud méně osobních, přitom ale, zdá se, hlouběji směřujících - zatímco v následujících knihách je autor leckdy až vlečen komplikovanými událostmi osobního života odehrávajícími se často ve sféře povrchovější. Nepaměti jako by byly v tomto směru jaksi svobodnější, autor si udržuje nadhled či možná spíše přehled, humor i ironii, vnitřní pevnost a zdravý úsudek člověka, který se dokáže neokázale a věcně zmínit o příslovečné císařově nahotě.

A jako nejeden citlivý pozorovatel své doby, i Vaculík je v některých pasážích své knihy předvídavý až prorocky - např. když mluví o budoucnosti statečných lidí, kteří se „ke své věrnosti“ „jednou“ nebudou moci ani hlásit, „jelikož se to bude brát jako urážka všech, kteří prohráli“.

Ačkoli obsahem uvedeného citátu je úvaha rázu etického a tento tón zcela přirozeně prolíná celým textem, nenajdeme v Nepamětech snad ani stín nějakého moralizování či dokonce moralizátorství . za tuto knihu by si autor jistě nevysloužil přízvisko „starej fundamentalista ajatolláh abba Vaculiah“, jímž ho později poctí o generaci mladší český spisovatel.

Knihu doplňuje kompletní znění Deseti bodů adresovaných federální vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ (podepsali je mj. Luděk Pachmann, Václav Havel, Emil Zátopek...). I nad nimi se může „mladší pamětník“ poněkud „divit“: potvrzují totiž sice všeobecně známý, avšak leckdy málo připomínaný fakt, že v tom úžasném Pražském jaru skutečně šlo o obrodu neobroditelného socialismu, nikoli o jeho odstranění.

Nepaměti jsou psány hutným, přesným a v nejlepším slova smyslu čtivým jazykem; mají svou nespornou sílu uměleckou i (snad) dokumentární. Je ovšem třeba mít na paměti, že „nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného.“červenec 2008, roč. 19, č. 4, s. 47)

http://www.atlantis-brno.cz/inshop/autori/vaculik-ludvik/

Pavel Švanda

(Listy, 2009, roč. 39, č. 5, s. 92-93)

Do knihy Tisíce slov Ludvík Vaculík sebral množinu starších textů. První pochází už z padesátých let a poslední z let sedmdesátých. Jsou tu novinářské články, reportáže, eseje, fejetony, úryvky z nepublikované krásné prózy i dobové dokumenty, zápisy o vyloučení z KSČ, Dva tisíce slov, Prohlášení Charty 77 a protokoly z výslechu. Tisíce slov lze tedy číst jako soubor dobových dokumentů, ale také jako téměř demlovsky složitou sbírku osobitých literárních projevů.

Pamětník a historik si rozhodně přijdou na své. V Tisících slov lze vysledovat mnohé dobové rozpory, vesměs precizně popsané, přemýšlivě rozebrané. Výhodou publicisty Vaculíka vždy bylo, že to, co se jinému jevilo jako náhodná banalita, dokázal úsporným jazykem popsat jako zajímavou a obecně platnou situaci. Vaculíkův jazyk byl vždy specificky kořeněný, a přesto čtenářsky přístupný. Možná, že autor pro sebe mnohdy myslil nářečně, což půvabně překládal do obecné češtiny. Tisíce slov tuto řeč dokumentují ve vývoji od raných počátků.

To obsahově vaculíkovské, co se vine celou knihou a co zůstává autorovi dodnes, je bazální, snad rovnou instinktivní zájem o problém legitimity moci. A je zřejmé, že už v šedesátých letech kladl Ludvík Vaculík otázku jinak, než bylo veřejně povinné. Víme, že vedoucí moc KSČ se formálně odvozovala od marxistické spekulace o vývoji dějin. Z té vyplývalo, že mocenské poměry ve státu, ale i v každé obci, se měly označovat jako historická nutnost. Skutečnost se zdůvodňovala pomocí tvrdě deterministické teorie o dějinném předurčení jednotlivců i sociálních skupin třídním původem. Veřejná i soukromá realita v našem státě pak byla údajně ospravedlněna taková, jaká byla, se všemi nedokonalostmi, protože jiná podle marxistů ani být nemohla. Vaculíkovo opakované dotazování po legitimitě moci se ovšem neopíralo o historický ani dialektický materialismus, nýbrž vycházelo z perspektivy zdravého rozumu. Novinář se ptal, slouží-li tato moc, tak jak konkrétně funguje před našima očima, lidu, nebo ne? Lidem se pak podle Vaculíka nerozuměla polomytická anonymní masa, ale konkrétní lidé. Od tohoto způsobu kladení otázek se pak odvíjela i osobní proměna autora z komunisty v řekněme kritického liberála. Otázku po legitimitě moci neřešil Vaculík jen tehdy, dokud byl redaktorem Literárních novin šedesátých let, ale i jako disident, doptávající se ve svých fejetonech po moci mocných i po „moci bezmocných“.

Pamětníka po letech znovu potěší, kolik pozornosti Vaculík vždy věnoval mimopražské realitě. Připomene si rád dobové detaily, například Filmové a televizní noviny A. J. Liehma, jež na konci šedesátých let vlivně provázely naši filmovou „novou vlnu“. Všimne si také, jak on si Vaculík také dokázal pohrát ve svobodě, kterou mu poskytovala role nejžádanějšího publicisty. Například si vymýšlel, jak by si počínal jako ministr. Politolog nebo historik se však zaujme zejména článkem Vakuum se vyplňuje (z Filmových a televizních novin z dubna 1968), v němž se říká, že vážné názorové rozdíly uvnitř vedení KSČ nebude možno věčně řešit jako interní problém komunistické strany, že by si „konzervativci“, jak se tehdy říkalo stalinistům, měli vytvořit svou vlastní organizaci. Byl tu tedy velmi časně navrhován model dvou politických sil, jež by spolu měly otevřeně soutěžit o přízeň veřejnosti. Tenkrát se Vaculík velice předvídavě, byť riskantně a vlastně marně, virgulí intuice dotkl tenkého podzemního praménku, který se téměř nepozorován vinul podvědomím osmašedesátníků, totiž myšlenky, že při rozchodu se stalinismem se možná nelze obejít bez rekonstrukce parlamentní demokracie. Ta představa byla tedy poprvé vyslovena plaše pod šifrou v dubnu osmašedesátého, aby se po dvaceti letech vynořila už jako samozřejmost.

Ovšem podstatu toho, co Ludvík Vaculík ve svém rozsáhlém díle vyslovil, hledejme i poněkud hlouběji než jen v evokaci dobových aktualit. Už sama otázka po legitimitě moci, která Vaculíka tolik zajímala a dodnes zajímá, je vlastně jedním z nosných sloupů moderny. Dále: tento autor je svým osobitým způsobem nepochybně klasický moralista osvícenského původu. Jako takový má za jediné měřítko reality lidský rozum, lidskou loajalitu a přičinlivost. Zároveň je ovšem ctitelem prosté biologie a jeho osobní morálka se vlastně zakládá na uctívání fyzické síly, především silné sexuality jakožto dominanty mezi lidskými nebo aspoň mužskými vlastnostmi.

Tu tedy leží před námi klasický rozpor moderny: víra v nezaujatý rozum je konfrontována s pudovostí. Nebo vidíme opačně víru v tělo a jeho popudy, příležitostně korigované zásahy bystrého rozumu. Nejde ani tak v první řadě o donchuanské rysy, jež jsou v knížce zpřítomněny hlavně fragmenty z dosud nepublikované prózy Stará postel. Zásadu „s kolika se vyspíš, tolikrát jsi člověkem“ může vyznávat i slaboch, žijící pouze od příležitosti k příležitosti. Vaculíkovo pojetí pudového sexu je však manifestačně maskulinní, včetně uctívání penisu jako zdroje literární kreativity. Takto ovšem autor vypadá dost zajímavě, skoro jako instinktivní nietzschovec. (Kdo nevěříš, pospěš si na stranu 281.) Nejde o to, je-li, či není-li Vaculík macho. (Ostatně, je.) Nýbrž jde o to, že svým tvůrčím postojem ztělesnil jako málokdo v české literatuře základní rozpory lidského údělu v moderně.

Tedy zdravý rozum, ale i pud, pud, ale i pronikavý úsudek. Co z toho je ve Vaculíkově světě pravá dominanta, není vždy až tak jasné, jako toto nebylo ujasněno v celém myšlenkovém prostoru evropské moderny. Takových charakteristických napětí najdeme více. Ludvík Vaculík je také v podstatě bytostný individualista, který ale po celý život sní o silné, účinně centralizované, a přitom lidsky dobré moci. Právě ta touha ho kdysi přivedla do KSČ a po zklamání z komunismu jej intelektuálně hnala dál. Ostatně i tento rozpor byl charakteristický pro celou evropskou levicovou modernu: nepoměr mezi romantickým, individualistickým rebelantstvím a instinktivním kolektivismem, tíhnutím k paramilitárním organizacím, spikleneckým stranám. A dále: bytostný individualista Vaculík, rozený „osamělý jezdec“, přesvědčivě mluvil jménem početného národního kolektivu, který se také v jeho textech spontánně poznával. Na jedné straně odpovědnost živému svědomí, na opačném pólu téže osobnosti dráždivě nezodpovědný erotický exhibicionismus, který při veřejné činnosti sledované StB občas způsobil poněkud komické problémy.

Nestačí-li to k údělu „prokletého“ básníka, tak určitě k osudu výrazného komentátora složité reality moderny. Možná že v budoucích dějinách české literatury se bude o Ludvíku Vaculíkovi psát jako autorovi, který důsledněji než jiní na sebe vzal základní rozpory moderny, aby s nimi po celý život mužským způsobem zápolil. Budoucnost by mu měla také přičíst k dobru to, z čeho se tak rádi těšili jeho současníci, totiž trvalý smysl pro pronikavý a jemný humor bez stop vulgarity, jímž je kniha Tisíce slov též tiše prozářena.

3. dubna 2012 nakladatelství Dokořán vydává další knihu fejetonů:

http://www.dokoran.cz/index.php?Rip_nevybuchl&p=book.php&id=614

http://www.sevcik-veduta.cz/

Martina McLenehanová

(Literární noviny, 18. 11. 2011, roč. 22, č. 46, s. 19)

  „Koza na trati je kniha o ženách. Tu část o kozách jsem napsal, aby se ženy neurazily,“ řekl mi ke své nejnovější knize Ludvík Vaculík. Pod dojmem těchto slov se mi do četby nechtělo a řekla jsem mu to. „Odložte svoje dogma,“ doporučil mi. A právem. V knize jsem našla mnoho, jen to, co jsem předpojatě očekávala, ne.

  Co tady v knize najít lze? Když se to vezme nejprve z věcného hlediska, kniha obsahuje texty novější i mnoholeté, již publikované i dosud nezveřejněné. Zdroje sahají od notoricky známých děl jako je Český snář, přes Loučení k panně, Hodiny klavíru a Cestu na Praděd, kolem fejetonů z Lidových novin až po rukopis Stará postel. I texty známé a mnohokrát přečtené či citované zde ale působí svěže a nově. Je to tématem, zařazením a výběrem. Co text, to portrét: portrét ženy, muže, vztahu či napětí mezi těmito protipóly, nebo jeho pisatele a jeho vnímání. Díky různorodým zdrojům se texty liší tónem, tématem i stylem, ale od první po poslední stranu se k sobě vrací citlivým obloukem. Různorodost textů navíc umožňuje ocenit šíři žánrů, kterým se Ludvík Vaculík věnuje. Patříte-li například k čtenářům, kteří s oblibou čtou jeho fejetony, ale romány ne, nebo obráceně, „svůj“ text si tam najdete. Koza na trati se totiž odvíjí od vzpomínkového popisu přes snové a niterné texty a autentické dopisy až po názory a racionálně zpracované myšlenky, aby se na závěr navrátila k podvědomí, citu a symbolu. Jestliže totiž někoho uráží, že autor nepřímo označuje ženy kozami, je na velkém omylu. Kozy jsou v této knize vždy osobnosti hodné pozorování a zaznamenání, bytosti, které se duší i tělem zapsaly do duše spisovatele, nebo ho upoutaly a v každém případě pro něj hodně znamenají.

  Kniha je spíš knížka až knížečka, formátem malá a útlá. Jako by i svým vzhledem vypovídala o tom, že jejím obsahem je intimita. To, že je výborně napsaná, snad není nutné dodávat – že je Ludvík Vaculík označován za jednoho z nejlepších českých spisovatelů, se nestalo jen tak. Jediné, co dojem ruší, je několik chyb, kterých se autor známý svým skvělým pravopisem zřejmě sám nedopustil. Budiž to odpovědným lidem odpuštěno a buďme rádi, že kniha spatřila světlo světa. Kdyby totiž nakladatelství autora přímo neoslovilo a k vytvoření knihy ho nevyzvalo, Koza na trati by vůbec nevznikla. Byla by to škoda. Kromě zážitku ze čtení a z jazyka zpodobňuje barvitost života a poskytuje podněty k přemýšlení o životní pouti, o tom, co a kdo člověka potkává, jak reaguje a jak se s tím vyrovnává. Mužský čtenář má možnost konfrontovat své postoje s autorovými a ženy možná popřemýšlí, komu kdy vstoupily do trati.

Jiří Peňás

(Lidové noviny, 2. 12. 2011, roč. 24, č. 281, s. 9)

  Test inteligentního čtenáře české literatury i těchto novin by mohl spočívat v otázce, k jakému spisovateli přiřadit jaké zvíře. V případě kozy by to bylo velmi jednoduché: k Ludvíku Vaculíkovi.

„Kozy jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v modelové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.“ To píše letos pětaosmdesátiletý spisovatel v knížce Koza na trati, která by mohla na první pohled vypadat jako pocta kozám, tedy skutečně oné užitečné domácí zvěři, již chlapec pásal na obecním brumovském pastvisku, ale pak čtenář zjistí, že téma je širší. Jsou do ní – nejspíš samotným autorem – vybrány texty z celého aktivně spisovatelského života, jež mají nějakou kozí potencialitu, ale ta nemusí být přímá. Nejčastější a nejbližší souvislost je ovšem téma ženské, které s tím kozím souvisí hluboce i povrchně, bizarně i vážně, urážlivě i obdivně, neboť toto všechno u Vaculíka vždy jde pohromadě. Jsou tu proto zařazeny relativně krátké ukázky ze šesti životních Vaculíkových knih, v nichž to, o čem mluví jako o „modelové formě“, realizoval konkrétně. Vynechána je Sekyra, v níž se zatím tak hluboce do kozoženské tematiky neponořil, i když kozí motivy jsou i tam. Naopak Vaculíkův čtenář tu ocení zařazení dvou ukázek z dosud nevydané a za Mistrova života i nevydatelné Staré postele, ale zas tak moc se toho onen zvědavec nedozví. Snad že komunikace s přirozeností měla počátek asi tam. S chutí si člověk přečte blok fejetonů, jež chybně zadávaly podezření, že Vaculík je misogyn, ale ve skutečnosti jde o něco jiného: o nárok na to, co vypozoroval onen bystrý pasáček už na té pastvě.

  Knížku vydalo šumperské Nakladatelství Pavla Ševčíka – Veduta, jak se v tiráži výslovně praví „u příležitosti festivalu Město čte knihu v Šumperku“. Nevíme, jak takové festivalové čtení vypadalo, ale pokud tedy kniha byla toho součástí, pak to měli v Šumperku pěkné. Pokud jde ještě o ty kozy, tak byly u Vaculíků dvě a jmenovaly se Ajna a Cicina. Když Ajna nechtěla jít, objevil malý Ludvík, jak ji zkrotit: jezdil jí rukou tvrdě podél páteře. Naráz poslušně šla. „Zkuste to taky někdy se svou náladovou kozou,“ doporučuje klasik.